V roce 1943 vyšla ve Školním nakladatelství pro Čechy a Moravu Nová čítanka VII. jako učebnice pro školy s českým jazykem vyučovacím. Svým obsahem je poplatná tehdejší době. To se týká zejména textů o německo-českých vztazích, např. v úryvku ze studie „Čechy a Morava v rámci německých dějin“ nebo třeba o německé branné moci v zahraničí v článku Stavitelská činnost německé armády v Norsku. Pro ilustraci „nového“ myšlení otiskujeme článek Karla Lanžovského nazvaný Hospodaření s lidskými srdci.
Dějiny nejsou jen boj a zápas v národech a mezi národy. Dějiny jsou především – hospodaření s lidskými srdci. Zápasy se vedou právě proto, aby bylo možno lépe hospodařiti s hmotami, národními celky a tím i s lidskými srdci. V dějinách nejmilejšími postavami lidu jsou ti vladaři, kteří dovedli jejich srdce oblažovat radostí ze života, nikoliv jen plniti je zármutkem nad nešťastným životem. V soudobých dějinách vidíme, že staré demokratické a plutokratické režimy vyvolávají u svých národů přímo srdeční křeče a mrtvice, kdežto totalitní diktátorské režimy oblažují srdce svých národů novou energií, prací, tvorbou, úspěchy a vítězstvími.
*
Mluvilo se kdysi v Evropě velmi mnoho o tom, že stroje ovládly život lidstva. Byl v tom spatřován pokrok civilisace a úpadek lidské kultury. Zdálo se, že lidstvo propadnuvší povrchnosti stalo se jen příslušenstvím moderních strojů, Teprve totalitní režimy se však přiblížily pravdě, že v tomto zjevu je nutno hledat úkaz střídavého dějinného hospodaření. Jestliže stroje dokážou více než člověk, nechť pracují, a člověku zbude dost času k takovému duševnímu životu, aby mohl pokračovati ve svém vyšším vývoji. Viděli jsme, že v Německu člověk vynalezl látky, které se nevyskytují ani v přírodě. Tedy nejen vytvořil suroviny, které až dosud vytvářela jen příroda, nýbrž vytvořil i nové látky, které v přírodě ani nejsou. To je perspektiva dalšího vývoje, dalšího dějinného růstu lidstva čili, jak se v novověku říkalo, pokroku.
Myšlenka střídavého hospodaření lidí a strojů přivádí nás k myšlence střídavého hospodaření národů. Posledních 300 let hospodařili s Evropou Francouzi a Angličané. Proč by je nyní nemohli vystřídat Němci a Italové? Není to zcela přirozená dělba dějinné práce mezi národy? Neukazuje soudobá válka, jak jsou Francouzi a Angličané tímto třistaletým dějinným hospodařením unaveni a vyčerpáni, kdežto Italové a Němci jsou silní a svěží?
Řekněme si to filosoficky: Francie a Anglie byly posledních 300 let orgánem evropských a namnoze i světových dějin. V poslední době tento orgán přestal fungovat. Už dávno před světovou válkou, roku 1904, dopustil se francouzský a anglický kapitalismus něčeho (smlouva o Maroku a Egyptě), co zabrzdilo dějinný vývoj ostatních evropských národů, zejména Itálie, Německa a Ruska. Dějinný orgán, který brzdí dějinný vývoj ostatních národů, přestává ovšem plnit svou funkci a stává se dějinnou brzdou. Jako dějinná brzda Anglie a Francie fungovaly už ve světové válce, kdy ze všech svých posledních sil stavěly hráz dějinnému rozvoji národů německého, italského i ruského (tyto dva poslední si toho tenkrát nebyly vědomy a bojovaly – ke své škodě – na jejich straně).
Celých dvacet let po světové válce nepůsobily Francie a Anglie jinak než jako dějinná brzda. V zájmu kapitalistů a Židů, kteří v těchto západních státech úplně uchvátili moc, brzdila Anglie a Francie všechny nové popudy k vyšší a hospodárnější dějinné tvořivosti (socialismu), jakož i všechno úsilí jiných národů, státi se orgánem dějinného rozvoje, když Anglie a Francie přestaly jako orgán fungovat a staly se brzdou dějin. Jako Evropané nesmíme také zapomenout, že Anglie s Francií zabrzdily dějinný vývoj německého lidu jen s pomocí cizího kontinentu – Ameriky. Tím ke škodě evropských národů daly tomuto cizímu kontinentu velmi mnoho příležitostí k zasahování do evropských věcí.
Ale přes to všechno životní elán německého a italského národa způsobil, že Německo a Itálie se postupně staly orgány nových dějin Evropy. Aby evropské národy mohly zdravě a silně žít – nikoliv fysicky a duševně vadnouti jako národy francouzský a anglický – již proto je nutna evropská sociálně-hospodářská reformace, o kterou usiluje německý národní socialismus s italským fašismem.
*
Národy německý a italský vykonávají v soudobé válce při rozenou funkci obránců dalších dějinných vývojových možností. Jejich válka je vlastně revolucí živých a schopných národů proti mrzačení, které na Evropě a jejím vývoji páchaly unavené a dějinné vyčerpané národy francouzský a anglický, jež se slepě nechávaly ovládat kapitalisty a Židy. To musí být jasné každému, kdo je trochu schopen myslit. Národům, resp. lidovým vrstvám národů kapitalismem duševně ubitých, nebude ještě dlouho jasno, co se to s námi (se světem) v nové epoše dějin vlastně děje. Ale v každém z těchto národů se musí najít alespoň několik set lidí, schopných myslit, aby bylo možno vytvořit novou národní (lidovou) moudrost, jaké vyžaduje nová dějinná epocha, jež ve svých tvůrčích fázích musí býti chápána postupně aspoň tak, jako byla chápána civilisační epocha se svými technickými vynálezy.
Široké lidové vrstvy myslily ve všech dobách mechanicky. Což zkusili od lidí málo posměchu a urážek vynálezci a konstruktéři lokomotivy, auta, letadla a jiní? A zastavil se snad technický rozvoj proto, že silní jednotlivci, kteří jej konstruovali ve svých hlavách, byli zesměšněni celým národem?
Nyní jde ovšem o konstrukci nového dějinného myšlení. O takovou konstrukci, aby byla přístupna všem národům. Je nutno ji budovat a propagovat s velikou shovívavostí vůči těm nešťastným lidem, jejichž hlavy a srdce jsou dosud popleteny starými kapitalistickými lžemi. Nejsou duševně nemocni, ale jejich hlavy jsou uzavřeny.
*
Můžete jakkoliv smýšlet o některých detailních nebo průvodních zjevech soudobých dějin, avšak jedno je jisté: jde o lepší hospodaření s lidskými srdci. Bez této snahy nejsou dějiny lidstva dějinami, nýbrž jen jejich znetvořením v mrtvém vývojovém rameni. Až tak zvaní socialističtí básníci a spisovatelé přestanou mluvit o socialismu a revoluci, ale začnou socialisticky tvořit, pak se snad dočkáme románu, který nám vylíčí, kolik a jakých ran do srdce zasazuje kapitalistický řád člověku od dětství do stáří. Teprve takový románový obraz našeho života by nám ukázal, že jednotlivec v kapitalistickém řádu je mučedníkem, jehož srdce je napjato na skřipec od dětství až do smrti a že v mládí a ve stáří jest mučen nejvíce! My však prožíváme dějinnou éru, v níž jsou kapitalistickým řádem mučeny celé národy! Jen kdyby se našel epik, který by pohlížel na národ jako na mnohabytostnou bytost jedné duše, a kdyby vylíčil osud jedné národní generace ve světové válce, pak v letech bídy po ní, v hospodářské světové krisi a konečně v této soudobé válce. Viděli bychom obraz utrpení, jaký neposkytuje ani španělská inkvisice, protože netrvá tak dlouho, nemá tolik obměn a není tak tragicky celonárodní.
Lidé, kteří myslí od týdne k týdnu a kteří pro letošní utrpení zapomínají, čím trpěli loni, ti ovšem tuto souvislost nevidí a necítí. Ale poznají ji, až budeme mít básníky, kteří se ve svém díle zmocní své doby.
Pak všichni pochopíte, co se skrývá v „hospodaření lidskými srdci“. Pak budete všichni socialisty, neboť si uvědomíte, jak celé národy byly ničeny duchovně a duševně až k nepříčetnosti a jak byly ve své existenci podťaty i fysicky. A kým? – Kapitalistickým chaosem, který dovedl hospodařit jen se zbožím a s penězi, a to jen pro určitou vrstvu a dokonce pro cizí rasu, zatím co srdce národa umučil skoro k smrti.
Začněte o tom přemýšlet brzy a přemýšlejte nejméně několik týdnů!
Jinak se obávám, že to pochopíte náhle a najednou a stanete se přes noc hodně nedůstojnými „socialisty“.
Jako vždy: vozu, který jezdí bez koně, se všichni smáli a pak když to skutečně jelo… mohli se umačkat.
„Na rozcestí věků.“