Jak a proč vznikl kartel OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu
Měli krátce před přistáním na milánském letišti Linate. Jenže na ranveji už se nikdy neocitli. Ten podzimní den, 27. října 1962, se trosky havarovaného letounu, čtyřmístného stroje Morane Saulnier 760 B, našly v katastru vísky Bascapè, asi patnáct kilometrů od milánské ranveje. Při nehodě zahynuli všichni tři pasažéři, zkušený pilot Bertuzzi, s 11 260 nalétanými hodinami, americký novinář McHale a Enrico Mattei, prezident ropného konglomerátu ENI. Po něm zbyl poškozený zlatý prsten. Jeho detailní fotografie je zobrazena i na stránkách odborné studie dvou vědců z turínské polytechniky. Vydali ji roku 2009 a po téměř půlstoletí, zdá se, prokazuje to, o čem se po celou předchozí dobu jen šuškalo. Na palubě letadla tehdy opravdu explodovala nastražená bomba.
„Flek“ v Agipu
Mattei byl schopný muž, někteří by možná řekli, že všehoschopný. Po druhé světové válce mu osvobozeneckým výborem byla svěřena zásadní role: měl skoncovat s Agipem, státní ropnou společností, pozůstatkem to fašistického režimu. Mattei, jenž sám do Mussoliniho fašistické partaje v roce 1931 vstoupil, však místo toho Agip přetvořil právě v ENI, čili Národní palivový trast, a stal se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. ENI byl nezřídka připodobňován ke státu ve státě. Jak prozíravé bylo, musel si tehdy Mattei říkat, že za plné válečné vřavy, v roce 1943, po Mussoliniho rezignaci, převlékl kabát a dal se ke křesťanským demokratům a jejich partyzánským bojůvkám. Za válečné hrdinství jej Američané vyznamenali Stříbrnou hvězdou. A spolustraníci zase zmíněným „flekem“ v Agipu.
Matteiho ambice byly nenasytné, a ačkoli v padesátých letech neochvějně vládl ropnému „státu ve státě“, toužil ještě výš. Možná se chtěl stát jakýmsi J. D. Rockefellerem druhé půle dvacátého století. Tato jeho zjevná tužba byla snad umocněna i tím, že jej Rockefellerovi nástupci nevzali mezi sebe. Svůj úděl – vlastně úděl všech Italů – rád připodobňoval k osudu kotěte, jež se přiblíží k misce plné dobrot, u níž však hoduje několik velkých psů. Ti kotě nevybíravě napadanou a snaží se jej od misky zahnat co nejdále. „My, Italové, jsme jako to kotě: v misce je dost ropy pro každého, ale kdosi nechce, abychom se k ní byť jen přiblížili,“ říkával.
Těmi velkými psy bylo v jeho očích sedm obřích ropných koncernů, které tou dobou panovaly světovému obchodu s ceněnou surovinou: Anglo-Persian Oil Company (dnes BP), Gulf Oil, Royal Dutch Shell, Standard Oil of California (dnes Chveron), Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Standard Oil of New York (dnes ExxonMobil) a Texaco (dnes Chevron). Mattei tuto skupinu koncernů, v jeho očích jasný oligopol, ba kartel, chytlavě pojmenoval „Sedm sester“. Popudem ke sbratření, lze-li to tak v případě sester říci, jim bylo znárodnění íránského ropného průmyslu roku 1951, do té doby ovládaného Anglo-Persian Oil Company; v reakci na tento akt vlády ministerského předsedy Mosaddeka bylo na íránskou ropu uvaleno mezinárodní embargo. V roce 1954 americké ministerstvo zahraničí po opětovné změně režimu v Íránu, po svržení Mosaddeka a dosazení pro-amerického šáha, navrhlo ustavit konsorcium klíčových ropných společností, které by se zasadily o návrat íránské ropy zpět na mezinárodní trhy. Vzniklé „Konsorcium pro Írán“ je vlastně jen jiným označením spolku, jejž Mattei po svém nazval „Sedm sester“. Před prvním ropným šokem, k němuž dojde roku 1973, ovládaly „sestry“, z nichž hned třem byl „otcem“ někdejší Rockefellerův Standard Oil, až 85 procent světového trhu s ropou.
Levní Sověti
Sto procent však „sestry“ neměly. V polovině padesátých let tak Sovětský svaz mohl vystupňovat svoji „hospodářskou ofenzívu“, jež spočívala ve vývozu rozličných surovin, zejména pochopitelně ropy, na trhy nekomunistických zemí, a to za velmi atraktivní ceny. Tuto strategii měli Sověti dobře vyzkoušenou na Finech, s nimiž poměrně čile obchodovali v podstatě od konce druhé světové války. Cílem bylo podmanit si danou nekomunistickou zemi nejprve ekonomicky a pak, bude-li třeba, využít vypěstované závislosti na straně západního partnera k dosažení politických cílů. I Sověti si již v padesátých letech dobře uvědomovali, že případná třetí světová válka by mohla – kvůli potenciálu jaderných či vodíkových bomb – spolehlivě vyhladit podstatnou část lidstva, pročež usilovali rozšiřovat svůj vliv právě prostřednictvím ekonomických tlaků a propagandy. Spojené státy nahlížely na možné důsledky této praxe za podobně ohrožující jako přímý vojenský střet. A stejně tak Britové.
Tisíce a tisíce barelů levné ropy z Povolží a Uralu tak v druhé půli padesátých let plynuly nejen na trhy zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, nýbrž kromě Finska také do Západního Německa, Rakouska, Itálie, či dokonce do Japonska. V roce 1959 Itálie předstihla Finsko a stala se vůbec největším nekomunistickým odběratelem sovětské ropy. Pod italskými obchody se Sověty nebyl pochopitelně podepsán nikdo jiný Mattei. Američané a Britové sledovali s nelibostí už obchody Finů se Sověty, ale když se na místo Finska dostala Itálie – stát geograficky mnohem bližší západu Evropy – byli kriticky znepokojeni. Levná ropa je ohrožovala nejen geopoliticky, ale také ekonomicky. Zejména v případě Velké Británie, ale pochopitelně také z hlediska Spojených státu či Nizozemí, byly dobré hospodářské výsledky největších ropných firem – „Sedmi sester“ – klíčovým státním zájmem.
Anglosaské zájmy na sklonku padesátých let vážně ohrožovala nejen „hospodářská ofenziva“ SSSR, ale i dohoda Matteiho ENI s íránským šáhem z roku 1957. Ta bezprecedentním způsobem dělila výnosy z ropných obchodů, a to v poměru 25-75 ve prospěch šáha (který íránskou ropu opanoval díky zmíněnému znárodnění z roku 1951). Dosud tomu bylo tak, že západní ropné koncerny se s vládami zemí, na jejichž území se dané naleziště vyskytovalo, dělily „fifty-fifty“.
V reakci na nastalý vývoj se „Sedm sester“ rozhodlo na přelomu padesátých a šedesátých let k několikerému zlevnění ropy, iniciovaném nejprve British Petroleum (nástupnický koncern Anglo-Persian Oil Company) a posléze Standard Oil of New Jersey. Jeho nově jmenovaného nejvyššího šéfa – poměrně neznalého reálií Blízkého východu – značně děsila představa, že Rockefellerovo impérium, byť legislativně rozdrobené na několik menších koncernů, bude zaplaveno a pohřbeno Chruščovovou lacinou ropou. „Sedm sester“ drželo při sobě, a zlevnila-li jedna, následovaly další. Tím však rozlítily blízkovýchodní režimy, které pro své státní rozpočty počítaly s vyššími příjmy, než jakých se jim mělo dostat po tomto zlevnění. Bagdádský zástupce Standard Oil of New Jersey tak do Ameriky informoval, že je rád, že z irácké metropole unikl živý – tak značné tehdy rozlícení potentátů bylo.
Wanda a OPEC
Novinářka Wanda Jablonski, československá rodačka, nejvlivnější žurnalistka té doby zabývající se ropným průmyslem, měla toto rozlícení z první ruky. Využila atmosféry doby a svých kontaktů a domluvila osudovou schůzku v jachtklubu na káhirském předměstí Maadi. Při večeři se sešel „Rudý šejk“ Abduláh Tárikí, saúdský ropný ministr, jeho venezuelský protějšek Pérez Alfonso, a klíčový kuvajtský, íránský a irácký a představitel zodpovědný za ropný průmysl. Účastníci tajnosnubné schůzky se gentlemansky dohodli, že se zasadí o vytvoření propojených národních ropných společností, a stejně tak o změnu poměru dělby ropných výnosů z obchodu se „Sedmi sestrami“ z 50-50 na alespoň 60-40. Tak vlastně vznikl OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu, jenž byl oficiálně ustaven o rok později, 14. září 1960. Vznikl kartel, jenž měl podle slov mnohých delegátů zakládající schůzky, hájit své zájmy tváří v tvář jinému kartelu, totiž „Sedmi sestrám“.
Zpočátku však „Sedm sester“ organizaci OPEC celkem pohodlně přehlíželo. S výjimkou situace v Íránu totiž ropa na základě uzavřených kontraktů náležela právě ropným koncernům, nikoli ropným státům. V běhu roků, zejména pak v sedmdesátých letech, však členské státy OPEC převzaly kontrolu nad svými nalezišti a jaly se surovinu využívat k podobnému účelu jako Sověti – k prosazování svých politických zájmů. Prvním skutečně velkým „kouskem“, jenž je OPEC obecně připisován, je ropné embargo z let 1973 a 1974, které bylo odpovědí na podporu Izraele ze strany USA a některých západoevropských států během Jomkipurské války.
Mattei už se embarga nedožil. Nestal se ani novodobým Rockefellerem. Jeho ambiciózní plány a smělé činy však zásadně přispěly k přetvoření celého ropného byznysu. „Sedm sester“ nezahubil, to nejspíše ony jeho, nicméně zásadně napomohl oslabení jejich vlivu.
Wanda Jablonski: „Něco na té ženě je“
„Nejlepší novináři bývají částečně také detektivy, ba diplomaty – a někdy dokonce ovlivní dějiny. Wanda Jablonski taková byla,“ píše se v recenzi knihy Queen of Oil Club: The Interpid Wanda Jablonski and the Power of Information, jež vyšla v roce 2009 v akademickém žurnálu The Middle East Journal.
Dnes jen poměrně málo známá Jablonski novinářsky pokrývala ropný průmysl od padesátých až po osmdesátá léta. Kromě jiného založila týdeník Petroleum Intelligence Weekly, jenž se stal jakousi „biblí“ celé ropné branže. Výše zmíněná kniha pochází z pera Anny Rubino, která pro Jablonskou pracovala v osmdesátých letech. Dozvíme se například, že už zhruba před šedesáti lety Jablonski na jisté konferenci pravila, že „Američané se potřebují naučit myslet tak, jak myslí Arabové, a nemyslet tak, jak se domníváme, že by Arabové měli myslet“. Právě neschopnost západních koncernů, „Sedmi sester“, dostatečně nahlédnout důsledky poměrně razantního snížení ceny ropy na sklonku padesátých let se stala zásadním impulsem pro vznik OPEC.
Jablonski se narodila roku 1920 na Slovensku polským rodičům. Její otec, geolog, cestoval po celém světě a vštípil jí nejen lásku k ropě, nýbrž i jisté světoobčanství. Jelikož prestižní univerzity typu Harvardu, Yale nebo Princetonu v té době ještě nepřijímaly ke studiu ženy, studovala nakonec na Cornellově univerzitě. Z důvodu svého pohlaví měla následně značné potíže prosadit se v novinařině týkající se tak neženské tématiky, jakou zvláště v té době ropný průmysl býval. Ženský šarm však jí rozhodně nepřekážel v kultivaci vztahů se zdroji z okruhu „Sedmi sester“, druhdy největších ropných společností. Vypěstovala si nakonec pověst tak dobře informované žurnalistky, že to byli nejvyšší šéfové ropných koncernů, a nikoli ona, kdo žadonil o interview. Když ji agenti CIA roku 1954 požádali, aby pro ně monitorovala situaci v Íránu – v době po převratu, v němž padl Mosaddekův režim – nebyla nadšená. „Tihle muži toho o ropě a o Blízkém východu vůbec moc nevědí,“ řekla.
S dějinami pohnula na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se stala klíčovou neformální hybatelkou v ustavení OPEC. Vavříny sbírala i v sedmdesátých letech, kdy pokrývala ropné krize, a dále, vlastně až do své smrti roku 1992. Londýnský představitel národní kuvajtské ropné společnosti na její adresu poznamenal: „Na té ženě je cosi, co přiměje i tiché muže s pevnou vůlí, aby se jí svěřili s tím, co mělo zůstat tajemstvím.“
Lukáš Kovanda (13.9.2020)
Obr. 1. konference OPEC, 10. – 14. září 1960, Bagdád, zdroj https://www.opec.org/opec_web/en/about_us/24.htm
