Katapulty

Tak se nazývají souborně starořecké a starořímské vrhače střel. Podle dráhy letu střely se dělí na samostřílové a na prakovité.

Samostřílové k. – vedle samostřílů s pružným lukovým obloukem se ve starověku užívalo převážně samostřílů tzv. torsních, s tětivou na dvou pohyblivých ramenech, které se napínaly zkrucováním pramenů ze zvířecích šlach nebo vlasů (na způsob napínáku u rámové ruční pily). Někdy v 5. století př. Kr. se objevil v Syrakusách první torsní samostříl, tzv. euthytonon, prý vynález syrský. Filon Byzantský popisuje kol r. 230 př. Kr. rychloupínací samostřílovou torsní k., jako svůj vynález, a také k., jejíž ramena se napínala bronzovými pružinami; byl to tzv. aerotonon. Asi v touž dobu sestrojil Dionysios z Alexandrie revolverový rychlometač šípů, samočinně se nabíjející. Alexandr Velký užíval vedle lehkých samostřílů též těžkých vrhačů kamenů, tzv. palintononů. Torsní k. se udržely porůznu až do 16. stol., ještě Ramelli je popisuje ve svém spisu.

Prakové k. byly rovněž torsní, ale s jedním ramenem, které se vymršťovalo vzhůru a metalo balvan na konci vložený, zarazivši se náhle na konci zdvihu o pružnou narážku. Nazývaly se onagry (řec. Monagkony).