Vláda to není, spíše jde o to, že Češi už nemají peníze, už se totiž nechali jako příslovečné ovečky oholit úplně dohola.
Premiér Petr Fiala se dnes při sněmovních interpelacích vyjádřil i k cenám potravin. „Ceny potravin klesají, je to výsledek tlaku naší vlády.“ Tento výrok je ale třeba uvést na pravou míru. Veřejnost je totiž zmatena, v obchodech zatím přílišné zlevňování nepozoruje. Přinejlepším jen částečné.
Potraviny totiž zlevňují zejména krátkodobě, z měsíce na měsíc. Pokud se ale podíváme na vývoj v posledním roce, jsou stále výrazně dražší.
Třeba vejce letos v dubnu zdražovaly meziročně, v porovnání s loňským dubnem, o více než 40 procent, ale přitom mezi letošním březnem a dubnem zlevnily o 13 procent. Z dlouhodobého hlediska byla veřejnost uvyklá spíše cenám před oním více než 40procentním zdražením uplynulých dvanácti měsíců. Takže považuje vejce za abnormálně drahá stále. I když, pravda, už ne až tak moc abnormálně drahá, za jaké je měla třeba v březnu nebo v únoru letošního roku.
Když něco zdraží opravdu o hodně a pak to o trošku zlevní, politici by měli volit přece jenom opatrnější slovník. Zatím jde spíše – v meziročním pohledu – o zmírňování tempa dosavadního zdražování. Ostatně právě takovou dikci volí i Český statistický úřad.
Korekci si zaslouží ale zejména premiérův výrok, že pokles cen potravin je dílem vlády. Nikoli. Jedná se především o výsledek slabší poptávky obyvatel ČR na jedné straně a poklesu cen vstupů výrobců, zpracovatelů a dodavatelů na straně druhé. Pokles cen vstupů je výsledkem dění ve světě, jako je snížení cen ropy nebo rostoucí obava z ekonomického propadu USA. S tím česká vláda pochopitelně nemá nic společného.
A co tedy ona slabší poptávka obyvatel ČR? Jak známo, nejlepším lékem na inflaci je zase jen inflace. Když například potraviny v důsledku inflaci zdraží natolik, že si jich lidé nemohou kupovat tolik jako před zdražením, vzniká tím přirozeně tlak na přibrzdění až zastavení cenového růstu. To přesně se nyní děje.
Podle nejnovějších dat ČSÚ – březnových – klesly maloobchodní tržby za potraviny meziročně o bezmála devět procent. Důležité je, že tento devítiprocentní pokles již zohledňuje inflaci. Obyvatelé ČR si tedy právě ponejvíce kvůli drahotě letos kupují o takřka desetinu potravin a nápojů méně než ještě loni toto dobou. Loni totiž ještě mnozí disponovali polštářem úspor z doby pandemie. Jenže ten už se od té doby ztenčil, případně zcela zmizel. Na probíhající pokles svých tržeb musí prodejci i dodavatelé zkrátka reagovat tak, že utlumí dosavadní nárůst svých cen.
Přitom ještě loni se například právě prodejci potravin – zejména obchodní řetězce – vezli na vlně takzvané maržové inflace. Maržová inflace představuje výrazný nárůst marží a zisků firem a podniků – ať už jde o obchodní řetězce, energetické podniky a mnohé další – na celkovém výkonu ekonomiky, měřeném hrubým domácím produktem.
Maržová inflace je klíčovým vysvětlením toho, proč česká ekonomika jako celek loni solidně bohatla, v očištění o inflaci o 2,5 procenta, zatímco lidé historicky rekordně chudli, jelikož jejich výdělky se propadly po očištění o inflaci o 7,5 procenta. Tak propastný rozdíl mezi výkonem ekonomiky a vývojem životní úrovně lidí nikdy v historii ČR nenastal ani vzdáleně. Loni zkrátka lidé v Česku z růstu ekonomiky zpravidla neměli zhola nic, naopak na něj paradoxně dopláceli. Došlo totiž k tomu, že lidé své covidové úspory ochotně „předali“ firmám a podnikům, a jejich manažerům a akcionářům, často zahraničním (do zahraničí každoročně odtékají z Česka stovky miliard korun v podobě dividend). Firmy a podniky si totiž své marže navýšily natolik, že pokryly nejen zvýšené náklady třeba v podobě dražších energií, ale ještě navíc se zahojily po covidu. Právě díky oné maržové inflaci.
Zkrátka a dobře, jako by se nechumelilo, firmy a podniky vytáhly z kapes obyvatelstva jeho covidové úspory. Tyto úspory ovšem vznikly z nemalé části za cenu obrovského nárůstu veřejného zadlužení v letech 2020 až 2022, v řádu stovek miliard korun. Tyto stovky miliard bude nyní třeba splácet. Proto se lidem mají konsolidačního balíčku, představeného minulý týden, zvýšit četné daně. Pravda, má se tedy zvýšit i firemní daň, ale její břímě firmy zřejmě přenesou na zákazníky. A pokud to nepůjde, uchýlí se k daňové optimalizaci, případně k vyvedení zisků či pracovních míst do zahraničí. Jinými slovy, firmy a podniky vytáhly z kapes lidí úspory, které ovšem tam byly na dluh, jejž teď budou v podobě vyšších daní splácet řadoví občané samotní, nikoli ony firmy.
Obyvatelé ČR se loni celkem ochotně „nechali holit jako ovečky“, protože uvěřili z velké míry vyfabulovanému narativu firem a podniků – od čerpadlářů, přes obchodní řetězce po energetické podniky –, že „musí tolik zdražovat kvůli válce“. Prostor maržové inflaci přitom z velké části nechtěně otevřeli i mnozí politici, kteří proklamacemi typu té, že i „Česko je ve válce“ celou loňskou situaci dramatizovali. Chtěli tak burcovat veřejnost a zároveň vyslat signál mezinárodní scéně, jenž měl přesvědčivě ozřejmit, na čí straně Česko stojí. Jenže tím současně dodali celé situaci právě na dramatičnosti a naléhavosti, takže vyburcovaná, ale i vystrašená veřejnost byla ochotna firmám a podnikům tolerovat abnormální navýšení marží a zisků. Takové, které by jinak běžný konkurenční boj a standardní hospodárnost a spotřebitelská obezřetnost řadového zákazníka nepřipustily.
Potraviny tak nyní zmírňují svůj cenový růst, protože v kapsách obyvatelstva ČR už prostě žádné covidové úspory nezbyly. Firmy a podniky už je mají u sebe. A rozdělí si je teď jejich manažeři třeba v podobě bonusů, případně akcionáři ve formě dividend. Podíl vlády na zmírnění cenového růst potravin se limitně blíží nule. Skutečným důvodem je mnohem spíše to, že Češi jako ovečky se nechali ostříhat už úplně dohola a žádná vlna už nezbývá.
Proč odbory balíček ve skutečnosti tolik naštval?
Bojí se o stravenky, multisportky a o to, že ztratí nátlakovou sílu svého lobbingu.
Předáci odborů patří k nehlasitějším kritikům konsolidačního balíčku, jejž vláda představila ve čtvrtek minulý týden. Ještě týž den, několik hodin poté, svolal svoji tiskovku šéf největší odborové organizace, ČMKOS, Josef Středula. Nemohl mít tak rychle zpracovánu žádnou zevrubnější dopadovou analýzu balíčku. Tím méně, že vláda sama byla při jeho představování dosti nešťastně skoupá na zásadní detaily. A někdy nejen na detaily. Třeba i na to, jaké dotace za desítky miliard vlastně hodlá vůbec škrtat.
To však Středulovým odborům nebránilo v tom, aby balíček okamžitě podrobily zdrcující kritice. Tu posléze vystupňovaly, když se na údajně typické rodině snaží demonstrovat dopad balíčku. Ten měl být původně přes 100 tisíc korun ročně, ale s touto částku přišlo ve stejném čase také opoziční hnutí ANO. Takže zřejmě i proto odbory ještě „přihodily“. Negativní dopad balíčku na běžnou rodinu je tak prý dokonce až takřka 180 tisíc korun ročně.
Odbory pracují s modelovým příkladem rodiny dvou dospělých a jednoho dítěte. Takových je v Česku dle nejnovějších dat ČSÚ celkem zhruba 705 tisíc. Pokud by opravdu byl dopad na každou z nich až 180 tisíc korun ročně, stát by mohl jen z tohoto titulu snížit už příští rok rozpočtový schodek o nějakých 127 miliard. Místo to ale z důvodu vyšší daňové a odvodové zátěže plánuje snížit schodek jen o nějakých 30 miliard, a zdaleka pouze ne zatížením rodin s jedním dítětem. Je tedy evidentní, že odbory dopad balíčku mnohonásobně nadsazují.
Proč tak činí?
Odbory ve skuteční hněvá zejména zrušení daňového zvýhodnění řady zaměstnaneckých benefitů, které představuje nepříliš skloňovaný objektivní přínos konsolidačního balíčku. Stejně tak odbory rozhořčuje zamýšlené ukončení daňového zvýhodnění odborářských příspěvků.
Z makroekonomického hlediska je správné, že vláda hodlá ke zrušení zmíněných daňových zvýhodnění přistoupit. Akorát měla veřejnosti věc lépe vysvětlovat.
Je to vlastně prosté. Kdo nemá benefit multisportky, platí proti své vůli ze svého jiným a cizím zaměstnancům, kteří ji mají, bazén či posilovnu. Kdo nemá stravenky, platí ze svého obědy těm zaměstnancům, třeba z druhého konce republiky, kteří je mají. A ještě na tomto nedobrovolném přesunu bohatství od jedněch k druhým prakticky bezpracně a neproduktivně bohatnou firmy, které jej zajišťují; které stravenky či multisportky vydávají. A které částí takto ukořistěných peněz evidentně zlobbovaly i odboráře.
Zrušení daňového zvýhodnění odborářských příspěvků zase potenciálně snižuje finanční atraktivitu členství v odborech, což může snížit nátlakovou sílu této zatím velmi početné lobbistické organizace. I to pochopitelně její předáky tolik děsí.
Inflace v Česku letos klesá čtyřikrát rychleji než na Slovensku
Euro nepomáhá, Slováci už nyní mají inflaci dokonce patrně vyšší než Češi.
Dubnová inflace v Česku dosáhla úrovně 14,3 procenta v meziročním vyjádření, vyplývá ze zveřejněných údajů Eurostatu. Slovensko podle stejné statistiky, která je mezinárodně srovnatelná, vykazuje inflaci prakticky totožnou, čítající rovných čtrnáct procent v meziroční perspektivě.
Rozhodně nelze vyloučit, že již v květnu bude mít Česko nižší inflaci než Slovensko. Hovoří pro to už jen dosavadní letošní dynamika vývoje inflace v obou zemích. Vždyť ještě letos v lednu Česko dle Eurostatu vykazovalo inflaci 19,1 procenta, zatímco Slováci ji tehdy měli 15,1 procenta. Letos v lednu tedy byla inflace v Česku o čtyři procentní body vyšší než inflace na Slovensku, zatímco v dubnu už jen o 0,3 procentního bodu.
Česká národní banka prognózuje květnovou inflaci v ČR na meziroční úrovni 11,6 procenta, kdežto slovenská centrální banka předpokládá, že inflace na Slovensku dosáhne v květnu meziroční hodnoty 11,9 procenta. I to by tedy mohlo nasvědčovat tomu, že Češi budou mít v květnu nižší inflaci než Slováci. I když finální čísla Eurostatu se budou od uvedených odhadů takřka jistě lišit, stejně jako se budou lišit od měr inflace počítané národními statistickými úřady Česka i Slovenska.
I tak je zřejmé, že v Česku letos inflace klesá citelně rychleji než na Slovensku. Vlastně dokonce více než čtyřikrát rychleji. A tento trend bude patrně pokračovat i v příštích měsících. Je ovšem pravda, že v Česku inflace klesá z vyššího základu, přičemž takovýto pokles může být objektivně snadnější než ten ze základu nižšího.
Jde o důležitý poznatek do debaty, nakolik by inflaci v Česku snížilo, pokud by země místo koruny platila eurem. Slovenský příklad potvrzuje, že euro samo o sobě inflaci vlastně nijak nesnižuje. Rozhodující jsou docela jiné faktory, než jaké představuje používaná měna.
Mimořádná inflace roku 2022 drtila v Česku hlavně střední třídu
Zjišťuje studie zveřejněná ČNB. Bohatství z Česka plynulo zejména do zahraničí a na účty bohatých, kteří těžili z vyvolání „válečné atmosféry“.
Za současnou mimořádnou inflaci platí v Česku hlavně střední třída. Její životní úroveň padá opravdu výrazně, a to na rozdíl od nejchudších a nejbohatších vrstev.
Za využití nové statistiky subsektorů domácností k takovému závěru dospívá studie čerstvě zveřejněná na stránkách České národní banky (zde). Přelomově propojuje mikroekonomická šetření s národními účty.
Studie si hned v začátku klade zásadní otázku. Jak je možné, že česká ekonomika loni rostla reálně (tedy v očištění o inflaci) o 2,5 procenta, ale životní úroveň lidí se propadla nejvíce v historii. Vždyť jejich reálné výdělky (tedy rovněž očištěné o inflaci) spadly o dějinně rekordních 7,5 procenta!
Jednoduše řečeno, zatímco ekonomika jako celek solidně bohatla, lidé dramaticky chudli. Jak je to možné?
Ze dvou klíčových důvodů.
Zaprvé, obrovská část bohatství, které vytvářejí lidé v Česku, mizí za hranice. Zejména ve formě stovek miliard korun dividend.
Zadruhé, ne úplně všichni lidí dramaticky chudli. Loni totiž navíc vedle odlivu stovek miliard dividend došlo k výraznému navýšení podílu zisků firem na celkovém výkonu ekonomiky. Četné firmy a podniky totiž z velké části fabulativně využily narativu mimořádné situace, dané válkou na Ukrajině a jejími ekonomickými dopady, aby si navýšily své zisky a marže vysoko nad rámec objektivního nárůstů nákladů. Podstatnou složkou obecné inflace tak loni byla takzvaná maržová inflace, resp. inflace zisků firem.
Prostor maržové inflaci z velké části nechtěně otevřeli i mnozí politici, kteří proklamacemi typu té, že i „Česko je ve válce“ celou loňskou situaci dramatizovali. Chtěli tak burcovat veřejnost a zároveň vyslat signál mezinárodní scéně, jenž měl přesvědčivě ozřejmit, na čí straně Česko stojí. Jenže tím současně dodali celé situaci právě na jisté dramatičnosti a naléhavosti, takže vyburcovaná, ale i vystrašená veřejnost byla ochotna firmám a podnikům tolerovat abnormální navýšení marží a zisků. Takové, které by jinak běžný konkurenční boj a standardní hospodárnost a spotřebitelská obezřetnost řadového zákazníka nepřipustily.
Maržová, resp. zisková inflace není jen českým fenoménem. Hovoří o ní například analytici největší švýcarské banky UBS (viz zde). V Česku ale tento fenomén evidentně rozbujel více než leckde jinde.
Z důvodu maržové inflace tak loňský růst nákladů, například v podobě dražších energií, zaplatili řadoví spotřebitelé. Výrobci, firmy či podniky – včetně třeba čerpadlářů, obchodních řetězců nebo energetických podniků – si tak mohly kompenzovat ziskově slabší covidové roky. Jinými slovy, firmy a podniky loni dokázaly přenést dražší energie a další navýšené náklady na spotřebitele, a ještě navíc si přitom zvýšit vlastní marže a zisky.
Nejvyšší inflace za posledních několik desetiletí tudíž loni drtila hlavně střední třídu. Ta se totiž příliš nemá, jak bránit. Za její životní úroveň nebojuje vlivný neziskový sektor, jehož doménou je pomoc těm sociálně nejzranitelnějším. Tito nejchudší loni dokonce z velké části zůstali „na svém“, zjišťuje již zmiňovaná studie.
Pohoršila si sice pětina těch zcela nejchudších domácností, tedy samostatně žijící důchodci (zejména tedy důchodkyně) s nízkými penzemi nebo samoživitelé či nezaměstnaní. Ale tato skupina si pohoršila stále méně, než o kolik přišla střední třída, na niž nejvíce dopadl zmíněný historicky rekordní pokles reálných výdělků, o oněch 7,5 procenta.
Nejbohatší lidé pak zůstali rovněž z velké části uchráněni, podobně jako ti nejchudší. Mají totiž dividendové příjmy díky vlastnictví akcií firem a podniků, které těžily ze zmíněné maržové, resp. ziskové inflace. Bohatí lidé také často pronajímají nemovitosti, jichž vlastní více. Využili tak – jako firmy a podniky – fabulativního narativu a „válečné atmosféry“ ve společnosti. A zvýšili nájemné v pronajímaných nemovitostech – pronajímaných zhusta střední třídě – nad rámec objektivního růstu nákladů.
Mimořádná inflace loňského roku tak ve výsledku znamenala nejen výrazné obecné zdražování. Ale také – a zejména – obrovský přesun bohatství. Jednak za hranice republiky, jednak od středních vrstev k již bohatým lidem, tedy například k vrcholným manažerům firem a podniků či k jejich akcionářům. Ti všichni těžili z fenoménu maržové, resp. ziskové inflace, která naopak dosud nejdramatičtěji v historii ČR srazila životní úroveň právě středních vrstev. (19.5.2023)
.jpg?s3=1)
