Kdo zaplatí vládní konsolidační balíček?

Komentář Lukáše Kovandy

Vládní daňový balíček ještě ve spojení s představenými parametrickými změnami důchodového systému – protože o jeho reformu se věru nejedná – zaplatí hlavně „obyčejný člověk“. Nic moc jiného ale vlastně čekat nešlo. Vždyť vláda sama má ke svým výdajům k dispozici peníze z daní a odvodů občanů a firem. A dluh. Dluh, to jsou ale jen budoucí daně a odvody.

Balíček tak prostě zaplatí všichni obyvatelé Česka. Někdo více, někdo méně. Zaplatí jej budoucí penzisté, jimž se budou pomaleji valorizovat penze a budou také později odcházet do penze. Zaplatí jej živnostníci, kteří budou čelit vyšším odvodům. Zaplatí jej ale třeba nájemníci. Na ně majitelé nemovitostí zhusta přenesou břímě až dvojnásobně navýšené daně právě z nemovitostí. Firmy a podniky sice budou čelit rovněž vyšší dani, té z příjmu právnických osob. Leč tu zhusta přenesou na osoby fyzické, tedy na všechny své zákazníky. Může tak zdražit vše od kartáčku na zuby po automobil. Anebo to budou firmy řešit třeba propouštěním části pracovníků. Nebo úplně všech – a odchodem do zahraničí, za nižšími daněmi.

Také ti, kteří k životu potřebují vodu a léky, tedy všichni, balíček zaplatí. Vláda totiž hodlá zrušit nejnižší, desetiprocentní sazbu DPH, v níž se dané položky nachází. Voda či léky budou zatíženy vyšší sazbou DPH, nikoli desetiprocentní, ale dvanáctiprocentní. To vyvolá tlak na růst jejich spotřebitelské ceny. Nicméně navržené úpravy DPH nevedou celkově k navýšení daňové zátěže, neboť rozpočtově neutrální je nižší sazba DPH čítající 12,8 procenta. V rámci úprav DPH by se měla snížit DPH potravin, a to ze stávajících patnácti procent na dvanáct. Je to sociálně prospěšné, ovšem jen za té podmínky, že prodejci, například obchodní řetězce, promítnou snížení DPH do koncových cen. Zkušenost třeba z Německa z roku 2020 ukazuje, že tak činí jen poměrně neochotně.

Ale vlastně to vše tak obyvatelé Česka většinově chtěli. Vždyť si zvolili strany, které slibovaly, že dají veřejné finance do pořádku. Bylo bláhové si myslet, že to vesměs „zaplatí někdo jiný, jen ne já“. Vláda nicméně tuto bláhovost až donedávna živila. Na představeném konsolidačním balíčku je totiž nejvíce fascinující samozřejmost, lehkost a rychlost, s jakou kabinet bez hlubšího vysvětlení a v klídku přešel z ještě nedávného „nebudeme zvyšovat žádné daně, tečka“ ve zvýšení, i poměrně zásadní, hned několika druhů daní. Vládní PR odvádí skvělou práci. Bez ironie.

Turecké akcie i měna prudce padají

Trhy děsí Erdoganův nečekaný úspěch i nejistota před druhým kolem prezidentské volby, zemi hrozí měnová krize.

Hlavní ukazatel tureckých akcií se dnes po otevření tamní burzy hluboce propadá, o sedm procent. Obchodování s nimi muselo být ráno na určitý čas kvůli značnému propadu pozastaveno. Už se s nimi nicméně opět obchoduje. Slábne ovšem také turecká měna, lira, a to navzdory tomu, že státní banky země intervenují ve jménu její podpory; tak, aby se kurs udržel na úrovni zhruba 19,65 liry za dolar.

Turecké trhy se takto otřásají v důsledku poměrně nečekaně výrazného úspěchu stávajícího prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Ten sice ve víkendovém volebním klání podle všeho těsně nezískal více než 50 procent hlasů, nutných k vítězství hned v první kole, avšak jeho zisk více než 49 procent hlasů představuje lepší výsledek, než na jaký ukazovaly předvolební průzkumy.

Erdoganův úhlavní rival, Kemal Kilicdaroglu, si podle stávajícího výsledku sčítání hlasů zajistil 45 procent hlasů. Ačkoli Erdogan stále ještě může zvítězit v prvním kole, neboť všechny hlasy nejsou sečteny, trhy se už nyní připravují na mnohem pravděpodobnější variantu dvoutýdenní nejistoty před druhým kolem volby.

V něm bude zásadní to, ke komu z uvedených kandidátů se přikloní voliči, kteří nyní o víkendu svěřili svůj hlas dalšímu z adeptů na prezidentské křeslo, Sinanu Oganovi. Ten získal 5,2 procenta hlasů a do druhého kola už nepostupuje.

Ogan se včera vyhranil vůči Erdoganově nekonvenční hospodářské politice. Zdržel se ale vyjádření podpory kterémukoli ze zbývajících dvou kandidátů.

Právě Erdoganova hospodářská politika, takzvaná „erdoganomika“, bude zřejmě tím, kolem čeho se boj před druhým kolem bude točit zejména. Kilicdaroglu slibuje nápravu vztahu se Západem a návrat k ortodoxní hospodářské politice. Erdoganův nekonvenční přístup spočívá zejména ve svérázném názoru, jejž ekonomická teorie příliš nepodporuje, že lékem na inflaci je snižování úrokových sazeb v podání centrální banky.

Od roku 2018, kdy Erdogan začal svůj neotřelý přístup praktikovat a od kdy také vybírá a vyhazuje šéfy turecké centrální banky na základě jejich míry oddanosti k této „erdoganomice“, se lira setrvale ocitá pod oslabujícím tlakem.

Dlouhodobě slábnoucí lira představuje významný inflační tlak. Pádivá inflace v zemi nahlodává kupní sílu tamního obyvatelstva, pročež zejména městští voliči ztrácí s Erdoganem trpělivost. Zatím ovšem evidentně ne až tak moc, aby ztratil své politické šance.

Trhy se tak nyní musí smířit s tím, že Erdogan může být prezidentem i v dalších pěti letech. Pokračování „erdoganomiky“, které by v takovém případě nejspíše nastalo, by dále ztenčilo turecké devizové rezervy, neboť při nadále nedostačující razanci měnověpolitického utažení by Turecko muselo intervenovat za účelem podpory své měny a za zmírnění inflačních tlaků v zemi. Reálně tak zemi v případě Erdoganova vítězství hrozí měnová krize a rozvrat ekonomiky, což má již dnes zmíněný nepříznivý dopad právě i na tamní akcie.

Akciím evropských firem zaměřených na luxus se mimořádně daří

Z důvodu oživení čínské ekonomiky. Kvůli rostoucímu geopolitickému napětí jsou lepším způsobem, jak se vézt na růstové vlně Číny, než přímo čínské akcie.

Tyto dny patří na burzách třpytu okázalosti. Ikony luxusu jako švýcarská společnost Richemont, pod jejíž křídla patří třeba značka Cartier, rostou málem do nebes. Zrovna akcie Richemontu v pátek pokořily svůj historický cenový rekord poté, co firma zveřejnila lepší než předpokládané výsledky. Nečekaně výrazně jí svědčí ukončení covidových restrikcí v Číně, k němuž došlo loni koncem roku. Silnější než předpokládaná čínská poptávka zapříčila již dříve pozitivní překvapení při ohlášení výsledků za první letošní čtvrtletí jak v případě společnosti Louis Vuitton Hennessy Moet (LVHM), tak třeba i Prady.

Hlavní ukazatel francouzských akcií, index CAC 40, už letos v dubnu vystoupal rovněž na svůj historický rekord, zejména právě díky vzmachu luxusních značek. Investoři sázejí na to, že oživení čínské poptávky bude trvalejšího rázu. Od začátku roku tak celý index CAC 40 přidává zhruba patnáct procent. Vzhůru jej ženou akcie značek, jako je Hermes nebo zmíněná LVHM. Čína představuje nejdůležitější trh pro evropské ikony luxusu. Vždyť před pandemií Číňané dvě třetiny svých nákupů luxusního zboží uskutečňovali v zahraničí. S ukončením tuhých covidových omezení tak akciové trhy sází nejen na to, že Číňané budou více nakupovat v buticích Pekingu či Šanghaje, ale že budou také mnohem intenzivněji cestovat, třeba do Evropy na nákupy kabelek, hodinek, šperků nebo luxusních oděvů a obuvi. V Evropě jsou totiž ceny luxusu až o zhruba třetinu níže než v Číně. Lákavé.

Akcie zmíněných evropských společností zaměřených na luxus tak třeba i z hlediska drobného českého investora představují vhodnou příležitost, jak profitovat z růstu čínské ekonomiky, bohatnutí tamní střední třídy a vůbec celé společnosti, včetně jejích nejzámožnějších vrstev. Vzhledem k tomu, že Čína je v důsledku geopolitické situace i tamního utahování režimních šroubů z hlediska západního investora stále méně vyzpytatelná, představuje nákup akcií firem jako LVHM či Richemont způsob, jak z čínského vzestupu profitovat celkem bezpečně. Je to prozíravější než nakupovat akcie přímo čínských firem. Výhodou akcií evropských luxusních značek je nejen to, že jedou na vlně čínského růstu, ale také to, že představují pojistku proti inflaci. Výrobci luxusního zboží totiž zpravidla celkem bezproblémově přenášejí své inflačně navýšené náklady na zákazníky. Ti jsou dostatečně bohatí, aby měli odpovídající finanční polštář a výrobci luxusu tak nepřicházeli o svůj tržní podíl.

Ale samozřejmě, pokud by udeřila globální recese, ani výrobci luxusu nezůstanou imunní. Nicméně poptávka po luxusu pak opět oživí. Tužba po luxusu je totiž člověku niterně dána, nejde o nic přelétavého, jak prokazuje třeba i dlouhá řada akademických studií.

Lidé si luxusu dopřávají, jelikož touží po vytříbené kvalitě, zní obecně přesvědčení. Kašmír je holt kašmír, maserati není oktávka. Už ekonom a sociolog Thorstein Veblen však před více než sto lety rozpoznal, že lidé poptávají luxus ještě z jednoho důvodu: takzvanou okázalou spotřebou touží dát najevo své společenské postavení, odlišit se od ostatních.

Hodnota produktů pro náročné je tedy dána zejména těmito dvěma důvody – ale v jakém poměru jsou namíchány? Na to ve studii „Rethinking Brand Contamination“ hledá odpověď Renee Richardson Goslineová z MIT Sloan of Management. Dle autorky činí lidem značné obtíže rozlišit vnitřní, autentickou kvalitu luxusního zboží od „kvality“ padělků.

Pokud lidé mnohdy nedokážou rozpoznat originál od napodobeniny, jak je možné, že luxusní značky ještě nezanikly? Jak to, že je padělky nevytlačují v mnohem vyšší míře? Lidé, zjistila Goslineová, sice nedokážou příliš odlišit zmíněné produkty samy o sobě, avšak mnohem menší potíže jim činí rozpoznat opravdovou kvalitu v určitém společenském kontextu.

Když Goslineová psala svoji studii, provedla sérii pokusů. Účastníkům experimentu promítla dva tucty fotografií luxusních kabelek – pravých i padělaných. Polovina snímků zachycovala kabelky jen tak naskládané vedle sebe v regálu, zatímco druhá polovina obrázků nabízela ony kabelky v sociálním kontextu – zvěčňovala je v užití osob na veřejnosti. Před promítáním si účastníci pokusu – majitelé autentického luxusního zboží – docela „věřili“, když odhadovali své schopnosti rozpoznat originál od padělku v 6,2 případu ze sedmi. Za autentickou luxusní kabelku byli proto ochotni zaplatit 786 dolarů. Když jim však Goslineová promítla snímky kabelek v regálech, klesla jejich sebedůvěra v odhalování autentických výrobků od napodobenin dosti razantně: uvedli v průměru, že jsou takového odhalení schopni pouze v 3,1 případu ze sedmi. Za autentickou luxusní kabelku pak byli v průměru ochotni dát pouze 403 dolarů. „Chybí-li kontextuální informace, je to pro značku velmi zlé,“ komentuje zjištění autorka. „S klesající schopností rozeznat pravé od nepravého klesá i cena, již jsou lidé ochotni zaplatit.“

Jakmile ovšem Goslineová ukázala těm samým účastníkům fotografie kabelek v užití jiných lidí, nikoli jen „anonymně“ v regálech, stoupla opětovně jejich sebedůvěra a v průměru uvedli, že pravý produkt dokážou rozpoznat v 6,1 případu ze sedmi, přičemž byli ochotni za kabelku zaplatit 783 dolarů. Proč? V komentářích uváděli, že se rozhodovali na základě úvahy, zda je pravděpodobné, aby osoba zachycená na tom či onom obrázku, v tom či onom prostředí, vlastnila originál, či zda naopak bude spíše majitelem či majitelkou „fejku“.

Lidé tedy ten či onen produkt nenahlížejí jako luxusní primárně kvůli vnitřní kvalitě, použitým materiálům či zručnosti ruční práce, nýbrž kvůli společenskému kontextu, v němž je používán. Kvůli prestiži, s níž jsou daná značka či model spojovány, přičemž tato prestiž je dána například tím, kdo a při jaké příležitosti ten produkt užíval či užívá. Neváhají-li si tu a tu kabelku vzít na sledovanou premiéru hollywoodské hvězdy, jde automaticky o luxus, byť by třeba byla vyrobena i z laciné koženky.

Goslineová vyčíslila dávné Veblenovo pozorování: lidé jsou ochotni zaplatit za luxusní produkt dvakrát více, mohou-li jeho užitím vysílat signály stran svého postavení. Zjednodušeně vyřčeno, máme-li dvě skutečně kvalitní kabelky, jejichž výrobní cena je totožná, z nichž s první z nich je vyfocena třeba Kim Kardashian na červeném koberci, budou lidé ochotni zaplatit za tuto kabelku dvakrát tolik než za druhou, na niž si žádná filmová hvězda nevzpomněla. Pro výrobce luxusního zboží je tedy do značné míry podstatnější produkty „vnucovat“ sledovaným hvězdám nebo instagramovým influencerům než pilovat její vnitřní kvalitu, kterou konec konců ani nikdo příliš neocení. (16.5.2023)