Nebude nikoho, kdo by ovoce toho neznal neb aspoň o něm neslyšel. Málokdo však je okusil. A okusil-li je, stalo se tak jistě jen jednou, ze zvědavosti; vždyť kdoule, ačkoli nadána neobyčejně příjemnou vůní, vyznačuje se chutí svíravě trpkou, odporně nakyslou, aspoň syrová, a dřeň její je tuhá jako košťál.
Kdoule náleží k rostlinám růžokvětým a tvoří keře a stromy o velikých květech a plodech s pěti přehrádkami semenníku, v nichž je mnoho semen, majících obal hojně hlenu chovající.
Syrové kdoule jsou k požívání nezpůsobilé. Proto se zavařují v cukru a přidávají jako koření jakés k jinému ovoci. Protože se taková šťáva kdoulová jmenuje v Portugalsku Marcelo, nazývá se ovoce touto šťávou okořeněné marmeláda, kterýmžto jménem však později označovány i z jiného ovoce připravené zavařeniny. V Porýnsku, Tyrolsku, zvláště však Španělsku, Portugalsku a Řecku, kde se kdoule daří, jsou kdoulová povidla, jimž Němci v Porýnsku říkají „Quittenkäse“ (jako bychom řekli „kdoulový sýr“), velmi známá.
Rostlina vyšla snad z Persie. Podle jména latinského, nyní běžného, z něhož asi i české slovo povstalo (Cydonia, z řeckého Kydonia), obdrželi Řekové kydonské jablko (=kdouli) od Kydonů na ostrově Kretě. Zlatá jablka Hesperidek, pro která se na konec světa k Atlantovi, jenž je střehl, vydal slavný řecký bohatýr a polobůh Héraklés, byly prý kdoule. Řecké bohyni krásy Afrodité zasvěcené jablko je také kdoulové a proto bylo běžno jako výraz lásky a při hrách svatebních. Starověkému zákonodárci Řeků Solonovi se připisuje, že zavedl obyčej, dle něhož nevěsta, dříve nežli vstoupila do ložnice obydlí manželova, pojedla kdouli jako výraz, že stává se jako mladá paní ctitelkou Afrodity. Také v Itálii byla kdoule dávno známa. Již za dob slavného řeckého lékaře Galena, který žil v Římě ve II. století po Kristu, byla kdoulová mamelada v starém Řecku oblíbena.
Kdoule obsahují škrob, pektin (lepkavý sliz rostlinný), gummu, kyselinu jablečnou, jablečnan vápenatý a trochu cukru. S cukrem tím možno upraviti ze kdoulí povidla, kompoty, syrup. Jádra kdoulová poskytují hojnost slizu kdoulového.
Vařením pozbývají kdoule téměř úplně přirozené své peprné chuti a poskytují se sladkým vínem a skořicí příjemně osvěžující pokrm. Naložených kdoulí užívalo se dříve stejně jako kdoulových povidel proti zkaženému žaludku. Nyní máme prostředky lepší, účinnější. Za to kdoulový sliz jest u nás officinelní (tj. lékárny musí jej míti na skladě) a připravuje se v lékárnách z 1 grammu semen kdoulových a 25 grammů destilované vody třepáním a odcezením dosti vítaný lék. Je to čirá tekutina bez barvy, bez chuti a bez zápachu, která se lihem a kyselinami sráží a chloridem železitým barví do zelena. Podává se vnitřně po kávových lžičkách jako ajbišový syrup a mírní dráždění při prsním kataru a kašli.
Také se jí užívá zevně ku stišení bolestí při trhlinách a ranách kůže, rozpukaných rtech, na bolavé bradavky prsní, na žabry (aphthy), spáleniny, haemerrhodidy, k různým kosmetickým účelům (sluje bandolin) atd. Rovněž přidává se k vodičkám na oči. V našich lékárnách sluje Macilago cydoniae. V Německu připravuje se z jader kdoulových a růžové vody.
