Kněží za socialismu: Kříž v rudém stínu srpu a kladiva

Po násilném potlačení pražského jara v roce 1968 komunistický režim u nás opět výrazně přitvrdil. Terčem se stala i katolická církev a její duchovní, pro které období normalizace představovalo důležitou zkoušku víry a občanské statečnosti. Ne každý v ní obstál.

Arcibiskupský palác v Praze na Hradčanském náměstí. Potemnělými chodbami barokní budovy pomalu prochází mírně nahrbená postava. Na roztřesených rukách je patrné silné rozrušení. Unavený muž s kolárkem nejdříve požádá asistenta o sklenici vody a pak hledá útěchu ve večerní modlitbě. Slyší ji v mnoha odposlouchávacích zařízeních i pracovníci 5. odboru X. správy Státní bezpečnosti, kteří téměř osmdesátiletého starce sledují takřka na každém kroku.

Je 7. ledna 1978 a čerstvě jmenovaný pražský arcibiskup František Tomášek, do 30. prosince 1977 pouze apoštolský administrátor, se právě vrátil z dalšího z mnoha vyčerpávajících jednání se zástupci komunistické moci. „Normalizace nastoupila do katolické církve později než do jiných oblastí československého veřejného života. Ještě v roce 1971 v ní dobíhal obrodný proces započatý během pražského jara. Duchovní mohli v té době poměrně volně pracovat s mládeží, svých úřadů se po téměř dvaceti letech ujali biskupové, mohlo se mluvit o represi proti duchovním v padesátých letech a podobně. O to razantnější ovšem byla následná odpověď utužujícího komunistického režimu,“ popisuje situaci v katolické církvi v sedmdesátých letech 20. století Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV ČR.

Zachránit co se dá

Život duchovních v období reálného socialismu výrazně ztěžovala zejména činnost takzvaných církevních tajemníků – pověřených pracovníků okresních a krajských výborů, kteří měli v podstatě absolutní moc nad církevním životem v zemi. Tito úředníci pravidelně kontrolovali bohoslužby, zjišťovali, zda při kázání nedochází k protistátním aktivitám, povolovali náboženské poutě nebo spolurozhodovali o rozpočtu farností. V extrémním případě mohli iniciovat odebrání státního souhlasu pro nepohodlného pastora a tím mu fakticky znemožnit jeho službu.

Na popud komunistů vzniklo 31. srpna 1971 Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Sám název sice odkazoval na encykliku papeže Jana XXIII. vybízející k míru ve světě, ve skutečnosti se však jednalo o nástroj, jímž chtěl totalitní stát opět ovládnout v jeho očích neposlušnou církev. Společenství svou činností navazovalo na Mírové sdružení katolického duchovenstva. To se etablovalo krátce po únorovém puči v roce 1948 a kvůli absolutní zprofanovanosti muselo skončit právě v období pražského jara.

V Pacem in terris působili kněží ochotní otevřeně podporovat normalizační politiku KSČ a „angažovat se v rozvoji socialistické společnosti“. Prvním předsedou organizace se stal pozdější olomoucký arcibiskup Josef Vrana, který je pro svou kolaboraci s komunistickým režimem v katolické církvi dodnes vnímán jako velice rozporuplná postava. Podle Jaroslava Šebka byla ovšem motivace kněžích pro vstup do sdružení velice různorodá. „Někoho tam jednoduše dohnal strach, jiného lákaly jisté materiální výhody spojené se členstvím, jako byla farnost na lukrativním místě nebo snadnější získání výjezdní doložky pro cesty do zahraničí. Kromě toho část kněží do hnutí vstoupila v poněkud naivní víře zachránit všechno, co se zachránit dá.“

V osidlech státní bezpečnosti

Normalizační režim založený na vzývání materiálních hodnot spolu se všudypřítomným strachem a nedůvěrou vedl ve svém důsledku k výraznému poklesu institucionální religiozity v zemi – stále méně lidí se nechávalo pokřtít, ubývalo církevních sňatků, v kostelech se scházelo čím dál méně věřících. Církev se tak zejména ve druhé polovině sedmdesátých let ve vztahu k vládnoucímu režimu nacházela v ponižující podřízené pozici.

Novým impulzem se pro ni stal až rok 1978 a nástup Poláka Karola Wojtyly na papežský stolec. Vědomí, že i občan z komunisty ovládané země může stanout v čele největšího křesťanského společenství na světě, znamenalo pro československé věřící výraznou morální vzpruhu. Změna na svatopetrském stolci tak mimo jiné povzbudila samizdatové vydávání náboženské literatury, pořádání bytových diskusních seminářů nebo aktivity tajně vysvěcených kněží. Ti svoji pastorační činnost vykonávali mezi lidmi v utajení. Místo zdobných chrámů jim tak často musela stačit umakartová kuchyň v panelovém domě nebo studentský pokoj na vysokoškolských kolejích.

Právě „závadového působení“ kněžích na mladé lidi se obávala Státní bezpečnost nejvíc. I proto na duchovní neustále vyvíjela tlak. Kromě výslechů, sledování a často vynucené spolupráce se neštítila ani použít násilí. V dubnu 1974 zemřel na následky vysilujícího výslechu opilým krajským církevním tajemníkem litoměřický biskup, kardinál Štěpán Trochta, v únoru 1981 se našlo ve zcela zdemolovaném bratislavském bytě zohavené tělo tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala, v říjnu téhož roku na dně Macochy ostatky křesťanského aktivisty Pavla Švandy…

Obr. V mnoha vykonstruovaných procesech odsoudila komunistická justice stovky duchovních k dlouholetým žalářům, desítky z nich za mřížemi nebo v uranových dolech zahynuly.

Velehrad, neděle 7. července 1985. U příležitosti 1100 let od narození věrozvěsta Metoděje se na poutním místě sešlo na 200 000 věřících. Režim se ve snaze předejít problémům pokusil církevní akci pojmout v první řadě jako „mírovou slavnost“. Straničtí funkcionáři ve svých proslovech opakovaně označili oba soluňské bratry za první komunisty, rezolutně se vyhýbali označení „svatý,“ přítomné pečlivě perlustrovaly desítky příslušníků StB. Brzy však přišel šok. Dav věřících nejdříve vypískal ministra kultury Klusáka i další aparátčíky a zároveň začal vyvolávat hesla domáhající se náboženských svobod v zemi a příjezdu papeže.

Přítomní policisté aktivnímu vyjádření odporu jen bezradně přihlíželi. Pro komunisty tak Národní pouť na Velehradě skončila naprostou blamáží. Právě se stali svědky největšího protirežimního vystoupení od demonstrací k prvnímu výročí vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa. Dosud mlčící církev konečně promluvila.

Kardinálova otočka

Výraznou proměnou prošel i sám František Tomášek. Toho československá vláda původně schválila na pozici pražského arcibiskupa právě pro jeho umírněnost a zdánlivou loajalitu. Tomášek se tak mimo jiné původně distancoval od prohlášení Charty 77. Díky působení svých poradců, jako byli teologové a bývalí političtí vězni Otto Mádr a Josef Zvěřina nebo ve východním Německu tajně vysvěcený kněz Tomáš Halík, se ovšem kdysi bojácný kardinál postupně začal stále ostřeji vymezovat proti vládnoucímu totalitnímu režimu.

Jednou z třecích ploch se stalo i kolaborantské sdružení Pacem in terris. Celý spor vyvrcholil v roce 1982, kdy pražský arcibiskup v návaznosti na předchozí vatikánský dekret členství katolických kněží v tomto sdružení oficiálně zakázal. Jeho olomoucký kolega Josef Vrana ovšem výzvy Vatikánu bojkotoval a „pokrokové hnutí“ i nadále podporoval. To však od oficiálního zákazu Svatého stolce přes podporu ze strany komunistického režimu už jen skomíralo.

Členství velebných pánů v nechvalně proslulé organizaci nelibě nesli především sami věřící, kteří svůj nesouhlas dávali najevo jednoduše – přestávali mše aktivních členů sdružení navštěvovat. I tento odpor „zdola“ postupně nesl své ovoce. Jestliže v roce 1973 v Pacem in terris působilo 37 procent českých kněží, v polovině osmdesátých let jich bylo necelých 29 procent a těsně před sametovou revolucí už šlo jen o pár desítek členů. Ti v organizaci zůstávali víceméně ze setrvačnosti nebo i kvůli tomu, že na ně tajná policie měla kompromitující materiály. Vliv hnutí tak byl na konci socialismu už jen naprosto marginální. František Tomášek se naopak ve stejné době díky své osobní statečnosti a odhodlanosti vzdorovat režimu stal skutečnou morální a společenskou autoritou.

Stát na straně národa

Chrám svatého Víta, sobota 25. listopadu 1989. Celou zemí otřásají dynamické události sametové revoluce. Od Aše po Humenné probíhají masové protivládní demonstrace, do generální stávky všech pracujících zbývají dva dny. Důležitý dějinný okamžik ovšem souběžně přichází i pro československé věřící. Ve svatovítské katedrále celebruje František Tomášek slavnostní mši na počest svatořečení Anežky České. Během ní pronáší stařičký kardinál legendární větu: „Já i celá katolická církev stojíme na straně národa.“ Tato slova znamenají alespoň na okamžik symbolické sepětí církve a československé společnosti.

O pár dní později pak primas český podpoří volbu Václava Havla prezidentem v té době ještě Československé socialistické republiky. Více než čtyřicet let temna nejen pro katolickou církev tak symbolicky končí v místech, kde jsou uloženy ostatky patronů českého státu. S následky nesvobody se však budou následovníci svatého Petra vyrovnávat ještě dlouho. Nejsou v tom ovšem sami. „Pokud jsme se s normalizací nedokázali vypořádat jako celek, nemůžeme to samé vyžadovat od církve,“ uzavírá Jaroslav Šebek. Normalizace jako popření celé řady mravních a společenských hodnot tak znamená bolestivou a dodnes nevyléčenou ránu nejen v dějinách katolické církve, ale celé naší země.

Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D., Historický ústav AV ČR

V ústavu působí od roku 1995. Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK. Odborně se zaměřuje zejména na dějiny politických stran, česko-německé vztahy, otázky vzpomínkové kultury a církevní dějiny a vztahy s Vatikánem. V roce 2006 získal prémii Otto Wichterleho, v roce 2012 Cenu předsedy Akademie věd ČR za propagaci a popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací

Vyšlo v A / Věda a výzkum, všechna dosavadní čísla časopisu jsou k dispozici zdarma a online na webu AV ČR. (27.12.2021)