Knihtisk

Zárodkem k. jsou značky nebo nápisy vyrážené razítky s vypuklými klínovými, hieroglyfickými nebo latinskými typy, jak bylo zvykem u Babyloňanů, Asyřanů, Egypťanů a Římanů. Podle „tiskařských chyb“ v mnohých římských razítkových nápisech soudí badatelé, že Římané užívali razítek s vyměnitelnými typy. K razítkům třeba počítat také pečetidla, v těch však byly značky vyryty. Od tohoto „tisku“ razítky a pečetidly „na sucho“ byl jen krok k tištění (barvou) na pergamen, na látky, na papír a p. Vedle razítek a pečetidel se užívalo různých šablon s vyřezanými značkami. Užívali jich vládcové nebo státní hodnostáři k podpisování listin a také malíři iniciálek v středověkých rukopisech, k hotovení „předtisku“, který potom omalovali. Užívalo se k týmž účelům i tiskátek. Nový druh tiskařské techniky se objevil asi ve 4. nebo v 5. století po Kr. v Číně tzv. deskotisk tj. tisk s dřevěné desky, do níž byl vyřezán potřebný text a později i obrázky. Takto byly tištěny nejstarší čínské noviny od r. 400 po Kr. (vycházely až do r. 1912). Prostřednictvím Arabů se dostal deskotisk do Evropy někdy ve 14. století. R. 1041 po Kr. prý dokonce jeden čínský kovář, jménem Pi-šing vynalezl tisk deskami, na nichž byl sestaven text z jednotlivých, vyňatelných literek (znaků) z pálené hlíny, přilepených k desce zvláštní masou. Po vytištění se deska zahřála, masa změkla, literky se vyňaly a uložily pro užití po druhé.

Zpočátku se deskotiskem tiskly jen jednotlivé listy po jedné straně, nejprve samotné obrázky, potom obrázky s textem a na konec samotný text. Z jednotlivých takových listů se skládaly knihy zvané špalíčky. Nejčastěji byla takto tištěna tzv. „bible chudých“ (tj. bible pro kazatele, kážící prostému lidu) a „Zrcadlo svatých“. Knihy s pouhým textem byly tzv. abecedáře (slabikáře) a první učebnice jazyka latinského, nejčastěji tzv. „donáty“, totiž výtahy z velké učebnice latiny od Aelia Donata (učitele sv. Jeronýma). Deskotiskem se mohlo tisknout jen po jedné straně, poněvadž tisk byl vyražen do papíru poklepáním listu papíru na desce tiskařským tamponem, balíkem to důkladně vycpaným žíněmi. Lisu tiskařského užil po prvé až J. Gutenberg pokládaný za vynálezce knihtisku. Ve skutečnosti lze Gutenberga nazvati vynálezcem písmolijství, techniky tisku kovovými literkami z rámů, do nichž byl text z literek vsázen a otištěn na papír v lisu. Historie těchto G-ových vynálezů v 1. 1440 až 1450 není zcela vyjasněna a sotva kdy bude. Nejstarší doklad G-ova tisku je zlomek tisku z r. 1445/46. R. 1456 dotiskl G. velkou, 42řádkovou bibli. Po dobytí a zpustošení Mohuče r. 1462 se Gutenbergovi a jiní tiskaři rozešli do jiných krajů a rozšířili tak známost knihtisku. Nejstarší tiskárna v Čechách byla zřízena r. 1468 v Plzni neznámým (německým?) tiskařem a byla v ní vytištěna první česká kniha „Kronika trojánská“. První skutečně českou tiskárnu zřídil Jan z Vysokého Mýta v Praze r. 1487. První tištěnou knihou technickou byl spis ital. voj. technika R. Valturia: Elenchus…rerum mil. vyt. r. 1472.