Úkolem státu je naplňovat jeho energetickou politiku tak, aby i za 50 let byl dostatek elektřiny pro průmysl a domácnosti. Jediným, v současnosti známým prostředkem, který může nahradit uhlí a přitom poskytnout cenově dostupnou elektřinu bez produkce CO2 , je jaderná energetika. Koncem třicátých let tohoto století budeme potřebovat pro základní zatížení výkon aspoň 5000 MW v jaderných elektrárnách. Je tedy nutné vytvořit harmonogram a zajistit financování. Je nezodpovědné zajistit financování jediného bloku a říkat, že „pak se uvidí“. Pro takový výkon nelze ani omylem snít o malých modulárních reaktorech, o nichž hovoří bývalý vládní zmocněnec.
Kdyby naše země měla moře, neváhal bych a doporučil bych stavět elektrárny podle francouzských projektů EPR. Je to velký blok, 1600 MW, evropský. Komponenty jsou ale tak velké, že se do vnitrozemí nedají dopravit. I proto se pro Dukovany II, ale poté i pro Temelín 3 a 4, uvažuje s bloky maximálně 1200 MW. Měli jsme původně pět potenciálních dodavatelů, z nichž Číňané, Rusové a Američané (Westinghouse nemá zcela jednoznačnou majetkovou strukturu, takže není jasné, zda je americký) takový blok s výkonem 1200 MW mají. Francouzi a Korejci by ho museli doprojektovat s využitím zkušeností z jejich podobných projektů. Není tedy pravdou, že by soutěž na nový blok byla šita na míru Rosatomu, ačkoliv z technického pohledu by byl ten podle petrohradského projektu nejvhodnější. V současné době je to nejlepší projekt na světě, má nejlepší bezpečností prvky a poskytl by největší možnost participace českého průmyslu. Vzhledem k tomu, že bude potřebné postavit čtyři (stejné) bloky, je účast českého průmyslu podstatná.
Před devíti lety, kdy se připravovala soutěž na výstavbu 3. a 4. bloku temelínské elektrárny, jsem obcházel specialisty parlamentních stran a přemlouval je, aby se zasadili o takzvanou „českou cestu“, podle níž bychom koupili projekt jaderné části elektrárny od petrohradského Atomenergoprojektu, doprojektovali si zbytek elektrárny a postavili si ji sami. Nezájem. Česká cesta se nehodila ani dalším českým subjektům, protože by sice byla pro republiku ekonomicky přínosná, ale byly by to starosti. Od té cesty zrazovali i lidé, kteří sice nikdy žádnou elektrárnu nestavěli, ale z nějakých důvodů se potřebovali k věci vyjadřovat. Směřovalo se tedy k elektrárně „na klíč“. Bude to drahé, ale je to zdánlivě pohodlné. Zdánlivě.
Nuž, teď je Rosatom vyřazen ve všech variantách spolupráce. Ekonomická škoda pro Českou republiku, ale to politiky nezajímá. Zodpovědnost neponesou. Po vyloučení Číňanů a Rusů ze soutěže, z politických důvodů, by teď bylo možné tvrdit, že je soutěž šita na míru Američanům, protože oni jediní ze tří zbývajících blok s výkonem 1200 MW mají, i když nikoli v metrické soustavě a s hlavními cirkulačními čerpadly na 60 Hz. Přesto z takového pohledu dává smysl načasované odhalení účasti ruských agentů ve vrbětické kauze. Cui bono.
Z hlediska geopolitického bych ale za daných okolností doporučil Francouze (EdF). Mají projekt ATMEA 1 (sice dosud nikde nerealizovaný), který vypracovali ve spolupráci s Japonci. Jde o třísmyčkový reaktorový systém (NSSS), u kterého bych se přimlouval o dovybavení bezpečnostními prvky z EPR (dvojitý kontejnment atd.) + kopii petrohradského Systému Pasivního Odvodu Tepla (SPOT). Třísmyčkový reaktorový systém má výhodu v tom, že jsou menší parogenerátory v porovnání s dvousmyčkovými, a proto i o něco lepší jejich dopravitelnost. Bylo by dobře, kdyby byl vybaven českými pomocnými systémy, turbínovým ostrovem z Plzně, systémem kontroly a řízení od ZAT Příbram. To všechno nejen pro účast českého průmyslu při výstavbě, ale i pro dlouhodobý servis. Bylo by potřebné ošetřit, aby byla jistota, že od kopnutí do země do uvedení do provozu prvního z bloků neuplyne víc než 8 let. Francouzi se zatím neukazují jako nejlepší organizátoři stavby ani ve Finsku, ani u nich doma. Na to vidím jediný lék: aktivní zapojení českého investora do řízení výstavby od samého počátku při doprojektovávání, povolovacích procesech, výrobě, organizaci výstavby, řízení dodávek atd. …. Navíc by nám Francouzi poskytli politickou podporu, kterou od ostatních soutěžících v Evropě nemůžeme očekávat.
Historicky u nás, bohužel, vznikla trochu absurdní situace s nejasnou dělbou práce:
● za energetickou politiku odpovídá vláda,
● za vládu odpovídá MPO, ale zdá se, že má jen dobrou vůli, neboť
● výkonem akcionářských práv je za stát (vládu) pověřeno MF, které má zájem na dividendách do státního rozpočtu a neuvažuje o tom, že by ČEZ měl peníze z výdělku používat zejména na obnovu výrobních kapacit,
● k výstavbě vznikl stálý výbor sdružující kdekoho, ale ve výsledku za nic nezodpovídající,
● ČEZ je ze 70 % vlastněn státem. Stát mu ale neumí přikázat, aby energetickou politiku jménem státu naplňoval. ČEZ nemůže nevyhovět politikům, takže raději takticky mlčí. Ač má odborníky, nechá do toho mluvit neodborníky, ale bude muset nové elektrárny provozovat a udržovat.
Poměrně pěkná motanice, v níž se rozplyne zodpovědnost. Takže, babo raď! V první řadě bych doporučil napravit kompetence tak, aby ke každé zodpovědnosti bylo přiřazeno i rozhodovací právo a nástroj nutný k realizaci. Tj., aby nebylo na koho se vymlouvat.
František Hezoučký byl hlavním inženýrem spouštění všech čtyř bloků jaderné elektrárny v Dukovanech. V letech 1993-1999 působil ve společnostech Westinghouse a Colenco. V roce 1999 až 2003 jako ředitel Divize výstavba Jaderné elektrárny Temelín spustil oba temelínské bloky. Pak pět let působil v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni a pracuje jako nezávislý konzultant. (12.5.2021)
