Fond obnovy EU je přelomová věc. Tak moc přelomová, že se o něm mluví až příliš málo. Vzniká eurodluhová unie. Vzniká v rámci snahy o zachování jednotného trhu EU, kterou musí vítat i Česko. Přesto fond skýtá řadu rizik, včetně růstu nezaměstnanosti napříč celou Unií.
Mnozí Babišovu vládu kritizují za to, že si mlhavě půjčuje na velký schodek. Mnozí také už přes dva roky „pálí“ do Trumpovy administrativy za to, že zaváděním nových cel narušila mezinárodní obchod. Takzvaný fond obnovy Evropské unie v objemu 750 miliard eur, dojednaný lídry členských zemí minulý týden, v sobě spojuje oboje. A slyšíme prakticky jen potlesk a jásot. Přitom EU, sdružující státy v průměru 2,5krát zadluženější, než je Česko, si půjčuje ještě mlhavěji než Babiš a dluh chce splácet i novými cly, tedy tím, zač byl tolik napadán Trump.
Nezbývá tedy než dít, že Brusel má fenomenální PR. Vybroušené PR by však nemělo zatemnit holou pravdu. Za fond obnovy zaplatí řadový občan EU. Vzhledem k mlhavosti fondu není zatím zcela jasné, jak vlastně. Může to být i ztrátou zaměstnání.
Za půjčování do fondu bude primárně zodpovědná Evropská komise. To je moment přehlížený, ale zásadní, zejména v kontextu léta trvající debaty o demokratickém deficitu unijního řízení. Do fondu si bude půjčovat přímo Brusel, nikoli členské státy EU. V současnosti je to tak, že členský stát EU – resp. jeho politická reprezentace vzešlá z voleb – si půjčuje, zpravidla vydáním dluhopisu. Část těchto peněz pak pošle do rozpočtu EU. Občan – volič – tedy má stále pod určitou kontrolou to, jak se hospodaří s penězi, které ve formě daní své vládě poskytl či teprve ještě poskytne on, jeho děti, ba vnuci.
Fondem obnovy dochází k „uvzájemnění dluhu“, k ustavení eurodluhové unie. Ta pak snadno může být zárodkem unie fiskální neboli rozpočtové a daňové. Lze si představit, že dalším „logickým“ návrhem Bruselu bude to, aby měl větší pravomoc právě třeba v oblasti stanovování daní. Evropská komise bude argumentovat, že když už si sama přímo půjčuje, měla by mít také širší možnost své půjčky přímo splácet.
Zatím jsou totiž její možnosti omezené. Platí proto, že jakékoli případné navýšení splátek jistiny či úroků fondu obnovy, které tedy nepokryje rozpočet EU, zaplatí ze svého, jaksi navíc, daňový poplatník členského státu EU. Na místě je hovořit nikoli o jednom (sedmiletém) rozpočtu EU, který může být překročen, ale hned o několika. Půjčky do fondu obnovy se totiž budou splácet minimálně do roku 2058. Za takřka třicet let si, doufejme, na koronavirus nikdo ani nevzpomene, ale děti a vnuci i ti ještě nenarození budou fond obnovy, jemuž se vir stal záminkou, stále splácet. Nejde ale ani tak o fond obnovy jako o fond záchrany Itálie (Řím má dostat zhruba 28 % všech peněz fondu) a hlavně o vytvoření právě dluhové unie.
Dluhovou unii by totiž politici bohatšího „severu“ EU svým voličům jen těžko prodali v jakémkoli jiném čase než v čase krizovém. Koronavirus v tomto ohledu přišel jako na zavolanou. Bez dluhové unie by dříve či později přestalo být zvládnutelné udržení jednotného vnitřního trhu v jeho stávající podobě. Bohaté státy „severu“ v rámci dluhové unie takto v důsledku zajistí další peníze „jihu“, čímž udrží jednotný trh a svá vývozní odbytiště. Poprvé v dějinách jednotného trhu EU, vzniklého v roce 1993, tak musí být tento největší výdobytek evropské integrace podpírán na dluh. Je to opravdu důvod k jásotu? Francouzské banky mají v Itálii napůjčováno enormní množství peněz, takže i jim dluhová unie uleví. Tím, že se pro fond obnovy podařilo získat celou EU, bude jednotný trh udržován společnou, celounijní finanční silou. Z hlediska Německa či Francie to tedy v důsledku bude levnější, než pokud by jednotný trh měly udržovat jen bohaté státy „severu“.
Dluhová unie navíc členské státy EU dále vzájemně připoutává. Ovšem spíše v tom smyslu, v jakém jsou k sobě poutáni manželé společnou hypotékou – případný rozvod si pak rozmyslí důkladněji. Opět: je toto důvod k jásotu? Případný odchod kterékoli ze členských zemí EU bude po vzniku dluhové unie ještě obtížnější a nákladnější, než by byl předtím. A z příkladu brexitu vidno, že i bez existence dluhové unie to byl – a je – proces páchající značné ekonomické a sociální škody. Lépe řečeno, nemusel takovým být, ale bylo snadné, aby se takovým stal, pokud na tom bude politický zájem. A ten byl – a je. Když se manželé s hypotékou rozvádějí, stačí, aby se jeden z nich rozhodl učinit druhému z odluky „peklo“ a rázem se vše nesmírně komplikuje (a prodražuje). To, že dluhová unie vzniká zrovna v době, kdy je dění kolem brexitu stále živé, sice může být náhodné, ale nejspíše není.
Kromě daňového poplatníka zaplatí za půjčky fondu obnovy ještě… daňový poplatník. Ještě jiným způsobem. Tedy nikoli přes rozpočet EU, do něhož proudí jeho daně skrze veřejnou kasu členské země.
Evropská komise totiž – mlhavě, ale přece – přibližuje další způsoby, jak se bude za fond platit. Z velké části je zdůvodňuje „zeleně“, což v dnešní Evropě nepochybně zvyšuje politickou průchodnost fondu. Deset miliard eur ročně chce Evropská komise v příštích letech získávat rozšířením systému emisních povolenek v letecké a námořní dopravě. V praxi to znamená, že zdraží letenky nebo zboží převážené v lodních kontejnerech po moři. Zdraží tedy také třeba dovážené exotické ovoce, oděvy či elektronika. Pět až čtrnáct miliard eur ročně pak chce na splácení půjček fondu získávat ze zmíněných nových cel. Ta jsou opět „zelená“. Brusel totiž jimi zatíží produkci dováženou ze zemí, které v jeho očích neuplatňují dostatečně environmentálně progresivní politiku. Může tedy dále zdražit dovoz třeba z Číny, jihovýchodní Asie nebo z USA. Nadto Brusel také formou digitální daně zkasíruje zejména americké giganty typu Facebooku či Googlu. I z jejich daní, podobně jako z dražších letenek či z dražšího ovoce, se pak budou splácet půjčky fondu obnovy.
Samozřejmě, nelze čekat, že si to USA nebo Čína nechají líbit. Pravděpodobně zavedou zase svá odvetná cla na zboží z EU. Vývoz EU tím nenahraditelně ztratí část odbytu. V důsledku proto v EU poroste nezaměstnanost. I ta tedy asi bude dalším nákladem fondu obnovy, resp. dluhové unie. To však v tuto chvíli řeší málokdo. Bylo nutné využít situace. Politicky se věc zdařila. Ekonomicky je to spornější, náklady se sčítat teprve budou.
Druhé čtvrtletí bylo katastrofou pro tuzemský cestovní ruch. Třeba Prahu navštívilo meziročně zhruba 40krát méně zahraničních turistů, ztráta se vyšplhá na 80 miliard korun
Ve druhém letošním čtvrtletí se dramaticky propadl počet hostů v tuzemských hromadných ubytovacích zařízeních. Poprvé minimálně od roku 2012 nedosáhl tento počet ani jednoho milionu hostů, když těsně přesáhl 988 tisíc osob. Drtivou většinu z nich, více než 860 tisíc, navíc tvořili občané České republiky, resp. její rezidenti. Zahraničních hostů se ubytovalo jen mírně přes 127 tisíc. To je více než desetkrát nižší údaj než dosud nejnižší příslušný údaj za celé období od roku 2012. To svědčí o naprosto mimořádném propadu v turistické návštěvnosti České republiky, zejména pak právě ze strany zahraničních hostů.
Čísla, která zveřejnil ČSÚ, se ovšem víceméně očekávala. Dokládají, že segment cestovního ruchu patří vůbec k těm nejvíce zasaženým opatřeními pro boj proti šíření pandemie koronaviru. Z jednotlivých regionů ČR patří mezi nejvíce postižené metropole Praha, která je i v rámci ČR relativně vysoce závislá právě na návštěvnosti zahraničních turistů. V Praze se letos ve druhém čtvrtletí ubytovalo pouze necelých 46 tisíc zahraničních hostů. Pro srovnání, v dosud nejméně příznivém čtvrtletí za celé období od roku 2012, totiž v prvním čtvrtletí 2012, se v Praze ubytovalo přes 844 tisíc zahraničních návštěvníků, tedy skoro 18,5krát více osob. V nejpříznivějším čtvrtletí daného období, ve třetím čtvrtletí roku 2019, se v Praze ubytovaly bezmála dva miliony zahraničních hostů, tedy 43,6krát více. Pokud bychom brali v potaz jen druhá čtvrtletí, pak nejvíce zahraničních hostů navštívilo Prahu v daném období let 2012 až 2020 ve druhém čtvrtletí 2019, a sice bezmála 1,85 milionu zahraničních hostů. To je 40,5krát více než letos ve druhém kvartále.
Praha přijde v důsledku letošního výpadku turistického ruchu o zhruba 80 miliard korun. Dalšími zvláště postiženými oblastmi jsou lázeňská města, Jihočeský a Jihomoravský kraj. Hosté ze všech sledovaných zemí s výjimkou Slovenska vykazují ve druhém čtvrtletí meziročně více než devadesátiprocentní pokles příjezdů, v případě Slováků pokles činí zhruba 84 procent.
V druhém pololetí letošního roku se bude situace postupně normalizovat, ani v příštím roce ovšem nelze očekávat návrat na úrovně návštěvnosti z doby před úderem koronavirové pandemie.
České banky přestávají zlevňovat hypotéky. Bojí se podzimního růstu nezaměstnanosti a nesplácených úvěrů
Tuzemské banky brzdí se zlevňováním hypoték. V červenci sice některé nadále své hypoteční sazby snižovaly, avšak prozatím končí plošná podoba zlevňování hypoték, patrná v květnu a červnu.
Banky zbrzděním snižování hypotečních úroků reagují primárně na to, že se zastavil pokles tržních úrokových sazeb, který nastal v souvislosti s koronavirovou krizí. Rovněž Česká národní banka na svém měnověpolitickém zasedání (pozn. Bankovní rada ČNB ponechala úrokové sazby na stávající úrovni, 6. 8.) podle všeho dále již svoji základní sazbu nesníží. To si může dovolit právě i proto, že tržní úrokové sazby již dále neklesají, takže současné nastavení měnověpolitických sazeb už je pro podporu ekonomiky v podání centrální banky dostačující.
V červnu činila průměrná sazba hypoték – Fincentrum Hypoindex – 2,21 procenta, a byla tak nejnižší od přelomu let 2017 a 2018. Během července se ke snížení hypotečních úroků odhodlaly pouze dvě menší banky. Za červenec lze tedy předpokládat další, byť mírné snížení průměrné sazby hypoték.
V druhé polovině července snižovala sazby banka Creditas, na jeho samém konci pak Fio banka. Na trhu tím pádem působí již čtyři banky, které na pětileté fixaci nabízí hypotéku s úrokem nižším, než jsou dvě procenta (viz tabulka níže).
Dalším klíčovým důvodem zpomalení poklesu hypotečních sazeb je blížící se podzim. Během něj se teprve ekonomika fakticky začne stavět na své nohy. A je stále otázkou, jak bude silná. Nyní se stále ještě opírá o dluhovou berličku státu. Stát – za peníze daňového poplatníka a za cenu rekordního zadlužení dějin – financoval či stále financuje nákladné speciální programy ošetřovného nebo kurzarbeitu. Lidé si tedy i v čase koronavirové krize mnohdy uměle udržují své zaměstnání, případně mají další peníze od státu navíc. K tomu všemu nemusí splácet úvěry, včetně hypotečních, neboť stále platí moratorium. Jedním z výsledků této situace – jež je ovšem udržitelná jen krátkodobě – je pokles podílu takzvaných nevýkonných hypoték tuzemských domácností na historicky rekordní minimum.
Ke konci června letošního roku klesl podíl těchto nevýkonných hypoték, tedy například nesplácených, na hodnotu 0,85 procenta. Před minulou krizí, tedy světovou finanční krizí, tento podíl nikdy neklesl pod úroveň jednoho procenta. Češi zkrátka splácejí své hypotéky nejlépe v moderních dějinách země.
Tuzemské banky však evidují desítky tisíc žádostí o odklad splátek hypoték. Tento odklad umožňuje právě zmíněné moratorium, zavedené na jaře jako jedno z opatření proti ekonomickým dopadům koronavirové krize. Z hlediska banky je odklad splátek „škodou“, kterou kompenzuje jinde. Třeba právě zpomalením tempa snižování hypotečních úroků. Současně stále zůstává otázkou, jak výrazně po ukončení půlročního moratoria naroste podíl nevýkonných hypoték. Je tedy stále nejasné, kolik hypotečních dlužníků bude schopno po ukončení moratoria svoji hypotéku splácet dále, jak je běžné, a kolik již ne. To se bude odvíjet od toho, jak silná bude ekonomika, až se postaví na vlastní nohy – tedy například od toho, jak výrazně na podzim stoupne míra nezaměstnanost. To je v tuto chvíli hádanka.
Banky si však nemohou dovolit být nepřipraveny na nepříznivé rozuzlení této podzimní hádanky. Musí tedy připravovat rezervy, aby pokryly případné ztráty právě i z nesplácených hypoték. I to jim brání jít s hypotečními úroky dále dolů.
Sečteno, podtrženo, výraznější pokles sazeb hypoték lze čekat teprve tehdy, pokud se na podzim česká ekonomika na své nohy postaví obstojně a pokud na nich vydrží stát i v prvních měsících příštího roku. Průměrná sazba hypoték by v takovém případě klesla v příštím roce pod úroveň dvou procent, eventuálně by se blížila k rekordnímu minimu z roku 2016, kdy činila 1,77 procenta. Pokud však závažně udeří druhá vlna pandemie, nebo pokud se ekonomika bez pomoci státu zhroutí, žádné další zlevňování hypoték nečekejme.
Nejlevnější hypotéky na českém trhu (v %, pětileté fixace, srpen 2020)
1. mBank 1,64
2. Fio banka 1,68
3. UniCredit Bank 1,79
4. Banka Creditas 1,99
5. Equa Bank 2,09
(9.8.2020)
