Za první dva měsíce plného provozu programu COVID III, od začátku června do 31. 7. 2020, z něj firmy reálně čerpaly prostředky v objemu 3,83 miliardy korun. Vyplývá to z údajů, které zveřejnila Česká národní banka. To odpovídá 0,77 procenta jeho celkové „palebné síly“, tedy celkového potenciálně využitelného objemu, jenž činí 495 miliard korun.
Pokud by se tempem prvních dvou měsíců čerpaly prostředky z programu COVID III i v nadcházející době, vyčerpal by se za necelých 22 let. Jedná se samozřejmě o hypotetický příklad, který nicméně ilustruje, že čerpání z programu je stále pomalé a zaostává za očekáváním.
Jedním z důvodů jsou podpůrné programy, které stále běží nebo jejichž efekt ještě nevyprchal, jako je kurzarbeit, ošetřovné nebo moratorium pro splátky úvěrů. Tato podpůrná opatření poskytují domácnostem i podnikové sféře likviditu, takže firmy nemusí tolik čerpat provozní úvěry v rámci COVID III. Situace se může znatelně změnit na podzim a v příštím roce, kde podpůrné programy doběhnou, případně se zmírní jejich dopad.
Klíčovým cílem premiéra Andreje Babiše je to, aby celková úroveň veřejného zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu ČR nepřekročila úroveň z doby, kdy počátkem roku 2014 coby novopečený ministr financí přebíral státní kasu. Tehdy činil veřejný dluh ČR 44,9 procenta HDP, což je údaj za rok 2013. Současný expertní konsensus má za to, že při nynějším rozsahu podpůrných opatření nepřekročí ani v příštích letech úroveň 41 procent HDP. Té by měl dosáhnout v roce 2022, ale pak už opět klesat. Pod úroveň 40 procent by se měl dostat v roce 2024.
Pokud by se Babišovi podařilo udržet dluh na takovýchto úrovních, tj. níže, než kde byl v roce 2013, bude moci slavit politické vítězství. V tom smyslu, že bude moci hlásat, že koronavirovou krizi zvládl lépe, s menším nárůstem zadlužení, než jeho předchůdci, hlavně někdejší ministr financí Miroslav Kalousek, zvládli světovou finanční krizi a její důsledky.
Aby takového cíle dosáhl, nemohou být programy typu COVID III až příliš „rozmáchlé“. Každé podpůrné opatření pochopitelně znamená další zadlužení.
Navíc podstatná část loajálních příznivců hnutí ANO a jeho šéfa Andreje Babiše už vyjadřuje obavy v tom smyslu, že pokud stát bude až příliš „rozdávat“ jiným, například OSVČ, podnikatelům či firmám, na ně samotné se nedostane, resp. budou se muset v nadcházející době smířit s nižším nárůstem starobních důchodů či platů zaměstnanců nepodnikatelské sféry. Vzhledem k tomu, že z těchto socioekonomických skupin se rekrutuje zásadní část voličů hnutí ANO, premiér a ministři v barvách hnutí tento postoj v rostoucí míře reflektují, čehož výsledkem je i jen třicetiprocentní státní portfoliová záruka programu COVID III. Pokud by byla vyšší, i čerpání prostředků v rámci programu COVID III by bylo již nyní znatelnější.
Pochopitelně, vyšší záruku znamená také potenciálně ještě vyšší zadlužení.
Tuzemské lázně mohou počítat s ještě větším náporem než doposud, Brusel totiž české vládě „posvětil“ čtyřnásobné navýšení poukázkové pomoci lázeňství
V řadě tuzemských lázní nyní bude ještě větší nával než doposud. Ministerstvo pro místní rozvoj totiž informovalo, že z Bruselu získalo „posvěcení“ – neboli takzvanou notifikaci – pro svůj program státem hrazených poukázek na lázeňský pobyt. Tento program se jmenuje „COVID – Lázně“.
Mnohá lázeňská zařízení dosud vyčkávala, zda ministerstvo notifikaci obdrží. Nyní, když se tak stalo, padá současný limit 200 tisíc eur, neboli zhruba 5,2 milionu korun. To byla doposud maximální částka, kterou mohl stát podpořit jedno konkrétní lázeňské zařízení. Nyní – díky získané notifikaci – se tato částka zvyšuje na 800 tisíc eur čili na více než 20 milionů korun. Jakékoli lázeňské zařízení v ČR tak nyní může získat čtyřnásobek dosavadní maximální možné státní podpory.
V praxi to znamená, že stát lázeňským zařízením proplatí až čtyřnásobek dosavadního maximálního množství poukazů programu „COVID – Lázně“. Tyto poukazy mají hodnotu 4000 Kč. Návštěvník lázní má na poukaz nárok, pokud v daném lázeňském zařízení stráví alespoň šest nocí a zaplatí si alespoň pět procedur. Pokud tak učiní, z celkové útraty za pobyt si 4000 Kč odečte a lázním tyto peníze místo něj uhradí stát, tedy daňový poplatník.
Každý daňový poplatník v ČR tedy přispívá na dovolenou v lázních svým některým spoluobčanům. A to konkrétně těm, kteří si na webu ministerstva pro místní rozvoj vygenerovali poukaz a následně jej uplatnili. Zatím si lidé vygenerovali zhruba 122 tisíc poukázek. To odpovídá sumě 488 milionů korun. Zmíněná notifikace umožňuje, aby byly tyto poukázky – a navíc dalších zhruba 128 tisíc takových – proplaceny.
Ministerstvo pro místní rozvoj vyčlenilo na program poukazů miliardu korun, takže je připraveno proplatit 250 tisíc poukazů.
Na tuto miliardu se tedy bude svým některým spoluobčanům skládat každý daňový poplatník. Přitom zdaleka ne všechna lázeňská zařízení takovou podporu potřebují. Mnohá by byla kapacitně naplněna i bez existence programu „COVID – Lázně“. Některá z dalších lázeňských zařízení, která kapacitu ještě měla, pozastavila z důvodu uvedeného vyčkávání příjem poukazů. Nyní lze tedy čekat obnovenou zesílenou vlnu zájmu o pobyt v tuzemských lázeňských zařízeních.
Chaty a chalupy dramaticky zdražují, letos v nich dovolenou tráví více Čechů než jindy. S hypotékou mohou být potíže
I když ceny tuzemské dovolené jsou letos kvůli různým slevám poměrně velmi levné, pokud tedy daný člověk slev využije, přesto více Čechů než v minulosti tráví volné dny „u sebe“, ve vlastním. Totiž na chatě nebo chalupě.
V posledních letech dramaticky roste sháňka právě po chatách a chalupách. Tím pádem roste i jejich cena. Když se daný objekt loni na podzim prodával třeba za 1,5 milionu korun, teď už může stát kolem dvou milionů. Chaty a chalupy vskutku zdražují z roku na rok i o čtvrtinu. Cena chalupy v dobré lokalitě může převýšit cenu rodinného domu.
Zájem o chaty a chalupy trvá již několik let, koronavirová krize jej ještě umocnila. Třeba během letošního dubna mizely chaty a chalupy z nabídek realitních serveru dvakrát rychleji než loni v dubnu. Chalupaření i chataření je zkrátka znovu v módě. Navíc řada Pražanů nebo Brňanů už kvůli dramatickému nárůst cen bytů v metropoli, až o sto procent za posledních několik let, nemá peníze na takto drahé bydlení, pročež se stěhuje za město. Třeba právě do chalupy v dojezdové vzdálenosti.
Zvláště vyhledávané jsou z lokalit „za městem“, tj. v tomto případě za Prahou, okolí Berounky nebo Posázaví. Obecně pak Češi zvláště rádi vyhledávají a kupují chaty a chalupy také v Krkonoších, na Šumavě, v Jizerských horách nebo v Beskydech. V těchto oblastech jsou ceny chat a chalup nejvyšší. Cena chat rostou pomaleji než ceny chalup, protože chaty nejsou určené ani zkolaudované k bydlení. Jsou to ryze rekreační objekty, ačkoli je lidé někdy s chalupou mylně zaměňují.
V případě chaty, například té lokalizované v chatařské kolonii, může být obtížnější vzít si na ni hypotéku, než je tomu v případě chalupy. Některé chaty dokonce nestojí ani na vlastním pozemku, mohou mít problematicky řešenu přístupovou cestu, tj. přes cizí soukromý pozemek, což pak vše komplikuje i možnost vzít si na ni hypotéku.
Cena atraktivní chalupy dnes již může převyšovat hranici pěti milionů korun, zejména je-li situována v oblastech typu Krkonoš či Šumavy. Chaty jsou o poznání levnější, ačkoli i jejich cena roste.
Ceny v Česku rostou opět rychleji, než se čekalo – skoro nejrychleji v EU. Zdražují vejce i uzeniny, alkohol i tabák
Inflace v Česku v červenci zrychlila, meziročně vykázala tempo 3,4 procenta. Trh většinově očekával pokles tempa růstu cenové hladiny, a to k úrovni 3,1 procenta.
Stále citelná inflace je špatnou zprávou zejména pro ty, kteří během podzimu přijdou o zaměstnání. Budou naráz čelit jak poklesu příjmu, tak právě stále znatelnému růstu cen.
Přitom inflace měla podle předpokladů z první poloviny roku v jeho druhé polovině zpomalovat a přiblížit se k úrovni dvou procent, což je hodnota cílovaná Českou národní bankou. Důvodem rychlejší než předpokládané inflace je zejména to, že vlastní ekonomický výkon České republiky a i některých zahraničních ekonomik není zatím koronavirovou krizí zasažen až tak nepříznivě, jak se předpokládalo.
Odvrácenou stranou tohoto poměrně příznivého vývoje – příznivého vzhledem k okolnostem, samozřejmě – je právě i nepolevující tempo růstu cenové hladiny. Růst cen v červenci v meziročním vyjádření vyrovnal březnové tempo, tedy tempo z počátku koronavirové krize. Vyšší než v červenci byla inflace naposledy v únoru, tedy před propuknutím koronavirové krize.
Dezinflační tlaky (tlaky zmírňující inflaci) související se kronavirovou krizí tedy byly prozatím zcela potlačeny. Nutno ovšem říci, že se tak z velké části děje proto, že ekonomika je opřena o dluhovou berličkou státu, který prostřednictvím programů typu kurzarbeitu, ošetřovného nebo moratoria na splátky úvěrů vyvolává v ekonomice uměle poptávku, a to na dluh. Tato poptávka pomáhá udržovat právě i stále značné tempo inflace. Podzim, kdy vyprchá efekt zmíněných podpůrných opatření státu nebo kdy tato opatření zmírní, vzroste míra nezaměstnanosti, zatímco inflační očekávání i samotná inflace klesnou. Inflace sestoupí pod úroveň tří procent.
Příznivé je alespoň to, že v červenci zmírňoval tlak na růst cen potravin, což je položka, na niž jsou lidé zvláště citliví. Potraviny však i tak značně přispívají k citelnému tempu inflace. V porovnání se situací před rokem výrazně zdražuje zejména alkohol, uzeniny a vejce. Výrazně roste cena tabáku. Důvodem je podobně jako v případě alkoholu letošní zvyšování spotřební daně. Znatelně zdražuje stále také bydlení, ačkoli v případě elektřiny je už znát zmírnění cenového nárůstu. Největší šok ze zdražení elektřiny je již za námi, což je další poměrně příznivá zpráva.
Inflace v ČR i za červenec zůstane jednou z nejvyšších v EU, do konce letošního roku postupně poklesne v meziročním vyjádření k úrovni 2,5 procenta.
S rodiči bydlí nejméně mladých Čechů za 15 let, teď i díky levnějším nájmům. „Mamahotely“ vycházejí z módy, ačkoli jejich využíváním mladí ušetří až milion korun
„Mamahotely“ vycházejí z módy. Podíl mladých lidí v Česku, kteří bydlí s rodiči, loni klesl nejníže za třináct let. Podle nově zveřejněných údajů Eurostatu loni žilo s rodiči 29 procent Čechů ve věku 18 až 34 let. To je nejnižší podíl od roku 2006. V roce 2006 podíl činil rovněž 29 procent. Méně mladých lidí než loni s rodiči bydlelo v roce 2005, kdy daný podíl představoval 26,8 procenta.
Za pokles popularity „mamahotelů“ mohou dlouhá léta prosperity, která trvala před letošním úderem koronavirové krize. Bydlení sice v uplynulých letech citelně zdražovalo, ale kupní síla řady mladých Čechů rostla ještě výrazněji. Mohli si tedy dovolit i citelně zdražující bydlení, a opustit tak rodinné hnízdo o pár let dříve, než tak činili jejich o několik let starší vrstevníci. Vrchol popularity totiž „mamahotely“ v ČR zažívaly v roce 2015, kdy takto bydlelo hned 34,4 procenta mladých Čechů. To si však ještě lízali rány ze světové finanční krize a jejich dopadů, které byly v Česku zřetelně patrné až do roku 2013. Léta prosperity 2014 až 2019 pak přinesla postupný pokles popularity bydlení s rodiči.
Koronavirová krize pokles popularity „mamahotelů“ pravděpodobně zastaví, ale ne hned. Jejím bezprostředním dopadem je totiž zlevnění nájmů, které je například v metropoli Praze poměrně výrazné. Letos od dubna do června šlo nájemné v Praze citelně dolů, v případě nejpopulárnějších dispozic 2+kk a 2+1 dokonce o víc než 1 500 korun.
Levnější nájemné ještě nějaký čas udrží mezi mladými Čechy oblibu bydlení bez rodičů na poměrně vysoké úrovni. S tím, jak od letošního podzimu a v příštím roce postupně poroste míra nezaměstnanosti, však opět začnou v rostoucí míře vyhledávat „kouzlo rodinného hnízda“. Je to totiž levnější.
Kolik lze vlastně využitím „mamahotelu“ ušetřit? Jeden ilustrativní příklad za všechny.
Průměrné nájemné bez poplatků činilo loni v Praze zhruba 24 tisíc korun. Mladí lidé volí spíše menší a levnější byty, takže průměrně nájemné v jejich bytech bylo levnější. Zase ale je třeba připočíst poplatky. To znamená, že úplná cena „studentského bytu“ před úderem koronavirové krize v Praze dosahovala v průměru kolem 16 tisíc korun. V „studentských bytech“ bydlí zpravidla více lidí, takže na osobu se náklady loni pohybovaly kolem 5 300 korun měsíčně. Podobným nákladům čelili i mladí lidé, kteří již mají studia za sebou, ale ještě nezaložili rodinu, a bydlí ve více lidech v menším pražském bytě.
Kdo místo této varianty zvolil „mamahotel“, ušetří pouze na nákladech bydlení během deseti let ve věku od 25 do 35 let minimálně kolem 750 tisíc korun až jednoho milionu korun.
Takové peníze lze částečně chápat jako půjčku od rodičů. Jejich potomek je pak, třeba ve věku 35 let, může investovat do vlastního bydlení, které se tak pro něj stává dostupnějším.
Bohužel, zdaleka ne všichni obyvatelé „mamahotelů“ si vytvářejí rezervu. Typický český obyvatel „mamahotelu“ loni díky svému zaměstnání vydělával průměrně v čistém 23 600 korun měsíčně. Takže spořit bylo – a ještě stále je – z čeho. Zvláště za předpokladu, že nemusí rodičům na bydlení přispívat ani haléřem, což je poměrně častý případ. Jen zlomek obyvatelů „mamahotelů“ ovšem prozíravě spoří na vlastní bydlení. Většina bere úsporu za bydlení jako samozřejmost a takto získané peníze utrácí za zábavu, oblečení, elektroniku, výdaje spjaté s automobilem či za cestování a v lepším případě za dodatečné vzdělání. (13.8.2020)
