Premiér Andrej Babiš chce vládě předložit návrh na dva dny volna jakožto „odměnu“ za očkování. Státní zaměstnanci, kteří se již nechali očkovat, by měli nárok na dva dny placeného volna. Premiér navíc apeluje na firmy a podniky, kraje i obce, aby dva dny volna umožnily o ony také svým zaměstnancům.
Den volna navíc připraví českou ekonomiku o 0,25 procenta HDP. Den volna pochopitelně neznamená, že volno si mohou dopřát úplně všichni. Například zdravotníci, příslušníci bezpečnostních sborů nebo někteří zaměstnanci průmyslu s nepřetržitým provozem nemohou svá pracoviště nikdy zcela opustit. Den volna ovšem znamená také to, že ti lidé, kteří si volno dopřát opravdu mohou, tíhnou k vyšší spotřebě. Například proto, že mají více času na návštěvu nákupního centra, pokud je tedy otevřené. Navýšení spotřeby částečně kompenzuje dopad propadu ekonomické aktivity v oblasti produkce, ovšem nevykompenzuje jej zcela.
Proto je výsledkem právě zhruba zmíněná 0,25procentní ztráta z celoročního výkonu ekonomiky. Tento celoroční výkon – neboli nominální hrubý domácí produkt ČR – by letos měl dle nejnovější, dubnové prognózy ministerstva financí činit 5932 miliard korun a v příštím roce pak 6257 miliard.
Pokud by se očkovaní státní zaměstnanci dočkali dvou dnů placeného volna už letos a pokud by navíc vyslyšeli premiérovu výzvu také firmy a podniky soukromé sféry, dále kraje a obce, takže by také umožnily svým zaměstnancům vzít si ještě letos dva dny volna, přijde česká ekonomika za den takového volna navíc o zhruba 15,3 miliardy korun.
To je údaj, jenž odpovídá 0,25 procenta denního HDP druhé poloviny roku 2021. Výše zmíněný údaj 5932 miliard korun celkového letošního HDP je poznamenaný pandemickými uzavírkami a omezeními prvního letošního pololetí, které však už ve druhém pravděpodobně nenastanou. Proto bude denní ztráta ekonomiky ze dne volna ve druhém pololetí letošního roku vyšší, než průměrně v pololetí prvním nebo než průměrně z celoročního pohledu, jehož optikou by odpovídala 14,8 miliardy. Ztráta se bude blížit spíše průměrné denní ztrátě vypočtené z dat za nominální hrubý domácí produkt příštího roku, který již by neměl být poznamenaný pandemickými uzavírkami a omezeními. Tato ztráta, vypočtená tedy na základě přepokládaného výkonu ekonomiky v příštím roce, odpovídá 15,6 miliardy.
Ztráta 15,3 miliardy však platí jen tehdy, pokud by dostali volno úplně všichni, u nichž je to možné. tj. pokud by již proočkovanost ve věkové skupině 18 až 64 let byla stoprocentní. Pak by ale pochopitelně nemělo smysl dny volna jako motivaci k očkování vůbec zavádět.
Dle aktuálních otevřených dat k očkování je právě dnes alespoň jednou dávkou očkováno průměrně 56,2 procenta obyvatel ČR ve věku 18 až 64 let, tedy ve věkových skupinách, jichž by se volno jako benefit za očkování týkalo především. Pokud by se i vlivem motivace v podobě dní volna vyhoupl podíl plně očkovaných v uvedené skupině 18 až 24 let na 70 procent, denní ztráta ekonomiky klesne z 15,3 na 10,7 miliardy korun, neboť neočkovaní nebudou mít na volno nárok a budou muset jako normálně do práce.
Celkový účet za motivační dva dny volna za očkování odpovídá 21,4 miliardy korun. To je ztráta, kterou motivace způsobí celé české ekonomice.
Káva na burze dramaticky zdražuje, Starbucks již připouští růst cen v kavárnách
Na vině je chladné počasí v Brazílii i nedostatek personálu.
Milovníkům kávy nastávají těžké časy. Vyhledávaný nápoj v příštích měsících zdraží. O růstu cen hovoří největší světové kavárenské řetězce typu Starbucks. Nevyhne se tedy ani kavárnám v Česku.
Starbucks podle zprávy Wall Street Journal předpokládá, že silné tlaky na růst cen kávy přetrvají řadu měsíců. Řetězec připouští, že bude muset s cenou pro své konečné zákazníky nahoru. Za cenovým vzestupem jsou celosvětové důvody, takže zdražování se nevyhnou ani konzumenti v ČR. Za kávu si mohou nakonec připlatit až o 25 % více než ještě loni před propuknutím pandemie.
Zatím ale dodavatelé a prodejci kávy zhusta využívají zásoby pořízené ještě za nižší ceny. Vývoj burzovně obchodované kávy typu arabica však hovoří jasně. Cena kávy poroste.
Důvodem zdražování je předně nepříznivé počasí, které sužuje pěstitelské oblasti v Brazílii. Ta je největším světovým vývozcem kávy. Problematické počasí přetrvává už od loňska. Jedná se o suché a nyní také nezvykle chladné počasí, které ničí podstatnou část brazilské úrody kávy.
V uvedeném zdražování oblíbeného nápoje v kavárnách se však projeví také vzestup personálních nákladů a globální přepravní krize.
V zahraničí i v Česku čelí provozovatelé kaváren nedostatku vhodné pracovní síly. Servírky či číšníci nebo baristky a baristové dávají přednost jiným pracovním pozicím, neboť stále nemají jistotu, že zvláště nepříznivá covidová situace už nadobro odezněla a uzavírky se nevrátí. Zároveň se svět potýká po pandemii se zhoršenými podmínkami přepravy zboží, včetně kávy – a to například na trase z Asie či Jižní Ameriky do Evropy. I tato přepravní krize, daná nedostatkem lodních kontejnerů či pandemickými omezeními nakládky v přístavech, vede k nebývalému tlaku na zdražení kávy.
Pět důvodů, proč ojetiny budou v ČR prudce zdražovat i nadále
Průměrná cena ojetých aut na českém trhu v prvním letošním pololetí stoupla meziročně o takřka 16 procent na 245 tisíc korun. Rapidní zdražování ojetin bude pokračovat, i když částečně jsou jeho důvodem přechodné faktory. Proč bude citelné zdražování ojetin pokračovat?
Natěšení Češi. Po pandemické uzavírce se nemohou auta dočkat…
Během pandemických uzavírek bylo poměrně obtížné pořídit ojetinu. Autobazary je směly prodávat pouze v online režimu, takže řada zájemců si raději počkala na ukončení pandemického omezení. Když letos na jaře nastalo, vzali autobazary útokem.
…a mají přitom více peněz než jindy
Během pandemie Češi naspořili průměrně čtyřikrát více peněz než za stejné období před pandemií. Od poloviny května tak některé bazary prodaly tolik ojetin, co běžně za celý rok.
Zuří „čipový hladomor“
Důsledkem pandemie není jen to, že Češi mají kvůli odkládané spotřebě, opatrnostnímu spoření a masivním vládním záchranným programům hodně úspor. Ve světě i u nás také stále panuje dramatický nedostatek čipů do aut. Výrobci čipů totiž v době pandemie dali přednost produkci pro domácí elektroniku nebo herní konzole, neboť nepočítali s tak rychlým zotavením automobilového segmentu. Zadrhávání výroby nových aut kvůli nedostatku čipů vede ke zhoršení jejich dostupnosti, což mnozí motoristé řeší tak, že se raději poohlédnou po ojetině.
Zelené regulace přituhují
Zatímco první tři zmiňované faktory jsou důsledkem pandemie a dříve či později pominou, neznamená to, že se tím citelný růst cen ojetin zastaví. Na zdražování ojetin totiž působí i faktory, které nejsou jen přechodného, post-pandemického rázu. EU totiž zesiluje svůj tlak na přechod na elektromobilitu a současně na útlum výroby vozů se spalovacím motorem. Tento měsíc Evropská komise zveřejnila záměr, aby trh s novými vozy se spalovacími motory v EU skončil s rokem 2035. Už nyní ale musí automobilky vyrábět vozy tak, aby docílily poměrně přísné průměrně úrovně emisí svých vozů. Jinak čelí „mastným“ pokutám. Rády by tak prodávaly papírově bezemisní elektromobily, o něž však kvůli vyšší ceně a horší „uživatelské přívětivosti“, například kvůli nutnosti častého dobíjení, není takový zájem. Aby tedy splňovaly přísné regulace, nemohou prodávat zase tolik vozů se spalovacím motorem. To znamená, že cena benzínových nebo dieselových aut stoupá a stoupat bude. Kvůli jejich omezené nabídce na trhu a kvůli tomu, že je pro automobilky objektivně stále nákladnější vyrobit auto se spalovacím motorem tak, aby dostálo stále přísnější regulaci. Elektromobily zůstávají drahé a nová auta se spalovacím motorem zdražují. Tento vývoj pochopitelně zatraktivňuje ojetiny – a současně ovšem také zdražuje ojetiny. A zdražovat bude. Na dražší nové auto prostě dosáhne stále méně lidí, takže budou rádi alespoň za vůz ojetý.
Vynalézavost podvodníků s ojetinami stoupá
Situace, kdy se kvalitní ojetina stává kvůli pandemii i zeleným regulacím nebývalým luxusem, představuje živnou půdu pro podvodné jednání s ojetinami. S růstem cen zejména kvalitnějších ojetin je totiž pro podvodníky s nimi ještě lákavější než dříve je uměle zatraktivnit. Podvodům částečně nahrál i výše zmíněný pandemický nákup aut z domova. Nekalí prodejci tak zdokonalují své praktiky v oblasti falšování původu vozidla, stáčení tachometru, padělání servisní knížky, maskování vážných poruch a havárií a zejména legalizace kradeného vozu. Růst cen ojetin znamená, že podvodníci mohou „investovat“ více do své nekalé snahy učinit z nevalné ojetiny ojetinu poměrně atraktivní, přičemž na tom stále vydělají. Zdražování ojetin tak znamená, že zájemce musí být ještě obezřetnější než dříve, aby se při jejich koupi nespálil. Ne vždy se to ovšem podaří.
Boom předčasných důchodů je dalším problémem českých firem. Ty i kvůli němu kriticky postrádají zaměstnance
Českým firmám chybí statisíce lidí, situace je opět kritická jako před pandemií. Například mnohé průmyslové podniky nedokážou nahrazovat lidi, třeba v dělnických pozicích, kteří odcházejí do penze. Situaci znesnadňuje to, že zejména právě pracovníci s nižšími příjmy stále častěji volí možnost odchodu do předčasného starobního důchodu.
V důsledku pandemie se předčasný důchod stává hitem, jeho obliba stále stoupá. Český důchodový systém je totiž nastavený tak, že odchodem do penze si příjmově mnohem méně pohorší hůře placení pracovníci než ti placení lépe. Takže právě mezi hůře kvalifikovanými, a tedy méně placenými je po předčasném důchodu největší zájem. Shodou okolností jde ovšem o tytéž lidi a profese, po nichž je na úřadech práce ze strany firem největší sháňka.
Do předčasného důchodu se podle letošních údajů rozhodlo odejít zhruba 660 tisíc stávajících penzistů, to je více než čtvrtina. Na počátku tisíciletí přitom možnost předčasného důchodu využívala jen necelá desetina tehdejších penzistů.
Pandemie předčasný důchod ještě zatraktivňuje. Penzisté patří k rizikovým skupinám, takže mnohým z nich nestojí jen nepatrně vyšší pracovní výdělek – vyšší v porovnání s příjmem, jehož se jim dostane jako byť i předčasným důchodcům – za to, aby riskovali své zdraví. Mnohým z nich se vzhledem k nastavení českého důchodového systému ani nevyplatí čekat na řádný důchod. Řádný důchod pro ně neznamená o tolik vyšší výdělek v porovnání s penzí předčasnou, aby dali své zdraví všanc.
Navíc, pokud už loni či letos firmy a podniky kvůli covidovým uzavírkám a celkovému ekonomickému útlumu omezovaly své plány na přijímání nových pracovníků, jednalo se právě o vyšší věkové skupiny. Tyto skupiny jsou totiž na trhu práce obecně zranitelnější. Mnozí z těchto lidí se při ztížených podmínkách hledání nové práce prostě řekli, že už to vzdají a odejdou do penze dříve.
Je inflace v ČR jen dočasná, nebo bude trvat déle? Co odpovídají vládní dluhopisy
Výrobní ceny v tuzemském průmyslu rostly letos v červnu nejrychleji za více než deset let. Citelně stoupají i ceny zemědělců nebo stavebních prací. Pokud tedy běžný občan zdražování ještě výrazněji nepocítil, brzy se tak stane. Spotřebitelská inflace může v nejbližších měsících překročit úroveň tří procent, až výrobci znatelněji přenesou zdražení na zákazníky. Ani v případě pohonných hmot nelze žádné zlevňování příliš čekat, ačkoli třeba benzín předminulý týden zdražil na nejvyšší cenu od října 2018.
Překročení tříprocentní inflační hranice značí, že tempo růstu spotřebitelských cen nadobro opouští toleranční pásmo České národní banky pro cílování inflace. ČNB na rozdíl od americké centrální banky nebo Evropské centrální banky zatím nesignalizuje – a ani zjevně signalizovat nehodlá , že by byla po nějakou dobu ochotna tolerovat inflaci výrazněji nad cílovanou hodnotou dvou procent. Je tak pravděpodobné, že už příští měsíc se dočkáme dalšího navýšení její základní úrokové sazby. Růst sazeb ČNB ani tím však pro letošek rozhodně poslední slovo říci nemusí. Byť je pravda, že mezinárodní trhy v porovnání s letošním jarem poněkud slevily ze svých sázek na růst sazeb. Patrné je to třeba i z výnosů dluhopisu české vlády.
Babišova vláda si letos v březnu půjčovala na deset let za skoro dvě procenta, nyní ovšem jen za 1,7 procenta. A to přesto, že v mezidobí nepřišla s žádnou věrohodnou strategií post-covidového ozdravování veřejných financí a že naopak oznámila, že příští rok plánuje schodek státního rozpočtu 390 miliard korun. To je po přepočtu na velikost ekonomiky více než dvojnásobek deficitu, který příští rok plánuje Německo.
Pokles výnosů tuzemských dluhopisů, jenž je v porovnání se začátkem letošního jara zřetelný, odráží z velké části právě to, že mezinárodní investoři považují nynější inflační tlaky – patrné ve světě, ale i v českém průmyslu či zemědělství – za přechodné. Pokud by se obávali, že se inflace “utrhne ze řetězu”, u nás či za hranicemi, žádali by za půjčení té či oné vládě mnohem vyšší úrok. A výnos na desetiletých českých vládních dluhopisech by dávno převyšoval hodnotu dvou procent. To, že výraznější spotřebitelská inflace v ČR bude podle všeho jen přechodnou věcí, je tedy příznivou zprávou jak pro řadového spotřebitele, tak pro vládu – bude si totiž nadále půjčovat za celkem přijatelný úrok.
Bez detailních dopadových studií je přijetí klimatického balíku EU jen aktem víry
Uprostřed léta zahajují země západního eurasijského výběžku zelenou revoluci. Z celoplanetárního hlediska je sice EU příliš malá na to, aby sama globální klima ovlivnila, ale to nevadí. Jde prostě o revoluci. Tedy o víru a ideologii. Propočty a racionalita jdou prozatím stranou.
Evropská unie minulý týden přelomově vykročila k tomu, aby se stala globální laboratoří opravdu hluboké a plošné dekarbonizace. Představila totiž masivní soubor návrhů nových opatření, jejichž klíčovým smyslem je učinit evropskou ekonomiku klimaticky mnohem šetrnější. Opatření obsažená v klimatickém balíku ovšem současně mají značný potenciál zásadně proměnit život každého ze stovek milionů obyvatel EU.
Je tedy s podivem, že svoji zelenou revoluci zahajuje EU právě v polovině července, v době prázdnin a dovolených. I tak klimatický balík vyvolává bouřlivou debatu, která by nebýt prázdnin byla ještě bouřlivější. Nicméně k diskusím ještě čas bude. Klimatický balík musí být totiž schválený 27 členskými státy EU a Evropským parlamentem. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans ovšem jasně naznačil, že o cíli už se nediskutuje. Teď už se má mluvit jen o dílčích změnách a úpravách na cestě k jeho dosažení.
Když jde o revoluci, jdou nějaké propočty stranou, pochopitelně. Nicméně, chce-li Evropská komise zachovat zdání, že o revoluci nejde, že se jedná o promyšlený, systematický krok, měla už teď předložit dopadovou studii klimatického balíku – studii hodnotící socioekonomický dopad na každou ze členských zemí. Bez dopadové studie je rozhodování v tak komplexní věci vskutku jen záležitostí víry či ideologického přesvědčení. Takže pokud a dokud tyto dopadové studie Evropská komise nepředloží, je výraz “revoluce” přiléhavý. Vždyť revoluce předpokládá nejen transformativní změnu, již chce přinést, ale také určité zaslepení revolucionářů, které může, ale také nemusí být projevem bohulibého smýšlení.
Každé odvětví unijní ekonomiky mají opatření z klimatického balíku přimět k výraznému uspíšení odklonu od fosilních paliv. Stěžejním cílem – o němž se tedy už nediskutuje – je snížení příslušných emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990, a to nejpozději v roce 2030. Unii by se splněním tohoto cíle otevřela cesta ke klimatické neutralitě v roce 2050. To znamená, že nejpozději za necelých třicet let by EU emitovala stejný objem skleníkových plynů, jaký by byla s to také absorbovat. Aby se tak mohlo stát, je třeba opravdu zásadně snížit hlavně emise oxidu uhličitého.
Právě proto jsou tu opatření klimatického balíku. Jedním z nich je rozšíření systému emisních povolenek také na lodní přepravu či na budovy. Dalším pak eliminace automobilů na konvenční pohon, tedy na pohon benzínový či dieselový. Evropská komise také koketuje s myšlenkou zavedení uhlíkových cel na dovážený cement, hliník či ocel. Na spadnutí je také daň z leteckých paliv.
Klimatický balík je zdaleka nejambicióznějším krokem, který kdy byl v historii lidstva podniknut za účelem ochrany klimatu. Už od roku 2035 by se v EU měla vyrábět čistě jen auta s nulovými emisemi, tedy například elektromobily. Letecké společnosti zase budou nakonec muset zaplatit každou tunu oxidu uhličitého, který emitují. A tak dále, a tak podobně.
Tak daleko jako EU ve snaze učinit ekonomiku klimaticky šetrnější nezachází žádné další hospodářství světa. EU má v plnění zelených cílů výrazně předběhnout jak Spojené státy, tak Čínu a všechny další ekonomické celky. Obyvatelé EU se tedy vskutku stanou součástí nebývalého společenského experimentu, který pro ně bude znamenat hlavně jedno: zdražování. Klimaticky šetrnější technologie a postupy jsou dražší, jinak by se již dávno využívaly přirozeně. Politici – včetně revolucionářů Timmermansova střihu – přitom sami žádné peníze fakticky nevydělávají. Disponují penězi firem a občanů, odevzdanými ve formě daní. Firmy a občané EU se přitom nyní budou potýkat se zdražujícími automobily, letenkami, bydlením, energiemi, ale i zbožím z dovozu. To vše a mnohé další v důsledku souboru klimatických opatření notně prodraží.
Soubor opatření se tak bude financovat z vyšších daní firem (i emisní povolenka je vlastně daň – daň z vypuštěné tuny oxidu uhličitého či jejího ekvivalentu) a občanů EU, dále na dluh – což jsou jen budoucí daně firem a občanů EU – a částečně také ze cla, tedy z daně na dovážené zboží. Na zavedené clo ale doplatí také občan EU. Pokud totiž EU uvalí daň například na levnější dováženou tureckou ocel, neboť její výroba dostatečně nesplňuje podmínky klimatické šetrnosti, daná turecká ocel o ono clo zdraží. O clo tedy zdraží také třeba automobil nebo stavba, při jejichž produkci se daná ocel využívá. To zase někdo zaplatí. Občan EU. Vždyť levnější ocel se nyní dováží právě proto, že je levnější. Její zdražení nutně zdraží i finální produkt.
Mezi lety 1990 a 2019 snížila EU emise o 24 procent, zejména díky zavedení systému emisních povolenek, které se zatím uplatňují v případě velkých podniků či elektráren. Snížení emisí o 55 procent v porovnání s rokem 1990 se tak nemusí zdát až tak nerealistickým cílem. Jenže každý další procentní bod redukce emisí si vyžádá postupně větší a větší oběti ze strany každičkého občana EU. Celé unijní ekonomice tak hrozí, že se osudově střelí do nohy. A že zdražování ji ochromí natolik, že ztratí citelně ze své konkurenceschopnosti ve světě.
Evropská ekonomika ve světovém měřítku přitom dlouhodobě upadá, citelně ztrácí na konkurenceschopnosti už nyní. Ekonomické chřadnutí Evropy má i často rezervovaný The Economist za “spektakulární”. Prvně v historii je podle červnového vydání týdeníku nyní 60 procent firem se světově nejvyšší tržní hodnotou z USA. Evropa jich má poprvé v novodobé historii jen méně než dvacet procent. Hodnota firmy přitom z velké části reprezentuje inovativní potenciál. Vždyť se odvíjí od hodnoty jejích akcií. A jejich hodnota zase do značné míry vypovídá o tom, jak investoři věří v budoucí úspěšnost a ziskovost příslušné firmy.
Proč investoři méně a méně věří v budoucnost evropských firem? Především proto, že unijní ekonomika je předlužená a přeregulovaná, takže firmy ztrácí schopnost inovace a ve světě jim ujíždí vlak. I když má EU světově nejsmělejší plány stran ozdravění klimatu, postrádá svoji Teslu a v nástupu elektromobility dlouho dýchala na záda Číňanům.
Klimatický balík EU její předluženost a přeregulovanost jen umocní, byť s bohulibým cílem. EU může v důsledku představených opatření přijít o další podstatnou část své konkurenceschopnosti ve světě. Navíc, i když se takto fatálně ekonomicky střelí do nohy, není nikde zaručeno, že tím světu jakkoli pomůže z hlediska environmentálního. Pokud totiž ekonomiky typu USA, Číny či Indie nebudou postupovat tak ambiciózně jako EU v dosahování zelených cílů, EU sama nemá šanci celoplanetární klima příliš ovlivnit. Vždyť z globálního hlediska je Evropa geograficky jen nevelkým západním výběžkem Eurasie.
Začala nejztrátovější olympiáda dějin. Jenom neúčast přímých diváků připraví Japonsko o 15 miliard korun
Začala nejztrátovější olympiáda dějin, alespoň tedy z hlediska výnosu z divácké účasti. První ránu zasadilo tokijským olympijským hrám už jejich přeložení z loňska na letošek, učiněné v rámci boje s šířením nákazy covid-19. Letos v březnu pak ztrátu prohloubilo rozhodnutí pořadatelů zapovědět účast zahraničním divákům. Původně se předpokládalo, že do země zavítá přibližně milion zahraničních návštěvníků, aby mohli shlédnout sportovní výkony olympioniků a nasát jedinečnou atmosféru sportovního svátku. Počítalo se s tím, že během své návštěvy každý z hostí utratí v přepočtu průměrně necelých 7700 korun – jen za ubytování, jídlo, pití a dopravu. Takže rozhodnutí nepozvat zahraniční diváky připravilo japonskou ekonomiku o 7,7 miliardy korun.
Pozdější rozhodnutí neumožnit návštěvu sportovišť ani japonským divákům pak ekonomiku ochudilo asi o 2,9 miliardy korun, neboť domácí návštěvníci za ubytování či nákupy neutrácejí zdaleka tolik jako ti zahraniční. Statisticky pak platí, že například konzumace jídlo zahraničního návštěvníka v Tokiu navyšuje hrubý domácí produkt Japonska, neboť se příslušný výdaj počítá jako export z Japonska (do cizincova žaludku). Pokud však konzumuje Japonec v restauraci namísto svého domova, z hlediska dopadu na HDP se už nic moc nemění. Spotřeba jako spotřeba. HDP se počítá jako součet právě spotřeby, (čistých) exportů, investic a vládních výdajů.
Rozhodnutí neumožnit účast tedy ani japonským divákům připravilo japonskou ekonomiku nejen o zmíněné 2,9 miliardy korun, ale také o podstatnou část ze 4,6 miliardy korun, tedy souhrnné ceny nevyužitých, vrácených vstupenek.
Jenom neúčast přímých diváků, japonských i zahraničních, tak připravila japonskou ekonomiku o 7,7 + 2,9 + 4,6 = 15,2 miliardy korun.
Pět rad, jak řešit růst cen stavebních matriálů, když už člověk staví či se stavět chystá
Zdražování stavebních materiálů nebere konce. Ať jde o dřevo, plasty, kovy, izolační či elektroinstalační materiály a mnohé další. Například rozpočet na dřevostavby je letos až o 60 procent vyšší než ještě loni. Mohutné zdražování stavebnin je celosvětovým fenoménem, který nastává v důsledku pandemie a související výrobní a přepravní krize. Svět se snaží v krátkém časovém úseku dohnat vše, co hlavně během loňských výpadků zameškal, a navrch ještě uskutečňovat svoji běžnou výrobu a přepravu. Je zřejmé, že se oboje nedá snadno stíhat. Asi jako když přijdeme o dvou týdnech nemoci do práce a vyřizujeme maily, které v době nepřítomnosti dorazily, a přitom ještě řešíme běžnou agendu. Nakonec to vše nějak zvládneme, ale po určitý čas jsme prostě v presu.
V presu je nyní celý svět. Nakonec jej ovšem překoná a věci se vrátí do normálu. Návrat do normálu ale může zkomplikovat nová mutace covidu, v současnosti zejména mutace delta, která straší hlavně asijské státy.
Ceny stavebnin tedy opět klesnou. I když není jasné, za jak dlouho. Co by měl dělat člověk, který nyní staví či chce stavět dům a musí právě čelit enormně navýšeným cenám stavebnin?
Zaprvé, vzít si ponaučení. Brát si hypotéku na částku třeba až o patnáct či dvacet procent vyšší částku, než je rozpočtovaná cena výstavby, třeba rodinného domku. Případně mít na takové navýšení ceny výstavby vlastní finanční rezervu.
Zadruhé, pokud už člověk staví či rekonstruuje a růst cen stavebnin jej zaskočí nepřipraveného, může si s bankou vyjednat překlenovací úvěr ze stavebního spoření. Ten mu v řadě případů umožní pokrýt vícenáklady dané zdražením stavebnin.
Kromě překlenovacího úvěru si může vzít, to je za třetí, také druhou hypotéku. Za překlenovací úvěr není třeba ručit nemovitostí, za další hypotéku ale ano. Překlenovací úvěr financuje navýšení ceny výstavby v řádu stovek tisíců korun.
Za čtvrté, vzhledem k tomu, že dodatečné navýšení hypotéky není možné, je řešením vzít si hypotéku zcela novou, místo té stávající, na vyšší částku. Třeba u stejné banky, která financuje hypotéku původní. Toto refinancování hypotéky předpokládá, že zástavní hodnota nemovitosti je dostatečně vysoká, aby navýšení hypotéky umožnila. Zároveň by k žádosti o refinancování mělo dojít na konci fixačního období, neboť jinak je třeba počítat s poplatkem za předčasné splacení hypotéky. Fixace je doba, po niž zůstává úroková sazba hypotéky neměnná. Může trvat třeba i několik let, což pochopitelně znesnadňuje pružnou reakci na tak nenadálý problém, jakým je nyní zdražování stavebnin.
Za páté, pokud člověk nemusí nutně stavět hned teď, mít rychle vystavěnou střechu nad hlavu, měl by jeden až dva roky počkat. Hypotéky do té doby sice o něco podraží, zlevnění stavebnin však toto zdražení více než vykompenzuje. (28.7.2021)
