Vládní politici resuscitují návrh zvláštní bankovní daně. Navíc chtějí podobnou daň i pro mobilní operátory. Věcí se bude zabývat premiér. Sociální demokraté říkají, že by bankovní daň mohla vynést jedenáct miliard korun. Nezapočítávají ale náklady.
Tím prvním je to, že banky přesunou břímě daně na klienta. Nejčastěji ve formě vyšší úrokové sazby úvěru. Jako třeba v Německu. Tam zavedli bankovní daň v roce 2011 a banky, které jí byly zatíženy, zvýšily sazbu úvěru průměrně o 0,14 procentního bodu, jak zjišťuje studie ekonoma Ulricha Haskampa. Nemusí se to zdát tolik, ale tisíckrát nic… Známe to. Zkrátka a dobře, za bankovní daň zaplatí nakonec řadový občan ve formě hůře dostupného úvěru či kvůli tomu, že se zbrzdí kola ekonomiky. To je zbytečně velká cena za výnos jedenácti miliard korun, která je tak jako tak příliš malá na to, aby situaci s odlivem dividend – jejichž objem je o řád výše – uspokojivě řešila. Takto závažná věc, jako je odliv stovek miliard korun, se prostě musí řešit systémově, nikoli potenciálně kontraproduktivním "záplatováním" tu z toho, tu z onoho.
Rumunský příklad z minulého měsíce ukazuje, jak bankovní daň zbytečně škodí. Vláda v Bukurešti se rozhodla pro snížení bankovní daně, jejímž zavedením loni koncem roku šokovala finanční trhy. Opatření pomohlo seslat rumunské akcie a rumunskou měnu do historických nížin. Ratingová agentura Standard & Poor’s dokonce počátkem letošního roku zvažovala snížení výhledového hodnocení úvěruschopnosti země. Zhoršení ratingu znamená ve finále zdražení obsluhy vládního dluhu. Rumunsko si zkrátka poškodilo svoji pověst, což zemi může dlouhodobě poškodit, takže výnos z daně nakonec bude nižší než její celospolečenské (nejen vládní) náklady.
Patnáct let Česka v EU v otázkách a odpovědích: Ekonomika a peníze
Co členství v EU znamená pro ČR obecně? Co pro lidi?
Pro ČR to znamená, že naše země patří k bloku zemí, který je globálním hráčem. Těžko by globálním hráčem byla ČR sama o sobě. Na tom, kam se tento blok zemí ubírá, se navíc Česko může podílet a spolurozhodovat o něm, byť je otázka, do jaké míry. Nicméně v tomto ohledu ČR jako celek členstvím v EU nepochybně získává.
Z hlediska lidí je dnes EU mnohdy již samozřejmostí. Už nemají pocit, že by členství v EU Českou republiku řadilo k opravdu elitnímu klubu zemí. Tento pocit definitivně vyprchal kolem let 2010 a 2011, kdy propukla řecká, resp. evropská dluhová krize. Tehdy řada Čechů získala dojem, že země, ke kterým tolik vzhlíželi v době socialismu nebo ještě po pádu železné opony, nejsou spravovány o mnoho lépe než Česká republika. To nahlodalo jejich důvěru v evropské instituce, v onen „Brusel“. Ruku v ruce výrazně s tím klesla jejich ochota přijmout euro, přičemž tento stav trvá dodnes.
Co se tu zásadně změnilo? Která odvětví a oblasti života se zcela proměnily?
Evropská legislativa dnes tvoří většinu legislativy nově přijímané na území České republiky. Je tedy zřejmé, že členství v EU více či méně proměňuje všechna odvětví a oblasti života. Obecně je patrný nárůst byrokracie, ale také třeba rozsáhlá dotační agenda spojená s čerpáním peněz z fondů EU. Ty zhusta míří například na infrastrukturní výstavbu. Markantně zesílila také regulace mnoha oblastí lidského života, například ta spojená s environmentálními ohledy. Regulace v oblasti třeba automobilové výroby už jsou dnes tak rozsáhlé, že ohrožují její vlastní ekonomickou rentabilitu. Jedná se například o přísné emisní limity a testy, které vážně ohrožují i kondici českého automobilového průmyslu. Je ovšem otázka, do jaké míry bychom zůstali tomuto vývoji ušetřeni, pokud bychom setrvali mimo EU. Pokud by totiž měly u nás vyráběné vozy na tamním trhu uspívat, stejně by ony normy musely splňovat. Na jednotný trh EU přitom vyvážíme zhruba 85 procent zboží a žádný jiný srovnatelný trh pro nás prostě k dispozici není.
Co se díky EU povedlo? Co se naopak nepovedlo?
Česká republika upevnila v očích mezinárodních investorů svoji důvěryhodnost, což se projevuje nižšími náklady na obsluhu dluhu, a tedy dlouhodobě nižšími náklady na celý provoz státu. K ekonomickému růstu ČR citelně a dlouhodobě přispívá také a zejména naše zapojení do jednotného vnitřního trhu. Bohužel, naopak se nepovedlo odbourat vysokou míru „bruselských“ regulací a byrokracie, které podvazují ekonomickou aktivitu a v nemalé míře tak nahlodávají vysoce pozitivní přínos našeho přímého zapojení do jednotného vnitřního trhu EU.
ČNB ve čtvrtek sazby nezvýší. Ale bude to těsné
Příští týden nás čeká jedno z nejnapínavějších zasedání bankovní rady ČNB posledních let. Vůbec to nebude jednoznačné.
Pokud by šlo čistě o situaci v domácí ekonomice, bankovní rada ČNB by bez otálení sazby zvýšila. V březnu rostla inflace tempem tří procent, dosáhla tedy horní hranice tolerančního pásma cílování inflace. Inflace rostla nejrychleji od roku 2012. Mzdový růst nadále pokračuje, rostou ceny elektřiny, bydlení, paliv či řady potravin. Nezapomeňme však, že se ČNB svými současnými rozhodnutími snaží primárně ovlivnit inflační vývoj na horizontu měnové politiky, který přibližně odpovídá období roku až půldruhého roku.
Trh je navíc přesvědčen, že ČNB sazby zvýší. Většina analytiků dle Bloombergu míní, že dojde ke zvýšení základní sazby na úroveň dvou procent.
Věc ale komplikuje vývoj v zahraničí, zejména v Německu a eurozóně. Tamní ekonomiky zpomalují. Špatná čísla přicházejí z Německa, jehož průmysl zpomaluje kvůli zpomalení čínskému, obchodním válkám a hrozbě tvrdého brexitu. Ukazuje se bohužel, že německé zpomalení nebude jen kratinkou epizodou. Nepříznivý vývoj poznamenal také třeba japonský průmysl nebo jihokorejskou ekonomiku, což signalizuje „rozlévání“ ekonomických potíží po světě. Naproti tomu nejnovější vývoj v Číně je poměrně příznivý, stejně jako ve Spojených státech, kde zatím poměrně úspěšně běží výsledková sezóna a ekonomika roste rychleji, než se čekalo.
V tuto chvíli předpokládáme, že poměrně těsně se bankovní rada ČNB rozhodne pro ponechání sazeb na stávající úrovni. Tento scénář má pravděpodobnost zhruba 60 procent. Scénář zvýšení sazeb má pravděpodobnost zhruba 40 procent. (29.4.2019)
