Češi letos za vánoční stromky utratí dohromady zhruba 850 milionů korun. Stát tak z prodeje vánočních stromků a příslušné DPH letos bude mít zhruba 111 milionů korun.
Sumu 707 milionů korun dají Češi za nejoblíbenější jedle, které jsou ovšem často, až z 80 procent, ze zahraničí, hlavně z Dánska, resp. z Polska. Oblíbené jsou jedle hlavně proto, že neopadávají. V souhrnu 88 milionů utratí letos Češi za smrky pichlavé a 55 milionů korun za další druhy smrků a za borovice. U smrků a borovic existuje mnohem větší, takřka stoprocentní pravděpodobnost, že pochází z České republiky.
V Česku se každoročně prodá 1,2 až 1,3 milionu vánočních stromků, nejinak tomu bude letos. Pandemie koronaviru sice mění časování nákupu, takže lidé letos nakupují v nezvykle velkém množství hned zkraje adventu, avšak celkově by prodané množství stromků nemělo vybočovat z dlouhodobého průměru. Vánoční stromek si prostě lidé pořídí bez ohledu na to, zda panuje pandemická situace či ne. Starším lidem, kteří jsou k nákaze náchylnější, jej mohou pořídit a donést až do bytu děti či vnoučata.
Stromeček si tak zakoupí necelá třetina tuzemských domácností. Část domácností má však umělý stromeček, který preferuje zhruba patnáct procent Čechů, a některé z domácností získávají stromeček mimo maloobchodní síť, například ve vlastním lese nebo z náletu. Mimo maloobchodní síť Češi každoročně pořídí 200 až 250 tisíc stromečků.
Cena vánočních stromků se přitom v posledních několika letech prakticky nemění, s výjimkou vysokých stromků. Letošek nebude výjimkou, takže ceny letos budou srovnatelné třeba s rokem 2015, kdy se pohybovaly od 300 do 1300 korun. Češi jsou ale díky postupnému růstu své kupní síly ochotni utrácet více za dražší varianty vánočního stromku, například za vyšší jedli.
Letos však kvůli obavám ze zhoršení finanční situace v příštím roce a kvůli strachu z propuštění tento přesun vstříc dražším variantám stromkům ustane. Zatímco předloni Češi za stromky vydali zhruba 810 milionů korun, tedy o zhruba pět procent méně, než utratili loni, letos utratí tolik, co loni. Tedy zmíněných 850 milionů. Počet prodaných stromků se i tak letos bude pohybovat ve zmíněném rozsahu od 1,2 do 1,3 milionu kusů, jako v minulých letech.
Vánočních jedlí býval dříve nedostatek, takže velcí pěstitelé – především z Dánska, které je největším evropským producentem vánočních stromků – před několika lety založili na severu Polska nové plantáže. Stromky z těchto plantáží rozšiřují nabídku jedlí i na českém trhu, a i díky nižším dopravním nákladům drží jejich cenu na zmíněné prakticky neměnné úrovni. Růst kupní síly Čechů se tak v uplynulých letech projevoval zejména tím, že pořizovali dražší varianty stromků. Před lety vyháněl cenu jedlí vzhůru jejich nedostatek, ale tomu učinil přítrž právě zmíněný vznik plantáží na severu Polska.
Jedle kavkazské letos vyjdou v ČR na 550 až 900 korun, smrk pichlavý na 400 až 500 korun, smrk ztepilý na 300 až 400 korun a borovice budou stát od 400 do 550 korun.
Daňový balíček usnadní návrat do normálu. Výraznější veřejné zadlužování je vždy varovné
Veřejná debata, jež se velmi živě rozproudila po sněmovním schválení daňového balíčku, je začasté především smutnou přehlídkou široce rozšířené nevíry ve schopnost jednotlivého občana vzít svůj osud pevněji do rukou. A díky snížení daní ze mzdy rozhodovat po svém o větším objemu peněz. Zřejmě jde ještě o důsledek socialistického kolektivismu, jehož pozůstatky ulpěly hluboce v duši a mysli mnohých z nás.
V debatě se ale také zrcadlí oprávněná obava ze zadlužování a jisté nestřídmosti, kterou dokonce ani právě rozvrat tuzemského hospodářství v podání komunistů neblahé paměti rozvrátit nesvedl. Historicky totiž Češi patří k finančně konzervativním národům a poměrně široce sdílí silnou nechuť k zadlužování jak na úrovni domácností, tak i státu.
Projevem nevíry ve schopnosti jednotlivce je úvaha, že bohatší lidé využijí peníze získané snížením daní hlavně jen k investování do nemovitostí. Do těch samých nemovitostí, které jsou už nyní podle České národní banky nadhodnocené v průměru o sedmnáct procent, ve vybraných lokalitách s vysokým podílem investičních bytů pak až o 25 procent. Budou tedy Češi nadále tolik investovat do nemovitostí, když přitom mohou přijít až o třetinu své často i celoživotní investice? Nebo se více poohlédnou po jiných investicích, třeba do mladých tuzemských firem v inovativních a perspektivních oborech typu nanovláken nebo 3D tisku? Kapitálový trh v Česku je sice slabý, ale v poslední době se na pražské burze slibně rozjíždí třeba i možnost investování do menších, často nápaditých českých firem. Jen na nich je, jak osloví investorskou veřejnost.
Aby však taková veřejnost v nějakém rozhodujícím měřítku vůbec existovala, musí jí stát nechávat k investování více peněz v kapse. K tomu snížení daně ze mzdy může zásadně přispět. Zkusme lidi naučit investovat po svém, rozhýbejme tuzemský kapitálový trh – a pak stát nebude muset zakládat různé státní fondy na podporu podnikání či start-upů, v nichž úředník stejně jen od stolu kolektivisticky rozděluje peníze vybrané na daních. Rozvoj soukromých investic a kapitálového trhu poté značně pomůže české ekonomice k tomu, aby postoupila na vyšší vývojový stupeň. Národohospodářský model Česka založený na „montování“, kompletaci a vývozu poměrně nízké přidané hodnoty už je beztak překonaný, jakkoli podstatná část průmyslové lobby se s ním loučí jen obtížně. Pokud stát bude mít díky snížení daní méně peněz na dotace prolobbované právě silnými zájmovými skupinami, také se dlouhodobému rozvoji české ekonomiky nemůže uškodit. I k tomu by mohlo přispět zrušení superhrubé mzdy.
Co se týká citelného nárůstu zadlužení, které případné uvedení daňového balíčku do praxe způsobí, jistě není nad čím jásat. Objektivně řečeno, prakticky jakýkoli výraznější nárůst veřejného zadlužení je varovný. A to před sebou Česko stále hrne nutnost uskutečnění důchodové reformy či reformy financování veřejné zdravotní péče. Hovořit však v reakci na daňový balíček hned o rozvratu veřejných financí, je nepřípadné. A je to empiricky nepodložené. Rozvratem veřejných financí lze nesjpíše chápat situaci, kdy je veřejný dluh v poměru k hrubému domácímu produktu tak vysoký, že snižuje hospodářský růst dané ekonomiky. Americká Univerzita George Masona letos v dubnu publikovala studii, která shrnuje závěry řady jiných odborných analýz z posledního desetiletí právě na toto téma. Klíčový závěr je takový, že v ekonomicky vyspělých zemí má dluh negativní dopad na ekonomický růst od pásma 75 až 100 procent HDP. Empiricky podloženě tedy lze říci třeba to, že v rozvratu jsou veřejné finance eurozóny, která letos vykáže podle říjnové prognózy Evropské komise zadlužení v poměru k HDP čítající zhruba 102 procent. Nelze však říkat, že v rozvratu jsou veřejné finance Česka, které letos vykážou podle stejné prognózy úroveň zadlužení zhruba 38 procent HDP. Do rozvratu dokonce ani nespějí, jestliže podle Národní rozpočtové rady má Česko vykazovat úroveň zadlužení k HDP čítající 55 procent v roce 2025.
Znova, výraznější zadlužování je vždy varovné. O něco méně však tehdy, dochází-li k výraznému zadlužování většiny jiných srovnatelných zemí. To se právě děje. V letech 2013 až 2019 Česko snížilo svůj veřejných dluh v poměru k HDP pátým nejvýraznějším tempem v EU. Rychleji svůj dluh redukovaly už jen Irsko, Malta, Nizozemsko a Německo. Obdobně bude třeba tuzemské veřejné finance zotavovat takto po nynější koronavirové krizi. Pokud ale jeden nebo dva roky s jejich zotavováním posečkáme, abychom zbytečně neochromovali celkovou poptávku v ekonomice, jde o součást proticyklické politiky státu. Konsolidovat veřejné finance je třeba hlavně v hospodářsky příznivých časech. Příští dva roky přitom budou kvůli dozvukům koronavirové krize náročné. Zároveň postupně zmírní či vyprchá účinek podpůrných opatření typu programů Antivirus, kompenzačních bonusů, plošného odkladu splátek úvěrů a dalších. I proto je příhodné, že v těchto dvou náročných letech by měl být v účinnosti zmíněný daňový balíček. Usnadní návrat k normálnímu chodu ekonomiky.
Češi letos budou na vánočních dárcích šetřit, i tak za ně doslova vyplýtvají zhruba 10 miliard korun
Mohlo by se za ně postavit 67 kilometrů dálnic.
Pokud nepočítáme děti do patnácti let, Češi letos za vánoční dárky utratí celkem zhruba 55 miliard korun. To je o deset miliard korun méně než loni. Na vině je koronavirus. Některým lidem se kvůli stále hrozící nákaze nechce do kamenných obchodů, takže kupují praktičtěji online. Jiní prostě šetří, neboť letos přišli o zaměstnání nebo se bojí, že o něj přijdou příští rok. Firmy také začasté ruší výplatu bonusů a zvláštních vánočních odměn, protože jsou rády, když kvůli krizovému zhoršení ziskovosti jim zbývá alespoň na běžné mzdy.
Jestliže ovšem Češi letos utratí za dárky právě „jen“ 55 miliard, i tak to znamená, že vánoční ztráta – ztráta z vánočního plýtvání – bude v Česku činit bezmála deset miliard korun. Za to by se dalo pořídit zhruba 67 kilometrů dálnic.
Oněch necelých deset miliard přesněji představuje takzvanou umrtvenou ztrátu Vánoc. V roce 1993 s tímto pojmem seznámil svět americký ekonom Joel Waldfogel. Před jedenácti lety v knize Scroogenomics (s podtitulem Proč byste neměli kupovat vánoční dárky) svůj odhad vánoční mrtvé ztráty revidoval, vyčíslil jej na osmnáct procent celkové částky vydané za dary. V Česku tedy letos jde o zmíněných necelých deset miliard korun.
Santa Claus totiž řídí nesmírně ztrátový podnik. Jen v USA každoročně „propálí“ zhruba dva roční rozpočty České republiky. Proporčně srovnatelných umrtvených ztrát dosahuje i tuzemský Ježíšek z toho samého podniku. Přesto se tenhle podnik, Vánoce, s. r. o., stále drží v byznyse. Ba co více, výborně prosperuje. A každoročně dokonce pořádně hýbe makroekonomickými ukazateli typu spotřebitelských výdajů.
Když nakupujeme sami pro sebe, každá koruna, kterou utratíme, nám pořídí uspokojení, které oceňujeme minimálně také jednou korunou. Spíše to však bude více. Proto ostatně nákup uskutečňujeme – zvyšuje naše uspokojení. Když však nakupují Santa nebo Ježíšek, vydaná koruna obdarovávanému často nepořídí uspokojení právě ani za tu korunu. Netrefí se do jeho přání a potřeb. Dar pak v krajním případě končí na půdě nebo ve sklepě, kde se na něj už jen práší. Dochází k obrovskému plýtvání. Místo 67 kilometrů dálnic posčítejme jejich ekvivalent v podobě nepotřebného harampádí z našich půd a sklepů.
Jak je tedy možné, že Vánoce dosud nezkrachovaly? Odpověď je prostá. Většina lidí se nepočítá mezi ekonomy. Kdyby svět obydlovali pouze ekonomové, Santa ani Ježíšek by neměli šanci. Už by dávno podnikali v jiných sférách, v jiných světech.
Nutno ovšem říci, že Češi jednají stále více „jako ekonomové“. Podle jednoho průzkumu Wüstenrotu začínají v ČR v posledních letech pod vánočním stromečkem stále více dominovat obálky s penězi na úkor překvapivých a kreativních dárků. Peníze letos daruje zhruba přes padesát procent Čechů. I proto, že kvůli koronavirovému omezení výdajů za dárky se budou snažit bližní obdarovávat praktičtěji. A obálka s penězi je svým způsobem tím nejpraktičtějším dárkem vůbec. Nicméně nehotovostní dárky budou v souhrnu samozřejmě stále vítězit i letos.
Z Waldfogelova výzkumu plyne, že obálku s penězi dávají pod stromeček nejčastěji babičky a dědečkové. Jsou již svým vnoučatům natolik generačně vzdáleni, že si jen málokdy troufají trefovat se do jejich přání a potřeb. Tím pádem se ale vlastně chovají „nejekonomičtěji“. Vskutku, darování hotovosti je nejlepším způsobem, jak nedopustit vánoční plýtvání. Radost z něj musí mít nejen ekonomové, ale i ekologové. Vždyť ono harampádí zpravidla zanechalo nějakou tu uhlíkovou stopu. Pokud by si lidé dávali pod stromeček výhradně hotovost, umrtvená ztráta vánoční bude nulová, neboť za peníze si pak obdarovaný pořídí přesně to, co potřebuje.
Jenže lidé nejsou ekonomové. Ekonomické modely mají někdy daleko ke skutečnému životu. Ilustrujme to na příkladu sněhové bouře. Poté, co ustane, obyvatelé zapadané vísky jsou celí lační po lopatách na odhazování sněhu. Někteří prodejci lopat učiní přesně to, co by jim poradil každý průměrný ekonom: zdraží. Inu, roste poptávka, tak proč nezvýšit cenu. Z pohledu běžného ekonoma neprůstřelná logika. Jenže tahle logika ve světě plném obyčejné člověčiny selhává. Prodejce, který v krajní situaci zdraží, o své zákazníky nakonec přijde. Náhle zdraženou lopatu si sice ještě se skřípěním zubů koupí, ale pro další zboží se následně naučí chodit k někomu jinému. Prodejce lopat je prostě zdražením ve vypjaté situaci rozpálil do běla. Zanevřou na něj. Což je ovšem pocit, se kterým běžný ekonom ve svých modelech nepočítá.
A právě proto, že svět překypuje člověčinou, Vánoce jen tak nezkrachují. Navzdory obrovské ekonomické ztrátě, kterou tenhle podnik každoročně generuje. Co ale vlastně myslíme onou člověčinou? I když to možná běžný ekonom vidí jinak, lidem nic lidského není cizí. Dárek je totiž vzkazem: „Mám tě rád.“ „Chci s tebou dělat zase byznys.“ „Až budete, paní šéfová, pane řediteli, příští rok rozhodovat, koho povýšit, tímto se Vám připomínám.“ Lidé jsou lidé, ryzí i vypočítaví, a vzkazy, které prostřednictvím podniku Vánoce, s. r. o., rozesílají, jim prostě stojí za to nezměrné plýtvání s tím spojené. Ať už dárek nakonec opravdu skončí v prachu sklepení či ne, vzkaz vyšle vždy. A ekonom si může rvát vlasy na hlavě, jak chce, hodnotu těchto vzkazů prostě do HDP nezapočítá.
Santových a Ježíškových služeb navíc mnohdy využívají i ti, kteří žádný vzkaz vlastně vyslat ani nechtějí. Jen je jim jaksi hloupé „stát opodál“. Ano, i dělat něco jen proto, že to dělají ostatní, je člověčí. Podnik Vánoce, s. r. o., má zkrátka všechny trumfy na své straně. A mít bude, navzdory krizím i pandemiím.
Průměrná mzda v ČR překonala očekávání, teprve podruhé v historii ČR je nad 35 tisíci korunami
Mzdám svědčilo rychlé letní nastartování průmyslu, zhruba 2,6 milionu zaměstnanců ale na průměrnou mzdu nedosáhnou.
Průměrná mzda v ČR překonala v letošním třetím čtvrtletí teprve podruhé v historii hranici 35 tisíc korun. Činila 35 402 korun. Je to ovšem částka, na kterou dosáhne zhruba jen třetina zaměstnanců, další přibližně dvě třetiny na ni nedosáhnou. To znamená, že na tuto průměrnou mzdu nedosáhne přes 2,6 milionů tuzemských zaměstnanců, zatímco zhruba 1,3 milionu z nich ano.
Jediný další případ v historii ČR, kdy průměrná mzda překonala úroveň 35 tisíc korun, nastal loni ve čtvrtém čtvrtletí. Tehdy byl ovšem výsledek vychýlen nahoru výplatou mimořádných odměn ke konci roku a celoročních bonusů. S těmi to letos bude kvůli koronavirové krizi slabší.
Růst průměrné mzdy nad 35 tisíc už ve třetím čtvrtletí je pozitivním překvapením. Ekonomové totiž v průměru počítali s tím, že hodnota průměrné mzdy skončí těsně pod hranicí 35 tisíc korun. V průměru totiž předpokládali meziroční růst nominálních mezd o zhruba 3,9 procenta, zatímco ve skutečnosti mzdy meziročně rostly o 5,1 procenta. Loni ve třetím čtvrtletí činila průměrná mzda 33 686 korun. Letos ve třetím čtvrtletí tak mzdy rostly dokonce tak, že překonaly i inflaci. Reálná mzda – totiž právě ta očištěná o inflaci – stoupla o 1,7 procenta.
Ve druhém čtvrtletí se přitom průměrná mzda po očištění o inflaci meziročně propadala. Důvodem nynějšího návratu k jejímu růstu je zejména to, že se snížil počet zaměstnanců, kteří jsou vypláceni náhradami za neodpracované hodiny. Počet zaměstnanců podporovaných programem Antivirus byl totiž ve třetím čtvrtletí v porovnání s tím druhým jen přibližně třetinový. Klíčovým důvodem bylo poměrně rychlé letní znovunastartování ekonomiky, která se tak během třetího čtvrtletí – během měsíců července až září – rychle vracela k běžnému chodu. Nebyla tudíž zasažena například odstávkami v průmyslové výrobě, které charakterizovaly jarní měsíce, zejména pak duben.
Nominální mzdy by za letošní rok měly vzrůst o 3,4 procenta, a těsně tak překonat inflaci. Kupní síla Čechů by tak v souhrnu velmi nepatrně vzrostla, což však lze vzhledem ke koronavirové krizi považovat za úspěch. V posledním čtvrtletí svědčí mzdovému vývoji nadále nízká míra nezaměstnanosti v ČR a dále pak zahraniční poptávka, která není tak ochromena jako během jarní vlny pandemie, a s ní související fakt, že během podzimní vlny pandemie není odstavena tuzemská průmyslová výroba.
V Česku se tiskne méně a méně pohlednic, lidé o ně ztrácí zájem
Počet vyrobených kusů od roku 2012 klesl zhruba sedmkrát.
K adventnímu času patří posílání přání a pohlednic. Nejinak tomu bude i letos. Jenže těch klasických zase o něco ubude. V posledních letech zasílání pohlednic a dopisů každoročně klesá zhruba o desetinu. Lidé si více posílají třeba zprávy ve formátu MMS nebo využívají elektronické služby, která umožňuje, aby jejich vlastní fotografie dorazila adresátovi jako papírový pohled.
Ubývá tak klasických, sériově tištěných papírových pohlednic. Loni se jich v ČR podle údajů Eurostatu vyrobilo jen necelých 193 tisíc, tedy nejméně za celou dobu od roku 2008, po kterou úřad daná data zveřejňuje. Ještě v roce 2012 se v Česku vytisklo přes 1,4 milionu pohlednic, tedy více než sedmkrát tolik co loni.
V celé EU se v posledních letech vyprodukuje necelých 60 milionů pohlednic. Ještě v roce 2009 to přitom bylo přes sto milionů kusů. Více než dvě třetiny všech pohlednic, které se v EU každoročně vytisknou, mají na svědomí pouze tři země, a sice Švédsko, Německo a Španělsko.
Ústup pohlednic ze své někdejší slávy je jedním z projevů nástupu online komunikace a informačních a komunikačních technologií. Tento nástup reflektuje také státní podnik Česká pošta, který příští rok zruší více než dva tisíce pracovních míst. Nejedená se přitom ze strany pošty o žádný nahodilý děj, vyvolaný koronavirovou situací, ale o výsledek širší, promyšlenější a dlouhodobější koncepce, který souvisí s tím, že podnik pod současným vedením adekvátněji reaguje na výzvy doby.
Mezi ně patří nutnost zavádění moderních technologií a postupů a flexibilnější reakce na technologické změny, zejména pak právě na nástup online komunikace. Tomuto nástupu předchozí managementy podniku nedokázaly uspokojivě čelit, natož jej pak využít ke svému prospěchu. (6.12.2020)
