Situaci částečně zachraňuje nárůst nákladní letecké přepravy, jejíž objem je právě v Ostravě historicky rekordní.
Česká letiště letos v lednu odbavila dohromady 2285 letů. Loni v lednu to přitom bylo 10 162 letů. Vyplývá to z údajů, které nově zveřejnil Eurostat.
Meziročně zaznamenalo v lednu 2021 největší pokles v počtu odbavených letů karlovarské letiště, a sice o 85,1 procenta. Následuje Letiště Václava Havla v Praze-Ruzyni, které letos v lednu odbavilo o 81,1 procenta méně letů. Meziroční pokles čítající 58,9 procenta pak vykazuje pardubické letiště. Relativně mírně, o 14,6 procenta, klesl počet odbavených letů v Brně-Tuřanech. Jediným z letišť, které vykazuje meziroční nárůst v počtu odbavených letů, je letiště v Ostravě-Mošnově, kde v lednu meziroční nárůst představoval 63,2 procenta.
Nadále ovšem zřetelně dominuje pražské letiště, byť méně výrazně než loni. Letiště Václava Havla v Praze-Ruzyni totiž letos v lednu odbavilo 79,7 procenta všech letů odbavených v ČR. Loni v lednu to bylo 95 procent.
Do statistiky odbavených letů se započítávají přistání a vzlety letadel s civilními cestujícími a dále pak letadel nákladních a poštovních, a to jak lety nepravidelné typu charterových nebo soukromých, tak ty na pravidelných linkách. Nejsou tedy započítány například lety vojenských letadel nebo lety zajišťující dopravu hlav států.
Zejména z příkladu ostravského letiště je patrné, že dramatický úbytek civilních cestujících, k němuž dochází v důsledku pandemické situace, některá letiště kompenzují nárůstem nákladní přepravy. Takže celkový počet odbavených letů může meziročně dokonce i narůstat jako právě v Ostravě-Mošnově.
Mošnovské letiště předloni odbavilo 323 320 cestujících, ale loni jen 37 709. To se promítá do očekávané ztráty zhruba 60 milionů korun. Výpadek v tržbách ovšem kompenzuje, byť částečně, právě markantní nárůst nákladní přepravy, loni meziročně sedmdesátiprocentní. Loňský rok byl z hlediska objemu odbavené nákladní přepravy v Ostravě-Mošnově, jenž čítal 14 228 tun, historicky rekordní.
Státní dluh ČR loni narostl o tolik jako předtím za skoro deset let
Mezinárodní investoři a ratingové agentury ale zatím zůstávají v klidu.
Státní dluh ČR vykázal za loňský rok poprvé v historii úroveň přesahující dva biliony korun, konkrétně 2049,7 miliardy korun. Během loňského roku tak státní dluh narostl o bezmála 410 miliard korun. Nárůst dluhu v loňském roce se tak příliš neliší od nárůstu dluhu v období od konce roku 2009 do konce roku 2019, kdy stoupl o 462 miliard. Státní dluh tak loni stoupl o tolik jako předtím za skoro deset let. Česká republika však i tak bude patřit i letos k nejméně zadluženým zemím EU, neboť státní, potažmo veřejné zadlužení kvůli dopadům šíření pandemie onemocnění covid-19 citelně narůstá napříč prakticky celou Evropou.
Výše zadlužení mezinárodní investory nijak výrazně nezneklidní, už s ní počítají. Ratingové agentury Moody’s a Fitch Ratings, jejichž hodnocení je pro ně stěžejní, ve svých letošních posudcích nejen zachovaly Česku a jeho dluhu stávající rating ale také výhled, což znamená, že v současnosti nepředpokládají v oblasti českých veřejných financí vývoj, který by mohl vést ke zhoršení ratingu. Výhled udržitelnosti českých veřejných financí, a tedy i úvěrové spolehlivosti, považují za stabilizovaný.
Hodnocení světově významných ratingových agentur bedlivě sledují investoři po celém světě. Zhoršení ratingu nebo i výhledu zpravidla vytváří tlak na růst úroku, za který si vláda dané země na mezinárodních trzích půjčuje. Vláda pak musí dávat více peněz právě na splátky úroků, takže ji méně zbývá na příslovečné školy, dálnice, nemocnice a železnice.
Nedávné zachování ratingu i výhledu ze strany agentury Moody’s je pro Českou republiku pozitivní zprávou, a to zvláště v této náročné době. Navazuje na lednové podobně příznivé hodnocení ze strany agentury Fitch Ratings, další světově významné ratingové agentury.
Agentura Moody’s, stejně jako Fitch, už ve svém nynějším hodnocení pochopitelně bere v potaz dopad daňového balíčku schváleného koncem loňského roku. Moody’s očekává, že právě i v jeho důsledku v roce 2022 dosáhne poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu úrovně 45 procent, v roce 2024 pak 48 procent. Česko by tak mělo zůstat v první polovině běžícího desetiletí celkem přesvědčivě pod úrovní takzvané dluhové brzdy ve výši 55 procent.
Navzdory poměrně citelnému nárůstu veřejného zadlužení v poměru k HDP agentura Moody’s nepředpokládá, že by si Česko výrazněji pohoršilo své postavení, co se zadlužení týče, tváří v tvář srovnatelným zemím. Tedy zemím, které nyní vykazují hodnocení Aa3, jako jsou zmíněná Belgie nebo Británie. V důsledku ekonomických opatření souvisejících s koronavirovou pandemií totiž úroveň zadlužení citelně poroste v drtivé většině ekonomicky vyspělých zemí.
V letech 2020 až 2024 tak podle agentury Moody’sporoste poměr úrokových plateb na českém veřejném dluhu k příjmům veřejné pokladny průměrným ročním tempem 1,8 procenta. Ve skupině srovnatelných zemí typu Belgie nebo Británie to přitom ve stejném období budou ve střední hodnotě v průměru 2,4 procenta.
Podobně vyznívá také zmíněné lednové hodnocení v podání agentury Fitch. Ta je toho názoru, že i přes schválení daňového balíčku a dopad, který budou mít jednotlivá opatření, jež obsahuje, se na horizontu prognózy úroveň veřejného zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu stabilizuje na úrovni 47,9 procenta. To je úroveň stále nižší než střední hodnota daného ukazatele zemí, které agentura Fitch Ratings momentálně hodnotí stejně jako ČR, tedy stupněm AA- (jedná se opět třeba o Belgie, Británii, ale také Estonsko).
Ani agentura Moody’s, ani Fitch tedy nepočítají s tím, že by se v příštích letech dostala úroveň veřejného zadlužení ČR v poměru k HDP nad 50 procent. Hodnocení obou agentur tak znamená, že světoví experti nevyhlíží „rozvrat veřejných financí“, před kterým někteří čeští ekonomové a politici varovali v souvislosti se schválením daňového balíčku, zejména pak s takzvaným zrušením superhrubé mzdy.
Klíčová rizika, která by mohla výhledově vést k zhoršení hodnocení, spatřuje agentura Moody’s v nadále nekonsolidovaném stavu veřejných financí po roce 2022, tedy v delším období nestřídmé rozpočtové politiky. Ta by byla zvláště riziková, pokud by ji doprovázel chabý ekonomický výkon či výhledově nezvládnutí výzev plynoucích ze stárnutí obyvatelstva (důchodová reforma, reforma veřejné zdravotní péče) a ze silné závislosti na technologicky a regulatorně rapidně se měnícím autoprůmyslu.
Češi čelí i v roce 2021 nepříjemně vysokému růst cen, i potravin, zeleniny či brambor
Stoupají také ceny v průmyslu, roste pravděpodobnost, že ČNB zvýší úroky už letos.
Spotřebitelské ceny v lednu v ČR rostly výrazně více, než se čekalo. Meziroční inflace dosáhla úrovně 2,2 procenta, takže oproti prosinci zvolnila jen o desetinku procentního bodu. Česká národní banka přitom ve své aktuální prognóze počítá s inflací 1,7 procenta. Stejnou úroveň inflace předpokládali ve střední hodnotě svých odhadů čeští i mezinárodní analytici oslovení agenturou Bloomberg. Klíčovým důvodem rychlejší než předpokládané inflace je poměrně výrazný růst cen potravin, zejména pak zeleniny, ale také alkoholu a tabáku. Ceny zeleniny a například i brambor vzrostly mezi prosincem 2020 a lednem 2021 o více než deset procent. O takřka deset procent byly meziměsíčně dražší také vajíčka. Lednový vývoj cen potravin v ČR zapadá do globálního vývoje jejich cen, neboť ty podle údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství v lednu rostly nejvýrazněji od července 2014. Ve světě zdražuje hlavně obilí, cukr a rostlinný olej. Za globálním růstem cen potravin stojí kombinace rapdině se zvyšující poptávky v zemích typu Číny, které se zotavují po loňském pandemickém šoku, a slabší úrody, například cukrovky v EU. V meziročním pohledu se pak specificky v ČR projevilo loňské poměrně citelné zvýšení spotřební daně na lihoviny a tabák. Takže alkohol a právě i tabák zdražovaly v lednu meziročně opět o bezmála deset procent.
Z hlediska měnové politiky ČNB je lednová úroveň inflace překvapením, které zvyšuje pravděpodobnost již letošního zvýšení základní úrokové sazby. Pokud k němu dojde, stane se tak ve druhé polovině letošního roku. I tak se však inflace i letos bude zřejmě v průměru pohybovat nad inflačním cílem České národní banky ve výši dvou procent.
Pro statisíce domácností tak bude letošní rok nejnepříjemnější za posledních deset let. Budou totiž zároveň čelit propadu příjmů, nárůstu rizika propuštění a ještě k tomu stále poměrně citelné inflaci. Životní úroveň Čechů se tak bude vyvíjet zřejmě nejhůře od roku 2013, což může mít ve volebním roce zásadní vliv na podobě vlády, jež z říjnových voleb vzejde.
V Česku navíc citelně zrychluje inflace cen průmyslových vstupů. Vstupů, které průmysloví výrobci používají pro výrobu spotřebního zboží. Znatelný nárůst cen vstupů se tak v nadcházejících měsících může projevit výraznějším než nyní předpokládaným nárůstem spotřebitelských cen.
Podle šetření, které mezi nákupčími v tuzemském zpracovatelském průmyslu pravidelně provádí společnost Markit, rostou začátkem letošního roku ceny průmyslových vstupů nejrychlejším tempem za poslední takřka čtyři roky.
Už na sklonku loňského roku automobilka Volkswagen varovala, že čelí masivnímu výpadku v dodávkách autodílů a součástek, například čipů do elektronických zařízení nebo bluetoothových komponent svých vozů. Výrobci elektronických součástek typu čipů se totiž během loňských nejhorších fází covidové krize ve značné míře přeorientovali na výrobu spotřební elektroniky. Místo elektroniky do aut vyráběli třeba více dílů pro notebooky, po nichž z důvodu boomu „home officu“ celosvětově dramaticky vzrostla sháňka. Nebo pro herní konzole, jako je PlayStation, které světu v karanténě krátí dlouhou chvíli.
Jenže zájem o automobily se od té doby obnovil. A výroba se znovu rozjela. Ani v Česku, které bylo podzimní vlnou pandemie zasaženo poměrně těžce, už v druhé polovině loňska nedošlo k odstávkám automobilové výroby jako na jaře. Obnovení výroby aut a zotavování poptávky po nich jsou předně důsledkem toho, že ekonomický dopad druhé vlny pandemie nakonec rozhodně nebyl tak tíživý, jak se čekalo. Ani česká ekonomika nakonec za rok 2020 nepoklesne dvouciferně; procentuální údaj o jejím loňském poklesu bude jednociferný.
Volkswagen v tom rozhodně nejede sám. Závažný nedostatek dílů postihuje také další světové automobilky, jako je Toyota nebo Fiat Chrysler. Nejnovější osobní vozy obsahují více než stovku čipů, přičemž absence jediné komponenty nezřídka způsobí pozastavení celého výrobního řetězce. Už to pociťuje i tuzemská Škoda, součást koncernu Volkswagen. Mladoboleslavská automobilka minulý týden uvedla, že kvůli přetrvávajícímu nedostatku některých dílů zastavuje výrobu na několika provozech a směnách. Za zrušenou směnu dostávají zaměstnanci 85 procent průměrné mzdy, do níž se započítávají i bonusy, tedy více než činí denní mzda.
Nejde přitom jen a auta a čipy, často čínské provenience. Rapidně stoupají také náklady přepravy třeba právě čínských čipů do Evropy. V uplynulých týdnech vzrostly tyto náklady mnohonásobně, a to až na historický rekord. Pandemie totiž narušila světový obchod natolik, že se nyní v Asii nedostává volné kapacity přístavních terminálů. Cena přepravy dvanáctimetrového naloženého kontejneru z Asie do severní Evropy proto mezi listopadem loňského roku a letošním lednem stoupla z dvou na devět tisíc dolarů. Ceny šponují zájemci o nakládku a přepravní objem kontejnerů, kteří se vzájemně přeplácejí, aby se jejich zboží do Evropy vůbec dostalo. Tisíce prázdných kontejnerů zůstaly v Evropě nebo v Severní Americe v důsledku loňského jarního lockdownu, který způsobil náhlý prudký propad v intenzitě mezinárodního obchodu. S nečekaným a znatelným obnovením poptávky po subdodávkách a zboží z Asie, které nastalo v druhé polovině loňska, nyní nakládací terminály v asijských přístavech prostě „nestíhají“.
Enormní nárůst cen přepravy subdodávek i dodávek hotového zboží, od oblečení po elektroniku, se pochopitelně promítne do konečné ceny pro spotřebitele. Stejně jako její samotný výpadek. Čas jsou peníze. Tyto náklady nakonec alespoň v jisté míře výrobci a dodavatelé přenesou na konečného spotřebitele. I toho českého, pochopitelně.
Přes zmírnění inflačních tlaků v průběhu loňska tak v poslední době i v Česku vznikají celkem nečekané příčiny, které mohou tuzemskou inflaci opět citelně zrychlit. Jde nejen o popsané výpadky ve výrobě komponent či „zužování hrdla“ v oblasti celosvětové kontejnerové přepravy zboží, jež prodražuje asijské dodávky. Jde též o loňskou tuzemskou „daňovou revoluci“, tedy o zrušení superhrubé mzdy a další opatření, která mají za cíl podpořit spotřebu. A tím pádem tedy podpoří právě i inflaci. Inflačně konečně může zapůsobit i úspěšná vakcinace podstatné části globální populace.
Rizika rychlejší než očekávané inflace jsou tedy ve svém „součtu“ zřetelná. Česká národní banka by na výraznější inflaci reagovala zvýšením základní úrokové sazby už letos. To by společně se zotavováním globální ekonomiky vytvořilo silný dodatečný tlak na posílení koruny. Z hlediska firem v zahraničním obchodě je jistě prozíravé se proti takovému posílení zajistit, neboť jeho pravděpodobnost není malá. Bohužel tuzemský spotřebitel se proti inflaci žádným podobným způsobem „zajistit“ nemůže. Nezbude mu než se obrnit trpělivostí. Inflace by nakonec měla přece jenom zmírnit. Letos však nelze vyloučit, že paličatě zůstane poměrně vysoko v pásmu od dvou do tří procent. I vzhledem k prakticky nulovým úrokům na bankovních vkladech to nebude nic příjemného. (13.2.2021)
