Tuzemské banky takřka úplně přestaly se zlevňováním hypoték. V srpnu snížila své úroky jediná, a to Sberbank. Zlevňování hypoték zvolňovalo už v červenci. V květnu a červnu přitom docházelo k plošnému zlevňování hypoték.
Banky pozastavením snižování hypotečních úroků reagují primárně na to, že se zastavil pokles tržních úrokových sazeb, který nastal v souvislosti s koronavirovou krizí. V srpnu naopak docházelo – letos poprvé – k mírnému nárůstu řady tržních úrokových sazeb. Rovněž Česká národní banka na svém měnověpolitickém zasedání začátkem srpna svoji základní úrokovou sazbu již nesnížila, ani její redukci nesignalizovala. To si může dovolit právě i proto, že tržní úrokové sazby již dále neklesají, takže současné nastavení měnověpolitických sazeb už je pro podporu ekonomiky v podání centrální banky dostačující.
V červenci činila průměrná sazba hypoték – Fincentrum Hypoindex – 2,15 procenta, a byla tak nejnižší od listopadu 2017. Během srpna se ke snížení hypotečních úroků odhodlala pouze zmíněná Sberbank, tedy menší banka. Za srpen lze tedy předpokládat spíše stagnaci průměrné sazby hypoték. Velké banky zlevňovaly své hypotéky naposledy na přelomu května a června.
Po zlevnění hypotéky v podání Sberbank tak na tuzemském trhu působí již pět bank, které na pětileté fixaci nabízí hypotéku s úrokem nižším, než jsou dvě procenta (viz tabulka níže).
Dalším klíčovým důvodem zpomalení poklesu hypotečních sazeb je nadcházející podzim. Během něj se teprve ekonomika fakticky začne stavět na své nohy. A je stále otázkou, jak bude silná. Nyní se stále ještě opírá o dluhovou berličku státu. Stát – za peníze daňového poplatníka a za cenu historicky rekordního zadlužení – financoval či stále financuje nákladné speciální programy ošetřovného nebo specifické podoby kurzarbeitu. Lidé si tedy i v čase koronavirové krize mnohdy uměle udržují své zaměstnání, případně mají další peníze od státu navíc. K tomu všemu nemusí splácet úvěry, včetně hypotečních, neboť stále platí moratorium. Jedním z výsledků této situace – jež je ovšem udržitelná jen krátkodobě – je pokles podílu takzvaných nevýkonných hypoték tuzemských domácností na historicky rekordní minimum.
Ke konci července letošního roku klesl podíl těchto nevýkonných hypoték, tedy například nesplácených, na hodnotu 0,84 procenta. Před minulou krizí, tedy světovou finanční krizí, tento podíl nikdy neklesl pod úroveň jednoho procenta. Češi zkrátka splácejí své hypotéky nejlépe v moderních dějinách země.
Tuzemské banky však evidují desítky tisíc žádostí o odklad splátek hypoték. Tento odklad umožňuje právě zmíněné moratorium, zavedené na jaře jako jedno z opatření proti ekonomickým dopadům koronavirové krize. Z hlediska banky je odklad splátek „škodou“, kterou kompenzuje jinde. Třeba právě zpomalením tempa snižování hypotečních úroků. Současně stále zůstává otázkou, jak výrazně po ukončení půlročního moratoria naroste podíl nevýkonných hypoték. Je tedy stále nejasné, kolik hypotečních dlužníků bude schopno po ukončení moratoria svoji hypotéku splácet dále, jak je běžné, a kolik již ne. To se bude odvíjet od toho, jak silná bude ekonomika, až se postaví na vlastní nohy – tedy například od toho, jak výrazně na podzim stoupne míra nezaměstnanost. To je v tuto chvíli hádanka.
Banky si však nemohou dovolit být nepřipraveny na nepříznivé rozuzlení této podzimní hádanky. Musí tedy připravovat rezervy, aby pokryly případné ztráty právě i z nesplácených hypoték. I to jim brání jít s hypotečními úroky dále dolů.
Sečteno, podtrženo, další pokles sazeb hypoték může nastat teprve tehdy, pokud se na podzim česká ekonomika na své nohy postaví obstojně a pokud na nich vydrží stát i v prvních měsících příštího roku. Průměrná sazba hypoték by v takovém případě klesla v příštím roce pod úroveň dvou procent. Pokud závažně udeří druhá vlna pandemie, nebo pokud se ekonomika bez pomoci státu zhroutí, žádné další zlevňování hypoték nečekejme.
Nejlevnější hypotéky na českém trhu (v %, pětileté fixace, K 2. 9. 2020)
1. mBank 1,64
2. Fio banka 1,68
3. UniCredit Bank 1,79
4. Sberbank 1,79
5. Banka Creditas 1,99
Hospodaření vlády bylo v opět nejhorší v historii, pád pokračuje. Vláda už se začíná vážně zabývat zvyšováním daní, které by bez koronaviru nenastalo. V příštích letech ale přijde na vznik zcela nových daní, růst daní z pohonných hmot, nemovitostí či na navýšení DPH
Žít na dluh nelze věčně. Vláda se začíná vážně zabývat tím, jak zalátá rekordní výpadek veřejné kasy. V letošním roce je třeba počítat se schodkem minimálně 400 miliard korun. V příštím roce nelze vyloučit deficit až kolem 300 miliard korun. To dohromady představuje minimálně 700 miliard korun. Podstatnou část této obrovské sumy musí vláda vzít řadovým občanům a firmám ve formě daní, protože sama žádné peníze nevydělává.
Ministryně financí Alena Schillerová už dnes v tisku vypustila balonek. Zatím hodlá navyšovat ty daně, v jejichž případě ještě může argumentovat bohulibým úmyslem a starostí o zdraví či sociální blaho tuzemské veřejnosti. Taková daň se nejsnáze prosazuje a hájí, a to i v těžkých ekonomických časech, které nyní zemi a její trh práce čekají.
Od příštího roku se tak zřejmě výrazněji zdaní zahřívaný tabák. Přitom už nyní vláda počítá s tříletým zvyšováním spotřební daně z tabáku a cigaret. Daň poroste v letech 2021 až 2023 o zhruba pět procent ročně. Vyššího zdanění se dočká zřejmě také hazard.
Větší zdanění „neřestí“ ale rozhodně státní kasu nespasí. Lze předpokládat, že v dalších letech dojde například k výraznému růstu majetkových daní, například daně z nemovitosti. Vláda bude zřejmě muset přistoupit k růstu spotřební daně z pohonných hmot, ale také k zavedení zcela nových daní, například ekologického rázu. Pravděpodobné jsou tak úpravy sazeb v oblasti daně z přidané hodnoty, a to spíše ve směru celkového růstu zatížení touto daní.
Pro začátek ale zůstane u vyššího zdanění „neřestí“. Vládě nahrává to, že Češi jsou i přes navyšování daní za „neřesti“ ochotní stále hodně utrácet, dokonce rekordně.
Lidé v Česku loni za „neřesti“ utratili historicky rekordní sumu přes 220 miliard korun. Vyplývá to z údajů Eurostatu. Mezi neřestnou spotřebu se řadí útraty z alkohol, tabák, drogy a prostituci.
Od počátku tisíciletí tak loni poprvé narostly neřestné výdaje v ČR na dvojnásobek. V roce 2001 totiž činily „jen“ zhruba 110 miliard korun.
V růstu výdajů za neřesti se ale promítají také jiné faktory než jen rostoucí kupní síla Čechů a jejich touha a ochota utrácet za zboží, které nutně nepotřebují, případně rovnou právě za neřesti. V růstu výdajů se odráží obecná spotřebitelská inflace, jelikož třeba i prostitutky musí z něčeho platit nájem a elektřinu. Vyšší náklady na energie či mzdy zase zdražují výrobu alkoholu či tabáku, přičemž do cen tohoto zboží se také promítá právě také zmíněné navyšování příslušné spotřební daně, případně úpravy sazeb DPH.
Mezi neřestnými výdaji v ČR od roku 2005 soustavně vévodí útraty za tabák (do té doby dominovaly výdaje za alkohol). Poprvé v historii výdaje za tabák na území ČR loni překročily úroveň 110 miliard korun, když činily 110,7 miliardy korun. V porovnání s rokem 2018 utratili Češi za tabák o 1,3 procenta více, v porovnání s rokem 2001 pak o 157,8 procenta více. Zvláště v případě těchto dlouhodobějších srovnání je třeba brát v potaz inflační znehodnocení koruny. V roce 2001 činily výdaje v ČR za tabák 42,9 miliardy korun, což je při započtení inflačního vývoje, který od té doby nastal, tedy v cenách roku 2019, 61,2 miliardy korun. I v reálném vyjádření tedy výdaje za tabák narostly v tomto tisíciletí o zhruba 50 miliard korun. Podstatnou část z tohoto nárůstu mají na svědomí vyšší daně z tabákových výrobků.
Mezi neřestnými výdaji v ČR mají dále silnou pozici útraty za alkohol. Poprvé v historii se loni výdaje za alkohol na území ČR přiblížily úrovni sta miliard korun, když činily 93,5 miliardy korun. V porovnání s rokem 2018 utratili Češi za alkohol o 4,9 procenta více, v porovnání s rokem 2001 pak o 74,7 procenta více. V roce 2001 utratili lidé v ČR za alkohol 53,5 miliardy, což při zohlednění inflace odpovídá dnešním 76,4 miliardy. Reálně tedy výdaje za alkohol narostly v tomto miléniu o zhruba sedmnáct miliard korun. Zatím vláda o dalším navyšování zdanění alkoholu neuvažuje. To se ale patrně brzy změní a zejména spotřební daň z lihovin rapidně poroste.
Za prostituci se v Česku loni utratilo 6,2 miliardy korun, stejně jako v roce 2018, plyne z dat Eurostatu. Stabilní jsou rovněž útraty za drogy, jež se loni – podobně jako předloni – vyšplhaly na 9,7 miliardy korun. V roce 2001 utratili lidé v ČR za prostituci 3,6 miliardy, což při zohlednění inflace odpovídá dnešním 5,1 miliardy. Reálně tedy výdaje za prostituci narostly v tomto miléniu o zhruba jednu miliardu korun. Za drogy vydali lidé v ČR v roce 2001 hned 10,1 miliardy korun, tedy nominálně více než v roce loňském. Suma 10,1 miliardy korun roku 2001 odpovídá 14,4 miliardy korun roku 2019, takže reálně výdaje za drogy jako za jediný z „hříchů“ v tomto miléniu klesly, a to o 4,7 miliardy korun.
Loňský účet za neřesti v ČR (v Kč, data: Eurostat)
Tabák 110,7 miliardy
Alkohol 93,5 miliardy
Drogy 9,7 miliardy
Prostituce 6,2 miliardy
-----------------------------------------
Celkem 220,1 miliardy
Pro srovnání: Účet za neřesti v ČR na začátku milénia, v roce 2001 (v Kč, data: Eurostat)
Tabák 42,9 miliardy
Alkohol 53,5 miliardy
Drogy 10,1 miliardy
Prostituce 3,6 miliardy
------------------------------------------
Celkem 110,1 miliardy
Ustojí tuzemská ekonomika případnou odvetu Číny za tchaj-wanskou návštěvu českých politiků? Nešlo by o nic, co už nezažila
Loni Česko vyvezlo do Číny zboží za 44,2 miliardy korun. Tedy za méně než třeba do Rumunska. Představme si, že v důsledku čínské odvety za tchaj-wanskou návštěvu klesne český vývoz na nulu. Na první poslech to zní dramaticky, dokonce tak, že by to snad mohlo tuzemskou ekonomiku rozkymácet. Opravdu?
Uvažme, že v roce 2012 činil český vývoz do Ruska 106,2 miliardy korun, o rok později 103,8 miliardy. V roce 2014 však EU zavedla protiruské sankce, v reakci na anexi Krymu a destabilizaci situace na Ukrajině. V důsledku klesl český vývoz do Ruska na 62,8 miliardy. Mezi lety 2012 a 2016 tedy český vývoz do Ruska spadl o 43,4 miliardy. Tuzemská ekonomika to ovšem nijak nepocítila. Vždyť od roku 2014 se těšila sílící a neutuchající prosperitě, a to vlastně až do letošního úderu koronavirové krize.
Přitom zmíněný propad vývozu do Ruska, jenž nastal v důsledku sankcí, se svým rozsahem prakticky rovná tomu, o tolik může maximálně klesnout český vývoz do Číny v důsledku případné její odvety za návštěvu našich politických špiček na Tchaj-wanu. Pokud opravdu klesne vývoz do Číny na nulu, tedy postupně o 44,2 miliardy, je to prakticky shodné, jako propad vývozu do Ruska v důsledku sankcí, tedy o oněch 43,4 miliardy. Miliarda sem, miliarda tam.
Samozřejmě, jednotlivé firmy, jež jsou na obchodě s čínskou stranou výrazně závislé, musí počítat se značnými nepříjemnostmi. Avšak čistě z makroekonomického hlediska si čínské reakce ani nevšimneme. Jako jsme si nevšimli dopadu ruských sankcí, i když je samozřejmě pocítily firmy, které s ruskou stranou obchodují.
Je navíc krajně nepravděpodobné, že by Peking stopnul veškerý tuzemský vývoz do Číny. Podle všeho dojde k poklesu jen jeho určité části, jako tomu bylo v případě vývozu do Ruska po uvalení sankcí. (2.9.2020)
