Zásadní a těžko napravitelnou škodu páchá pandemie na dětech celého světa. Ty se často nemohou plnohodnotně účastnit výuky, ať už na základních či středních školách, což nepříznivě ovlivní celý jejich další život. V České republice přišly děti a mládež, tedy žáci a studenti základních a středních škol, dosud v souhrnu o zhruba 76,5 milionu dní školní výuky.
Tento údaj pokrývá celé období od první uzavírky škol, k níž došlo loni 11. března, až do pátku uplynulého týdne, tedy do 26. března. V celém tomto období byly školy otevřeny v různých režimech, s výjimkou září a první poloviny října však nikdy ne zcela plnohodnotně. Počet „ztracených“ dní výuky je korigován o počet dní „získaných zpět“ uplatněním výuky distanční, do níž se však zejména na jaře 2020 nezapojili všichni žáci a studenti a která obecně není tak efektivní jako výuka prezenční. Výsledný počet „ztracených“ dní je následně vynásoben příslušným počtem žáků a studentů, a to v závislosti na školním roce, uplatněném režimu otevření škol a dalších faktorech. Mezi ně patří například podíl dětí, které docházely do školy na jaře 2020, tedy v době, kdy taková docházka byla dobrovolná.
Výpočet vychází z metodiky britské nevládní organizace Save the Children (zde). Ta tento měsíc vydala zprávu (zde), podle které pandemie onemocnění covid-19 v uplynulých zhruba dvanácti měsících připravila děti ve světě průměrně o 74 dní vyučování. A to jak kvůli uzavírkám škol, tak kvůli nemožnosti distanční výuky. Jedná se o více než třetinu běžného školního roku, který má globálně v průměru 190 dní. Světová dětská populace tak zhruba v prvních dvanácti měsících pandemie přišla dohromady o 112 miliard dní výuky.
Metodika organizace Save the Children zohledňuje distanční výuku, k níž však nemá přístup každý. Ani v České republice se do distanční výuky nezapojili všichni, jak je již uvedeno. Ve druhém pololetí školního roku 2019 až 2020 se nezapojilo zhruba 250 tisíc žáků a studentů, jak plyne z šetření České školní inspekce z dubna 2020. Podle šetření téže instituce z února 2021 poklesl počet žáků a studentů, kteří nejsou do distanční výuky zapojeni, přibližně na 50 tisíc osob. Distanční výuka ovšem není tak efektivní jako výuka osobní, což výpočet „ztracených“ dní pro Českou republiku zohledňuje plně v souladu s metodikou organizace Save the Children. Ta předpokládá, že den distanční výuky svým účinkem na rozšíření vzdělání dětí odpovídá přibližně jen 0,5 dne výuky prezenční.
Další osud tisíců zaměstnanců ostravských hutí má teď v rukou britská vláda
Majitel hutí ji žádá o záchranné peníze 5,2 miliardy korun.
Tonoucí ocelářské a hliníkárenské impérium Sandžíva Gupty, do nějž patří i ostravské hutě, se snaží chytit pomyslného stébla. Skupina GFG Alliance, která zastřešuje i Liberty Ostrava, podle včerejších večerních informací televize Sky News požádala britskou vládu premiéra Borise Johnsona o zajištění nouzového financování v objemu 170 milionů liber, což odpovídá zhruba 5,2 miliardy korun.
Podle zdroje, jejž cituje agentura Bloomberg, je však nepravděpodobné, že by Johnsonův kabinet peníze poskytl dříve, než Guptova skupina vstoupí do insolvenčního řízení. To by ovšem znamenalo, že majitel ostravských hutí míří do bankrotového stavu, tudíž i pracovní místa jeho více než šesti tisíc tuzemských zaměstnanců se ocitají v ohrožení.
Se svým britským protějškem o situaci kolem Guptovy skupiny jednal 26. 3. také ministr průmysl a obchodu Karel Havlíček. Podle Havlíčka je prioritou české vlády udržení zmíněných pracovních míst.
Podle nedávno zveřejněných soudních dokumentů Guptova zastřešující skupina, GFG Alliance, už letos v únoru oznámila svému největšímu věřiteli, britsko-australské společnosti Greensill Capital, že bez jeho finanční pomoci se ocitne v bankrotovém stavu, resp. tedy v insolvenci. Jenže právě sama Greensill Capital je nyní v insolvenci.
Společnost Greensill Capital měla Guptovi poskytnout půjčky, jimiž financoval právě i koupi ostravských hutí. Za provozní úvěr v objemu dvě miliardy korun se zaručila česká státní pojišťovna EGAP.
Tento svůj nákup Gupta dokončil před dvěma lety. O hutě ani tehdy, před pandemií nebyl jinak přílišný zájem, takže je poměrně málo pravděpodobné, že by se v případě pádu jeho ocelářského impéria rychle našel někdo, kdo by byl ochotný ostravské hutě koupit. To může být další předvolební bolehlav pro vládu Andreje Babiše. Koaličním stranám už nyní citelně klesají preference v důsledku pandemické situace, pád ostravských hutí, a riziko citelného nárůstu počtu nezaměstnaných, by je stáhnul ještě níže.
Střídání času je zabijácké. Kvůli úspoře 50 haléřů z 60 tisíc korun kvůli němu v ČR každoročně umírají desítky lidí
Více než kolik zemře kvůli klíšťatům.
V noci na zítřek se opět odehraje změna času, jež měla být poslední. Měla. Evropští poslanci už před dvěma lety podpořili plán na zrušení povinného střídání standardního a letního času právě v roce letošním. Jenže kvůli pandemii koronaviru se rušení střídání času odkládá.
V noci ze soboty na neděli přetočíme často už jen pomyslnou ručičku o hodinu dopředu, takže víkend bude o 60 minut kratší. Umělé zkracování víkendu (a jeho umělé prodlužování na podzim) zatím nekončí.
Ale mělo by. Domněnka, že střídání času šetří energii, je v 21. století už mylná. Desítky vědeckých článků na dané téma se shodují na jednom: průměrné úspory energie jsou prakticky nulové.
Přechodem na letní čas se před pandemií v Česku ušetřilo elektřiny zhruba za 50 milionů korun ročně. To je ovšem údaj, jenž platí za celý rok a za celou republiku. Z hlediska jednotlivce je to velká suma, z hlediska státu „plivnutí do moře“. Ta suma je totiž významná zhruba tak, jako je významný padesátihaléř pro člověka s měsíčním příjmem 60 tisíc korun. Změní se nějak jeho život, když bude mít v daném měsíci o padesátihaléř více nebo méně, pokud jeho příjem bude oněch 60 tisíc? Nezmění. Ani si toho nevšimne.
Naopak se ukazuje, že v některých zemích umělé posouvání času spotřebu elektřiny jasně zvyšuje. Nehledě na to, že jarní změna času způsobuje řadě lidí nejen nepohodlí, ale i zdravotní problémy, které vedou jak k nižší pracovní produktivitě, tak k častějším infarktům a dopravním nehodám. Je prokázáno, že střídání času tímto způsobem každý rok zabije desítky lidí. Letní čas má víc obětí než třeba klíšťová encefalitida.
Opravdu úspora „50 haléřů při příjmu 60 tisíc korun“ stojí za to? Kvůli takové úspoře by přece nevraždil snad ani ten nejotrlejší a nejnechutnější vrah, co kdy světem kráčel. Střídání času takovým „vrahem“ je. Pomyslně. Má na svědomí nikoli jednu „vraždu“, ale desítky.
Je tedy opravdu nejvyšší čas s umělým střídáním času v Evropě přestat, stejně jako to v posledních desetiletích udělaly desítky zemí po celém světě. Samozřejmě se všichni neshodnou, jestli po celý rok ponechat současný čas zimní, nebo letní. Někdo bude chtít, aby bylo večer déle světlo, jiný zase, aby se dřív rozednívalo.
Náš „zimní“ (tedy pravý středoevropský) čas je nastaven ideálně pro člověka, který chodí spát v osm večer a budí se ve čtyři ráno. Půlnoc našeho pravého času je střed období tmy, a člověk se spánkem centrovaným na půlnoc tedy nejlépe využije denní světlo. Ale ruku na srdce, kdo z nás chodí pravidelně spát v osm hodin? Pokud jde typický Čech do postele v deset a budí se v šest pravého času, byl by pro něj dokonce ideální dvojitý letní čas, se kterým už také některé země experimentovaly. Samozřejmě by to znamenalo, že v zimě bude dopoledne tma, ale v průměru za celý rok by bylo využití denního světla nejlepší. Každopádně současný systém umělého střídání je nejhorší možný a měli bychom se ho co nejrychleji zbavit.
Záchranný úvěr Smartwings je principálně správný
Ilustruje však úskalí státní pandemické pomoci ekonomice a riziko její „zombiefikace“.
Takřka dvoumiliardový záchranný úvěr dopravci Smartwings ilustruje úskalí stání pomoci v době pandemie. Za společnou půjčku čtyř bank, které skupinu Smartwings úvěrují dlouhodoběji, se z 80 procent zaručí stát. Takže když dopravce nebude schopný úvěr v příštích letech splácet, bankám drtivou většinu dlužné částky uhradí místo něj daňový poplatník. Úvěrující banky si tak pomohly: zatímco dosud jejich úvěry Smartwings nebyly takto zajištěny daňovým poplatníkem, nyní jsou.
Na druhou stranu je třeba říct, že Smartwings čerpá úvěr dle obecných podmínek programu Covid Plus, jejž využívají i jiné firmy, například RegioJet. Nejde tedy o „pomoc šitou na míru“, ani o „premiérovu výpomoc kamarádům“, jak se o věci někdy referuje.
Ekonomové loni na jaře takřka unisono volali po tom, ať je státní pandemická pomoc firmám opravdu masivní a plošná. Výsledkem jejich volání je teď právě i záchranný úvěr pro Smartwings. Principiálně jde v kontextu vývoje v posledním zhruba roce o správný krok. Jestliže na pomoc státu dosáhnou jiní, má na ni dosáhnout i Smartwings.
Zmíněná úskalí této záchrany jsou ovšem zjevná. Věřitelem poslední instance totiž v dosavadní míře přestávají být banky, přičemž se jím stává se jím z drtivé většiny osmdesáti procent daňový poplatník. Hlavní část rizika spjatého s byznysem Smartwings, který bude v postpandemické éře ještě náročnější než před pandemií, na sebe tedy bere nezúčastněný daňový poplatník. Pravda, jeho zájem by měla prosazovat politická reprezentace, resp. státní pojišťovna EGAP, jež se za úvěr fakticky zaručí. Lze však předpokládat, že EGAP hájí zájem „vzdáleného“, nezúčastněného daňového poplatníka méně důsledně, než jak soukromé banky hájí zájem svých zpravidla mnohem zúčastněnějších akcionářů.
Zajištění úvěru státem, ergo pojišťovnou EGAP, ergo daňovým poplatníkem tedy otevírá dveře morálnímu hazardu, neboť se vytrácí alespoň část motivace zaangažovaných stran k co nejdůslednějšímu postupu při razantním ozdravení skupiny Smartwings, které je nyní bezpodmínečně nutné, má-li dopravce obstojně fungovat i v postpandemickém světě.
Opět, jde o obecnější problém míry angažmá státu ve firmách zasažených ekonomickými dopady pandemie. Hrozí totiž takzvaná zombiefikace ekonomiky, kdy stát, resp. jeho záruky umožní o léta prodloužit život firmám, které by za běžných tržních podmínek už „zemřely“.
Nárůst podílu zombie-firem připravuje o část růstové dynamiky celé národní hospodářství, neboť podvazuje jeho produktivitu. Úvěry, které proudí „zombíkům“ totiž mohly jít potenciálně životaschopnějším, produktivnějším či inovativnějším firmám, k nimž se však takto třeba ani nedostanou. Stejně tak zombie-firmy udržují v rámci svého živoření na pokraji „smrti“, za peníze daňového poplatníka, talentované zaměstnance, kteří svůj talent mohli dávno uplatňovat jinde, a přispívat tak daleko výrazněji k celospolečenskému rozkvětu.
S pokračující vakcinací a stále slibnější vyhlídkou ekonomického zotavení u nás i ve světě je třeba stále důrazněji žádat stažení státu z ekonomiky alespoň na předpandemickou úroveň, resp. určit pravidla a harmonogram takového stahování. (27.3.2021)
