Tuzemský průmysl se v únoru po dvou měsících poklesu vrátil k meziročnímu růstu. Přidal v souladu se střední hodnotou analytických odhadů půldruhé procento. Částečně je za tímto výsledkem poněkud nižší základna meziročního srovnání. Loni v únoru totiž průmysl rostl z celoročního hlediska podprůměrným tempem.
Letos v únoru se po dvou měsících poklesu vrací k růstu i klíčová složka průmyslu, průmysl zpracovatelský. Daří se ale zejména průmyslu energetickému. Ten pohání vzhůru růst cen energií v čele s elektřinou. Její růst odráží stále ještě vývoj v uplynulé době, kdy v během obecné, prakticky celosvětové prosperity došlo k zdražení uhlí a prudkému nárůstu cen emisních povolenek, což se promítlo právě do zdražení elektřiny.
Ve zpracovatelském průmyslu je přes jeho mírný únorový růst, představující necelé procento, patrné citelné ochlazení poptávky po automobilech, které momentálně stahuje také průmysl německý. Data za německý průmysl, který v posledních měsících vykazuje povážlivý sestup a na němž jsme silně závislí, ovšem zatím neindikují nic více než ještě celkem nevinný návrat k trendu let 2013 až 2016, a to po mimořádně a neudržitelně dobrém roce 2017.
Zdraví německého průmyslu, a tedy i kondici a nakonec i budoucí vývoj průmyslu českého stále mají v rukou světoví politici. Pokud by totiž opadlo napětí kolem obchodních válek a kolem brexitu, výrazně to rozjasní vyhlídky právě i českého průmyslu a potažmo celé české ekonomiky.
Žádný zlověstný signál zatím nevysílá objem nových zakázek českému průmyslu, a to ani domácích, ani zahraničních. Objem obou druhů zakázek v únoru meziročně mírně rostl.
Průmyslová výroba v ČR by letos měla zpomalit na 2,3 procenta, byť ovšem tento výsledek je vysoce závislý na zmíněných mezinárodně-politických faktorech.
Míra nezaměstnanosti v ČR opět výrazněji klesá, počet volných pracovních míst překonal další rekord. Ale pozor, nepřeceňujme tyto výsledky
Míra nezaměstnanosti v ČR v březnu dle očekávání klesla z únorové hodnoty 3,2 na rovná tři procenta. Klesla tak na svoji letošní nejnižší úroveň a přiblížila se k loňským minimům na úrovni 2,8 procenta. Počet volných pracovních míst překonal další historický rekord, když vystoupal na bezmála 340 tisíc. Český trh práce je ve stále výjimečně dobré kondici, z pohledu zaměstnavatelů je stále výjimečně napjatý.
Je třeba však mít na paměti, že míra nezaměstnanosti je zpožděný makroekonomický ukazatel a kvůli strnulosti trhu práce vykazuje příznivé výsledky i v době, kdy už mnohé jiné makroekonomické ukazatele, zejména ty předstihové zřetelně zachycují nadcházející útlum, ba krizi. O nadcházející krizi ale zatím v případě české ekonomiky hovořit nelze. Data za německý průmysl, který v posledních měsících vykazuje povážlivý sestup a na němž jsme silně závislí, zatím neindikují nic více než ještě celkem nevinný návrat k trendu let 2013 až 2016, a to po mimořádně (a neudržitelně) dobrém roce 2017. Zdraví německého průmyslu, a tedy i kondici a nakonec i budoucí vývoj míry nezaměstnanosti ekonomiky české stále mají v rukou světoví politici. Pokud by totiž opadlo napětí kolem obchodních válek a kolem brexitu, výrazně to rozjasní vyhlídky právě i české ekonomiky.
Za příznivým březnovým vývojem míry nezaměstnanosti stojí zejména sezónnost. Z evidence nezaměstnaných mizí lidé, kteří se tam ocitli v zimním období a nyní opět nacházejí uplatnění ve stavebnictví, lázeňství, zemědělství či lesnictví.
Česká republika nadále vykazuje nejnižší míru nezaměstnanosti nejen v rámci Evropské unie, ale také v rámci zemí OECD. Z členských států této organizace mají srovnatelně nízkou míru nezaměstnanosti pouze Japonsko a Island.
Míra nezaměstnanosti by měla zůstat na nízké úrovni po celý letošní rok. Míra nezaměstnanosti z dlouhodobého hlediska zůstává blízko svého více než dvacetiletého minima, jehož dosáhla loni na podzim. Zatím není žádný důvod domnívat, že by se na toto minimum, tedy na zmíněnou úroveň 2,8 procenta, neměla letos na jaře vrátit. Jsou sice patrné kusé známky propouštění v některých segmentech průmyslu, avšak podmínky na trhu práce celkově nadále zůstávají z hlediska zaměstnance nadprůměrně příznivé.
Míra nezaměstnanosti tak za celý letošní rok vykáže úroveň 2,9 procenta, mírný nárůst ji pak ovšem čeká v roce 2020. V letošním roce už ovšem zvolní mzdová dynamika. Mzdy letos porostou reálně o 4,5 procenta, zatímco loni rostly reálně tempem 5,9 procenta. V posledním čtvrtletí roku 2019 průměrná mzda poprvé v historii atakuje úroveň 36 000 korun.
Českému stavebnictví se v únoru dařilo. A důvodem není mírná zima, to spíše evropské peníze
Tuzemské stavebnictví v únoru vykázalo nejvýraznější meziroční nárůst od loňského října. Důvodem přitom není mírnější zima, jelikož ta byla mírná i loni. Efekt meziročního srovnání únorovému výsledku stavebnictví nijak nepomohl, to spíše naopak. Loni v únoru totiž stavebnictví rostlo z celoročního hlediska citelně nadprůměrným tempem – zima byla ještě mírnější než letos.
Letos v únoru se dařilo zvláště inženýrskému stavitelství, kterému pomáhá rychlejší čerpání prostředků z fondů EU. Inženýrské stavitelství, které zahrnuje například infrastrukturní stavby, rostlo v únoru nejvydatněji dokonce od loňského září. Stavebnictví nadále naráží na své kapacitní limity. Potýká se s nedostatkem vhodné pracovní síly. Tu mu do značné míry odčerpal průmysl, který po krizi oživil mnohem dříve. Potíží stavebnictví je například také nedostatek stavebního materiálu.
Zmíněná kapacitní omezení se promítají do rychlého růstu cen stavebních prací a všechny tyto faktory pak znemožňují stavebnictví jako celku navázat na své loňské silné růstové tempo. Stavebnictví proto v letošním roce zpomalí a poroste jen tempem těsně na nulou.
Českému zahraničnímu obchodu se vede nad očekávání dobře. Navzdory brexitu vyvážíme více i do Británie, meziročně o čtyři procenta
Zahraniční obchod se zbožím v únoru překonal očekávání. Jeho bilance skončila v národním pojetí přebytkem 17,6 miliardy korun, zatímco střední hodnota analytických odhadů předpokládala přebytek pouze ve výši patnácti miliard korun. Přes všechny obtíže, jimž čelí automobilový průmysl, se právě vývoz aut podepsal na příznivém výsledku zahraničního obchodu nejvýrazněji.
Zahraničnímu obchodu už delší dobu svědčí poměrně slabá koruna. Ta sice zdražuje dovoz, avšak na zahraničních trzích umožňuje dobrou konkurenceschopnost a samotný přepočet utržených deviz do slabší koruny vede k nárůstu korunového objemu vývozu.
Meziročně narůstá vývoz do zemí EU o 3,8 procenta, do zemí eurozóny pak dokonce o 4,3 procenta. Do zemí mimo EU ale export jen o 0,6 procenta.
Z jednotlivých klíčových exportních destinací je za období letošního ledna a února patrný meziroční pokles vývozu v případě Turecka (o bezmála 40 procent), dále do Švédska (o skoro třináct procent), do Itálie (pokles o 8,4 procenta), Číny (pokles o 7,2 procenta) a Belgie (pokles o 2,7 procenta). Naopak se daří vývozu do asijských ekonomik Japonska a zejména Jižní Koreje nebo do Spojených států.
Vývoz do Německa, které je pro ČR z hlediska objemu naprosto klíčové, narůstá o dvě procenta. Zajímavé je, že navzdory nejistotě spjaté s brexitem se daří navyšovat export do Británie, a to meziročně o čtyři procenta.
Celkově tedy zatím český zahraniční obchod působí dojmem vyšší než očekávané odolnosti vůči napjatému mezinárodnímu ekonomickému prostředí. Tam stále číhá řada hrozeb, avšak na Česko zatím nemají fatální dopad. Je i tak v našem nejlepším zájmu, aby nejistota spjatá s obchodními válkami či brexitem co nejrychleji opadla.
Odbory se „zapomněly v čase“, jako by snad chtěly uspíšit příchod ekonomické krize. Vláda by měla jejich požadavek růstu minimální mzdy odmítnout
Odbory se svým požadavkem na další znatelné navýšení minimální mzdy „zapomněly v čase“. Jako by snad chtěly uspíšit příchod ekonomické krize. Už se nepíše rok 2017, ale 2019, a česká ekonomika čelí nejvážnějším hrozbám od roku 2013. Navýšení minimální mzdy o 1650 od příštího roku by v tuto chvíli představovalo další zásadní ohrožení české ekonomiky a odboráři to musí dobře vědět. Cynicky hazardují s celospolečenskou situací, nereflektují společenský konsensus a sobecky hledí jen svých partikulárních zájmů.
Ziskovost tuzemské podnikové sféry, měřená Českým statistickým úřadem prostřednictvím takzvané míry zisku, vykázala ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018 svoji nejnižší úroveň minimálně od roku 1999. Podle údajů zveřejněných ČSÚ v rámci čtvrtletních sektorových účtů dosáhla hodnoty 46,6 procenta. Stále se sice pohybuje nad úrovní míry zisku v EU jako celku, která se dle údajů Eurostatu aktuálně pohybuje kolem hodnoty čtyřiceti procent. Rovněž míra investic tuzemských podniků je ovšem v porovnání s EU nadprůměrná. V ČR ve čtvrtém kvartále 2018 překročila poprvé od roku 2013 úroveň 30 procent, zatímco hodnota za celou EU se pohybovala nad 23 procenty. Je patrné, že firmy reagují na pokles své ziskovosti, který je způsoben zejména nejrychlejším růstem reálných mezd od počátku milénia, investicemi do modernizace tak, aby mohly zdražující lidskou pracovní sílu nahradit stroji a technologiemi.
Vyšší míra zisku a současně investic plyne ze struktury české ekonomiky, její silné závislosti na průmyslové výrobě. V průmyslu je třeba více investovat, například do modernizace linek, než například ve službách. Ráz tuzemské průmyslové výroby, konkrétně její orientace na spíše jednodušší produkci, navíc neumožňuje vyšší marže, které charakterizují průmyslovou výrobu s vyšší přidanou hodnotou.
Pokles míry zisku v ČR je dán předně zmíněným silným mzdovým růstem současnosti, umocňovaným v uplynulých letech tlakem odborů na růst mzdy minimální a tedy i mezd zaručených.
Příznivé je, že tento mzdový růst zatím příliš netlumí investiční činnost podniků a firem. Míra investic vykázala ve čtvrtém kvartále úroveň uvedených více než třiceti procent. Průměr za celé období od roku 2010 přitom činí zhruba 29,5 procenta. Firmy však v probíhajícím desetiletí investují relativně méně než v dekádě předchozí. Za léta 2000 až 2009 totiž činí průměrná míra investic 33,5 procenta. To souvisí s průběhem investičního cyklu zejména zahraničních firem, které své investice hojně zahajovaly na úsvitu milénia, zatímco nyní, v pozdní fázi investičního cyklu, si „vybírají zisky“ a tlumí reinvestice, což se projevuje relativně vysokým odlivem dividend. Loni na dividendách z přímých investic v ČR odtekla do zahraničí suma takřka 300 miliard korun, a to zejména do Německa, Nizozemska a Lucemburska.
Opětovná vyšší investiční aktivita firem by vedla k citelnějšímu růstu produktivity. Je ovšem otázka, zda jsou marže firem stále dostatečné, aby ji realizovaly. Při současném enormním růstu mezd, umocňovaném přidáváním ve státní sféře a legislativním zásahy typu právě navyšování minimální mzdy, se podniky ocitají v následující situaci. Na jedné straně je růst mzdových nákladů podněcuje k vyšší investiční činnosti a navyšování produktivity, na straně druhé ovšem ten samý růst mzdových nákladů vytváří nepříznivý tlak na jejich marže, který je může od celospolečensky žádoucí míry investic odradit. Administrativní a legislativní tlak na růst mezd – na rozdíl od přirozeného tlaku tržního – tak představuje stále rizikovější „hru s ohněm“. Odbory by si tuto nebezpečnou hru měly odpustit, a zvláště v této poměrně již náročné době jednat celospolečensky konstruktivně. (8.4.2019)