Pokud by čínské úřady opravdu přistoupily k zákazu těžby kryptoměn, bude to znamenat konec činnosti příslušných těžařů a přesunutí těžebních kapacit do jiných zemí. Čína v současné době těžbě kryptoměn celosvětově dominuje.
Těžba kryptoměn je proces ze své podstaty náročný jak z hlediska nutné kapacity příslušné specializované výpočetní techniky, tak ruku v ruce s tím také z hlediska spotřeby elektrické energie. V jejím rámci takzvaní těžaři ověřují transakce s kryptoměnami typu bitcoinu nebo etherea, za což jakožto odměnu získávají nové jednotky dané kryptoměny.
Zvláště některé oblasti Číny, například Vnitřní Mongolsko, disponují velice levnou elektrickou energií, produkovanou prostřednictvím nepříliš kvalitního, pročež levného uhlí, případně nověji prostřednictvím vodních elektráren, které elektřinu produkují také poměrně levně, zvláště během sezóny dešťů.
Přesun těžebních kapacit do jiných zemí, v úvahu přicházejí třeba Spojené státy či Kanada, by vedl k větší decentralizaci těžby kryptoměn, což je z hlediska rozvoje například bitcoinu příznivé. Čínský zákaz by zvýšil náklady těžby bitcoinu a dalších kryptoměn, což se za jistých okolností může projevit růstem jeho ceny. Ta přitom v posledních dnech vzrostla, momentálně se nachází na čtyřměsíčním maximu, když přesahuje úroveň pěti tisíc dolarů.
Jak si Ťok vedl v úřadu? Žádná sláva, Maďaři nám v budování dálnic dále utekli, Poláci dotahují
Ministr Ťok řídil resort dopravy od roku 2014. Letos by to bylo pět let. Je zřejmé, že dálnice ani železniční koridory se nepostaví přes noc. Ostatně, zaostávání Česka v budování dálniční sítě není novou záležitostí. Na počátku milénia jsme měli v přepočtu na obyvatele rozsáhlejší dálniční síť než Maďaři i Poláci. Nyní však má Maďarsko zhruba 2,5krát více dálnic na obyvatele než ČR a viditelně nás dotahuje také Polsko. Poláci v absolutním vyjádření, tj. bez přepočtu na obyvatele, vybudovali v letech 2000 až 2016 2,5krát více kilometrů dálnic než ČR. Ovšem ani v posledním celém Ťokově roce v úřadu ministra dopravy, v roce 2018, se situace nijak nezlepšila. Česko loni dokončilo pouze čtyři kilometry dálnic.
Zdůvodňovat pomalou výstavbu na konci desetiletí situací v jeho první polovině, jak tak činil Ťok, je už poněkud zarážející. Nad nedostatečným tempem výstavby infrastruktury se opakovaně pozastavovaly a pozastavují mezinárodní instituce nebo Evropská komise. Resort dopravy je jistě obtížný, ale i tak měly a mohly být Ťokovy výsledky za celé jeho funkční období lepší.
Ministerstvo i MMF snižují odhad růstu české ekonomiky. Důvod k panice ale zatím není, i proto, že Česko je na případnou krizi připraveno lépe než většina zemí EU
Česká ekonomika míří k zemi. Ještě tam naštěstí není a při troše štěstí ani nebude. Nicméně ministerstvo financí, ale například i Mezinárodní měnový fond, přehodnocují svůj odhad jejího letošního růstu. Obě instituce zrovna včera vydaly své nové prognózy letošního růstu tuzemského hospodářství – a obě také svůj odhad zhoršily v porovnání s poslední prognózou. Ministerstvo financí nyní už počítá jen s růstem 2,4 procenta, kdežto MMF s expanzí 2,9 procenta. Nutno říci, že odhad MMF je až nezdravě optimistický a že blíže realitě bude zřejmě tentokrát ministerstvo. Bujaré časy jsou prostě pryč. Hledá se, kde ušetřit, případně jak vzít daňovému poplatníkovi další peníze.
Bohužel, vláda – stejně jako vlády předchozí – nezvládla takzvanou proticyklickou fiskální politiku. V hospodářsky příznivých časech proticyklicky jednající politik (ukažte mi ale nějakého!) vytváří přebytky a splácí dluh. Výdaje nechává hlavně na podnikatelích a soukromé sféře, protože ti mají v dobrých časech dost optimismu a investičního elánu, aby ekonomiku táhli převážně sami. Když pak jednou udeří hospodářský nečas a podnikatel se v obavě z krachu či ztráty stáhne, nastupuje politik, aby výpadek soukromého sektoru z našetřených peněz pokryl kompenzujícím navýšením veřejných výdajů. Pokud by ovšem politici jednali opravdu proticyklicky, museli bychom teď slýchat cosi v tomto smyslu: bacha, ekonomika padá, musíme navýšit výdaje! Místo toho i v současnosti – tak jako dříve – slyšíme něco docela jiného: jejda, ekonomika brzdí, musíme šetřit, musíme zvyšovat daně.
Naštěstí ještě loni se stav českých veřejných financí dařilo dále zlepšovat. Spíše však díky obecné ekonomické prosperitě než kvůli vlastním zásahům vlády. Letos už je ale vše jinak. Vláda musí mnohem aktivněji než dosud vstupovat do fiskálního děje, aby si jí veřejné finance nevymkly kontrole. Loni dluh vládních institucí loni klesl o 14,5 miliardy korun. Z jen necelých čtrnácti procent se ale na jeho snížení v poměru k hrubému domácímu produktu podílela sama vláda. Ze zbylých zhruba 86 procent přispěl ke snížení právě ekonomický růst, tedy růst jmenovatele daného poměru.
Jen obtížně tak lze výraznější zásluhu na loňském snížení dluhu (z 33,7 na 32,7 procenta HDP) přičítat vládě. Její hlavní zásluha spočívala v tom, že ji makroekonomicky nadmíru příznivé podmínky nezlákaly k realizaci a příslibům ještě znatelně vyšších provozních výdajů státní kasy. Česká republika tak zůstává jednou ze zemí Evropské unie s vůbec nejnižší úrovní dluhu vládních institucí k hrubému domácímu produktu. Znatelně lépe na tom i loni byly v EU pouze tři země: Estonsko, Lucembursko a Bulharsko.
Česko je i díky tomu na poměry v EU relativně dobře připraveno na případnou ekonomickou krizi. Pokud by taková krize udeřila, ČR má k dispozici stimulační „munici“ jak právě v oblasti fiskální, tak monetární. Jinými slovy, může si v rámci potenciální stimulace dovolit na evropské poměry „luxus“ relativně citelného navýšení veřejných výdajů v poměru k HDP. A má zároveň kam snižovat úrokové sazby v oblasti měnové politiky, neboť základní úroková sazba, kterou aktuálně nastavuje Česká národní banka, představuje 1,75 procenta. To je nejvyšší úroveň mezi zeměmi Visegrádské skupiny a pochopitelně také vyšší úroveň, než jakou vykazují sazby v eurozóně. Ty jsou na nule. V EU vykazují momentálně vyšší základní úrokovou sazbu než Česko pouze Rumunsko a Chorvatsko. V obou těchto zemích činí 2,5 procenta. Když vezmeme v potaz, že Rumunsko má srovnatelnou úroveň dluhu v poměru K HDP jako ČR, lze právě nás a Rumuny v tomto kontextu označit za vůbec nejlépe připravené na možnou krizi.
Trump hrozí novými cly Evropské unii. Důvodem je Boeing
Trumpově administrativě dochází trpělivost s Evropskou unií. Ve hře je opět poslední dobou tolikrát skloňovaný Boeing. A ve hře je také další hojně zmiňované téma uplynulých měsíců: dodatečná cla. Vskutku, Trump hrozí Bruselu zavedením dodatečných cel na zboží dovážené z EU v ročním objemu zhruba 11 miliard dolarů (dodatečná cla mají být uvalena na rozličné zboží, od vrtulníků, přes motocykly, po sýr či víno). Američanům totiž vadí, že úhlavní rival Boeingu, společnost Airbus, má získávat výhodu v konkurenčním boji díky miliardám dolarů státních subvencí. Hrozbou nových cel chtějí EU přimět k tomu, aby praxi subvencování Airbusu opustila.
Trumpova nejnovější celní hrozba se však v mnohém odlišuje od hrozeb předchozích. Nelze ji úplně chápat jako „řinčení zbraněmi“ před zahájením obchodní války. Obchodní válka mezi Washingtonem a Bruselem sice nadále hrozí, a zvláště tíživě by zasáhla evropský autoprůmysl, avšak možná nová cla ve věci subvencí Airbusu jsou přece jenom poněkud o něčem jiném. Washington si na příslušné subvence stěžoval u Světové obchodní organizace poprvé už před čtrnácti lety, tedy za vlády prezidenta George Bushe mladšího.
Další rozdíl oproti jiným Trumpovým celním výhružkám spočívá v tom, že nyní americká administrativa deklaruje, že zmíněná cla ve výši 11 miliard dolarů zavede teprve nejdříve letos v létě, až k tomu dostane „zelenou“ od Světové obchodní organizace. Což je instituce, kterou Trump jindy s gustem kritizuje.
Americká administrativa tak svým krokem spíše zamýšlí „rozpohybovat“ Evropskou unii tak, aby obě strany co nejdříve mohly zahájit vyjednávání o clech na průmyslové zboží, včetně aut. Loni v létě se Trump dohodl s šéfem Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem na příměří ve věci cel, avšak zvláště poslední dobou si Trump několikrát postěžoval, že Brusel nepřistupuje k dalším nutným vyjednáváním příliš akceschopně.
Trump hrozbu novými cly vytahuje zrovna v době, kdy Boeing čelí poměrně závažným problémům kvůli fatálním pádům letadel 737 MAX 8. K jednomu došlo loni, k druhému letos. Ten vedl k uzemnění příslušných typů boeingů. Boeing navíc může čelit nákladům spojeným s odškodněním pozůstalých po obětech v souhrnné výši až jedné miliardy dolarů. Výsledkem je skutečnost, že akcie Boeingu letos výrazně zaostávají za akciemi Airbusu. Od začátku roku přidaly pouze zhruba šestnáct procent, kdežto akcie Airbusu zhodnotily o čtyřicet procent. (9.4.2019)
