Zvýhodnění jsou obyvatelé měst či zaměstnanci placení z veřejných peněz.
Covidová krize, jejíž roční výročí vychází právě na nynější dny, stále více rozděluje českou společnost. Toto rozdělování tuzemské veřejnosti umocňují vládní opatření. Ta na jedné straně nahrávají například zaměstnancům placeným z veřejných rozpočtů či obyvatelům měst, na straně druhé znevýhodňují živnostníky, resp. OSVČ či obyvatele zejména malých obcí.
Zhruba tři čtvrtiny Čechů zatím dopady covidové krize na svých peněženkách nepocítily. Vyplývá to z průzkumu společnosti Fair Credit. Pokud bereme v potaz pouze dospělou populaci, jedná se zhruba o 6,5 milionu lidí. To jsou například lidé, jejichž platy jsou hrazeny z veřejných rozpočtů, jako jsou státní úředníci, ale také třeba učitelé. Příjem těchto lidí se v uplynulém roce nezměnil, nebo dokonce navýšil. Nejsou totiž přímo vystaveni tržním silám, ani jejich příjem není ovlivněn vládními uzavírkami části ekonomiky.
Se snížením příjmu kvůli covidu se potýká pětina respondentů uvedeného průzkumu společnosti Fair Credit, tedy zhruba 1,7 milionu lidí. Zhruba 400 tisíc lidí pak o příjem zcela přišlo. Takže krizi na své peněžence pociťují nepříznivě přes dva miliony Čechů, tedy zhruba čtvrtina dospělé populace.
To potvrzují i čísla České národní banky. Podle nich činil loni koncem roku objem netermínových vkladů (tedy vkladů na běžných a spořících účtech) klientů tuzemských bank celkem 2,42 bilionu korun. To je historicky rekordní suma. Ještě zajímavější je meziroční nárůst tohoto ukazatele. Mezi prosincem 2019 a prosincem 2020 totiž stoupl o 17,87 procenta, nejvíce za celé období měsíčního sledování od března 2009.
Navzdory krizi tedy valná většina Čechů má poměrně hodně peněz. Ba co více, tyto peníze se jim na účtech v bankách hromadí nejrychlejším tempem za posledních skoro dvanáct let. Jedná se ovšem o Čechy, jejichž příjmy nebyly covidovou krizí nepříznivě zasaženy, tedy o uvedené zaměstnance placené z veřejných peněz či o podnikatele nebo zaměstnance soukromého sektoru z těch segmentů ekonomiky, jako je průmysl, které nejsou covidovou krizí dotčeny, případně ze segmentů, kde výpadek příjmu kompenzují vládní záchranné programy typu programu Antivirus či programu kompenzačních bondů pro OSVČ.
Částečně se většině Čechů hromadí na účtech peníze i proto, že tolik necestují. Nyní bude možnost cestovat ještě dále omezena, a to kvůli opatřením platným od zítřka. Zvýhodněni budou omezením pohybu mezi okresy a obcemi obyvatelé velkých měst v čele s Prahou.
V obcích do dvou tisíc obyvatel žije mírně více než čtvrtina tuzemské populace. Přes dva miliony Čechů budou tedy od zítřka opravdu citelně omezeni například v realizaci svých volonočasových aktivit, protože je nemohou provádět mimo hranice své obce. Ti z obyvatel malých obcí, kteří se navíc ještě potýkají s poklesem příjmů, řádově se jedná o statisíce lidí, tedy patří mezi nejvíce znevýhodněné. Naopak obyvatelé velkých měst, kteří jsou navíc placeni třeba z veřejných rozpočtů, a propad příjmu tedy nezaznamenali, vlastní omezení plynoucí z covidové krize nijak zásadně negativně na sobě samých či vlastních peněženkách nepociťují. Jedná se řádově o nižší jednotky milionů lidí.
Sedm důvodů proč odmítnout totální ekonomický lockdown, zejména uzavírku průmyslu a velkých firem
„Zahubíme si ekonomiku, ale nezahubíme virus.“
Důvodů, proč odmítnout totální ekonomický lockdown, je víc, zhruba sedm.
Firmy zajišťují podstatnou část ekonomického výkonu naší země. Kdyby nefungovaly, poroste míra nezaměstnanosti, zpřetrhají se vztahy těchto firem se zahraničními dodavateli či odběrateli. V jiných zemích navíc takto přísný lockdown není, což by znamenalo, že by získaly konkurenční výhodu, nebo by české subdodavatele nahradily dodavateli z jiných zemí. A takto zpřetrhané vazby by se už nemuselo nikdy podařit obnovit. Loni na jaře byla v těžkém lockdownu celá Evropa, proto toto tehdy nehrozilo. Navíc firmy většinově dodržují opatření a také v nich bude probíhat rozsáhlé testování, které výrazně zlepší možnosti boje s pandemií. Podle vládního plánu mají být testovány zhruba dva miliony lidí z podnikového sektoru, a jestliže nebudou chodit do práce, nepodaří se takto organizovaně otestovat tak podstatnou část populace.
Nejlepší odpověď na situaci okolo covidu měl Nový Zéland, nejhorší naopak Brazílie (viz horní z obrázků níže). Zéland má přitom výrazně benevolentnější opatření než Brazílie, lockdown tam zdaleka nebyl tak přísný (viz spodní z obrázků níže). Takže my tu máme přísnější lockdown než Nový Zéland, ale přitom jsme na tom mnohem hůř. Takže to nezávisí na tom, jak přísná tu máme opatření, ale na řadě dalších věcí – a jednou z nich je, zda lidé dobrovolně dodržují opatření. A lze se důvodně obávat, že nálada ve společnosti je taková, že lidé budou z dalších zpřísnění či zákazů jedině otrávení, dodržovat je stejně nebudou a situace se nezlepší, ale ještě si k tomu ochromíme ekonomiku.
To, že lidé mohou chodit pracovat, je pro ně navíc psychický podpůrný faktor. Dlouhodobá práce z domova podle mnohých výzkumů není optimální pro psychické zdraví. A kdyby lidé z průmyslu zůstali doma a nic nedělali, začnou propadat skepsi, budou ještě víc rozladěni a tím méně budou ochotni dodržovat opatření. Na rozdíl od loňského jara totiž lidé nemají pocit, že opatření k něčemu jsou a nevidí světlo na konci tunelu.
Lockdown má jistě své přínosy, nejvíce zvyšuje šanci na vyhubení viru, ale odhlíží od všeho ostatního, ekonomických i sociálních aspektů. Lze v něm spatřovat spoustu rizik a nákladů. Náklady tohoto opatření by byly vyšší než přínosy. Nesmírně bychom se ochudili po stránce ekonomické. Navíc však není zaručeno, že potom, co bychom opatření zase uvolnili, že bychom nad virem zvítězili. Takže bychom si vyhubili ekonomiku, ale není zaručené, že bychom vyhubili i virus. Současná opatření nás stojí 1-2 miliardy denně, v závislosti na tom, jestli je všední den nebo víkend. Pokud bychom přistoupili k tvrdému lockdownu, náklady stoupnou na minimálně 4 miliardy za den. Do toho však nepočítám například narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Takže by to ve skutečnosti bylo ještě mnohem víc.
Aby navíc lockdown fungoval, lidé musí chtít dodržovat opatření. Jenže v tuto chvíli jsou velice rozladění, frustrovaní, unavení z chaotické vládní komunikace. Lidé nemají naději, nevěří opatřením, nedůvěřují vládě. A pokud nebudou součinní, lockdown stejně nebude mít takový efekt. Nejlepší by proto podle mě bylo dodržovat stávající opatření, ale striktněji je vymáhat, jako to dělají mnohé další státy. Když budeme nadále zpřísňovat, zahubíme si ekonomiku, ale nezahubíme virus, protože lidé stejně nebudou spolupracovat. Dát lidem pozitivní motivaci by bylo daleko účinnější než opět přitvrdit.
