Balíček, k němuž cestu otevírá „tištění miliard“ v podání Evropské centrální banky, se uhradí z peněz z fondu obnovy EU.
Sněmovní přijetí daňového balíčku je pro českou ekonomiku příznivou zprávou. Nejen proto, že v hospodářsky náročném čase dojde k proticyklickému, tedy ekonomicky žádoucímu snížení daňové zátěže obyvatelstva, ale i proto, že z důvodu navýšení daňové slevy na poplatníka se příznivý efekt balíčku výrazněji dotkne také skupin zaměstnanců s nižšími příjmy. Do značné míry tak odpadá zásadní argument proti změně základu zdanění práce ze superhrubé na hrubou mzdu. Tímto argumentem bylo právě to, že tuto změnu – neboli „zrušení superhrubé mzdy“ – tolik nepocítí zaměstnanci s nízkými příjmy, kteří logicky platí nižší daň než zaměstnanci s vyššími příjmy.
Další argument proti daňovému balíčku spočívá v tom, že zejména výhledově zásadně ohrožuje udržitelnost veřejných financí. Sama vláda ale deklaruje, že „zrušení superhrubé mzdy“ bude v platnosti pouze dva roky, ačkoli toto časové ohraničení není do schválené legislativy nijak explicitně vtěleno. Je ale zřejmé, že další vláda, pravděpodobně ta, která vzejde sněmovních voleb příštího roku, bude muset činit další zásadní změny v nastavení daňového systému ČR a bude muset pravděpodobně přistoupit ke zvýšení daní. To zvyšuje nejistotu mezi zaměstnavateli či podnikateli a obecně v ekonomice, která může ochromovat ekonomickou aktivitu. Balíček navíc znamená enormní výpadek veřejných rozpočtů. Pouze „zrušení superhrubé mzdy“ připraví veřejné rozpočty ročně o 88 miliard korun, vyplývá z výpočtu Národní rozpočtové rady. Za dva roky se tedy jedná o zhruba 180 miliard. Jen menší část tohoto manka bude kompenzována navýšeným inkasem daně z přidané hodnoty a daně spotřební.
Už jen ve světle „zrušení superhrubé mzdy“ je tedy zřejmé, že bude obtížné, ne-li nemožné dodržet plán schodku státního rozpočtu na příští rok. Tento deficit má bez dopadu „zrušení superhrubé mzdy“ představovat 320 miliard korun. Přitom jenom dopad tohoto „zrušení“ na státní rozpočet dosahuje podle Národní rozpočtové rady bezmála šedesát miliard korun.
Realisticky je třeba počítat se schodkem v roce 2021 až kolem 410 miliard korun, neboť – jak plyne z vyčíslení ministryně financí Aleny Schillerové během sněmovního jednání v noci na pátek – dopad schváleného balíčku do státního rozpočtu bude 87 miliard ročně. Celková zátěž balíčku na veřejné rozpočty pak má činit 130 miliard.
V této zátěži je započten i dopad zmíněného navýšení slevy na poplatníka. Ta už více než deset let činí 24 480 korun, nově však bude odpovídat průměrné hrubé mzdě za předminulý rok, takže pro rok 2021 by měla představovat 34 125 korun.
Za dva roky, po něž bude tedy schválený balíček pravděpodobně v platnosti, přijdou kvůli tomu veřejné rozpočty o zhruba 260 miliard korun. Jen malá část této sumy bude kompenzována, a to nejen zmíněným vyšším inkasem DPH a spotřební daně, plynoucím z vyšší spotřeby obyvatelstva po „zrušení superhrubé mzdy“, ale i vyšším inkasem spotřební daně z tabáku, která se v rámci přijetí balíčku navyšuje výrazněji, než se předpokládalo.
Kompenzující efekt navýšeného inkasa DPH a spotřební daně má podle Národní rozpočtové rady odpovídat ročně maximálně čtrnácti miliardám korun, což za dva roky představuje necelých třicet miliard korun. Zvýšená daň z tabáku za dva roky přinese do veřejné kasy další zhruba čtyři miliardy korun. Dvouleté manko veřejných rozpočtů se tím dostává do pásma 220 až 230 miliard korun.
Podstatná část tohoto manka ovšem pravděpodobně bude kompenzována na díky efektu přílivu evropských peněz z takzvaného fondu obnovy EU, který byl dojednán letos v červenci. Nyní je prvotní plán výdajů spojených s tímto fondem ve fázi konzultací s Evropskou komisí. Brusel stanovuje kritéria pro výdaje fondu, přičemž prioritizuje oblast zelené a digitální ekonomiky. To jsou ale oblasti, do nichž by tak jako tak musely veřejné výdaje České republiky v nadcházející době intenzivně mířit, má-li si Česko alespoň udržet konkurenceschopnost a má-li dosáhnout závazku uhlíkové neutrality v roce 2050. Tak jako tak by Česko tedy muselo do těchto oblastí investovat i bez zmíněného červencového dojednání (základních kontur) fondu obnovy. Peníze, které ČR z fondu obnovy EU získá, má jít o zhruba 182 miliard korun, tak lze vnímat jako nečekaný „bonus“ pro tuzemské veřejné finance. Tento bonus přitom pokrývá podstatnou část manka veřejného rozpočtu vzniklého v souvislosti s nyní přijatým balíčkem. Po zahrnutí evropských peněz z fondu obnovy se uvedené manko scvrkává na zhruba 45 miliard korun za dva roky, tedy na necelých 25 miliard korun ročně. Takovéto „scvrklé manko“ pochopitelně žádný rozvrat veřejných financí ČR nezpůsobí.
Důležité i tak ale je, aby vláda vyslala jasnější signál, že také hodlá osekávat své běžné výdaje a že po roce 2021 hodlá razantně veřejné finance konsolidovat. Jinak opravdu hrozí výraznější zhoršení stavu tuzemských veřejných financí, které v krajním případě může vést ke zhoršení ratingu bonity dluhu České republiky, a tedy k prodražení nákladnosti obsluhy vládního dluhu, či dokonce k neplnění příslušného maastrichtského kritéria pro přijetí eura.
Zatím jsme od takového extrémního vyhrocení situace vzdáleni. Světově významné ratingové agentury, Standard & Poor’s a Fitch, v nedávné době deklarovaly, že vidí budoucí vývoj českých veřejných financí jako stabilizovaný a že mají důvěru v to, že se je bude dařit v příštích letech konsolidovat. Po nočním schválení balíčku agentury jistě zpozorní, stejně jako mezinárodní věřitelé České republiky, avšak balíček sám o sobě by bezprostředně neměl vést ke zhoršení výhledu stran bonity dluhu ČR, nebo dokonce jeho vlastního ratingu, neměl by ani nijak zásadně přispívat k růstu výnosů (tedy úroků) českého vládního zadlužení. Vláda by však měla trhy konzistentněji a zřetelněji přesvědčovat o záměru konsolidace veřejných financí v příštích letech, zejména po roce 2021.
Zatím jsou mezinárodní ratingové agentury stran českého veřejného zadlužení tak „v klidu“ i proto, že Česko v kontextu situace na světě rozhodně nevybočuje. A nic na tom nezmění ani nyní schválený balíček. V důsledku koronavirové krize dochází k citelnému růstu zadlužení napříč ekonomicky vyspělým světem. Nárůst veřejného zadlužení ČR je v tomto mezinárodním kontextu průměrný, nebo dokonce mírně podprůměrný, a to přitom ČR vykazovala před úderem koronavirové krize jednoznačně podprůměrnou úroveň zadlužení v poměru k HDP v rámci ekonomicky vyspělého světa (např. v rámci EU).
Letošní globální pandemická krize zkrátka celosvětově uvolňuje stavidla dalšího veřejného zadlužování výrazněji než globální finanční krize z doby před deseti lety. Doba se zkrátka v tomto ohledu změnila. Naráží-li dnes část sněmovní opozice v ČR právě na to, že nynější nárůst tuzemského zadlužení by před deseti lety v době globální finanční krize nebyl možný, má pravdu. Změnil se ale právě kontext doby. Podstatou změny je zcela odlišný přístup zejména světově významných centrálních bank, jíž je v evropském ekonomickém okruhu hlavně Evropská centrální banka. Ty svými nekonvenčními zásahy v podobě například kvantitativního zadlužování – čili „tištění miliard nových eur“ – citelně stlačují úrokové sazby, včetně těch na vládním dluhu. Vládní zadlužování napříč ekonomicky vyspělým světem tak z důvodu této vysoce expanzivní měnové politiky klíčových centrálních bank není takovým strašákem jako před deseti lety. Nynější schválení daňového balíčku v ČR kromě jiného reflektuje právě i tuto změnu na poli mezinárodního centrálního bankovnictví.
Stravenky zdražují jídlo statisícům Čechů, doplácejí na to ti, co je „nefasují“
Pokud po Sněmovně i Senát odklepne stravenkový paušál, bude to dobrá zpráva.
Řada zaměstnanců bude moci od příštího roku dostávat místo stravenek peníze. Vládní daňový balíček pro rok 2021 v noci na pátek schválila Sněmovna. Musí jej však ještě posvětit Senát a podepsat prezident.
Ministerstvo financí chce nabídnout zaměstnavatelům, aby místo stravenek dávali zaměstnancům rovnou nezdaněné peníze. Samozřejmě v odpovídajícím množství, tedy v množství limitovaném. Jedná se o takzvaný stravenkový paušál, který je součástí zmíněného daňového balíčku.
Pokud stravenkový paušál nakonec legislativní kolečkem projde, což je velmi pravděpodobné, zvýšila by se míra spotřebitelské volby. A to v konečném důsledku svědčí ekonomice jako celku, neboť každý člověk sám nejlépe ví, co s vlastními penězi dělat. Zda je utratit za jídlo v restauraci, či za něco jiného. Proti jsou však například odbory, kteří si stravenkový paušál nepřejí, ale také některé restaurace.
Stávající systém stravenek ovšem vede k vážným tržním deformacím a nespravedlnostem. Návrh ministerstva financí je nepříznivou zprávou hlavně pro stravenkové firmy. Obecně by však jeho uvedení do praxe zásadní újmu nezpůsobilo, neboť podnikání těchto firem nepřináší z celospolečenského hlediska žádný výrazný užitek. Vlastně jenom zaplňují prostor uměle vytvořený příslušnou legislativní úpravou a ekonomika by se bez nich snadno obešla. Navíc by se omezily čtyři zásadní nespravedlnosti a tržní deformace, které stravenky způsobují.
Zaprvé. Stravenkové firmy žijí v zásadě z provizí. Těch, jež získají od provozovatelů obchodů jako Billa, Albert, Coop či večerek a pochopitelně od restaurací, které poukazy na jídlo přijímají. Provozovatelé restaurací a vedoucí obchodů totiž při směně stravenky za peníze neobdrží od stravenkové firmy celou cifernou hodnotu kuponu, nýbrž částku sníženou nejčastěji o pět až šest procent.
Mnoha restauracím a obchodům se ovšem i přesto vyplácí stravenky přijímat, neboť tak zvyšují vlastní obrat a ztráty mohou dohnat zvýšením cen. Existence cenných poukazů na jídlo tedy vytváří zbytečně pokřivující inflační tlak primárně v sektorech pohostinství a potravinářského maloobchodu.
Zadruhé. Vyšší cenu v restauraci jsou často nuceni platit i ti, kteří stravenky od svých zaměstnavatelů „nefasují“. Těchto zaměstnanců je v Česku asi milion, zatímco na stravování zajištěné zaměstnavatelem – ať už ve formě stravenek nebo závodních jídelen – spoléhají přes tři miliony českých zaměstnanců. Na stravenky lze tedy hledět tak, že přesouvají bohatství od těch, kteří tento benefit nemají, k těm, kteří ano a rovněž, pochopitelně, ke stravenkovým firmám. Při přesunu bohatství od jedněch ke druhým stravenkovým firmám zkrátka něco z toho „zůstává za nehty“.
Zatřetí. V praxi je velmi obtížné získat za stravenku zpět hotovost. To vede k neefektivní spotřebě neboli nákupu, který se děje pouze proto, aby se stravenka využila v plné výši. S nástupem elektronických stravenek sice tato nevýhoda odpadá, ale e-stravenky využívá jen zhruba každý desátý zaměstnanec fasující stravenky. A lze je uplatnit jen v části restaurací. Stále převažují podniky, kde člověk uspěje spíše se stravenkou papírovou. Jestliže zastánci stravenek vyjadřují dojemnou péči o teplé jídlo ve strávníkově žaludku, které by tam prý bez stravenky nekončilo s takovou pravidelností, je možné vytáhnout podobný – a také podobně úsměvný a zavádějící – argument. Protože se lidé snaží využít stravenky v plné výši, konzumují nakonec více, než by museli, tudíž stravenky přispívají k rozvoji epidemie obezity v ČR.
Začtvrté, z pohledu zaměstnavatele je sice výhodné, že díky stravenkám ušetří na odvodech na zdravotní a sociální pojištění, neboť zaměstnancům vyplácí nepeněžní stravné nepodléhající dani z příjmu. Na druhou stranu musí počítat s vyššími administrativními náklady, které provoz stravenek doprovázejí.
Řadový občan, který má benefit ve formě stravenek tedy na první pohled získává cosi velmi výhodně. Tato výhodnost však při druhém, třetím, prostě podrobnějším pohledu bere za své, neboť, jak známo, „žádný oběd není zadarmo“ a ani jídlo nepadá z nebes. Vyšší ceny v restauracích a obchodech či jistá nepraktičnost cenných poukazů jsou ale tak nenápadné „strašáky“, že se jimi málokdo zabývá. Navíc obrat několika stravenkovým firmám generuje dennodenní konzumace statisíců zaměstnanců. Při takovém poměru – jednotek vůči statisícům – se veškerá negativa poukazů na jídlo rozprostírají ve společnosti jako margarín na ranní chléb.
Stravenkové firmy v celém zašmodrchaném koloběhu vítězí na celé čáře: ze stravenek tyjí na plácku vykolíkovaném státní mašinerií. Přiznejme barvu za ně. Pokud příspěvky zaměstnavatele na stravenky nebudou ze zákona daňově uznatelným nákladem, velice pravděpodobně nebudou existovat ani stravenkové firmy. Je proto logické, že právě ony nejhlasitěji křičí, když vláda nyní přemýšlí, že systém stravenek pozmění. Byl by to dobrý krok. I když ideálním řešením prakticky pro všechny by bylo stravenky zrušit. Vlastně všechny by nás to obohatilo. (22.11.2020)
