Co výrazná inflace znamená pro řadové Čechy?
Češi se musí připravit na inflaci, jakou dlouho nezažili. Tím hůře jim bude, že se nyní potkají citelná inflace s velmi chabě úročenými vklady v bankách. Běžné spoření tak bude představovat nejrychlejší cestu do chudoby. Citelná inflace bude totiž úspory rychle požírat. Doba nutí lidi investovat. Často i velmi rizikově, třeba do pochybných firemních dluhopisů. Bude tedy pokračovat enormní zájem Čechů o investice do nemovitostí. S růstem inflace však dojde také k růstu sazeb ČNB a k růstu sazeb hypoték. Hořká kombinace dále zdražujících nemovitostí a zdražujících hypoték učiní vlastní bydlení nedostupné pro nové zástupy Čechů.
Je rychlá inflace až tak překvapivá?
Není. Jde o důsledek pandemie, ale také rychlého růstu výdělku před ní. Doplácíme svým způsobem na to, že vláda zachraňovala zaměstnanost na dluh. Na dluh nás všech. Tím pádem se sice nepropadla zaměstnanost, ale nahoře proto zůstaly také mzdy. Neproběhla krizová očista ekonomiky. Mzdová inflace je podstatnou složkou – příjemnější, dodejme – inflace celkové. Inflaci tedy zvedají právě i rostoucí mzdy. Lidé mají peníze, ale protože se vyrábělo během pandemie logicky méně, tyto peníze mají v ekonomice méně protihodnot ve formě zboží a služeb, než by měly nebýt pandemie. Výsledkem je tak nutně růst cen.
Jaké jsou důvody? Co za vyšší inflací stojí?
Z velké části jde o dozvuk pandemie. Jako když přijdeme po 14 dnech nemoci do kanceláře a musíme – ještě trochu oslabení prodělanou nemocí – dohánět, co jsme během těch dvou týdnu zameškali, vyřizovat maily, a přitom ještě řešíme běžnou denní agendu. Také máme méně času, jsme zahlceni a přehlceni, čas je nám drahý. Celý svět dohání ztracený loňský rok. Snaží se dohnat ve výrobě, co loni zameškal. Najednou chce vyrábět auta rychleji, stavět rychleji, takže chybí čipy do aut nebo stavebniny. Ty se nestíhají vyrábět i proto, že ve fabrikách stále až donedávna byla uplatňována striktní protipandemická opatření. Ta výrobu zpomalovala. A zdražovala. Navíc zuří přepravní krize. Chybí přepravní kontejnery. V Asii se omezuje nakládka kvůli protipandemickým opatřením v přístavech, nyní opět v souvislosti s delta mutací covidu. Velkou inflační vlnu navíc bude představovat „zelená revoluce“ EU, která zdraží naprosto vše, o desítky, ba stovky procent. Zdraží ocel, cement, hliník, elektřinu, letenky, zboží z dovozu…
Jaké budou důsledky vyšší inflace?
Poroste nespokojenost lidí s vládními politiky. Ti totiž budou mnohými vnímání jako viníci situace.
Inflace zaskočila ekonomy i Českou národní banku, takovýto růst cen nikdo nečekal. Bude hůř
Červencová inflace ekonomy zaskočila svojí razancí. V meziročním vyjádření dosáhla 3,4 procenta, když ji táhlo zdražování služeb, včetně ubytování, nebo jídel v restauracích. Takový růst spotřebitelských cen nikdo nečekal. Česká národní banka pracuje ve své aktuální prognóze s odhadem červencové inflace na úrovni tří procent. Ekonomové zpravidla vyhlíželi inflaci pod třemi procenty.
Ceny rostou zejména kvůli zdražování automobilů a toho, co je napájí, tedy pohonných hmot. V případě růstu cen benzínu a nafty se stále projevuje efekt ponížené základny loňského roku, kdy se v důsledku pandemie historicky propadla cena ropy. Automobily zdražují jak ty nové, tak ojeté. Ke zdražování nových aut, které se pak přenáší i na ty ojeté, dochází v důsledku stále přísnějších, například emisních limitů, které musí splňovat. Náklady výroby zvedá ale i aktuální nelehká situace v oblasti mezinárodní přepravy a výpadky v dodávkách komponent, například čipů.
Výrazně zdražuje ale také třeba pivo nebo tabák. V případě piva se projevuje růst mezd pracovníků v pivovarnictví, ale také například zdražování obalových materiálů. Tabák zdražuje vlivem pokračujícího růstu spotřební daně.
Celkově letos inflace převýší úroveň tří procent, ocitne se tak za celý rok mimo toleranční pásmo České národní banky. Ke konci roku bude činit v meziročním vyjádření až čtyři procenta. ČNB bude muset přistoupit zřejmě ke dvojímu zvýšení své základní úrokové sazby ještě letos před koncem roku, aby se pokusila inflaci zchladit.
Messiho zmáčkl byznys větší, než je on sám. Barcelona totiž stále sází na Superligu tolik, že ho obětovala
Konec Lionela Messiho v Barceloně odráží síť souvislostí, která je příkladem toho, že i megastar jeho formátu může „skřípnout“ soukolí velkého byznysu. Většího, než je sebevětší fotbalista zeměkoule.
FC Barcelona představuje nejbohatší klub nejen fotbalový, ale obecně sportovní. V roce 2018 se jako první sportovní klub dějin přehoupla svými tržbami přes miliardu dolarů. Jak je tedy možné, že nemá na to, aby si udržela svoji největší hvězdu, Messiho? Důvod je, jak jinak, převážně ekonomický. Či spíše důvody.
Na rozdíl od řady jiných velkoklubů, ať už fotbalových či jiných, je Barcelona navzdory obrovským tržbám jen poměrně málo zisková. Aktuálně je dokonce ztrátová. Provozní ztráta za období od loňského do letošního června činí 100 milionů eur. Samozřejmě, covid dopadl na sport těžce obecně, jenže bez něj by Barcelona stejně vykázala jen relativně titěrný zisk 29 milionů eur.
Klíčovým důvodem nízké ziskovosti je to, že Barcelonu ze sta procent vlastní fanoušci, takzvaní socis, tedy doslova partneři, kterých je skoro 150 tisíc. Podobně fanoušci vlastní i třeba Real Madrid. Prezident Barcelony nebo Realu tak není žádný majitel, ale prostě jeden z desetitisíců spolumajitelů, tedy člověk, jehož ze svého středu do čela zvolila fanouškovská základna. Ročně fanouška jeho status partnera Barcelony vyjde na bezmála 200 eur. Za ně dostane snazší přístup k vstupenkám na zápasy, k „permicím“, hlasovací práva pro volbu prezidenta klubu nebo možnost využívat Barca TV, oficiální klubový mediální kanál.
Fanouškovské vlastnictví se španělským klubům zvláště vyplácelo v devadesátých a nultých letech. Nemusely jako akciové firmy a mnohé jiné kluby rozdělovat zisk mezi standardní akcionáře, takže si mohli i na velký dluh dovolit velmi nákladné nákupy hráčů typu Zinedina Zidana, Luise Figa, Davida Beckhama nebo Ronaldinha.
Jenže s příchodem multimiliardářů typu Romana Abramoviče do evropského fotbalu, v jeho případě konkrétně do Chelsea, stejně jako se přílivem petrodolarů a arabských vlastníků do klubů jako Paris Saint-Germain nebo Manchester City nastala změna v poměru uplatnitelné finanční síly. Tyto kluby totiž financoval nejen dluh, ale také vlastní kapitál, v podobě vlastního jmění toho či onoho oligarchy, šejka nebo jiného boháče či bohaté firmy nebo skupiny.
Takže v případě fanoušky vlastněných velkoklubů je prakticky nemyslitelné, že by byť jen menšinový podíl přešel do rukou jednotlivce nebo skupiny s rozsáhlým vlastním kapitálem. To by fanoušci nepřekousli! To nikdy nedopustí, aby se dělili s někým, jehož srdce netluče bezvýhradně a celoživotně pro Barcu nebo Real. A bez jejich souhlasu nedojde ke změně v majetkové struktuře. Ve výsledku tak finanční síla Barcelony nebo Realu relativně zeslábla. Lépe řečeno, musely jít do ještě hlubšího dluhu, aby mohly držet ve své finanční síle krok s velkokluby financovanými v zásadní míře vlastním kapitálem.
Prohlubující se dluh si nejbohatší klub světa může dovolit utáhnout, ale i pro něj je to stále rizikovější. Riziko se zhmotňuje zejména tehdy, udeří-li krajně nepříznivá a nečekaná událost. Nějaká „černá labuť“. Takovou byla pro Barcelonu pandemie covidu. Dolehla na celý sport, jak jsme si řekli, zvláště těžce však dopadla na vysoce zadlužené, fanouškovské kluby v čele s Barcelonou. Neboť vyšší dluh činí zranitelnějšími nejen vlády, firmy a domácnosti, ale i sportovní kluby.
Protože Barcelona nikdy nemusela generovat jako firma standardním akcionářům zisk, její ziskovost byla vždy velice útlá. Rekordní tržby tohoto klubu tak šly v podstatě jen na splátky kypícího dluhu, aktuálně přesahujícího miliardu eur, a na nákupy hráčských posil. To si totiž fanoušci, spoluvlastníci klubu, pochopitelně přáli nejvíce. Pro to tlouklo jejich srdce! A volili si do čela klubu takové figury, které jim nové hvězdy na trávníku naslibovaly, bez ohledu na dluhy a finanční polštář.
Nechme stranou, že Barcelona poslední dobou poměrně často pořizovala předražené hráče, jejichž výkon na hřišti nezajišťoval návratnost takové investice. To už problém jen zhoršilo.
Barcelona si totiž neodkládala peníze stranou, nevytvářela si polštář pro špatné časy. Ty udeřily s příchodem pandemie.
Prohlubující se dluh Barcelony byl jedním z důvodů, proč se rozhodla jít do projektu evropské fotbalové Superligy. Spolu s ní ji mělo tvořit šest anglických, tři italské a dva další španělské kluby, včetně Realu. Kvůli pandemii se drtivá většina z tohoto tuctu velkoklubů ocitla v sezóně 2019/2020 ve ztrátě.
Superliga představovala pro dvanáct klubů a jejich majitele, spolumajitele, členy, akcionáře či investory způsob, jak si pro sebe pojistit výsadní pozici v rámci přední evropské klubové soutěže, jakési trvalé privilegium. Kromě dvanácti zakládajících klubů by se Superligy účastnily permanentně ještě další tři kluby, aniž by jim hrozil „sestup“. Velkokluby by si tak pro sebe na nepřetržité období „uzamkly“ tučné zisky, například z televizních práv, z účasti ve „VIP“ klubové soutěži.
Jenže se k nim odmítly přidat francouzské a německé velkokluby. Halasná kritika projektu Superligy zazněla například z Paris Saint-Germain. Vzhledem k výše řečenému, žádný div. Klub, jehož vládcem je katarský šejk Násir Al-Chelajfí žádnou Superligu nepotřebuje. Je kapitálově dost silný i bez ní, neb Kataru zemní plyn rozhodně nedochází. Ve zkapalněné podobě jej vyváží nejvíce na světě.
Navíc – a především – se vzedmula vlna silného odporu fotbalové veřejnosti, postupně pak také sponzorů, fotbalových hvězd dávné i méně dávné minulosti, asociací v čele s UEFA a FIFA, ale také předních evropských politiků typu britského premiéra Borise Johnsona nebo francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
Všechny je více či méně upřímně popudila až rozlítila zejména uzavřená povaha zamýšlené Superligy, která se naopak zamlouvala zakládajícím klubům a investorům. Americká banka JP Morgan plán Superligy podporovala investicí čtyř miliard eur.
Kluby, jež by se účastnily Superligy, by se pochopitelně neúčastnily stávajících pohárových soutěží, v čele s Ligou mistrů.
Velkokluby založení Superligy fatálně podcenily z hlediska své komunikace s veřejností, které plán na spuštění nové soutěže bez velké přípravy oznámily letos na jaře. Po mediálním „výprasku“ se několik měsíců zdálo, že nápad na Superligu je na dlouho „u ledu“.
Jenže Barcelona a Madrid se s tím smiřují jen těžko. Oba tyto španělské velkokluby měly v Superlize figurovat, od čehož si slibovaly výrazné zlepšení své finanční situace. V myšlenku Superligy evidentně stále věří. Letos v létě prý probíhají další jednání o jejím založení.
Čímž se vracíme zpět k Messimu.
Sám prezident Barcelony Joan Laporta připouští, že Messiho mohla v klubu udržet injekce soukromého kapitálu CVC Capital Partners. Fond, jenž oficiálně sídlí v Lucembursku, ač prakticky je řízený z Londýna, by získal za bezmála 30 miliard dolarů necelou desetinu tržeb celé první španělské fotbalové ligy, La Liga. Hned 90 procent z této sumy by šlo přímo klubům. Jenže právě tuto injekci Barcelona odmítá, stejně tedy jako akvizici deseti procent ligy ze strany fondu. Podobně odmítavý je i Real Madrid.
Pokud by „Barca“ injekci získala, velmi pravděpodobně by dále mohla platit Messiho tak, aby zároveň splňovala podmínky La Ligy. Ty dovolují každému z jejích týmů platit hráčům dohromady jen určitou sumu odvozovanou od aktuální finanční síly klubu. Ta v případě „Barcy“ nyní není kvůli malým rezervám, drahým hráčům a pandemii dostatečná.
Jenže vstup fondu CVC do La Ligy by znamenal, že by Barcelona musela definitivně zapomenout na založení evropské Superligy. A tahle myšlenka se vedení na Camp Nou zajídá. Svoji tíživou finanční situaci by tam nyní nejradši řešili právě vytvořením evropské superelitní „VIP“ klubové soutěže týmů španělských, italských, anglických a možná i dalších.
Slibují si od ní zjevně tolik moc miliard, že jsou ochotní jít i proti hněvu dalších spolumajitelů, fanoušků, a hází přes palubu dokonce i Messiho.
Pro čínské turisty přestalo Česko existovat
Jejich počet v ČR klesá hned o tři řády, cestovní kanceláře i to existenčně ohrožuje.
Turistický ruch v ČR vykázal v letošním druhém čtvrtletí známky zotavení, ovšem jen v meziročním porovnání. Ve srovnání s druhým čtvrtletím předpadnemického roku 2019 je turistický ruch v ČR stále v těžké křeči. Ta je patrná i z návštěvnosti zahraničních turistů. V členění podle zemí se tato návštěvnost držela letos ve druhém čtvrtletí zpravila o jeden či dva řády po úrovní druhého čtvrtletí roku 2019.
Co však vyráží dech, je pokles návštěvnosti ze strany čínských turistů. Ten se vymyká. Zatímco tedy v případě vývoje návštěvnosti turistů z drtivé většiny dalších zemí je na místě hovořit o jistém zotavování, pro Čínu takový verdikt neplatí.
Ve druhém čtvrtletí 2019 navštívilo Českou republiku celkem 183 878 čínských turistů. Letos jich ve druhém čtvrtletí, od dubna do června, zavítalo do ČR jen 434. Tak markantní propad nevykazuje v porovnání s předpandemickou situací žádná jiná země. Citelné jsou propady v návštěvnosti také z dalších asijských zemí, namátkou z Jižní Koreje. Ty však nejsou tak výrazné jako výpadek čínských turistů.
Výpadek čínských a obecně asijských turistů představuje existenční ohrožení pro cestovní kanceláře, jež se na ně specializují. A pro ty, které jsou obecně zaměřeny na incomingovou turistiku. Loni odešlo z byznysu kolem 150 cestovních kanceláří, letos to číslo může být srovnatelné.
Česko má historicky rekordní počet neobsazených pracovních míst, dokonce ještě vyšší než před pandemií
Je to bolehlav pro zaměstnavatele, dobrá zpráva pro vládní politiky.
Trh práce v Česku se opět přehřívá. Červencová míra nezaměstnanosti činí 3,7 procenta, jak vyplývá z dnešních údajů ministerstva práce a sociálních věcí. V Česku je však navíc největší počet volných pracovních míst, a to více než 358 tisíc. Tento údaj překonává předpandemické maximum, dosažené v únoru 2020, kdy počet neobsazených pracovních míst činil necelých 352 tisíc.
Pracovní síly se tedy v Česku v některých sektorech nedostává ještě kritičtěji než před pandemií, kdy už přitom byla situace z hlediska zaměstnavatelů mnohdy až zoufalá. Nyní je například ve stavebnictví stav ještě navíc zhoršený pandemickým propadem v počtu zahraniční pracovní síly, včetně té pracující načerno. Nedostatek vhodné pracovní síly tak přispívá k tomu, že zotavení po pandemii bude pomalejší, než by být ideálně mohlo. S nedostatkem vhodné pracovní síly se potýká i průmysl, který však čelí i dalším závažným obtížím, jako jsou výpadky v dodávce komponent nebo růst cen vstupů.
Celkově nízká míra nezaměstnanosti a rekordní počet volných pracovních míst zásadně přispívají k tomu, že inflační tlaky jsou poměrně velmi silné. Česká národní banka počítá s tím, že ke konci letošního roku se spotřebitelská inflace přiblíží čtyřprocentní úrovni. Jedním ze zdrojů citelné inflace je právě to, že během pandemie se příliš nezhoršila situace na trhu práce, takže tolik nepolevily ani tlaky na růst mezd. Právě růst pracovních výdělků zásadním způsobem pohání jádrovou inflaci, očištěnou o kolísavé složky energií nebo potravin. I z důvodu situace na trhu práce je tak třeba počítat, že Česká národní banka letos ještě zvýší svoji základní úrokovou sazbu, a to nejspíše dvakrát.
Přehřátí pracovního trhu je dobrou zprávou pro vládní politiky. Ani v září, před volbami, a v době, kdy se na trhu práce každoročně objevují čerství absolventi, příliš nelze čekat jakýkoli nárůst míry nezaměstnanosti. Nízká míra nezaměstnanosti v ČR, nejnižší v EU, odráží ovšem i to, že během pandemie vláda masivně a za cenu enormního nárůstu veřejného dluhu zachraňovala zaměstnanost, například prostřednictvím programu Antivirus. (10.8.2021)
