Česká ekonomika šlape na brzdu – a nohu z brzdného pedálu ještě nesundává. To lze vyčíst z předstihového ukazatele důvěry v českou ekonomiku, který za letošní březen vykazuje svůj nejslabší výsledek od března roku 2017. Meziměsíčně pak důvěra v ekonomiku poklesla letos březnu nejvýrazněji od loňského července. Markantní je zvláště propad důvěry ve spotřebitelském segmentu. Důvěra spotřebitelů se propadla na nejnižší úroveň od srpna roku 2016. Důvěra však klesala také v podnikatelském segmentu. Propadla se ve všech jeho klíčových sektorech kromě stavebnictví. Je tedy slabší jak v průmyslu, obchodě, tak i ve vybraných službách. Za první tři měsíce letošního roku vykazuje největší pokles důvěry spotřebitelský segment a pak podnikatelský sektor obchodu. Důvěra letos v prvním čtvrtletí vzrostla jedině v podnikatelském sektoru stavebnictví.
Pokles spotřebitelské důvěry značí, že letošní citelné zdražení bydlení energií v čele s elektřinou se postupně „zakousává“ do peněženek Čechů. Češi se obávají příchodu ekonomického útlumu a souvisejícího růstu nezaměstnanosti. To umocňuje jejich strach ze zhoršení vlastní finanční situace. Podnikatelé v průmyslu podobně jako spotřebitelé vyhlížejí zhoršení svých podmínek. Důvodem je ponejvíce zpomalování německé ekonomiky a tamního průmyslu. Německo je v tomto ohledu České republice tím, čím je jemu samému pro změnu Čína. Takže v rostoucích obavách českého průmyslu se zrcadlí, byť spíše zprostředkovaně, také čínské zpomalení a celní přestřelka, kterou Peking vede se Spojenými státy.
Optimisticky tak v březnu působí pouze vývoj nálady ve stavebnictví. Podnikatelé ve stavebnictví těží z limitovaných kapacit sektoru, které způsobují, že „mají stále práce dost“. A to přesto, že sektor za letošní rok meziročně příliš neproroste, pokud vůbec. Narazil totiž na své kapacitní limity. Což je zatím ale potíž zejména z makroekonomického pohledu, nikoli z mikroekonomického pohledu jednotlivých podnikatelů ve stavebnictví.
Další vývoj nálady v české ekonomice bude značně - až takřka výhradně - závislý na zahraničním vývoji. Dokud se nepodaří rozehnat mračna celní přestřelky a dokud se nepodaří rozptýlit nejistotu spjatou s brexitem, nelze předpokládat opětovný růst důvěry v tuzemskou ekonomiku. To jsou však stále jen podmínky nutné, nikoli postačující.
Nejrychlejší růst zahraničního dluhu ČR od konce 90. let se loni zastavil. Může za to konec intervencí České národní banky
Zahraniční dluh České republiky loni přestal růst. Zatímco rok 2017 zakončilo Česko s bezkonkurenčně nejvyšším zahraničním zadlužením ve své historii, loni zahraniční dluh poklesl o takřka 15 miliard korun. Zatímco v roce 2017 dosahoval zahraniční dluh úrovně odpovídající zhruba 86,5 procenta hrubého domácího produktu, loni už to bylo jen 81,8 procenta HDP. Zastavil se tak nejrychlejší nárůst zahraniční dluhu od druhé poloviny 90. let. V meziročním pohledu totiž předloni zahraniční dluh narostl nejvýrazněji od roku 1997, a sice o 25 procent. Předloňský vývoj zahraniční zadluženosti byl výrazně poznamenán končícím intervenčním režimem České národní banky. Centrální banka totiž při obraně české měny nakupovala za nově vytvářené koruny od spekulantů eura. Šlo často o zahraniční subjekty, které získané koruny ukládaly tak či onak u českých bank. Tyto vklady cizinců v tuzemských bankách se zásadně promítly do enormního nárůstu zahraniční zadluženosti ČR. Ve čtvrtém kvartálu 2017 a během roku 2018 pak došlo k jejich částečnému splacení, což přispělo k loňskému mírnému snížení zahraniční zadluženosti ČR. (25.3.2019)
