Elektronická evidence tržeb (EET) byla zbytečná buzerace podnikavých lidí. Zvláště to je patrné právě v těchto dnech, kdy se ve veřejných rozpočtech jen tak přehazují vidlemi stovky miliard. EET mělo maximálně vynést o řád méně.
V zavedení EET se spojily tři faktory, které zrovna neposkytují lichotivý pohled na určitou část české veřejnosti.
Prvním faktorem byl ještě stín 90. let. Tehdy se podařilo různým postkomunistům či nepříliš podnikavým lidem vytvořit a široce prodat obrázek podnikatele coby gaunera a lupiče. Když uvážíme, že celkové transformační ztráty z celých devadesátek nedosahují ani objemu letošního rozpočtového schodku, jednalo se o majstrštyk levice.
Situaci jí usnadnil druhý faktor, který stál v pozadí spuštění EET, jímž je brnkání na strunu závisti. U části voličů s tímhle prostě politik uspěje vždy. A podnikatelé jsou přece bohatí proto, že své spoluobčany okrádají. A pokud neokrádají, alespoň parazitují, jak pronesl jistý levicový ministr.
Třetí faktor spočíval v protikorupční hysterii doby před deseti lety. Lidé nespokojení s celkovým vývojem po roce 1989 systematicky zveličovali problém korupce a související šedé ekonomiky, takže v důsledku jejich svatého tažení značně stoupla poptávka veřejnosti po transparenci a nových lídrech. Tudíž jsme skončili s plně transparentním Babišem a jeho EET. V době zavádění EET přitom český patnáctiprocentní podíl šedé ekonomiky na HDP plus minus odpovídal situaci ve Švédsku (ten samý podíl tam činil čtrnáct procent) nebo v Německu (třináct procent). Česko coby „dvojkař“ si ale raději vzalo příklad z „pětkaře“, totiž z Chorvatska (podíl 28 procent), a za výsledné zavedení EET paradoxně Babišovi mnozí ještě nadšeně tleskali.
Dnes už je opojení z Babiše pryč a ti co mu tehdy tolik tleskali, dnes mnohdy zpytují svědomí a aby vše odčinili, stylizují se do role jeho nejburácivějších kritiků. Od zdi ke zdi. Takže hlavně pozor na nová opojení a nové „spasitele“. Pár už jich je mezi námi.
Spotřební daň z nafty se sníží, nafta tak citelně zlevní. Ale ne hned, postupně
Snížení spotřební daně z nafty je krokem, který ekonomice pomůže. V této náročné době je třeba vítat stimuly, jejichž pozitivní důsledek převýší ten negativní. I po snížení daně se vejdeme do limitu EU, takže proč právě v této době nepodpořit hospodářský růst i takto.
Byť se ministerstvo zaklíná, že opatření se nevztahuje jen ke koronavirové krizi, lze jej chápat jako přechodné. S tím, že v časech ekonomické prosperity, až se zase takové časy vrátí, lze zauvažovat zase o navrácení úrovně zdanění na nynější úroveň, a to zejména s ohledem na plnění závazků plynoucích z cíle dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Tento závazek platí i pro ČR.
Jiná otázka je, do jaké míry koneční prodejci promítnou snížení daně do cen pro zákazníky. Zřejmě minimálně po nějakou dobu budou usilovat o vyšší úroveň svých marží, nicméně nakonec je zřejmě intenzivní konkurenční boj čerpacích stanic v ČR přiměje k tomu, aby snížení daně do konečné ceny promítli zcela.
Výpadek rozpočtového inkasa je ovšem závažnou věcí a vláda by měla deklarovat, jak tento výpadek zalátá. To je ale v současné době obecnější potíž. Například ani v debatě o takzvaném zrušení superhrubé mzdy vláda nedeklaruje, čím vzniklý výpadek veřejných rozpočtů pokryje.
V případě takzvaného zrušení superhrubé mzdy bude výsledný výpadek rozpočtu ještě o řád citelnější než v případě snížení daně z nafty, což je z hlediska udržitelnosti veřejných financí pochopitelně polehčující okolnost pro snížení spotřební daně z nafty.
Tisíce živnostníků si finančně polepší, získávají nárok na další covidové peníze od státu
Řada živnostníků, resp. osob samostatně výdělečné činných (OSVČ) řeší v této době těžkou otázku. A sice tu, zda mají propustit své zaměstnance, nebo být osobně, popř. i s celou rodinou až několik měsíců zcela bez příjmu. Týká se to například lidí, kteří jako osoby samostatně výdělečně činné provozují třeba vesnickou restauraci nebo hospodu. Zaměstnávají tak pochopitelně třeba i číšníky, servírky nebo kuchaře.
Z důvodu probíhajícího nouzového stavu a přijatých karanténních opatření musely být dané provozy – restaurace či hospody – uzavřeny. Jestliže provozovatel odmítne využít možnosti prodeje u výdejového okénka, či je pro něj finančně nevýhodná, nechá své zaměstnance doma, ale podrží si je, přičemž na jejich mzdy čerpá podporu z programu Antivirus. Sám ovšem tím pádem ztrácí možnost čerpat jako OSVČ kompenzační bonus ve výši 500 korun denně. Druhou možností pak je to, že své zaměstnance – číšníky, servírky, kuchaře – propustí, aby mohl pro sebe, popř. i svoji rodinu získávat kompenzační bonus.
Příslušný zákon totiž dosud neumožňuje, aby jedna OSVČ mohla čerpat peníze z programu Antivirus a zároveň s tím mít nárok na kompenzační bonus. Proto se OSVČ musí rozhodovat pro jedno z toho, což je leckdy lidsky velice citlivé, neboť musí volit mezi udržením životní úrovně své a své rodiny na jedné straně, a svých zaměstnanců na straně druhé.
Je proto rozumné, že ministerstvo financí nově rozhodlo o tom, že příslušný zákon upraví tak, aby živnostníci, resp. OSVČ mohli získávat souběžně peníze jako z programu Antivirus, tak z prostředků vyčleněných na úhradu kompenzačních bonusů.
Tisíce živnostníků, resp. OSVČ tedy nově budou mít možnost získat další podpůrné peníze, ať už z programu Antivirus, nebo v rámci kompenzačního bonusu. Zároveň už nebudou nuceni čelit nepříjemnému rozhodování, zda upřednostnit svoji rodinu, či své zaměstnance. Celkové náklady takového opatření, vyčíslitelné na zhruba 300 milionů korun dodatečných výdajů veřejných rozpočtů, jsou vzhledem k uvedenému přínosu přijatelné. (27.11.2020)
