V Evropě se objevuje hrozba plošných blackoutů, podle odborníků hrozí i v Česku. Navíc nás čeká citelné zdražení energií. A co víc? Odborníci hlásí konec levného cestování. V pořadu Naše Česko odpovídali experti Václav Bartuška a Petr Kusý ve čtvrtek na TN LIVE.
Ceny energií na podzim podle odborníků citelně porostou. „Všichni očekáváme, že cena elektřiny půjde nahoru,“ nastínil Petr Kusý, jeden z představitelů pětičlenné rady Energetického regulačního úřadu. Konkrétní ceny ale budou známé až na přelomu listopadu a prosince.
V Evropě se objevuje akutní hrozba plošných blackoutů, které mohou připravit o elektrický proud miliony domácností, aktuálně hrozí třeba Británii nebo Irsku. „Napříč Evropou i u nás mizí část zdrojů elektřiny. V Německu odchází celá jaderná energetika, ale těch nových zdrojů není dost,“ vysvětluje zvláštní velvyslanec ČR pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška.
Obnovitelné zdroje jsou podle něj fajn, ale rozhodně nestačí. „Systém je rozkolísaný, chybí záložní zdroje a ano, směřuje to i k blackoutům,“ nastínil Bartuška. Mohly by nastat kdekoliv a kdykoliv. „Já doufám, že k tomu nedojde, protože naše přenosové soustavy jsou velmi dobré. Ale skutečně stačí velmi málo a může se to stát i v Česku,“ říká Kusý.
Na energetiku bude mít dopad pravděpodobně i zelená politika, například Green New Deal (Zelený Nový úděl). Evropská komise v balíčku, který navrhuje od července, uvádí, že v důsledku těchto politik by mohla padnout do energetické chudoby třetina obyvatel EU (přes sto milionů lidí). V Česku by se tak mohlo jednat až o 3,5 milionu lidí.
„Dopad Zeleného údělu na životy každého z nás bude podle mě mnohem větší, než si dokážeme představit. Pokud se naplní všechno, co je v návrzích z července, tak zmizí levné letenky, zmizí auta na spalovací motor a všechno, co je dnes samozřejmé, je ve velkém ohrožení,“ myslí si Bartuška.
Babišova vláda za rapidní inflaci nemůže, plyne z dat Eurostatu
Nejrychlejší tuzemská inflace za posledních třináct let se stává předvolebním tématem. Řada opozičních politiků, a dokonce někteří ekonomové přisuzují hlavní díl viny za rapidní růst cen vládě. Její fiskální politika měla být v době vrcholící pandemie prý až příliš expanzivní, což nyní působí inflačně. Jenže podle dnes zveřejněných údajů Eurostatu je česká inflace v rámci EU podprůměrná.
Podle Eurostatu vykazuje meziroční inflace v ČR za měsíc srpen hodnotu 3,1 procenta. Tento údaj je odlišný od údaje, jejž za stejný měsíc zveřejnil Český statický úřad, neboť oba úřady používají odlišnou metodiku. Eurostat počítá takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen, který je mezinárodně srovnatelný. Údaj ČSÚ – za srpen 4,1 procenta meziročně – mezinárodně srovnatelný není.
Tudíž z mezinárodně srovnatelných čísel Eurostatu plyne, že meziroční inflace v ČR byla v srpnu mírnější než například v Německu, Rakousku, na Slovensku, v Belgii či v Lucembursku. O zemích, jako je Polsko, Estonsko, Lotyšsko či Maďarsko ani nemluvě (viz graf níže).
Těžko tedy obstojí tvrzení, že za výraznou tuzemskou inflaci může Babišova vláda. Pokud by tomu tak bylo, musela by být inflace v ČR v rámci EU citelně nadprůměrná. Data Eurostatu ale dokládají, že aktuální zrychlení inflace je mezinárodním, ba globálním dějem, který navíc ještě v Česku zanechává dokonce slabší otisk než ve většině zemí EU.
Maláčová s Babišem se přetahují, kdo více zvýší platy ve veřejné sféře
Přitom již nynější přidávání je neudržitelné a vysoce předčí růst mezd v soukromé sféře.
Politici se před volbami předhánějí ve slibování platového navýšení. Premiér Andrej Babiš záměr zvyšování platů ve veřejné sféře zdůvodnil vyšší inflací. Ministerstvo financí ji ve své aktuální, srpnové prognóze letos odhaduje na 3,2 procenta, příští rok pak na 3,5 procenta.
Pokud by nakonec na Babišova slova došlo, a platy státních zaměstnanců se navyšovaly o 3,5 procenta, vyjde to veřejnou kasu na dalších osm miliard korun ročně.
Šéf sociální demokracie Jan Hamáček zašel ještě dále. Jeho slova později potvrdila spolustranice Jana Maláčová, šéfka resortu práce a sociálních věcí. Chce jako Hamáček pro každého zaměstnance veřejné sféry navíc pevnou částku tří tisíc korun měsíčně. Zaměstnancům veřejné sféry by se tak měsíční výdělek navýšil průměrně zhruba dvojnásobně v porovnání s Babišovým záměrem. Hamáčkovo, resp. Maláčové přidávání by veřejnou kasu, tedy daňové poplatníky, přišlo přibližně na sedmnáct miliard korun ročně. Kabinet se musí dohodnout do konce září.
Takové přidávání není žádoucí, ani udržitelné, a to platí jak pro Babišovo, tak zejména Hamáčkovo, resp. Maláčové přidávání. Dále se rozevřou nůžky mezi výdělky ve veřejné a soukromé sféře. Odstrašujícím příkladem je přitom už vývoj v letošním druhém čtvrtletí.
Mzdy v Česku po očištění o inflaci během něj rostly meziročně nejvýrazněji minimálně od roku 1997, konkrétně o 8,2 procenta. Závratný růst byl dán poníženou základnou loňského druhého čtvrtletí, kdy na ekonomiku i na mzdy nejtíživěji dolehla tehdy vrcholící pandemie. Také byl ovšem dán tím, že se letos ve druhém kvartále vyplácely mimořádné covidové odměny zdravotníkům. Co však skutečně zaráží, je nebývalý rozdíl v růstu výdělků ve veřejné sféře a ve sféře soukromé. V prvně jmenované sféře rostly výdělky tempem 17,7 procenta. V soukromé sféře mzdy stoupaly jen ani ne polovičním tempem, o 8,8 procenta. Platy ve veřejné sféře táhly právě výdělky v sektoru zdravotní a sociální péče, kde narůst činil extrémních takřka 44 procent. K poklesu mezd došlo v jediném sektoru, a sice v peněžnictví a pojišťovnictví. Takže tento sektor má zásadní podíl na tom, že v soukromé sféře rostly výdělky výrazně pomaleji než ve sféře veřejné.
Stav, kdy výdělky ve veřejné sféře rostou dvojnásobným tempem oproti sféře soukromé, v níž dokonce někde i klesají, je zvláště v době těsně po prudkém ekonomickém propadu zcela neudržitelný. Fakticky se totiž platy ve veřejné sféře platí z daní sféry soukromé, nebo z dluhu, což jsou ovšem jen budoucí daně sféry soukromé. Pokud v něčem takovém chtějí Babiš nebo Hamáček pokračovat, měli by nejprve ozřejmit, kdy v hospodaření státu najdou pro takové navýšení odpovídající úspory. Do dluhu nelze sahat věčně. Dluh jsou jen budoucí daně.
France odvolává velvyslance z USA
Vztahy Paříže a Washingtonu jsou na bodu mrazu kvůli francouzské neschopnosti dodat včas ponorky za stovky miliard, je to ostuda celé EU.
Vztahy mezi Francií a Spojenými státy se prudce zhoršují, dost možná na nejslabší úroveň novodobé historie. Ještě nikdy – ani během Války v Iráku, s níž měla Paříž problémy – se totiž nestalo, aby odvolala svého velvyslance z Washingtonu. Nyní odvolává nejen jej, ale také velvyslance v Austrálii. Spojenci jí prý „vrazili kudlu do zad“.
Francii rozlítilo, že Austrálie v týdnu oznámila, že hodlá od Spojených států a také od Británie nakoupit flotilu jaderných ponorek. Tím vlastně „potopila“ pět let starý, obří kontrakt na dodání tuctu dieselových ponorek za v přepočtu 1,4 bilionu korun (odpovídá celkovým výdajům českého státního rozpočtu za celý rok 2018), které měl zajistit francouzský státní výrobce plavidel Naval Group.
O úplně nečekanou „dýku do zad“ ale nejde. Australští politici si v uplynulých letech opakovaně stěžovali na to, že Francie není a nebude schopna dodat ponorky včas (poslední z ponorek měla být dodána v roce 2050). Vadily jim také vícenáklady, jež mělo zajištění dodání ponorek provázet. To vše v době, kdy Canberra nutně potřebuje modernizovat výzbroj svého námořnictva, aby obstálo tváří v tvář stále asertivnějšímu a technologicky stále lépe vybavenějšímu námořnictvu čínskému.
Čína je také zcela zásadní pro australskou ekonomiku. Peking v obrovských objemech nakupuje od Austrálie vše od nerostných surovin, přes víno až třeba po služby v oblasti vzdělávání. Pokud by Austrálie vojensky nedržela krok, mohl by Peking uplatnit tuto svoji převahu právě i v oblasti vzájemného obchodu a začít se snažit agilněji si třeba diktovat cenu za dodávané australské zboží či služby.
Celá causa je smutnou vizitkou celé Evropské unie. Francie totiž aspiruje být po blížícím se odchodu německé kancléřky Angely Merkelové zřetelným lídrem celé Unie. Tento rádoby lídr ale není schopen plnit dojednané kontrakty. A ještě se vzteká, když dá pak druhá strana obchodu přednost někomu jinému.
Navíc se ukazuje, že anglicky mluvící země – USA, Británie a Austrálie – utužují „osu“ vojenské spolupráce, přičemž se v ní obejdou bez jediného zástupce EU. To je nepochybně závažný signál. A symbol. Sama EU ve světě vojensky absolutně neobstojí. Byla by jen hračkou v rukou skutečných geopolitických mocností, jako jsou USA nebo Čína.
Spojence EU potřebuje s absolutní nutností. Nynější causa ale představuje signál, že spojenci s ní nemusí mít trpělivost věčně. Tím, že se bude Paříž vztekat a odvolávat velvyslance, byť by mělo jít jen o gesto, moc ničemu nepomůže.
Francie a s ní celá EU se musí usebrat, začít plnit kontrakty a závazky. Přestat se enormně zadlužovat. Přestat prosazovat extrémně nákladné, oslabující zelené politiky, které v podobném rozsahu nikdo jiný ve světě neprosazuje. A místo podvolení se zelené ideologii raději včas plnit své kontrakty vůči vojenským spojencům. (18.9.2021)
