Jinak si proti sobě poštve miliony důchodců a skoro milion frustrovaných, jejichž hlas u voleb propadl.
Nová vláda, kterou velmi pravděpodobně dříve či později sestaví koalice Spolu a Pirstan, má šanci provádět přiměřenou pravicovou politiku. K pohodlnému vládnutí totiž „koalice koalic“ nebude ve Sněmovně potřebovat čtyři pirátské poslance. Bez nich má stále většinu 104 křesel. Debakl Pirátů je navíc zřetelným vzkazem od voličů, že si nepřejí vládní zastoupení takzvané nové progresivní levice. Právě Piráti ji v ČR reprezentují nejvýrazněji.
Hlavním úkolem nové vlády bude nejprve předložení plánu dlouhodobého, třeba desetiletého ozdravování tuzemských veřejných financí. Ve volebním programu se koalice Spolu zavazuje mít v roce 2025, tj. do dalších řádných voleb, schodek veřejných financí čítající 1,5 procenta hrubého domácího produktu. To znamená, že musí do té doby zbavit veřejné rozpočty „manka“ v rozsahu 220 miliard korun ročně. Například naplnění klíčového cíle jejího volebního programu, „antibyrokratické revoluce“, propuštění třinácti procent úředníků, ale vynese jen ani ne 4,5 miliardy ročně. To je o dva řády jinde.
Pokud Spolu počítá mezi „úředníky“ všechny státní zaměstnance, úspora by mohla být až desetinásobně vyšší, tedy už „jen“ o řád jinde. Jenže pak už jsou propouštěním ohroženi třeba policisté, hasiči, zdravotníci či učitelé, kteří všichni představují státní zaměstnance. Hrozí tedy citelný růst míry nezaměstnanosti.
Opravdu těžko si tedy lze představit naplnění stěžejního slibu koalice Spolu bez citelného zvyšování daní. To, že „koalice koalic“ potřebuje k vládnutí také hlasy Pirátů a Starostů, tedy spíše „Starostů a Pirátů“, vlastně jen Starostů, znamená, že při sestavování vládního programového prohlášení bude moci se zdůvodněním „hledání konsensu“ poněkud slevit ze svých požadavků na ozdravování veřejných financí a zároveň přitom neztratit tvář. Pirstan má totiž ve volebním programu snížení schodku veřejných financí do roku 2025 pouze pod úroveň tří procent HDP. To znamená, že musí smazat „manko“ „jen“ za 120 miliard korun ročně.
Pokud tedy „koalice koalic“ má naplnit svůj klíčový slib ozdravování veřejných financí, musí být schopna během čtyř let umět smazat „manko“ za zhruba 200 miliard korun ročně (tato cifra vychází z průměru zmíněných údajů 220 a 120 miliard, který je vážený mandáty čtyř stran, na nichž nyní vládnutí bude fakticky stát, tedy ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN).
Aby „koalice koalic“ mohla skutečně realizovat pravicový program, zejména pak ozdravit veřejné finance, musí postupovat přiměřeně. Ve volbách totiž propadl nebývalý počet hlasů. Ty by mohla nepřiměřená pravicová politika ujednotit a mobilizovat, což by v krajním případě zemi dovedlo k předčasným volbám.
Vždyť ve skončených volbách propadlo takřka 770 tisíc hlasů voličů Přísahy, ČSSD, KSČM a Volného bloku. Tito voliči z velké části sympatizují se starou konzervativní levicí, která sice nebyla ve volbách vykroužkována tak brutálně jako nová levice pirátská, avšak fatálně doplatila na svoji roztříštěnost. Pokud tyto strany sjednotí odpor k pravicové politice nadcházející vlády, tak jako vítěznou „koalici koalic“, resp. voliče stran ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN, sjednotil program „Antibabiš“, může v konečném důsledku nastat již poměrně brzy politické zemětřesení. Voliči těchto stran, často lidé s nižší kvalifikací a příjmy, jsou již nyní frustrováni, neboť volby z jejich hlediska dopadly krajně nepříznivě. Pokud by nová vláda nepostupovala ve své pravicové politice přiměřeně, tyto lidi si může poštvat proti sobě v nebezpečně ujednoceném šiku. A je pak druhořadé, zda by jej vedl Andrej Babiš, Róbert Šlachta nebo třeba Lubomír Volný.
Aby nadcházející vláda dosáhla přiměřenosti své pravicové politiky, aby snížila „manko“ veřejných rozpočtů v objemu 200 miliard korun ročně, musí ze všeho nejdříve nutně na úrovni EU znovu otevřít a dojednat Green Deal, resp. politiky EU vedoucí k uhlíkové neutralitě v roce 2050. Kvůli vysoké závislosti na průmyslové výrobě prostě Česko potřebuje specifický, pozvolnější postup v ozeleňování své ekonomiky. A zároveň jednou provždy prosadit na úrovni EU jádro jako čistý zdroj.
Jedině tak nebude dosahování environmentální udržitelnosti v ČR vykoupeno fatálním rozklížením společnosti, ergo ztrátou sociální soudržnosti, a nakonec tedy i sociální udržitelnosti. Vysoké účty za energie, elektřinu či plyn, což je zamýšlený důsledek zelených politik EU, dopadnou zvláště neblaze na peněženky zmíněných skoro 800 tisíc voličů, jejichž hlasy u voleb propadly. A také na peněženky důchodců, kteří ve velkém odevzdali svůj hlas hnutí ANO, takže rovněž mohou snadno nabýt dojmu, že nová vláda jejich zájmy nezastupuje ani omylem. Nové vyjednání Green Dealu a zelených politik EU, včetně například systému emisních povolenek, je tedy vlastně nutnou podmínkou pro to, aby Česko mohlo udržitelně nastoupit cestu k dlouhodobému ozdravování veřejných financí a k naplnění klíčového slibu jak koalice Spolu, tak Pirstan.
Realisticky viděno je další nutnou podmínkou k dosažení tohoto slibu již zmíněné navyšování daní. Jakkoli jsme před volbami od vítězných stran převážně slýchali, že daně zvyšovat nebudou, tomuto slibu nebylo nikdy možné zcela věřit. Prakticky žádná ze stran, jež se voleb účastnily, totiž nepřišla alespoň se vzdáleně uspokojivým návrhem, kde jinde chce peníze brát. Tím méně je slibu možné věřit dnes, kdy se touha po voličských hlasech doslova přes noc transformovala v touhu po moci a její udržení, tedy i financování.
Otázkou není, zda se budou daně zvyšovat, ale jaké. Takřka jistě se tedy dočkáme stavu, kdy je – poněkud paradoxně – zvýší pravicová vláda. Alternativu představuje autenticky pravicové opatření, tedy razantní osekání veřejných výdajů, případně i alespoň částečná privatizace podniků typu České pošty nebo Českých drah, ale ta si budou žádat mnoho politické odvahy a vysokou míru jednoty koaliční vlády pěti, resp. čtyř stran. To vše v době, kdy se v krajním případě může „na ulici“ rychle mobilizovat masa nespokojenců, poražených letošních voleb a důchodců, kterým zvláště přitíží vyhlídka pomalejšího růstu dávek, důchodů, ale také vyhlídka inflace, růstu cen energií v důsledku zelených politik EU, takzvaná „greenflation“, nebo mezinárodní čipový hladomor a s ním související aktuální nebývalé potíže českého autoprůmyslu.
Český volič, jak známo, má krátkou paměť. Inflace bude ještě zrychlovat v příštích měsících. Nebude dlouho trvat a nemusí si mnoho žádat, aby se z „Babišovy drahoty“ stala „Fialova drahota“.
Přes 130 zemí včetně ČR se přelomově dohodlo na minimální podnikové dani
Česku přinese zhruba dvě miliardy korun ročně.
Celkem 136 zemí a jurisdikcí, které dohromady vytváří přes 90 procent světového hrubého domácího produktu, včera uzavřelo přelomovou dohodu, jež přitvrdí boj proti daňovým rájům. Dohodly se totiž na minimální podnikové dani ve výší alespoň patnácti procent, které od roku 2023 budou čelit nadnárodní podniky. Ty dosud využívají třeba zemí typu Irska, kam účetně přelévají vlastní zisky, aby snížily svoji daňovou povinnost. Země, jako je Irsko, přestože je součástí EU, tak představuje svého druhu „offshore“. Dalšími „offshory“ jsou v rámci EU Nizozemsko nebo Lucembursko.
Tažení mezinárodní komunity proti „offshorům“ neboli daňovým rájům ilustruje, že ty samy o sobě nutně nelze spojovat s jakoukoli nelegální činností. To je zásadní připomenout v době probíhající mezinárodní kauzy Pandora Papers.
Dokumenty Pandora Papers vlastně potvrzují, co je známé: bohaté, nadnárodní podniky a bohatí jednotlivci využívají daňových rájů, „offshorů“, ke snížení své daňové povinnosti. Platí si za tím účelem protřelé právníky, daňové a účetní poradce, na něž běžný smrtelník nemá peníze.
Těžko předpokládat, že by tito velmi dobře zaplacení profesionálové odvedli špatnou práci a bohatou firmu nebo bohatého jednotlivce, který si je platí, „namočili“ do čehokoli nelegálního. Prostě hledají a nalézají legální skulinky v mezinárodním systému zdaňování. Skulinky hledají a nalézají jak pro nadnárodní podniky typu Applu nebo Googlu, resp. jeho mateřské společnosti Alphabet, tak pro českého premiéra Andreje Babiše a další tři stovky bohatých Čechů, často mediálně dobře známých miliardářů, kteří Česko „reprezentují“ v nejnovější kauze Pandora Papers.
Proto bývá zveřejnění dokumentů typu právě Pandora Papers nebo dříve Panama Papers do značné míry jen bouří ve sklenici vody. Tyto „bouře“, přestože krátkodobě nemají žádné hmatatelné důsledky, přispívají ovšem k mezinárodnímu růstu povědomí o „offshorech“ a daňových rájích a přispívají také ke stupňování mezinárodního tlaku na ně. Jedním z poměrně revolučních důsledků tohoto tlaku je právě včera dojednaná, výše zmíněná dohoda.
Minimální podniková daň ve výši alespoň patnácti procent má podle slov svých stoupenců ukončit po několik desetiletí trvající „závod ke dnu“, kdy se jednotlivé země předhánějí v postupném snižování podnikové daně. Činí tak zejména proto, aby na své území přilákaly nadnárodní firmy a investory.
Některé aktivistické organizace, které se angažují v oblasti reformy světového daňového systému, však patnáctiprocentní minimální sazbu daně mají za stále až příliš nízkou, přestože například právě Irsko nyní uplatňuje sazbu nižší, 12,5 procenta. Podle aktivistů nelze prý očekávat, že patnáctiprocentní sazba způsobí zásadní přehodnocení přístupu daňových rájů. Podle organizace Oxfam ve skutečnosti o žádné reformě nemůže být řeč, neboť minimální sazba je podobná nízkým sazbám podnikové daně uplatňovaným daňovými ráji typu právě Irska, Švýcarska nebo Singapuru.
Nová mezinárodní podniková daň by měla stavět na dodatečném inkasu takzvaného daňového deficitu. To znamená, že jednotlivé signatářské země včetně ČR budou moci vybírat daň nad rámec této sazby. Takže pokud například německá firma čelí v Singapuru efektivní daňové sazbě deseti procent ze svého zisku, jejž tam realizuje, Německo bude moci uvalit dodatečnou pětiprocentní daň na tento zisk tak, aby výsledná efektivní sazba představovala dojednaných patnáct procent. Oněch pět procent představuje právě zmíněný daňový deficit.
Studie EU Tax Observatory vypočítává, že EU by zavedením patnáctiprocentní sazby podnikové daně získala ročně navíc 48 miliard eur. Česká republika by dodatečně získala 76 milionů eur neboli necelé dvě miliardy korun.
Digitální měny centrálních bank značí návrat do feudalismu
Slovy klasika, rozmohl se nám tu takový nešvar. Je jím přirovnávání takzvaných digitálních měn centrálních bank – CBDC – ke kryptoměnám typu bitcoinu. Přirovnání je velkou dezinformací současného finančnictví.
Novátorství CBDC spočívá v tom, že se jedná o elektronické peníze emitované přímo centrální bankou. V současné době – v systému bez CBDC – emitují elektronické peníze, k nimž lidé mají přístup třeba skrze svoji platební kartu, jednotlivé obchodní banky. Centrální banka pak pro lidi emituje peníze fyzické, tedy bankovky a mince. Zatím tomu ale není tak, že by běžný smrtelník měl přístup k elektronickým penězům, jež by mu emitovala přímo centrální banka. Takovým „kočkopsem“ by byla právě digitální měna centrální banky, tedy třeba „digitální koruna“ České národní banky.
Zatímco bitcoin a mnohé další kryptoměny znamenají svobodu a decentralizaci, digitální měna centrální banky naopak – jak název napovídá – spoutání a centralizaci. S CBDC přichází systém monetárního feudalismu. Jde tedy svým způsobem o návrat o řadu staletí zpět. Centrální banka totiž bude moci bezprecedentním způsobem ovlivňovat, kolik peněz a zač běžný člověk utrácí. Ten před „Velkým bratrem“ nebude mít úniku.
Centrální banka, tedy stát, ve jménu podnícení ekonomického růstu bude moci nejen zavést hluboce záporné úrokové sazby, ale také třeba přidělovat lidem digitální peníze s expirační lhůtou, takovým způsobem, že ještě nadiktuje, za co mohou být utráceny, a za co už ne.
Monetární feudalismus – věren svému označení – znamená totální podřízení řadového občana, novodobého „nevolníka monetárního systému“, měnověpolitické „šlechtě“. Ta mu bude moci – jistě pod záminkou snahy o dosažení obecného blaha – řídit osobní rozpočet s důslednosti středověkého drába. CBDC je třeba odmítnout hned v nynějším zárodku, pokud se nechceme vrátit o řadu staletí zpět.
Domácnosti v EU si v zimě připlatí za energie 2550 miliard korun
Domácnosti v EU se tuto zimu pořádně a nečekaně „prohnou“. Za energie si totiž v důsledku energetické krize připlatí zhruba 100 miliard eur, což odpovídá 2550 miliardám korun. To je suma, která vysoce převyšuje celkové roční výdaje českého státního rozpočtu. Výpočet plyne z analýz řecké vlády a bruselského think-tanku Bruegel. Cituje je agentura Bloomberg.
Sto miliard eur představuje zhruba desetkrát vyšší sumu, než jakou se zatím vlády zemí EU zavázaly svým občanům poskytnout, aby jim v začínající topné sezóně pomohly platit účty zejména za elektřinu a za plyn. Vlády v Itálii, Francii, Španělsku, Belgii se zatím zavázaly k energetickým dotacím domácnostem čítajícím necelých deset miliard eur. Pomoc tedy zřejmě bude muset být mnohonásobně vyšší.
Pomoc zvažuje také česká vláda. Premiér Andrej Babiš zmiňuje i možnost přechodného zrušení DPH z energií. Otázkou však je, zda je takové opatření průchozí vzhledem k podmínkám stanoveným na úrovni EU. Na druhou stranu, země EU budou zřejmě muset přistoupit k pomoci domácnostem mnohem velkoryseji, než jsou nyní ochotny připustit, takže Brusel nad přechodným zrušením DPH z energií v ČR patrně „přivře oči“ (8.10.).
Ropa citelně zdražuje, benzín za 40 korun již tuto zimu nelze vyloučit
Rusko či Saúdská Arábie se totiž „pakují“ v době vysokých cen plynu, než na trh dorazí iránská a americká ropa.
Pohonné hmoty v Česku prudce zdražují a budou i nadále. Za poslední týden benzín zdražil o takřka 60 haléřů na litr a stojí 34,60 koruny za litr. Cena nafty vzrostla dokonce o více než 80 haléřů na litr a stojí 32,91 korun za litr. V příštím týdnu zdraží pohonné hmoty v rozsahu desítek haléřů na litr, neboť prodejci do ceny budou započítávat už také zhruba pětidolarový nárůst cen ropy Brent z posledních dvou týdnů. Už teď je benzín nejdražší za celou dobu od prosince 2014, nafta pak za celou dobu od prosince 2018.
Nafta letos celkově zdražuje pomaleji než benzín, a to kvůli snížení spotřební daně z ní, k němuž došlo začátkem roku. V posledních týdnech však nafta zdražuje pro změnu výrazněji než benzín. To proto, že s nástupem zimní sezóny například stoupá poptávka po topné naftě, využívané v průmyslu. Růst cen topné nafty podporuje probíhající energetická krize, jež zasáhla zejména Evropu a částečně Asii. S růstem cen plynu stoupá poptávka po náhražkách, včetně ropných produktů typu třeba právě topné nafty.
Cena ropy Brent tento týden poprvé od října 2018 dosáhla cenové úrovně 83 dolarů za barel, plyne z údajů Bloombergu. Důvodem výrazného růstu bylo bezprostředně pondělní rozhodnutí kartelu OPEC a jeho spojenců v čele s Ruskem nijak nezrychlovat již domluvené tempo měsíčního navyšování těžby.
Představitelé ropných států na uvedeném jednání potvrdili, že i v listopadu navýší těžbu o 400 tisíc barelů denně. Trh spekuloval, že by se OPEC mohl se spojenci dohodnout na výraznějším navyšování těžby, zejména s ohledem na probíhající energetickou krizi, jež je zvláště palčivá v Evropě a části Asie.
OPEC a jeho spojenci využívají situaci, kdy energie celosvětově prudce zdražují, a vyhlížejí strmý růst svých ropných příjmů. Tyto příjmy zemím jako Saúdská Arábie nebo Rusko umožní snáze zalátat díry ve státním rozpočtu, které tam vznikly v důsledku pandemie a souvisejícího dramatického propadu ropných příjmů. Zároveň využívají „okna příležitosti“, kdy se ještě na trhu neobjevila ropa z Íránu nebo USA.
Íránská ropa stále podléhá sankcím USA, a i když Bidenova administrativa signalizuje možné určité oteplení vztahů s Teheránem, fakticky k uvolnění striktní politiky Washingtonu vůči Íránu, s níž začala už Trumpova administrativa, zatím nedochází. Nedochází tedy ani k tomu, že by íránská ropa proudila na světový trh. Omezená nabídka strategické suroviny tlačí její cenu na víceletá maxima.
Břidliční těžaři v USA se nemohou vrátit na trh „ze dne na den“. Svoji produkci omezili v době pandemie, kdy se jim kvůli extrémně nízkým cenám ropy nevyplácela. OPEC a spojenci tak tedy nyní nijak nespěchají s navyšováním těžby, přestože drahá ropa v příštích měsících v zemích jejích čistých dovozců, včetně ČR, přispěje citelně k dalšímu zesílení inflačních tlaků.
Vzhledem k politice kartelu OPEC a jeho spojenců a k vývoji cen ropy či plynu na světovém trhu nelze vyloučit vzestup cen benzínu v ČR letos v zimě až k 40 korunám za litr. V jistě fázi ale zřejmě Spojené státy zintenzivní svůj tlak na Rijád, aby ten těžbu navýšil a růst cen ropy přibrzdil. Otázka je, zda se Saúdská Arábie bude ochotna tomuto tlaku podvolit a zda ji případně budou následovat další tradiční těžaři v čele s Ruskem.
„Babišova drahota“ ničí nejvíce… samotného Babiše, kvůli drahému plynu musí Agrofert rušit výrobu hnojiv
Polská centrální banka ale zůstává v klidu, stále věří v přechodnost inflace.
Takzvaná „Babišova drahota“ má v očích agentury Bloomberg (6.10.) nečekanou oběť číslo jedna. Samotného Babiše. Největší německý výrobce močoviny a amoniaku, SKW Stickstoffwerke Piesteritz, kvůli drahému plynu musí podle Bloombergu „drasticky“ omezovat výrobu. Agentura jej uvádí jako první a ukázkový příklad podniku, který je současnou energetickou drahotou v EU zasažen obzvláště těžce.
SKW Stickstoffwerke Piesteritz patří holdingu Agrofert, který náleží do svěřenských fondů českého premiéra Andreje Babiše. Ten má podle opozice a řady dalších kritiků zásadní podíl na tom, co v rámci předvolebního boje označují za „Babišovu drahotu“. Míra meziroční inflace totiž v Česku aktuálně převyšuje úroveň čtyř procent, a je tak nejvyšší za posledních třináct let. Vážně hrozí, že ještě před koncem roku atakuje úroveň pěti procent. V rámci EU je podle aktuálních dat Eurostatu ale stále podprůměrná.
Obavy lidí v ČR z dalšího růstu cen jsou dle pravidelného šetření ČSÚ takřka nejintenzivnější za posledních zhruba dvacet let, kdy úřad danou statistiku sestavuje. Opoziční strany v ČR tak v rámci zmíněného předvolebního boje vytahují právě kartu rostoucích cen, přičemž se snaží veřejnost přesvědčit, že za tuto „drahotu“ může ponejvíce sám premiér.
Česká národní banka se snaží hrozbu dále zrychlující inflace rázně potlačit. Minulý týden zvedla svoji základní úrokovou sazbu hned o 0,75 procentního bodu, nejvýrazněji od měnové krize roku 1997. Její přístup ale ostře kontrastuje například s jednáním polské centrální banky. Ta na svém dnešním (6.10.) měnověpolitickém zasedání velmi pravděpodobně nadále ponechá základní sazbu na úrovni pandemického minima, 0,1 procenta, přestože inflace v Polsku může dle odhadů analytiků v příštích měsících atakovat až sedmiprocentní úroveň. Polská centrální banka argumentuje přechodností inflace a tím, že nechce ohrozit zotavování ekonomiky po pandemii.
Podobně argumentoval také sám Babiš a jeho ministryně financí Alena Schillerová, když se před zmíněným zasedáním ČNB minulý týden snažili české centrální bankéře přesvědčit, aby základní úrok nezvyšovali. ČNB ale naopak provedla zmíněné razantní navýšení, nejvýraznější za skoro čtvrtstoletí. Její bankovní rada ovšem krok nepodpořila jednomyslně. Dva z celkem sedmi radních hlasovali pro ponechání základní sazby na stávající úrovni, tedy v souladu s názorem Babiše, Schillerové a svým způsobem i polské centrální banky.
Rapidně zrychlující inflace je v současnosti prakticky celoevropský, globální jev, o jehož přechodnosti je však přesvědčen stále užší okruh expertů. Právě dramatický růst cen plynu a energií v EU je klíčovou příčinou, proč ztrácí víru v rychlý návrat inflace do tolerančního pásma inflačního cílování jednotlivých centrálních bank.
Zmíněný „Babišův“ výrobce hnojiv, SKW Stickstoffwerke Piesteritz, musí snížit svoji výrobu o dvacet procent, aby pokryl rostoucí cenu plynu. Pokud se prý do situace nevloží německá vláda, bude podnik muset výrobu zcela zastavit. To by byla vážná rána pro jeden z nejlépe vydělávajících podniků Babišova impéria jménem Agrofert. (10.10.2021)
