Konec německé nízkonákladové aerolinky Germanwings je jenom první „ochutnávkou“ toho, co letos letecké přepravce, zejména evropské a částečně americké, čeká. Letecká přeprava prochází kvůli koronaviru celosvětově krizí, jakou prakticky nepamatuje v celé své historii. Kolaps Germanwings a její odchod z byznysu, tak zdaleka nemusí zůstat osamocený.
A není třeba chodit daleko. Letecký přepravce Brussels Airlines, který stejně jako Germanwings patří mezi aerolinky majetkově ovládané německou jedničkou Lufthansa, je blízko bankrotu. Jednou z možností, jak aerolinku zachránit, je její opětovné znárodnění. Samotný přepravce Brussels Airlines sice nikdy vládou vlastněn nebyl, jeho přímý předchůdce, SABENA, však ano. Aerolinky SABENA zkrachovaly v roce 2001.
Znárodňování čeká i některé další aerolinky. Například italská vláda už v březnu zahájila proces převzetí přepravce Alitalia. Řím bude aerolinky vlastnit, dokud se nenajde kupec, což se však vzhledem k současné situaci jen tak nepodaří, pokud někdy vůbec.
Německá vláda je zase připravena převzít kontrolu nad leteckým přepravcem Condor. Polské aerolinie LOT, které měly dle lednové dohody Condor převzít, totiž z obchodu zřejmě vycouvají, také právě kvůli koronavirové krizi.
Australská vláda také prověřuje možnost znárodnění leteckých přepravců. V úvahu připadá zejména druhá největší aerolinka v zemi, Virgin Australia, která se kvůli koronaviru ocitá ve velmi nepříznivé finanční situaci.
Český stát by mohl rovněž vstoupit do klíčových podniků, pokud by se kvůli ekonomickým dopadům epidemie koronaviru dostaly do problémů. Premiér Andrej Babiš a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček to připustili o víkendu. Babiš v té souvislosti zmínil leteckou společnost Smartwings.
Pokud se k něčemu takovému uchýlí česká vláda, nepůjde tedy o nic ojedinělého. Převzetí firmy vládou, znárodnění, by však měl být opravdu jen krajní krok. Státní vlastnictví firem je totiž, jak známo, velmi často značně neefektivní, takže celospolečensky může být přínosnější žádné znárodňování nepodnikat a kolabující firmu ponechat svému osudu – jakkoli krutě to může znít.
Poslanci by měli podpořit kvantitativní uvolňování ČNB. Je to zaručený způsob, jak zlevnit český dluh v příštích měsících, kdy nastane jeho citelný nárůst, a tedy jeho možné zdražení
V české ekonomice se kvůli koronaviru fatálně přestaly točit peníze; ruku v ruce s tím, jak vláda podstatnou část ekonomiky ze zdravotních důvodů zastavila. Proto hrozí hromadné krachy a vyhazovy. Nastává historicky mimořádný propad objemu výdajů a útrat. Vláda zastavila jak chod firem vysoce ziskových, tak těch mnohem méně výkonných. Při očistné krizi odcházejí z byznysu ty druhé. Nyní hrozí, že odejdou všechny. Sebelepší a sebeefektivněji hospodařící restaurace nebo průmyslový podnik nemohly s ničím takovým počítat. Nemohly se na to připravit. Neměly žádný varovný signál.
Krize, která není očistná, dlouhodobě napáchá škodu mnohem větší než její očistná varianta. Právě proto, že nelze počítat s příznivým efektem očisty ekonomiky. Je proto třeba, aby se peníze začaly zase rychle točit.
Když ekonomika stojí, umělé roztočení peněz může zajistit pouze stát. Je to ostatně ten samý stát, který ekonomiku zastavil. Stát jediný má páky na to, aby ekonomiku takto zastavil, a proto současně, když tak mimořádně učiní, i s tím vznikající odpovědnost, aby doplnil peníze, které kvůli zastavení přestanou obíhat. Peníze jsou krví každého hospodářství. Teď potřebuje transfúzi. Potřebuje tedy dva klíčové kroky.
Vicepremiér Karel Havlíček odhaduje, že manko způsobené zastavením ekonomiky bude v polovině letošního roku dosahovat zhruba 650 miliard. Pokud stát tyto peníze roztočí uměle, a manko tak zalátá na dluh, letošní veřejný dluh k HDP by měl při předpokládaném desetiprocentním reálném propadu ekonomiky stoupnout ze zhruba 31 na nějakých 49 procent. Pro srovnání, německý dluh byl před úderem koronaviru kolem 60 procent HDP, což je zároveň hodnota příslušného maastrichtského kritéria pro přijetí eura. Rakušané měli před úderem veřejný dluh k HDP 70 procent, Francouzi dokonce kolem sta procent HDP.
Případná česká úroveň dluhu 49 procent HDP tedy představuje přijatelnou cenu za to, že se umělým, co možná nejadresnějším doplněním peněz (odpouštěním daní, výhodnými půjčkami, podpůrnými transfery, investičními projekty – „hladovými zdmi“…) na dluh navodí kýžená finančně-účetní iluze, že ekonomika vlastně zastavená není. Iluze, že k žádnému historicky mimořádnému propadu objemu výdajů a útrat v české ekonomice vlastně nedošlo.
Recese nastane tak jako tak, dodatečný dluh však může z hlubokého propadu učinit propad mělčí a zvýšit tak šanci, že krize bude mít alespoň do jisté míry očistný efekt – že se ji tedy podaří přečkat uspokojivému podílu firem a podniků, které jsou celospolečensky vysoce přínosné. Nezapomeňme, že pokud ekonomika o tyto své „perly“ přijde, povede to dlouhodobě k vyššímu dluhu, než je nějakých 49 procent HDP. To proto, že právě tyto perly nejvíce vydělávají třeba i na starobní penze. Stát sám žádné peníze nemá. Když vyplácí důchody, do značné míry vlastně jen přerozděluje část hrubého zisku firem či podnikatelů. Pokud nyní nepřežijí nejziskovější firmy, tím spíše se do budoucna navýší dluh a následně tedy i daně. Vskutku, stát jediný může v krizi, jako je tato, doplnit chybějící peníze. Stát jediný si totiž může tolik peněz napůjčovat. Vzniklý dluh však nebude splácet nikdo jiný než daňový poplatník. Stát je daňový poplatník.
V zájmu každého daňového poplatníka jsou tedy nyní hlavně dvě věci. Zaprvé to, aby se stát citelně, ale udržitelně zadlužil – tedy zhruba na oněch 49 procent HDP. Protože takové zadlužení umožní zachránit tolik firem a podniků, že dlouhodobě, řekněme v horizontu pěti až deseti let, bude Česko nakonec méně zadluženou zemí. Zadlužení čítající 49 procent HDP bude současně po odeznění koronavirové krize patřit v EU stále k těm podprůměrným, dost možná mezi nejnižšími vůbec. Zadruhé je v zájmu daňového poplatníka to, aby vládu vyšel její navýšený dluh co nejlevněji.
Opoziční politici by tedy co nejdříve měli odsouhlasit možnost provádění plnohodnotného kvantitativního uvolňování, jak ji navrhuje ministerstvo financí i Česká národní banka.
Pokud totiž bude ČNB moci kvantitativně uvolňovat, tedy odkupovat dlouhodobé vládní dluhopisy, pomůže, bude-li to třeba, stlačit úroky, které vláda za svůj dluh platí. Tím levnější tak pro stát bude doplňování peněz do stojící ekonomiky, a tím spíše tedy recese bude mělčí a očistná. Jde i o mezinárodní kontext. Jestliže nyní mohou kvantitativně uvolňovat nejen státy eurozóny, ale také už třeba Polsko, Rumunsko nebo Maďarsko, Česko se v těžké chvíli střílí do nohy, když to samé své centrální bance neumožňuje. V podstatě lze totiž říci, že za jinak stejných podmínek mezinárodní investoři levněji půjčí vládě té země, jejíž centrální banka může kvantitativně uvolňovat. Tak dnes finanční trhy fungují.
Samozřejmě, až nastanou lepší časy a ekonomika se stabilizuje, je třeba uměle roztočené peníze postupně zase stahovat. Centrální banka musí snižovat svoji rozvahu a vláda dluh. Z uplynulých deseti let je patrné, že vládám i centrálním bankám to činí obrovské problémy. To je však třeba řešit v příznivých časech, ne v časech krizových. V čase koronakrize jsou v podmínkách finančního systému dneška v zájmu daňového poplatníka popsané kroky: navýšení dluhu a možnost provádět kvantitativní uvolňování. Všechna jiná řešení jej vyjdou dlouhodobě dráž.
Míra nezaměstnanosti v březnu stagnovala, „náraz“ přijde v dubnu. Letos může vystoupat k úrovni deseti procent
Míra nezaměstnanosti v ČR v březnu ještě na opatření spojená s šířením koronaviru prakticky nereagovala. Vykázala tak úroveň tří procent, což je výrazně lepší výsledek, než s jakým trh počítal (ve střední hodnotě analytických odhadů trh dle Bloombergu počítal s úrovní 3,6 procenta). Mezi analytiky se dokonce objevovaly odhady, že by míra nezaměstnanosti mohla už právě za březen překonat pětiprocentní úroveň.
Nakonec však míra zůstává na své únorové úrovni, což je však pochopitelně jen přechodná situace, kterou nelze jakkoli přeceňovat. Trh práce obecně vykazuje značnou setrvačnost, takže koronavirový „náraz“ se projeví teprve v číslech za duben.
Dubnový nárůst míry nezaměstnanosti bude o to vyšší, že březen zatím prakticky žádný nárůst nezaznamenal. Nebýt koronavirového úderu, březnová nezaměstnanost by byla jen nepatrně nižší, činila by 2,8 nebo 2,9 procenta.
Překvapivá stagnace míry nezaměstnanosti odráží značně nepřehlednou situaci, kterou tuzemský trh práce a vlastně celá země v březnu procházela. Vyhlášení nouzového stavu a překotné uvádění vládních opatření na podporu ekonomiky vedlo mnohé zaměstnavatele k tomu, aby své rozhodnutí o rozsahu propouštění odložili do doby, kdy se situace alespoň částečně vyjasní. Stejně tak propuštění zaměstnanci mohli se svojí registrací na úřadu posečkat. Podobně vyčkávaly i mnohé OSVČ, které kalkulovaly s možností vládní podpory, o niž by při zrušení své registrace přišly.
Až během dubna lze tedy čekat opravdový „náraz“ koronavirové krize, takže tuzemský trh práce se otřese jako už dlouho ne, zejména pak oblast turistického ruchu, některých služeb či automobilového průmyslu. Míra nezaměstnanosti stoupne úrovni k pěti až šesti procent, v dalších měsících roku se pak může přiblížit k desetiprocentní hranici. Míra nezaměstnanosti by tak byla vyšší než v nejhorší etapě světové finanční krize z doby před deseti lety.
Záleží ovšem také na tom, jak razantní budou vládní opatření na podporu ekonomiky, jako jsou výhodné půjčky či kurzarbeit, a samozřejmě na tom, jak dlouho nakonec potrvá nouzový stav a další omezující opatření pro boj s koronavirem, a to jak v ČR, tak v zahraničí, zejména v zemích našich významných přímých a nepřímých obchodních partnerů.
V tuto chvíli se ale předpoklad opětovného rozjetí převážné části nyní „vypnuté“ ekonomiky ještě před koncem letošního prvního pololetí jeví jako až příliš optimistický, což nahrává tomu, že se v rámci tuzemského trhu práce naplní výše uvedené prognózované údaje. (8.4.2020)
