Hospodaření českého státního rozpočtu za rok 2020 končí suverénně největší „sekerou“ v historii veřejných financí České republiky. Výsledný schodek 367,4 miliardy korun by byl ještě začátkem roku 2020 zcela z říše sci-fi. Bohužel, v důsledku koronavirové krize se stává smutnou skutečností. Jen slabou útěchou je to, že deficit je od poloviny loňského roku plánován na 500 miliard korun. Toto číslo je třeba vnímat v kontextu tuzemského legislativního procesu jako maximální možné, nikoli jako částku, s níž bychom měli poměřovat nynější výsledek.
Na podporu ekonomiky v souvislosti s koronavirovou krizí šlo v roce 2020 ze státního rozpočtu celkem 216,5 miliardy korun, tedy necelých 60 procent výsledného schodku. Objemově největšími položkami v rámci této pomoci jsou následující:
1. Programy Antivirus A a Antivirus B (23,7 miliardy korun)
2. Zvýšení platby státu za státního pojištěnce (20,9 miliardy korun)
3. Jednorázový příspěvek důchodcům („rouškovné“) (15 miliard korun)
4. Nákup ochranných prostředků a jiné výdaje v souvislosti s covid-19 jako vakcíny či testy (14 mld. Kč)
5. Prominutí červnové zálohy na daň z příjmu právnických osob (13,5 miliardy korun)
6. Jednorázová kompenzace výpadku příjmů pro obce a města (13,4 miliardy korun)
7. Kompenzační bonus pro OSVČ (13,3 miliardy korun)
8. Prominutí pojistného na sociální zabezpečení placeného zaměstnavatelem (program Antivirus C) (13,3 miliardy korun)
Nad enormním schodkem státního rozpočtu a celý veřejných financí jistě nelze jásat. Objektivně řečeno, prakticky jakýkoli výraznější nárůst veřejného zadlužení je varovný. A to před sebou Česko stále hrne nutnost uskutečnění důchodové reformy či reformy financování veřejné zdravotní péče.
Hovořit však o rozvratu veřejných financí, je stále nepřípadné. A je to empiricky nepodložené.
Rozvratem veřejných financí lze nesjpíše chápat situaci, kdy je veřejný dluh v poměru k hrubému domácímu produktu tak vysoký, že snižuje hospodářský růst dané ekonomiky. Americká Univerzita George Masona loni v dubnu publikovala studii, která shrnuje závěry řady jiných odborných analýz z posledního desetiletí právě na toto téma. Klíčový závěr je takový, že v ekonomicky vyspělých zemí má dluh negativní dopad na ekonomický růst od pásma 75 až 100 procent HDP.
Empiricky podloženě tedy lze říci třeba to, že v rozvratu jsou veřejné finance eurozóny, která letos vykáže podle říjnové prognózy Evropské komise zadlužení v poměru k HDP čítající zhruba 102 procent. Nelze však říkat, že v rozvratu jsou veřejné finance Česka, které letos vykážou podle stejné prognózy úroveň zadlužení zhruba 38 procent HDP. Do rozvratu dokonce ani nespějí, jestliže podle Národní rozpočtové rady má Česko vykazovat úroveň zadlužení k HDP čítající 55 procent v roce 2025.
Znova, výraznější zadlužování je vždy varovné. O něco méně však tehdy, dochází-li k výraznému zadlužování většiny jiných srovnatelných zemí. To se právě děje. V letech 2013 až 2019 Česko snížilo svůj veřejných dluh v poměru k HDP pátým nejvýraznějším tempem v EU. Rychleji svůj dluh redukovaly už jen Irsko, Malta, Nizozemsko a Německo.
Obdobně bude třeba tuzemské veřejné finance zotavovat takto po nynější koronavirové krizi. Pokud ale jeden nebo dva roky s jejich zotavováním posečkáme, abychom zbytečně neochromovali celkovou poptávku v ekonomice, jde o součást proticyklické politiky státu.
Konsolidovat veřejné finance je třeba hlavně v hospodářsky příznivých časech. Příští dva roky přitom budou kvůli dozvukům koronavirové krize náročné. Zároveň postupně zmírní či vyprchá účinek podpůrných opatření typu programů Antivirus, kompenzačních bonusů, plošného odkladu splátek úvěrů a dalších. I proto je příhodné, že v těchto dvou náročných letech bude v účinnosti loni daňový balíček. Usnadní návrat k normálnímu chodu ekonomiky.
Investiční dohoda EU a Číny je prohrou celého Západu. Evropa měla počkat na Bidena
Investiční dohoda Evropské unie a Číny je prohrou Západu. Peking sice učinil krátce před jejím prosincovým dotažením ústupky, avšak ty vlastně jen potvrzují, že ve skutečnosti je dohoda vítězstvím právě Číny.
Číňané se totiž v souvislosti s úspěšným tažením Joea Bidena na Bílý dům začali v rostoucí míře obávat, že vznikne silná zájmová koalice, jejímiž pilíři budou USA a EU. A že tato koalice společně s dalšími státy, potenciálně třeba i včetně Indie, vyvine na Čínu koordinovaný tlak, a ta tak bude muset nakonec učinit citelnější ústupky, než jaké dělá za účelem dojednání dohody nyní.
EU se ovšem dotažením úmluvy dopouští téže chyby, kterou mnozí v uplynulých letech oprávněně vytýkali administrativě končícího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Trump postupoval vůči Číně jednostranně, místo aby spojil síly s EU a potenciálně dalšími zeměmi. Místo aby působil v rámci širší zájmové koalice, jednostranně s Čínou bojoval zejména prostřednictvím navyšování cel na její dovoz do USA. Tento jeho vlastní boj je méně účinný, než by byl postup v rámci širší mezinárodní fronty. Jakkoli USA a Čína před úderem pandemie na přelomu let 2019 a 2020 dojednaly úvodní fázi své obchodní úmluvy, zdaleka nelze hovořit o jednoznačném úspěchu USA. Trump navíc ještě kontraproduktivně stupňoval napětí v transatlantických vztazích, což Číně jen nahrávalo.
Od Bidenovy administrativy se v oblasti mezinárodního obchodu obecně čekají předně dvě věci. Zaprvé to, že změkčí postoj USA k EU a že dokonce třeba i obnoví jednání o úmluvě typu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), kterou Trump po svém nástupu do úřadu v roce 2017 shodil ze stolu. Zadruhé to, že fakticky nijak nesleví z vyostřeného postoje Trumpovy administrativy právě vůči Číně.
Peking si tedy snadno spočítal, že USA po Bidenově nástupu nijak „nevyměknou“, přičemž navíc hrozí to, co za Trumpa nehrozilo, tedy že vytvoří alianci s EU. Proto si Čína pospíšila, učinila mírnější ústupky, a plácla si s EU, aby tak ztížila, ne-li znemožnila účinný koordinovaný postup USA a EU vůči sobě samé. EU měla a mohla vyčkat, až se Biden v Bílém domě „rozkouká“ a pokusit se teprve poté, třeba i v rámci společného postupu s USA, přimět Čínu k výraznějším ústupkům a ke znatelnějšímu otevření a „pozápadnění“ své ekonomiky.
Čína zkrátka jen aplikovala určitou formu staletími osvědčené taktiky „rozděl a panuj“. Pravda, půdu jí pro to svým zmíněným jednostranným postupem připravil Trump. Jenže EU na styl Trumpova jednostranného jednání navazuje a střílí tak celý Západ do nohy, podobně jako Trump sám. Čína tak odchází posílena, neboť Západ nyní kulhá ještě více než za Trumpa, a to ještě dříve, než Biden vůbec začal v Bílém domě úřadovat.
Čínské ústupky poslední fáze jednání na úmluvě s EU zahrnují odstranění překážek pro zahraniční investice v oblastech elektromobility, telekomunikací nebo soukromého zdravotnictví, ale také v rámci finančních služeb, realitního sektoru nebo lodní přepravy. Jsou-li dosavadní zkušenosti vodítkem, Peking stejně jen otevírá sektory, v nichž již mají čínské subjekty vybudovanou neochvějně silnou pozici. Peking by měl dle dohody s EU také vykazovat větší transparentnost v oblasti svých průmyslových dotací. Dohoda však nijak neotevírá například oblast čínských veřejných zakázek a nevylepšuje uspokojivě ani možnost evropských firem účinně své investice v Číně ochraňovat. Má stále daleko k tomu, co by v oblasti investic vedlo k plně recipročnímu vztahu.
Sečteno, podtrženo, to že dochází k určitému posunu a k určitému otevření ze strany Číny, ještě neznamená, že nejde o promarněnou příležitost. Je to promarněná příležitost. Proto i prohra. Celého Západu.
Skiareály teď přicházejí o nemalé miliardy, kompenzace vlády nemusí stačit
Vláda dnes (4. 1.) bude jednat o koronavirových kompenzacích pro některé, dosud opomenuté obory, například provozy skiareálů. České lyžařské areály každoročně vytvářejí tržby za zhruba 60 miliard korun. A to hlavně během jarní, ale zejména pochopitelně zimní sezóny. Tyto tržby vytváří nejen 155 větších horských středisek a 300 menších lyžařských areálů, která v Česku jsou. Jejich provoz totiž dává práci – a dává tedy vydělat – také dalším provozovnám a profesím, přibližně 45 tisícům lidí. Půjčovnám lyžařského vybavení, lyžařským instruktorům a školám, vlastním ubytovacím zařízením, prádelnám, restauracím a obchodům v horských oblastech…
Během vánočního období české skiareály vytvářejí zhruba 35 procent svých tržeb, v této sezóně však byla kvůli protipandemickým opatřením možnost generovat tyto tržby zásadně ochromena. Od 27. prosince 2020 provozovatelé nesmějí spustit lyžařské vleky, lanové dráhy mohou fungovat jen pro turisty, obecně ale platí zákaz užívání sjezdových tratí. Ve skiareálech nefungují ani toalety, občerstvení a další služby.
Umrtvení lyžařské sezóny tak připravuje český lyžařský byznys až o zhruba 15 miliard korun. Nutno podotknout, že celý loňský rok byl pro tento byznys pohromou. Zima byla totiž poměrně teplá, navíc během jarní sezóny už částečně řádil koronavirus.
Během roku tak provozy v horských střediscích zaznamenaly zhruba 40procentní propad tržeb. Letní sezóna to rozhodně nezachránila. Za celý rok 2020 tedy tuzemský lyžařský byznys může na tržbách přijít o zhruba 30 miliard korun.
Jestliže vicepremiér Karel Havlíček na sklonku roku 2020 v rámci nově oznámených kompenzací slibuje vyčlenit na program Covid ubytování celkově 3,5 miliardy korun, je to částka o řád nižší. Není se co divit. V rámci programu bude mít ubytovací zařízení nárok průměrně na zhruba 200 korun za pokoj a noc. Jenže během vrcholné vánoční a novoroční sezóny si ubytovací zařízení v horských střediscích běžně účtují i pětkrát až šestkrát tolik.
Pro řadu ubytovacích zařízení v horských oblastech a na ně navázaných provozů tak může být nynější umrtvení sezóny likvidační, zejména pokud vláda rozhodne o takové podobě a rozsahu kompenzací, která bude citelně neadekvátní.
Přes milion a půl Čechů stále bydlí „jako sardinky“. Podíl Čechů žijících v přelidněné domácnosti ale klesl na historické minimum, navzdory citelnému zdražování nájmů i nemovitostí
V přelidněné domácnosti, „jako sardinky“, žije zhruba patnáct Čechů ze sta. Vyplývá to z nově zveřejněné statistiky Eurostatu (definice přelidněné domácnosti). V roce 2019 žilo dle tohoto úřadu v přelidněné domácnosti přesně 15,4 procenta obyvatel ČR. To je nejméně v celé historii sledování.
Ještě v roce 2007 žil v přelidněné domácnosti skoro každý třetí Čech, když daný podíl vykazoval hodnotu 32,7 procenta. Od té doby však setrvale klesá. To je pochopitelně příznivý vývoj, neboť značí, že počet Čechů, kteří žijí v diskomfortu, citelně klesá. Navíc má podíl přelidněných domácností vliv i na šíření nákaz typu té současné koronavirové, neboť přelidnění pochopitelně šíření viru nahrává. V přelidněných domácnostech je také náročnější realizace pracovní činnosti na bázi „home office“.
Lze tedy říci, že země s vyšším podílem přelidněných domácností jsou hůře připraveny na výzvy pandemické éry. Ať už z důvodu náchylnosti k rychlejšímu šíření nákazy nebo kvůli závažnějším obtížím při aplikaci práce z domova. Oboje se projevuje dokonce i na makroekonomické úrovni, neboť nákaza pochopitelně potlačuje ekonomický růst a neefektivní práce z domova zase podvazuje celkovou produktivitu práce.
Z tohoto hlediska je příznivé, že počínaje rokem 2017 je podíl obyvatel ČR, kteří žijí v přelidněné domácnosti, dokonce pod příslušným průměrem EU. I tak však platí, že v přelidněné domácnosti stále žije 1,64 milionu obyvatel ČR. Ve zmíněném roce 2007 to ale bylo 3,35 milionu obyvatel ČR.
V uplynulých letech ekonomické prosperity, od roku 2014, Češi těžili z výrazného růstu reálných mezd. Odhodlávali se tedy v poměrně vysoké míře k pořízení vlastní nemovitosti, a to zejména na hypotéku. Tím pádem i přes zdražující nemovitosti i nájmy docházelo k růstu komfortu tuzemského bydlení. Je to klíčový důvod, proč je nyní podíl obyvatel ČR bydlících v přelidněné domácnosti historicky nejnižší. (5.1.2021)
