Komentář Lukáše Kovandy: Kompletním přechodem na elektromobilitu sníží EU globální emise oxidu uhličitého pouze o 2 %

O tolik je pak Čína zase zvýší za pouhé dva roky jen svojí horečnou výstavbou uhelných elektráren.

Elektromobilitu vítejme, ovšem jen za té zásadní podmínky, že se prosadí tržně. Čemuž aktuálně související diskuse nenasvědčuje. Stoupenci elektromobility se zaklínají tím, že tento druh pohonu bude již za pár levnější než pohon spalovacích motorů. Fajn. Pokud tomu tak tedy bude, není třeba žádných podpůrných dotací, ani daňových úprav vedoucích k umělému zdražení benzínu či nafty. Široká veřejnost přece ráda sama od sebe pořídí vůz, který je levnější… a navíc třeba i tišší.

Skutečnost je ale taková, že zatím nikdo s jistotou říct neumí, že elektrický pohon opravdu v dotačně či daňově „necinknutém“, tedy férovém tržním konkurenčním boji tváří v tváří spalovacím motorům obstojí. Proto jsme nyní svědky tak silného tlaku různých lobbistů nebo neziskových organizací, které elektromobilitu tlačí málem s náboženským zápalem. Bohužel tím hlavně jen nechtěně odhalují, jak jsou si sami notně nejistí stran její perspektivy. Pokud by niterně byli přesvědčeni o tom, co hlásají navenek, tedy jaké terno elektromobilita představuje, měli by dávno zainvestováno v akciích Tesly & spol. A už by se jen „třásli“, až i zbytek veřejnosti prozře, zjistí to, co oni už vědí, a oni tak bezpracně zbohatnou masivním zhodnocením svých akciových investic.

Jenže dnes si v Česku elektroauto pořizují prakticky jen hodně bohatí lidé a snobové. Dávají na odiv svoji starost o životní prostředí (odborně jde o „virtue signalling“), ve skutečnosti více než čtyři pětiny doby za volantem jezdí na uhlí, ruský plyn a ruský uran – palivo Temelína i Dukovan. Kdo chce dnes v Česku nejvíce prospět životnímu prostředí, využívá co nejvíce veřejnou dopravu, zejména elektrifikovanou železniční. Všechno ostatní jsou zatím hlavně jen kecy & pózy & dojení (hlavně peněz daňového poplatníka).

Představme si totiž na chvíli, že by třeba celá EU kompletně přešla na plnou elektromobilitu. Veškerá osobní, ale také třeba kamionová doprava by byla výlučně elektro. Ani tedy žádné hybridy. Pak celosvětové emise oxidu uhličitého klesnou o přibližně dvě procenta. EU se totiž na globálních emisích podílí osmi procenty. A silniční doprava zodpovídá za přibližně čtvrtinu emisí oxidu uhličitého v EU.

Kompletní přechod na elektromobilitu by při současné úrovni technologického rozvoje učinil individuální dopravu finančně zcela nedostupnou chudým lidem, ale také podstatné části střední třídy. Nelze si jej představit bez drastického daňového zatížení fosilních paliv. Muselo by být daleko vyšší než třeba umělé zdražení benzínu v přepočtu o 18 korun na litr, jak zní návrh, který se tento týden objevil v Německu (a který by při zdražení ropy mohl vést v Německu k ceně benzínu v přepočtu až 70 či 75 korun za litr, viz zde). Při takovém zdražení by navíc došlo takřka jistě k občanským nepokojům, jaké představovaly třeba bouře takzvaných žlutých vest ve Francii. Pochopitelně by byly ohroženy miliony pracovních míst napříč EU. (v současnosti dává automobilový průmysl přímo či nepřímo práci takřka patnácti milionům lidí v EU) Elektromobilita totiž není tak náročná na lidskou práci jako výroba aut se spalovacím motorem.

Ale i pokud by EU ustála ztrátu milionů pracovních míst, občanské nepokoje a zhoršení životní úrovně všech obyvatel, nejvíce pak chudých a středních vrstev, stejně přechodem na elektromobilitu zajistí snížení globálních emisí oxidu uhličitého stále pouze o ona přibližně dvě procenta.

Jenže dvě procenta globálních emisí oxidu uhličitého nejsou ničím významným. Jeden příklad za všechny. Čína zodpovídá za přibližně 28 procent emisí oxidu uhličitého. Jenom ve druhém pololetí 2020 zodpovídaly emise jejich uhelných elektráren, které stále staví poměrně rapidním tempem, za nárůst čínských emisí čítající meziročně čtyři procenta. Globálně tedy čínské uhelné elektrárny, resp. jejich horečná výstavba aktuálně způsobují růst celosvětových emisí o jedno procento ročně. Takže to, co by EU „umazala“ za cenu obrovských sociálních a ekonomických nákladů spojených s plným přechodem na elektromobilitu, to Čína dožene při současném tempu výstavby uhelných elektráren za pouhé dva roky.

Kolik stálo 11. září Českou republiku? Zhruba 17,5 miliardy korun

Newyorské útoky z 11. září 2001, jejichž dvacáté výročí si dnes připomínáme, stěžejně přispěly k rozpoutání „války proti terorismu“, do níž se zejména na území Afghánistánu a Iráku zapojili také české vojenské jednotky. Česká republika za tyto mise do loňského roku vydala zhruba 17,5 miliardy korun.

Za vojenské mise v Afghánistánu vydal český stát v letech 2004 až 2020 celkem 16,44 miliardy korun. Za irácké mise do roku 2009 pak necelou miliardu korun. Vyplývá to z údajů v jednotlivých příslušných sněmovních tiscích každoročně vyhodnocujících nasazení sil ministerstva obrany na zahraničních misích. Ministerstvo obrany realizovalo související výdaje také ještě třeba v Kuvajtu nebo Pákistánu, ale ty již byly svojí výší relativně zanedbatelné. Celkový účet tedy zní opravdu zhruba na 17,5 miliardy korun.

Suma ale nezahrnuje například náklady na vyslání 6., resp. 11 polní nemocnice, jejichž lékařské týmy plnily v Afghánistánu své úkoly už v letech 2002 a 2003. Včetně polního chirurgického týmu je tvořilo více než 290 vojáků. Suma také nezahrnuje náklady střežení zastupitelského úřadu ČR v Kábulu, které od roku 2017 zajišťovala vojenská policie.

Jinak jsou ale zahrnuty všechny výdaje na a irácké afghánské mise, jež ministerstvo obrany za léta 2004 až 2020 vykázalo. Jedná se například o náklady zajištění působení skupiny speciálních sil, která v Afghánistánu operovala v letech 2004 až 2009 v rámci operace Trvalá svoboda. Nebo o náklady na vybudování a vedení vlastního provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru v letech 2008 až 2013.

Průměrně roční výdaje na zajištění pouze afghánských vojenských misí činily v období 2004 až 2020 celkem 967 milionů korun. Nejvyšší výdaje související s afghánskými misemi byly vykázány za rok 2009, tehdy dosahovaly 2,3 miliardy korun. Tehdy se časově překryly klíčové mise českých vojáků v Afganistánu, tedy zmíněné působení v rámci operace Trvalá svobody a působení lógarského týmu. Od roku 2009 měly roční výdaje na mise v Afghánistánu trendově sestupnou tendenci (voz graf níže), výdaje na irácké mise klesly v roce 2010 na nulu.

České daňové poplatníky tedy vyšly afghánské a irácké vojenské mise posledních takřka dvaceti let na nezanedbatelnou sumu bezmála osmnácti miliard korun. Vše ale nelze přepočítávat čistě na peníze. Česko plnilo svoji spojeneckou roli. Zlepšovalo si svoji pověst ve světě. Stavělo se za určité hodnoty.

Navíc, vrátíme-li k přepočítávání na peníze, necelá miliarda korun ročně, což je průměrný náklad afghánských misí, je z hlediska přínosů nakonec přijatelnou sumou. Takové peníze si Česko, tedy Češi, bude umět zase poměrně snadno vydělat. Co už vrátit bohužel nelze, jsou ztráty na životech českých vojáků, kteří během těch dvaceti let v misích souvisejících s „válkou proti terorismu“ zahynuli.

ČNB už tento měsíc asi zvýší úroky nejvíce od roku 1997

Hrozí, že inflace i tak lidem zdraží hypotéky na desetiletá maxima a nelze vyloučit ani bouře proti klimatickým cílům EU.

V České národní bance zřejmě po zveřejnění srpnové inflace nastal malý poplach. Opravdu se nestává často, aby skutečná inflace překonala tu, kterou ČNB prognózuje, o celý jeden procentní bod. Ale to se právě stalo. ČNB ve své aktuální prognóze předpokládala, že za srpen vykáže meziroční růst spotřebitelských cen hodnotu 3,1 procenta, ve skutečnosti to však byla 4,1 procenta. V určitém poplachu však není jen ČNB, ale celý trh. Ani nikdo z tržních hráčů, českých či mezinárodních, jako jsou banky, fondy a jiné finanční instituce, nečekal tak razantní inflaci.

Je to ale ještě závažnější. Pokud totiž obecná inflace nepříjemně zaskočila centrální banku natolik, že je na místě mluvit o „malém poplachu“, pak hodnota jádrové inflace spouští alarm se vším všudy. Její výše totiž vskutku alarmující. Za srpen činí 4,8 procenta. Je tak nejvyšší od 90. let (viz Graf 1 níže). Přitom obecná inflace – ta s aktuální hodnotou 4,1 procenta – je nejvyšší „jen“ za posledních třináct let.

Graf: Míra jádrové inflace v ČR vylétla v srpnu na hodnotu 4,8 procenta meziročně, nejvýše od 90. let. (zdroj: ARAD, ČNB)

Jenže při provádění měnové politiky, kterou má u nás v gesci ČNB, je to předně právě jádrová inflace, na kterou se klade zřetel. Je totiž na rozdíl od obecné inflace očištěna o tradičně kolísavější položky typu cen potravin nebo cen energií. Jinými slovy, je ta právě inflace jádrová, tedy inflace stabilnějších položek spotřebního koše, která nyní vykazuje nejvyšší hodnotu od 90. let. A tím právě je celá věc závažnější, neboť to znamená, že se takto vysoká inflace může také stabilněji udržet. Právě proto, že její výpočet staví na stabilnějších, méně kolísavých položkách.

Pokud se ovšem bude vysoká jádrová inflace až kolem pěti procent držet delší dobu, propíše se do očekávání lidí a firem v Česku a také se promítne do mzdových vyjednávání. Už nepůjde tak snadno říkat, že jde o přechodný dopad pandemie. Jakmile se ovšem citelně navýší inflační očekávání lidí a firem a jakmile se poměrně stabilně citelné tempo růstu spotřebitelských cen propíše také do mzdových vyjednávání, čelí ČNB velké potíži. Ta spočívá v tom, že akutně hrozí, že se jí nebude dařit držet inflační očekávání, a tedy nakonec inflaci samotnou, takzvaně ukotvenou. Tedy že inflace „ulítne“ od svého inflačního cíle, stanoveného na úroveň dvou procent, a ČNB tím přestane plnit svůj zákonný mandát.

Je to tedy zejména alarmující úroveň srpnové jádrové inflace, která v příštích týdnech a měsících přiměje Českou národní banku, aby dlouho nevídaným způsobem utahovala svoji měnovou politika. Tak, aby inflační očekávání krotila, jak jen to bude možné (70 procent inflace nyní „dovážíme“, jak nedávno uvedl v televizním rozhovoru s autorem textu guvernér ČNB Jiří Rusnok, a dováženou inflací ČNB těžko něco zmůže). Stále pravděpodobnější je tudíž to, že na měnověpolitickém zasedání už teď koncem září zvýší ČNB základní sazbu hned o 0,5 procentního bodu. Naposledy takto razantně ČNB zvyšovala základní sazbu před bezmála čtvrtstoletím, v červnu 1997, při tehdejší měnové krizi.

Na poplašnou úroveň srpnové inflace a očekávané razantní kroky ČNB už včera rychle zareagoval trh. Upravil svá očekávání právě ohledně utahování měnových šroubů ČNB. V příštích dvanácti měsících tak podle nynějších sázek trhu dojde k nárůstu základní úrokové sazby české centrální banky z nynější úrovně 0,75 procenta na 2,25 až 2,5 procenta. Přitom ještě předevčírem trh sázel na to, že to bude jen do pásma od dvou do 2,25 procenta.

Graf: Trh po včerejším zveřejnění srpnové inflace začal sázet na to, že ČNB během dvanácti měsíců zvýší základní sazbu až na 2,5 procenta (zelená křivka), zatímco doposud mínil, že to bude nejvýše na 2,25 procenta (žlutá křívka). (zdroj: Bloomberg)

Pokud by se základní sazba ČNB dostala až na 2,5 procenta, jak nyní nově sází trh, a tam se udržela po nějaký čas, kromě jiného znatelně zdraží hypotéky. Když byla naposledy základní úroková sazba ČNB po delší dobu na úrovni 2,5 procenta, v letech 2006 až 2007, pohybovala se průměrná úroková sazba hypoték v ČR v pásmu od zhruba čtyř do 4,4 procenta. Nyní průměrná sazba hypoték činí přibližně 2,3 procenta. Nelze tedy vyloučit, že právě i kvůli včerejší poplašné inflaci zdraží hypotéky v ČR v příštích dvanácti měsících v průměru až o dva procentní body. To už by znamenalo zásadní zhoršení dostupnosti financování vlastního bydlení. A také problém pro ty, co už nyní splácejí svoji hypotéku takzvaně „na krev“.

Trh nyní míní, že základní sazba ČNB vystoupá nejvýše ve zhruba právě dvanáctiměsíčním horizontu a pak bude zase klesat. S tím by ustal i tlak na zdražování hypoték. Jenže pokud by se ČNB nepodařilo zkrotit razantním zvýšením základní sazby inflační očekávání a ta by se propsala do mzdových vyjednávání, hrozí trvalejší výraznější inflace. Tu navíc může podpořit nynější veřejná diskuse o klimatickém balíčku EU, „Fit for 55“, která v lidech upevňuje přesvědčení, že zelená opatření a kroky typu nástupu elektromobility budou nákladná a že zásadně neblaze dopadnou na peněženky řadových občanu. Budou-li nákladná, budou inflační.

Stačí se podívat třeba do sousedního Německa, které jde v čele snahy o zazelenání Evropy a dosažení vytyčeného cíle uhlíkové neutrality do roku 2050.  V Německu inflace není o nic slabší než v ČR, dosahuje tam dokonce takřka třicetiletých maxim. Třeba elektřina je teď v Německu nejdražší v dějinách.

Inflace v Česku letos ještě zrychlí, až k úrovni pěti procent, a stejně tak nabere dále na tempu právě v Německu a jinde v EU. Pořádně k jejímu roztočení přispěje kromě jiného další růst cen zemního plynu, který souvisí se snahou o zelenější Evropu. Velkoobchodní cena plynu letos v EU stoupla o 200 procent, na rekord (viz Graf 3 níže). Drahý plyn zdražuje elektřinu, neboť ta se vyrábí právě i z něj. A také samozřejmě z uhlí. To tedy také zdražuje, coby náhražka plynu. K výrobě elektřiny z uhlí je třeba emisních povolenek, takže i jejich cena letí vzhůru, na historicky rekordní úroveň. Už citelně přesahuje 60 eur za kus. Letos na podzim a v zimě tak energie – plyn i elektřina – zdraží domácnostem v EU, i těm českým, až o 25 procent.

Graf: Cena zemního plynu v EU je na historickém rekordu (modrá křivka). Na rekordu je také v Británii (bílá křivka). (zdroj: Bloomberg)

Kromě toho, že letos v Evropě málo foukalo, takže větrné elektrárny vyrobily jen poměrně málo elektřiny, je dalším důvodem růstu cen energií v EU fakt, že Gazprom omezil své dodávky plynu. Letos v prvním pololetí byly zřetelně nižší než ve stejném období let 2018 nebo 2019. Výsledkem je, že   hladké a nerušené, jak jen si v Moskvě přejí. Ostatně ruský prezident Vladimir Putin už přispěchal s tvrzením, že plynovodem bude dodávat Německu plyn třikrát levněji, než jaké jsou nyní jeho ceny v EU. Rozděluje a možná i opanuje. Éra povážlivě vzrůstající energetické závislosti EU na Rusku tím ale teprve začíná.

Ceny energií, včetně plynu, jsou z jádrové inflace, jak už víme, vyloučeny. Nicméně očekávání lidí a firem, že zelenání Evropy bude pro celou evropskou ekonomiku znamenat velké náklady, nejen energetické, ale i geopolitické, v nich může upevnit dojem, že výrazná inflace bude opravdu trvalejšího rázu.  Pak by skutečně nastala nová etapa vyššího cenového růstu, která v době mizivě úročených úspor (v ČR se úroky úspor teď zvedají, byť pomalu) může přinést sociální bouře, a nakonec i smést ambiciózní zelené projekty EU.

Maláčová s Babišem se přetahují, kdo více zvýší platy ve veřejné sféře

Přitom již nynější přidávání je neudržitelné a vysoce předčí růst mezd v soukromé sféře.

Politici se před volbami předhánějí ve slibování platového navýšení. Premiér Andrej Babiš před týdnem záměr zvyšování platů ve veřejné sféře zdůvodnil vyšší inflací. Ministerstvo financí ji ve své aktuální, srpnové prognóze letos odhaduje na 3,2 procenta, příští rok pak na 3,5 procenta.

Pokud by nakonec na Babišova slova došlo, a platy státních zaměstnanců se navyšovaly o 3,5 procenta, vyjde to veřejnou kasu na dalších osm miliard korun ročně.

Šéf sociální demokracie Jan Hamáček zašel ještě dále. Dnes jeho slova potvrdila spolustranice Jana Maláčová, šéfka resortu práce a sociálních věcí. Chce jako Hamáček pro každého zaměstnance veřejné sféry navíc pevnou částku tří tisíc korun měsíčně. Zaměstnancům veřejné sféry by se tak měsíční výdělek navýšil průměrně zhruba dvojnásobně v porovnání s Babišovým záměrem. Hamáčkovo, resp. Maláčové přidávání by veřejnou kasu, tedy daňové poplatníky, přišlo přibližně na sedmnáct miliard korun ročně.

Takové přidávání není žádoucí, ani udržitelné, a to platí jak pro Babišovo, tak zejména Hamáčkovo, resp. Maláčové přidávání. Dále se rozevřou nůžky mezi výdělky ve veřejné a soukromé sféře. Odstrašujícím příkladem je přitom už vývoj v letošním druhém čtvrtletí.

Mzdy v Česku po očištění o inflaci během něj rostly meziročně nejvýrazněji minimálně od roku 1997, konkrétně o 8,2 procenta. Závratný růst byl dán poníženou základnou loňského druhého čtvrtletí, kdy na ekonomiku i na mzdy nejtíživěji dolehla tehdy vrcholící pandemie. Také byl ovšem dán tím, že se letos ve druhém kvartále vyplácely mimořádné covidové odměny zdravotníkům. Co však skutečně zaráží, je nebývalý rozdíl v růstu výdělků ve veřejné sféře a ve sféře soukromé. V prvně jmenované sféře rostly výdělky tempem 17,7 procenta. V soukromé sféře mzdy stoupaly jen ani ne polovičním tempem, o 8,8 procenta. Platy ve veřejné sféře táhly právě výdělky v sektoru zdravotní a sociální péče, kde narůst činil extrémních takřka 44 procent.  K poklesu mezd došlo v jediném sektoru, a sice v peněžnictví a pojišťovnictví. Takže tento sektor má zásadní podíl na tom, že v soukromé sféře rostly výdělky výrazně pomaleji než ve sféře veřejné.

Stav, kdy výdělky ve veřejné sféře rostou dvojnásobným tempem oproti sféře soukromé, v níž dokonce někde i klesají, je zvláště v době těsně po prudkém ekonomickém propadu zcela neudržitelný. Fakticky se totiž platy ve veřejné sféře platí z daní sféry soukromé, nebo z dluhu, což jsou ovšem jen budoucí daně sféry soukromé. Pokud v něčem takovém chtějí Babiš nebo Hamáček pokračovat, měli by nejprve ozřejmit, kdy v hospodaření státu najdou pro takové navýšení odpovídající úspory. Do dluhu nelze sahat věčně. Dluh jsou jen budoucí daně. (12.9.2021)