Dneškem končí nejztrátovější olympiáda v dějinách. Ztráty tokijské olympiády z největší částí zaplatí japonský daňový poplatník. Přitom přes 80 procent Japonců si konání her kvůli pandemii nepřálo ani v letošním roce, po jejich loňském odložení.
Celkové náklady her se nakonec šplhají v přepočtu zhruba k 320 miliardám korun. To je dvojnásobek nákladů, s nimiž se počítalo, když japonské metropoli byla olympiáda přidělena.
Nejde o nic mimořádného. Vícenáklady jsou fenoménem řady velkých projektů za veřejné peníze, v případě olympiád posledního půlstoletí dosahují průměrně až přes 200 procent. Uspořádání her tedy běžně bývá až třikrát nákladnější, než uvádějí kalkulace, na jejichž základě je pořadatelství uděleno. Z tohoto hlediska je tedy pouze dvojnásobné překročení nákladů v případě dnes končících her ještě poměrně příznivým výsledkem.
Neúčast publika na sportovištích tokijských her ale připravila japonskou ekonomiku v přepočtu o zhruba patnáct miliard korun. Přibližně polovina této ztráty vzniká v důsledku neúčasti zahraničního publika, druhá pak kvůli neúčasti publika domácího. Jen ztráta za neprodané lístky činí necelých pět miliard korun. Pokud by se hry nekonaly vůbec, jak si přála právě drtivá většina japonského obyvatelstva, činila by ale ztráta zhruba 92 miliard korun.
Hlavní břímě ztrát ponesou město Tokio a japonská vláda. Což právě ve finále znamená, že drtivou většinu ztrát nakonec uhradí právě japonský daňový poplatník. Jeho daně totiž plní veřejné kasy jak na komunální, tokijské úrovni, tak na úrovni celostátní.
Ztráty olympiád jsou obecně zespolečenšťovány. Rozpočítány mezi miliony a miliony daňových poplatníků. Všichni se skládají a nikdo nemá pocit, že by na tom byl hůře než libovolný spoluobčan. A to i když je ztráta enormní, jako je tomu v případě dnes končící olympiády. Právě proto se Japonci v průzkumech většinově vyjadřovali v tom smyslu, že si hry nepřejí, ač by to pro ně bylo ještě ztrátovější, než když proběhly alespoň v omezené podobě.
Rekordní byla olympiáda z hlediska přílivu sponzorských peněz. Desítky zejména japonských podniků jako Toyota nebo Panasonic zaplatily na sponzorských příspěvcích na 70 miliard korun. Zaplatily tedy velké peníze za něco, co jim nyní přináší spíše negativní publicitu. Právě kvůli nesouhlasu většiny Japonců s konáním her.
Negativní reputační újma bude pro sponzory tím závažnější, čím výrazněji se rozšíří delta mutace covidu. Ta se nyní poměrně rychle šíří právě zejména řadou asijských zemí. Konání her epidemickou situaci v Japonsku jistě nezlepšilo.
V neposlední řadě se „prohnou“ také pojišťovny, resp. „pojištovny pojišťoven“, totiž zajišťovny. Těm narůstá pojistné, resp. zajistné plnění například právě kvůli neúčasti diváků. Tato plnění pojišťoven, resp. zajišťoven dosáhnou dohromady bezmála devět miliard korun.
Řidič elektromobilu je v ČR závislejší na ruských surovinách než řidič vozu se spalovacím motorem. Elektromobil je však lákavější kvůli snobskému efektu a signalizaci ctnosti
Průměrný majitel elektroauta v ČR pohání svůj vůz po více než čtyři pětiny jízdního času uhlím, ruským plynem a ruským palivem jaderných elektráren TVEL. Plyne to z aktuálního složení zdrojů na výrobu elektřiny, jak je zachycuje tabulka ČTK níže. Navíc platí, že řidič elektromobilu je závislejší na ruských surovinách než řidič vozu se spalovacím motorem.
Elektřina potřebná k pohonu elektromobilu se loni v Česku vyrobila z 9,6 % z plynu a ze 40,8 % z jádra, jak zachycuje druhá tabulka níže. To je dohromady 50,4 %. Z více než poloviny jízdní doby je tak průměrný elektromobil poháněn elektřinou z ruského plynu a ruského jaderného paliva. Palivo do jaderných elektráren, stejně jako plyn, dováží Česko výhradně z Ruska (byť v případě plynu z menší části oklikou přes jiné země).
Zato ruská ropa měla loni 49% podíl na jejím celkovém dovozu do ČR. Výrazným dovozcem jsou také Ázerbájdžán nebo Spojené státy, jak dokumentuje třetí tabulka níže. Navíc zhruba třetinu benzínu a nafty spotřebovaných v ČR dovážíme ze zemí jako Rakousko nebo Německo. Část z těchto dovezených pohonných hmot má svůj původ také v ruské ropě. Z ruské ropy také pochopitelně vyrábíme i v Česku produkovaný benzín a naftu. Celkově ovšem tedy platí, že z ruské ropy je dokonce méně než 49 % celkového objemu pohonných hmot spotřebovaných v ČR.
Zatímco tedy průměrný řidič elektromobilu využívá jako zdroj pohonu ruské suroviny ve více než polovině jízdní doby, průměrný řidič vozu se spalovacím motorem je využívá v méně než polovině jízdní doby.
Nabízí se tak otázka, proč jsou pro některé řidiče relativně dražší elektromobily atraktivnější než vozy se spalovacím motorem, přestože jsou přitom ještě elektroauta závislejší na ruských surovinách. Zásadní část vysvětlení se opírá o fenomén snobského efektu, s nímž běžně pracuje mikroekonomie. Jde o jeden z projevů takzvané okázalé spotřeby. To je spotřeba, kterou člověk demonstruje druhým svoji majetnost, společenské postavení nebo jiný atribut.
Snobský efekt je však v tomto případě zastírán takzvanou signalizací ctnosti, což je další pojem, s nímž dnes pracuje například behaviorální ekonomie. Kombinace snobství a demonstrace ctnosti a ušlechtilosti, totiž starosti o životní prostředí, je zejména pro některé majetné lidi zvláště lákavá, takže hlavě proto u nás sem tam spatříme na silnici nějaké to elektroauto.
Kdo ale chce autenticky chránit přírodu, jezdí veřejnou dopravou, hlavně železniční. Ta však není tak atraktivní, neboť nemá ani potenciál snobského efektu, ani signalizace ctnosti.
Řidiči elekroaut tedy nejezdí "environmentálně čistě", "zeleně". Navíc pohon jejich vozů je závislejší na ruských surovinách než pohon vozů se spalovacím motorem. Proto je vysoce sporná otázka možného dotování elektroaut. Daňový poplatník, který třeba ani auto nevlastní, by zřejmě neměl platit vozy poháněné převážně uhlím a ruským plynem a jaderným palivem, s rizikem jejich produkce za neodpovídajících environmentálních a sociálních standardů.
Důchody budou zase ještě vyšší. Valorizovaná složka se kvůli inflaci zvyšuje ze 460 na 500 korun, důchodci si v průměru tedy polepší o 800 korun