Lídři zemí Evropské unie se dnes nad ránem v Bruselu dohodli na hlavních obrysech takzvaného fondu obnovy. Celkový objem fondu bude činit 750 miliard eur, což odpovídá původnímu, květnovému francouzsko-německému návrhu. Po tvrdých bruselských vyjednáváních se ale mění poměr nízkoúročených půjček a grantů, čili nevratně poskytnutých peněz, mezi které je fond rozdělený. Na granty půjde 390 miliard eur, zatímco na půjčky 360 miliard. Původní plán přitom počítal s tím, že na granty připadne hned 500 miliard, kdežto na půjčky 250 miliard.
Hlavním příjemcem pomoci by měla být Itálie, které připadne 82 miliard eur grantů a 127 miliardy eur půjček, tedy celkem takřka 28 procent celkového objemu fondu.
Bruselský summit, který započal v pátek, je jedním z nejdelších v historii EU. Svojí délkou jej o kousek překonává jedině summit ve francouzském městě Nice, který proběhl koncem roku 2000 a na němž lídři tehdejší EU dohodli reformu unijních institucí a vytvořili tak podmínky pro východní rozšíření Unie.
Dohody na bruselském summitu nakonec bylo dosaženo za cenu ústupků. Největší ústupek spočívá v tom, že se o 110 miliardy eur snižuje objem peněz fondů, které budou rozděleny ve formě nevratné, tedy ve formě grantů. Paříž s Berlínem v tomto ohledu ustoupily státům Nizozemsku, Dánsku, Švédsku, Finsku a Rakousku, které považovaly granty v objemu 500 miliard za příliš velkorysý návrh. Ke konci summitu v rámci dosažení dohody také došlo ke zmírnění podmínění čerpání peněz fondu dodržováním demokratických principů tak, aby schválení fondu obnovy nestálo v cestě případné polské, ale zejména maďarské veto.
Dalšího ústupku se dočkaly Dánsko, Nizozemsko, Německo, Rakousko a Švédsko, které mohou počítat s takzvaným „rabatem“ v objemu přes 50 miliard eur. Tento „rabat“ znamená ponížení jejich příspěvku do řádného rozpočtu EU, tedy do sedmiletého finančního rámce na léta 2021 až 2027, který byl v Bruselu dojednáván taktéž.
Vzhledem k tomu, že skoro třetina fondu obnovy je navázána na boj s dopady klimatické změny, vzniká dneškem největší finanční balík historie soustředěný na otázky řešení environmentální problematiky. Zmíněná takřka třetina prostředků z fondu obnovy, jež půjde na zelená opatření, se totiž spojí se stejně zaměřenými výdaji z řádného sedmiletého finančního rámce, což právě v rámci takzvaného Nového zeleného údělu dává vzniknout dějinně největšímu balíku na podporu environmentálních opatření.
Pokud měl bruselský summit EU veřejnosti demonstrovat jednotu Evropské unie v krizovém čase, pak se to tak úplně nepodařilo. Lídři zemí EU se naživo viděli po dlouhých měsících, ale záhy po zahájení jednání už padala i osočení z vydírání. Samotná skoro rekordní délka summitu také na první pohled svědčí spíše o tom, že se propast mezi „šetrným Severem“ a „rozmařilým Jihem“ spíše prohlubuje, než aby se zahlazovala.
Nicméně euro jako takové zůstává pevné. Pevnější než leckdy jindy. Dnes zhodnotilo do blízkosti svého maxima vůči dolaru za posledního zhruba půldruhého roku, v jednu chvíli se prodávalo i za 1,147 dolaru. Přes všechny rozmíšky totiž devizoví obchodníci a investoři spatřují pravou podstatu. Pod nánosem svárů a tahanic je stále zřetelnější cesta k dluhové, a potažmo fiskální unii. Po ní mnozí ekonomové volají dlouhá léta. Například Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, ve své nedávné knize na téma eura varuje, že pokud se nepodaří ustavit fiskální unii, bude smrt eura nakonec jediným způsobem, jak ještě vůbec zachránit pokračování evropské integrace.
Dosud nikdy v minulosti EU se „uvzájemnění dluhu“ nediskutovalo mezi lídry EU tak konkrétně jako nyní v Bruselu. Z hlediska dějin ekonomické integrace jde nepochybně o zásadní milník. Zpevňování eura svědčí o tom, že trhy jsou přesvědčeny o ekonomické prospěšnosti dluhové unie. Tu lze chápat jako zárodek budoucí unie fiskální, která může být vzpruhou unii měnové – tedy i euru jako měně. Hospodářská politika prakticky jakéhokoli svébytného ekonomického celku stojí na dvou pilířích: jedním je měnová politika, druhým politika fiskální, tedy daňová a rozpočtová. Bez fiskální unie stojí eurozóna stále jen na jednom pilíři, euru, který sice odolává, ale hrozí mu trouchnivění a zborcení.
Koronavirus obavu z trouchnivění a zborcení eura zintenzivnil, neboť přivedl na pokraj bankrotu Itálii. To už je opravdu významná ekonomika, jejíž pád by mohl rozbít celou po desetiletí pracně budovanou unijní stavbu.
Německo pochopilo, že zhroucení této stavby znamená konec vnitřního trhu. Pochopilo, že se mu vyplatí poskytnout miliardy na záchranu Itálie, jelikož v ní má i své klíčové odbytiště. V čase celosvětového růstu protekcionismu a obchodních bariér si Německo nemůže dovolit poztrácet další svůj důležitý exportní trh. Francie také tuší, že i v jejím zájmu je záchrana Itálie a vnitřního trhu. Francouzské banky mají v Itálii enormní angažmá. Navíc v případě Paříže platí, že nikdy neví, kdy bude sama takovou celoevropskou pomoc sama potřebovat.
Tíživé okolnosti a strach z vážného narušení jednotného vnitřního trhu, a to v době geopoliticky značně nevyzpytatelné, tak dvě největší evropské ekonomiky tlačí k ustavení dluhové unie, které se ještě před deseti lety při světové finanční krizi a následně i při krizi řecké vyhnuly. Zejména Německo tehdy ještě dávalo přednost mínění veřejnosti u sebe doma. Nyní však již odcházející kancléřce Merkelové na mínění veřejnosti tolik záležet nemusí. Navíc samotný německý průmysl by se pochopitelně otřásl daleko závažněji při pádu Itálie než při krachu Řecka, které je z evropského hlediska málo významnou ekonomikou.
Za poslední léta také evropská politika znatelně „zezelenala“. Merkelová s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem proto dluhovou unii světu prodávají právě jako fond obnovy. Lakují jej nazeleno, aby se vemluvili veřejnému mínění, mnohem citlivějšímu než před deseti lety právě na environmentální problematiku. Vznikající dluhová unie se tak nenazývá, jak by věcně měla, tedy jako „fond záchrany Itálie“, nýbrž marketingově povšechně, coby fond obnovy. Přičemž jednotliví eurounijní politici si už do náplně fondu doplní, co ve vztahu k domácímu voličstvu zrovna potřebují: ten zdůrazní, že jde hlavně o obnovu životního prostředí, ta zase, že o obnovu ekonomického postavení Unie ve světě, kterou umožní rozsáhlé investice do digitalizace.
Pravdou ale je, že mnohé menší země EU zásadní naléhavost vzniku fondu obnovy nepociťovaly. Taková Česká republika se z koronavirové krize zotaví plus minus stejně, ať už fond obnovy existuje či nikoli. Podobně jsou na tom rozpočtově odpovědnější země, označované za „šetřílky“, tedy zmíněné Nizozemsko, Rakouskou, Dánsko, Švédsko a po uplynulém víkendu vlastně i Finsko. Čelní politici těchto zemí dávají jako Německo před deseti lety stále přednost domácímu veřejnému mínění. Přesto i oni jsou okolnostmi do dluhové unie tlačeni. Trochu vzdorují, vymění pár invektiv, ale nakonec se „zařadí“.
Souběžná existence fiskální a měnové unie dává ekonomický smysl a může ekonomiku eurozóny – a potažmo celé Evropy – skutečné povznést. Dohoda na fondu obnovy tak může spustit proces dlouhodobějšího zpevňování eura vůči dolaru. Americká měna se ocitá pod tlakem i bez dohody o fondu obnovy, neboť její zpevňování podvazuje explodující zadlužení Spojených států a stoupající zahraničněpolitický izolacionismus nejsilnější světové ekonomiky.
Na vlně posilování eura k dolaru by se svezla také česká koruna. Fond obnovy je totiž vnímaný jako pozitivní impuls pro celou evropskou ekonomiku, nikoli jen pro eurozónu. Podle současného konsensu trhů se bude dolar prodávat za méně než dvacet korun v průběhu roku 2023. Dohoda na fondu obnovu ale může nastání takového zpevnění české měny vůči té americké uspíšit.
Zakladatel Amazonu Jeff Bezos včera během 24 hodin zbohatl o takřka pětinásobek celoživotně budovaného majetku Andreje Babiše. Každé tři vteřiny Bezos vydělával tolik, co běžný Čech celý život
Zakladatel Amazonu Jeff Bezos včera za jediný den zbohatl o třináct miliard dolarů. Jedná se o největší jednodenní nárůst bohatství kterékoli konkrétní osoby od roku 2012, kdy agentura Bloomberg spustila svůj dennodenně průběžně aktualizovaný žebříček nejmajetnějších lidí světa.
V přepočtu na koruny tak Bezos jen během včerejšího dne zbohatl o zhruba 302 miliardy korun. Za pouhých 24 hodin tak americký byznysmen zbohatl o 4,6násobek celoživotně budovaného majetku Andreje Babiše, resp. jeho svěřenských fondů. Objem Babišova majetku, resp. jeho svěřenských fondů Bloomberg odhaduje v přepočtu na 65 miliard korun.
Bezos také včera během jediného dne nashromáždil dodatečné bohatství v objemu o zhruba 42 miliard korun převyšující celoživotně budovaný majetek nejbohatšího Čecha Petra Kellnera.
Zakladatel Amazonu včera bohatl tempem 12,6 miliardy korun za hodinu. Každou minutu včera vydělával přibližně 210 milionů korun. Každou vteřinu pak své bohatství rozšiřoval o 3,5 milionu korun.
Aktuálně průměrná hrubá mzda v ČR činí 34 077 korun měsíčně. To v případě běžného bezdětného člověka odpovídá 25 557 korunám. Průměrný Čech tedy potřebuje 11,4 roku na to, aby vydělal tolik, nač si během včerejška každou jednu vteřinu přišel Bezos.
Střední hodnota mezd v ČR, neboli medián, letos v prvním čtvrtletí činila 29 333 korun. To v čistém vyjádření představuje 22 281 korun. Běžný bezdětný Čech tedy potřebuje třináct let na to, aby vydělal tolik, co Bezos včera vydělával každou sekundu. Za celý profesní život, tedy za zhruba 40 let, tak při současné úrovni cen a mezd v tuzemské ekonomice a kursu koruny k dolaru nemá běžný Čech šanci vydělat o moc více, než jen během včerejšího dne vydělával Bezos každé tři vteřiny.
Bezosovi k astronomickému bohatnutí pomohl hlavně dramatický růst ceny akcií Amazonu. Jejich cena za den poskočila o 7,9 procenta, nejvíce od prosince 2018. Od začátku letošního roku akcie firmy přidaly 73 procent. Investoři věří, že online obchodním platformám typu Amazonu patří budoucnost, navíc se firma úspěšně zabydluje také v jiných segmentech, třeba v cloudových službách. Koronavirová krize pak její postavení spíše ještě výrazně posílila, neboť trhy si krizi vykládají tak, že uspíší přesun podstatné části maloobchodu a služeb z kamenných prodejen právě do online prostředí.
Rychleji než minulý týden, ale stále pomalu: Pokud stát bude poskytovat pomoc firmám v rámci programu COVID III tempem prvních 40 dní jeho fungování, program se dočerpá za zhruba 28 let
Objem pomoci státu firmám a podnikatelům zasažených koronavirovou krizí se zvyšuje, a to dokonce zrychlujícím tempem, které je však stále ještě až příliš pomalé. Vyplývá to z údajů k čerpání v rámci jednotlivých programů COVID, které v aktualizované verzi zveřejnila Česká národní banka.
Zveřejněné údaje jsou platné k 10. červenci a pokrývají tedy bezmála 1,5 měsíce fungování programu COVID III. Ten byl naplno spuštěn začátkem června. Celkový objem čerpaných prostředků činil 10. červenci 1,97 miliardy korun. Přitom ovšem celková „palebná síla“ programu COVID III činí až 495 miliard korun, takže dosud se vyčerpala pouze necelá 0,4 procenta celkového potenciálního objemu. Pokud by se tímto tempem čerpalo i nadále, celý program se dočerpá za necelých 28 let. Jde pochopitelně o hypotetický příklad, který však ilustruje, jak slabá zatím poskytnutá pomoc je v porovnání s potenciálem, který program má a jímž se často zaštiťují i vládní politici. Je to však relativně pozitivní posun, alespoň tedy vzhledem k situaci platné na základě dat zveřejněných před týdnem, tedy dat k 3. červenci. Tehdy vycházelo, že program COVID III se při tempem čerpání prvního měsíce fungování vyčerpá za zhruba 38 let.
Slabé čerpání programu COVID III však není jen otázkou „nabídky“, resp. možných překážek na straně státu, například v podobě přemíry požadované byrokracie, ale také „poptávky“. Poptávka firem po pomoci je totiž výrazně slabší, než se čekalo. Firmy přešly do úsporných režimů, využívají jiné vládní programy typu kurzarbeitu a vyčkávají, jak se ekonomice, a tedy jejich zakázkám a odbytu bude dařit, až se stát z ekonomiky začne výrazněji stahovat. Dokud se tedy stát z ekonomiky výrazněji nestáhne, dokud budou v platnosti programy typu kurzarbeitu nebo třeba moratorium na splátky úvěrů, stát sám touto svojí podporou ekonomiky snižuje poptávku po pomoci v podobě výhodných úvěrů programu COVID III, neboť firmy nemohou za takového stavu objektivně zhodnotit situaci a naplánovat další investice i potřebu pracovní síly.
Firmy si do 10. července požádaly o pomoc v souhrnném objemu zhruba 17 miliard korun, což představuje 3,4 procenta celkového možného objemu k čerpání.
Největší objem žádostí, za zhruba 5,7 miliardy korun, připadal k 10. červenci na firmy a podniky ze zpracovatelského průmyslu. Nejvyšší počet žádostí, 538, pak ke stejnému datu vykazoval segment maloobchodu a velkoobchodu.
Pětina Čechů si nemůže finančně dovolit ani týdenní dovolenou jednou ročně. Zní to zle, ale jsme na tom lépe než Francouzi, Belgičané, Irové, Španělé či Slováci
Bezmála třetina obyvatel Evropské unie si nemůže dovolit ani jednu týdenní dovolenou mimo domov ročně. Vyplývá to z údajů, které zveřejnil Eurostat. Pozitivní je, že dlouhodobým trendem je pokles tohoto podílu, který loni činil přesně 29 procent. Ještě v roce 2010 to přitom bylo 39 procent. Nejedná se přitom nutně jen o zahraniční dovolenou, nýbrž i tu vnitrozemskou.
Potěšující je, že v ČR je podíl obyvatel, kteří si týdenní dovolenou dovolit nemohou, v rámci EU znatelně podprůměrný. Navíc setrvale klesá. Loni poprvé v historii sledování od roku 2005 činil méně než dvacet procent, přesně 19,7 procenta. Ještě v roce 2012 tento podíl v ČR představoval 43,5 procenta a stejně jako v letech 2010 a 2011 převyšoval průměrný údaj za celou Evropskou unii.
Od roku 2013 už však ČR vykazuje soustavně nižší podíl obyvatel, kteří si dovolenou nemohou finančně dovolit, než v průměru země EU. Pokles podílu však v ČR i obecně v EU nyní zbrzdí koronavirová krize a její důsledky. Mezi ně by už letos po šesti letech růstu měla patřit stagnace, či dokonce pokles reálných příjmů českých domácností.
V ČR si týdenní dovolenou může dovolit větší podíl obyvatel i než v zemích jako Francie, Belgie, Irsko, Španělsko, Portugalsko či Itálie. Dlouhodobě si mohou Češi snáze dopřát dovolenou také než Slováci.
Ze zemí EU si největší podíl obyvatel, a sice zhruba 90 procent, může dovolenou dovolit zaplatit ve Švédsku. Naopak nejhůře jsou na tom lidé v Rumunsku. To je jediná země EU, kde si týdenní dovolenou ani jednou ročně stále nemůže dopřát více než polovina populace, přesně 54,1 procenta. (21.7.2020)
