Veřejné prohlášení ministryně financí Aleny Schillerové, že schodek státního rozpočtu se letos může přiblížit 500 miliardám korun, není překvapivé. Překvapivé je snad jen to, že s ním přichází ještě před létem. Spíše se čekalo načasování na začátek září. Nemělo by ovšem ani tak nijak zvlášť znervóznět ani mezinárodní investory a věřitele české vlády, ani světově významné ratingové agentury.
Už řadu týdnů je alespoň v informovaných kruzích doslova „veřejným tajemstvím“ to, že dosud oficiálně plánovaný schodek ve výši 300 miliard korun je prakticky nedosažitelný. Vláda však postupuje „salámovou metodou“ a postupně svůj odhad letošního deficitu navyšuje tak, aby příliš nenahrávala na smeč opozici, která může vysokého schodku využít ke kritice vládního hospodaření.
Vláda se však ocitá pod tlakem možné oprávněné opoziční kritiky, jelikož dosavadní reálnou pomoc poskytnutou ekonomice lze vyčíslovat spíše jen v desítkách miliard korun. Tudíž plánovaný deficit je o řád výše. To pochopitelně vyvolává otázky, zda se vláda zadlužuje efektivně.
Není však současně třeba věc příliš dramatizovat. Tuzemská finanční infrastruktura pro rozdělování finanční pomoci podnikatelské a podnikové sféře je poddimenzovaná. To proto, že na událost typu pandemie COVID-19 nebyla připravena, podobně jako finanční infrastruktury mnoha jiných ekonomicky vyspělých zemí.
Poddimenzovanost finanční záchranné infrastruktury celý proces záchrany ekonomiky zpomaluje, neboť nejsou optimálně nastaveny jednotlivé procesy a samo kapacitní zajištění celé pomoci nedostačuje. Zřejmě právě proto vzniká ten nesoulad, že deficit má letos být o řád výše, než jaká je dosavadní pomoc. Je však třeba uvážit, že jde o deficit plánovaný ke konci roku, kdy už by měla být úplně jiná než dnes – daleko vyšší – samotná kumulovaná úroveň vládní pomoci podnikové i podnikatelské sféře.
Na druhou stranu, nelze vyloučit, že deficit ještě naroste, a to až k úrovni 600 miliard korun. I při takové úrovni schodku však Česko za letošní rok velmi pravděpodobně skončí v první pětici nejméně zadlužených zemí EU, co se týče klíčového ukazatele objemu veřejného dluhu k HDP.
Brigádníky čeká těžké léto: hodně práce, málo peněz. Cestovní ruch dostal nejtěžší úder v Praze, na Karlovarsku a v tuzemských horských střediscích
Brigádníci se po letech budou muset letos smířit buď s menší výplatou, nebo s náročnější prací, než na jakou byli během předchozích letních sezón zvyklí. Mnozí přitom brigádu vůbec neseženou.
Důvodem je pochopitelně koronavirová krize. Ta zvláště těžce dolehla například na cestovní ruch, kde v letní sezóně běžně vzniká bezpočet brigádnických pozic. Letos však bude obsazenost kapacit v cestovním ruchu o desítky procent nižší, zejména pak v Praze či na Karlovarsku. S citelným propadem obsazenosti se budou muset smířit také třeba v oblasti Jizerských hor, Krkonoš či Orlických hor.
Celkový propad obsazenosti převážně menších a středně velkých ubytovacích kapacit typu hotelů činí v období od začátku letošního června do konce srpna v tuto chvíli celorepublikově zhruba deset procent, konkrétně 9,9 procenta. Vyplývá to ze statistiky společnosti Previo, kterou využívá i Czech Tourism. Statistika sleduje – a to i předstihově – obsazenost zejména menších a středně velkých ubytovacích zařízení v ČR, takže v některých oblastech obsazenost ještě nadhodnocuje. To se týká oblastí s relativně vyšším zastoupením velkých ubytovacích kapacit, což je případ třeba zmíněné Prahy nebo Karlových Varů.
Přitom česká metropole nyní podle zmíněné statistiky vykazuje takřka třicetiprocentní pokles obsazenosti (přesně se jedná o meziroční pokles o 29,7 procenta) a Karlovarský kraj na tom není o moc lépe (pokles o 28,4 procenta). Dvojciferný propad obsazenosti hlásí také kraje Liberecký (pokles o 22,3 procenta), Pardubický (taktéž pokles o 22,3 procenta) a Královéhradecký (o 10,8 procenta). Na území těchto krajů se nachází Krkonoše, Jizerské hory nebo Orlické hory.
Pokles obsazenosti souvisí zejména s odlivem zahraničních hostů z důvodu omezení zaváděných v rámci boje s koronavirem. Projevuje se v něm také rušení velkých společenských a kulturních akcií typu filmového festivalu v Karlových Varech. Česká klientela není s to celorepublikově kompenzovat úbytek návštěvnosti zahraničních hostů. K této kompenzaci dochází jen v některých oblastech, jako je Středočeský kraj nebo Jihomoravský kraj. V těchto krajích je obsazenost nad úrovní loňského roku.
Celkově ovšem obsazenost za loňským rokem poměrně citelně zaostává, což způsobuje pokles nabídky brigádnických pozic v oblasti pohostinství, ubytování a obecněji cestovního ruchu. Zájemci o brigádu se tak musí spokojit s hůře placeným místem nebo třeba s fyzicky náročnější prací, například v zemědělství. To může postupně vyvolat tlak na pokles brigádnických odměn. Tento tlak bude sílit ruku v ruce s tím jak v příštích týdnech a měsících postupně poroste míra nezaměstnanosti, která se z nynější úrovně kolem čtyř procent může dostat v druhé polovině roku na osmiprocentní úroveň, a v roce příštím pak dokonce překonat desetiprocentní hodnotu.
Slabá koruna není klíčovým důvodem momentálně citelné české inflace, mnohem spíše za ni může dosavadní rychlý růst mezd v ČR
Rozmohl se nám tu teď takový nešvar. V médiích často zní, že za současnou inflaci v ČR – momentálně nejrychlejší v rámci EU – může předně oslabení koruny v době koronakrize. To však neodpovídá skutečnosti.
Se zrychlením tempa inflace se totiž široce počítalo už před úderem koronaviru. Například na setkání s analytiky ze dne 7. února 2020 představila Česká národní banka svoji prognózu, v níž předpokládala, že v dubnu vykáže míra inflace v ČR úroveň 3,7 procenta. Nakonec míra inflace v dubnu činila 3,2 procenta, dle metodiky Eurostatu 3,3 procenta. Byla tedy znatelně pomalejší, než s čím se počítalo před úderem koronaviru. A přesto nyní někteří viní koronavirus a s ním související oslabení koruny z rychlé inflace.
Pokud něco, tak koronavirus inflaci zpomalil. To proto, že – například – způsobil historické zlevnění pohonných hmot, a to i po přepočtu do koruny. Ano, jistě, koruna citelně oslabila. Kvůli koronakrizi. Ale tímto oslabením nelze jako klíčovým faktorem zdůvodňovat současný růst cen. To bychom pak museli připustit, že Česká národní banka opravdu vlastní ve svém trezoru křišťálovou kouli a o příchodu koronakrize a následném oslabení věděla už začátkem února.
Ne, pochopitelně. ČNB ve své únorové prognóze vycházela nikoli z věštby z křišťálové koule, ale třeba z vývoje jádrové inflace, který do té doby – tedy ještě před koronakrizí – nastal. Mimochodem, zrovna letos v únoru vykázala jádrová inflace v ČR své nejrychlejší tempo za celé období od začátku roku 2007, a to 3,1 procenta. Právě silná jádrová inflace je klíčovým důvodem toho, proč je nyní inflace v ČR nejrychlejší v rámci eurozóny. Nikoli slabá koruna.
Po podstatnou část letošního února byla koruna naopak silná tolik, že se obecně počítalo s jejím oslabením. Po zhruba polovinu února se kurs koruny k euru nacházel pod úrovní 25 korun za euro. Koruna byla tedy poměrně silná. A to přitom právě v únoru, jak je uvedeno, byla jádrová inflace historicky nejvyšší.
Odkud se bere citelná jádrová inflace v ČR? Klíčovým zdrojem citelné české jádrové inflace je rychlý růst mezd. V letech 2016 až 2019 rostly reálné mzdy, v očištění o inflaci, v ČR průměrným ročním tempem přesahujícím úroveň čtyř procent. V eurozóně rostly ve stejném období reálné mzdy skoro šestkrát pomaleji, totiž průměrným tempem 0,7 procenta ročně. Výdělky v Česku rychle rostly všem, třeba i kadeřnicím. Takže je zřejmé, že i cena ostříhání musela vzrůst – právě to je zásadní důvod, proč je nyní inflace v ČR citelná. Ve zbytku letošního roku ovšem bude zmírňovat. (3.6.2020)
