Přitom už nyní nadmíru solidárně pomáhají pandemií poškozeným spoluobčanům, zaměstnancům i živnostníkům.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil dnes vyzval ke sdílené solidaritě mez lidmi. V televizním vystoupení navrhl, aby část platu lidí, kteří pracují z domova, většinou úředníků, šla jiným.
Ti, které dosud nepříznivé ekonomické důsledky pandemické situace nepostihli, by tak přispívali zasaženým spoluobčanům. Druhý nejvyšší ústavní činitel v zemi tak chce zabránit dalšímu rozevírání pomyslných nůžek mezi občany.
Sdílenou solidaritu ale dlouhodobě zajišťuje daňový systém, resp. rozpočtová politika státu. V době pandemické situace, kterou procházíme, se standardní rozpočtová politika státu rozšiřuje o podpůrné a záchranné programy. Například o programy Antivirus pro podniky a firmy, resp. jejich zaměstnance, nebo o kompenzační bonusy pro OSVČ, resp. živnostníky.
Za běžných podmínek, tj. mimo pandemii, je solidarita zajišťována tak, že živnostníci, podnikatelé, firmy a podniky ze svého hrubého zisku platí daně a odvody. Z nich jsou placeni politici, včetně pana Vystrčila. Část zbytku získaných daní pak politici rozdělí mezi zaměstnance placené skrze veřejné rozpočty. To jsou třeba úředníci, učitelé, zdravotníci nebo policisté. Pokud politikům peníze na tyto výplaty nestačí, mohou si půjčit. Navýší se tak veřejný dluh země. Ten ovšem v budoucnu budou ze svého hrubého zisku platit opět podnikatelé a firmy.
Politici sami žádné peníze nevydělávají, v pravém smyslu tohoto slova. Jenom je přerozdělují. V době pandemie přerozdělují ještě více peněz. To jim umožňuje ovšem jen to, že zvyšují veřejný dluh. Z tohoto ještě většího balíku peněz, než je běžné, platí nejen sami sebe a další pracující placené z veřejných rozpočtů, ale mimořádně také ty, kteří nepracují, resp. nemohou pracovat, případně podnikat. Takže platí skrze programy Antivirus nebo kompenzační bonusy také ty, kteří kvůli pandemické situaci nemohou vydělávat běžným způsobem.
V Česku je tak stále, i po skoro roce pandemie, více než 325 tisíc volných pracovních míst. Živnostníků, resp. OSVČ, kteří podnikají na hlavní činnost, zase loni, v pandemickém roce, přebývalo nejrychleji za posledních minimálně deset let.
To proto, že politici z peněz získaných z hrubého zisku podnikatelů a firem platí jiné podnikatele a zaměstnance – ty, kteří kvůli pandemii nepracují. Nepracující podnikatelé a zaměstnanci tak žijí z peněz jiných a na dluh. Říká se tomu „vládní pomoc ekonomice“, resp. „pomoc politiků ekonomice“. Ve skutečnosti jde o to, že pracující a ziskoví skrze rozpočet platí ty, kteří nepracují, resp. pracovat nemohou. A platí je takto nad rámec běžné solidarity s potřebnými, tj. například nezaměstnanými. Protože už právě třeba programy Antivirus nebo kompenzační bonusy jdou nad rámec běžné solidarity. Už tato běžná solidarita je sdílená – prakticky všichni platí daně a/nebo odvody.
Pan Vystrčil žádá, aby se Češi solidarizovali nikoli jen nad rámec běžné solidarity, což už skoro rok činí, pročež se Česko rekordně zadlužuje. A daňoví poplatníci budou tak také rekordně tento dluh muset z navýšených daní splácet. Pan Vystrčil totiž žádá, aby se Češi solidarizovali ještě navíc nad rámec mimořádné, pandemické solidarity. Jeho návrh tak zachází až příliš daleko. Tak daleko, že už postrádá jakékoli smysluplné ekonomické nebo sociální opodstatnění.
Další přerozdělování nad rámec toho současného, mimořádného totiž už by fatálně podvázalo celkovou ekonomickou výkonnost země. Nelze totiž stále štědřeji dotovat ty, kteří nepracují, a to i když pracovat nemohou z objektivního důvodu pandemie. Zmíněný údaj 325 tisíc volných pracovních míst navíc značí, že prakticky každý, kdo dnes pracovat chce, pracovat může. Místo dalšího dotování nepracujících je třeba, aby se zapojili do běžného fungování na trhu práce, a to i když třeba nebudou hned působit v pozici nebo oboru, na které byli dosud zvyklí. A i když třeba nebude daná pozice odpovídat jejich kvalifikaci. Pandemická situace dříve či později odezní, takže i trh práce se dříve či později začne vracet k normálnímu fungování a momentálně zasažení lidé si z většiny začnou opět vydělávat, jak vydělávali před pandemií.
Český národ během posledního takřka roku projevil dost dodatečné (sdílené) solidarity. Návrh pana Vystrčila nebezpečně podsouvá, že je této solidarity stále nedostatek. To ovšem není pravda. Jen už prostě pandemické situace trvá nějaká ten měsíc, to je celé. Česko má stále nejnižší míru nezaměstnanosti v EU a, jak je uvedeno, živnostníků loni v zemi přibývalo nebývale rychlým tempem. Návrh pana Vystrčila působí tak, že se s těmito elementárními fakty neseznámil či že se chce jen lacině zalíbit části veřejnosti.
Český průmysl zažívá vzmach, jako ten německý i světový
Když nyní vláda ten český vypne, svět tuzemskému průmyslu uteče, což způsobí nedozírné škody.
Výrobní podmínky v tuzemském zpracovatelském průmyslu se letos v únoru citelně zlepšovaly, ačkoli ne až tak výrazně, jak se předpokládalo. Příslušný index společnosti Markit vykázal v únoru hodnotu 56,5 bodu. Tato hodnota zachycuje vývoj podmínek v průmyslu. Pokud je vyšší než padesát bodů, dochází z měsíce na měsíc ke zlepšení. Hodnota dosahuje více než padesáti bodů nepřetržitě od loňského září.
Letos v únoru opět došlo ke zlepšení, které ovšem nebylo tak výrazné jako lednové a prosincové zlepšení. V lednu a prosinci totiž index vykázal hodnotu dokonce 57 bodů. Únorový výsledek tuzemského průmyslu nepříjemně překvapil i analytiky. Ti oslovení agenturou Bloomberg předpokládali ve střední hodnotě svých odhadů, že hodnota indexu bude v únoru činit 58,4 bodu. Zlepšení v tuzemském průmyslu tak citelně zaostalo za prudkým únorovým zlepšením v německém zpracovatelském průmyslu. Příslušný index společnosti Markit pro Německo totiž vykázal hodnotu 60,7 bodu. Podmínky v průmyslu se tak u našeho západního souseda zlepšovaly nejvýraznějším tempem za poslední více než tři roky.
Český, a zejména německý průmysl těží ze silné zahraniční poptávky. Německo je výrazněji než Česko obchodně přímo navázané na asijské trhy v čele s tím čínským. Asijské ekonomiky se přitom solidně zotavují z loňského covidového úderu. To se o evropských ekonomikách říci nedá, neboť zrovna právě v Česku nyní hrozí totální ekonomická uzavírka, včetně průmyslu.
Globální ekonomické zotavování ovšem způsobuje také silné inflační tlaky ve výrobě, protože související přetížení mezinárodní přepravy, po výpadku loňského prvního pololetí, ji notně prodražuje. Německé a české podniky se tak potýkají s nákladnější mezinárodní kontejnerovou přepravou či s výpadky v asijských dodávkách, což celou výrobu prodražuje. Evropským průmyslovým výrobcům se nedostává například oceli, plastů či třeba elektronických součástek typu čipů. A to v době, kdy vyhlížejí markantně sílící poptávku, kterou zapříčiní vakcinace podstatné části globální populace a další zotavování z pandemické krize. Výsledkem omezených dodávek a sílící poptávky je značný tlak na růst cen průmyslových vstupů, který se zatím jen z menší části promítá do růstu cen výstupů. Současná situace ve výrobě je varovnou předzvěstí možné citelně vyšší spotřebitelské inflace v ČR, než s jakou se nyní počítá. Výrazně zrychlené tempo inflace je nyní ale hrozbou prakticky celosvětově, i v důsledku razantních rozpočtových a měnověpolitických stimulačních opatření.
Celkové jsou stávající i vyhlížené podmínky v českém i německém průmyslu poměrně značně příznivé. Uzavírka českého průmyslu, o které se nyní vážně diskutuje, by tak napáchala enormní škody, neboť by jej odstavila v čase nynější silného vzmachu, tuzemského a zejména mezinárodního. To by byl fundamentální rozdíl oproti spontánním odstávkám v tuzemském průmyslu z loňského jara, které byly do značné míry reakcí na čínské, resp. německé odstávky. Svým způsobem „stál“ před rokem průmysl celého světa, nyní by však „stál“ pouze průmysl český, zatímco zahraniční průmyslová výroba bujaře poroste. Svět by nám tak Česku „utekl“ tak, že by jej jen obtížně dohánělo. Ekonomického škody tak mohou být nedozírné.
Ještě horší, než se čekalo: únorové hospodaření vlády dopadá nejhůře v historii, Maláčová přitom žádá vyšší nemocenskou
Schodek bude letos zřejmě hlubší než loni, hlubší než 400 miliard.
Horší, než se čekalo. Jedná se o nejhorší únorový výsledek v historii ČR. Dosud byl nejhorším únorovým výsledkem ten loňský, ještě předpandemický, kdy schodek činil 27,4 miliardy korun. Třetím nejhorším únorovým výsledkem je ten z roku 2011, kdy deficit po dvou měsících roku činil 22,8 miliardy korun. Tehdy se tuzemské veřejné financi ovšem stále potýkaly s dopady globální finanční krize, resp. probíhající evropské dluhové krize.
Neutěšený stav plnění státního rozpočtu hned zkraje roku signalizuje, že letos státní rozpočet pravděpodobně vykáže ještě hlubší schodek než v roce 2020. Půjde tak o smutný rekord. Zatímco loni schodek nakonec nedosáhl úrovně 400 miliard, letos ji pravděpodobně překoná. Je třeba totiž také přihlédnout k faktu. V únorovém plnění se na rozdíl od letošního lednového projevuje dopad zrušení superhrubé mzdy a zvýšení slevy na poplatníka. Tyto dva faktory letos v dalších měsících citelně přispěji k rychlejšímu prohlubování schodku, než jaké by nastalo, pokud by tato opatření loni v rámci daňového balíčku schválena nebyla. Celkově veřejné rozpočty připraví o zhruba sto miliard korun.
Právě kvůli dopadům daňového balíčku je třeba počítat schodkem až kolem úrovně 450 miliard. Pro letošek plánován schodek státního rozpočtu čítající 500 miliard korun, což je ale spíše maximální myslitelná úroveň.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová přitom právě dnes přišla s návrhem časově omezené stoprocentní nemocenské. V současné době přitom lidé v karanténě pobírají 60 procent výdělku. Alternativně ministryně navrhuje zvýšit karanténní bonus, takzvanou „izolačku“, z 370 na 500 korun denně. Oba návrhy by dále zatížily veřejné finance, nicméně mají své opodstatnění. Lidé by totiž byli finančně více motivováni, aby se do karantény uchylovali, případně aby ochotněji hlásili rizikové kontakty. Za poměrně „nízkou cenu“ z hlediska veřejných rozpočtů by se tak podařilo zvýšit účinnost boje s pandemií. (1.3.2021)
