Emise dluhopisů vlády České republiky bude v roce 2021 objemově sice o něco nižší než ve skončeném roce, avšak i tak jedna z neobjemnějších v historii ČR vůbec, konkrétně druhá nejobjemnější. To proto, že schodek veřejných financí bude v absolutním vyjádření zřejmě také druhý nejhlubší v historii ČR, i když nelze vyloučit, že i nejhlubší vůbec.
To znamená, že i vládní výpůjční potřeba, a tím pádem i emise dluhopisů bude zcela enormní. Vláda se bude snažit i v roce 2021 zajistit jako loni většinu prostředků v prvním pololetí, a to spíše vydáváním dlouhodobých dluhopisů.
Nadprůměrná nabídka dluhopisů ve spojení s předpokládaným postupným zotavováním tuzemské, evropské i globální ekonomiky a ochotou mezinárodních investorů směřovat více finančních prostředků do rizikovějších aktiv typu akcií povede k poklesu ceny dluhopisů vlády ČR, a tedy k růstu jejich výnosu. Tento růst výnosu by podpořilo i možné zvýšení základní úrokové sazby ze strany České národní banky.
Výnos desetiletého dluhopisu vlády ČR tak během roku 2021 vzroste z nynější úrovně kolem 1,2 procenta k hodnotě 1,5 procenta. To mimochodem znamená, že pro banky bude stále méně výhodné pokračovat se snižováním sazeb hypoték. Pokud totiž budou poměrně velmi bezpečné dluhopisy úročeny atraktivněji než nyní, banky budou více než nyní tíhnout k investicím do nich spíše než k poskytování přece jenom méně bezpečných hypoték, resp. budou nakonec za hypotéky požadovat vyšší úrok než nyní.
Z toho plyne, že nejlepší doba na to vzít si hypotéku je dost dobře právě teď, začátkem roku 2021.
2020: rok chaosu i udivení
Rok koronavirové pandemie obnažil více než roky jiné neefektivitu státní správy. Nejen u nás, všude po světě. Paradoxním vyústěním pandemie přitom je volání po ještě silnějším, tedy ještě méně efektivním státu.
Končící rok 2020 byl rokem chaosu. Zejména pak chaosu státní správy. Nejen české. Na neefektivitu tuzemské státní správy, tedy její přebyrokratizovanost, roztříštěnost či resortismus, upozorňují mezinárodní srovnávací studie již řadu let. Krize, jakou představuje ta letošní, koronavirová, obnažila tuto neefektivitu ještě více.
První vlna šíření nového typu koronaviru však zaskočila státní správy řady jiných zemí. Včetně těch, které se řadí mezi hospodářsky i institucionálně nejvyspělejší, jako je Německo. Česká vláda si ale na rozdíl od vlád jiných zemí nedokázala udržet do příchodu druhé vlny důvěru obyvatelstva. Nelze však říci, že je to jen vina vlády. Češi jsou historicky známí svým švejkováním – předstíráním poslušnosti a předstíraným plněním povinností.
Také jsme mnozí z nás po první vlně poněkud usnuli na vavřínech. Pozdně zjara však riziko druhé vlny neviděli ani někteří epidemiologové. „Já nevěřím, že bude nějaká velká druhá vlna. Já myslím, že připraveni jsme dostatečně,“ tvrdil v polovině června v České televizi Petr Smejkal, hlavní epidemiolog IKEM. Jeden příklad za všechny. Ruku na srdce, jen minimum politiků či expertů, co promlouvají ve veřejném prostoru, může tvrdit, že po celý rok 2020 zastávali neměnný názor například na to, jak se má či nemá rozvolňovat, či kdy a kde se mají nosit roušky. Ať už jde o ekonomy, epidemiology, politiky vládní či opoziční, není mezi nimi příliš těch, kteří v daných otázkách zásadně neměnili názor. Těžko pak kabinet kritizovat, že nepostupoval vždy plně konzistentně. Vláda však někdy postupovala až chaoticky, a to už kritizovat lze, zejména při druhé vlně, kdy už měla čas se z chyb poučit – a v mnoha jiných zemích to zvládli.
Přesto je udivující, jak jsou mnozí lidé a média vždy zas a znova udiveni až chaotickým postupem státu, a to právě i ve vztahu k ekonomickým a jiným hrozbám druhé vlny pandemie. Klasicky liberální myslitelé a ekonomové popsali v běhu staletí stohy papíru argumentačně vytříbenými rozbory, proč je stát k neefektivitě předurčen svojí povahou. Kdyby dnes tolik udivení lidé přečetli jen pár stránek jediné z těchto tisíců knih, nemohli by být nikdy tak překvapeni.
Neefektivita je podstatou působení státu, je to jeho povahový rys, kterého se nelze nikdy zcela zbavit. Jediným řešením je co možná nejmenší stát. A realita? Udivení lidu a médií, patrné i při koronakrizi, naopak vede k utužení jakési společenské objednávky po ještě silnějším státu, případně dokonce ještě silnějším soustátí, jako je Evropská unie. Takže EU si bude v důsledku koronakrize poprvé společně půjčovat. Bude se tedy zase o něco víc přerozdělovat, takže se "stát" zase o něco zvětší.
Jde o jeden z největších paradoxů doby: odezvou na nesčetné důkazy, že stát nebývá nejefektivnějším správcem společenského života, je volání po ještě větším státě, jako by snad pořád problémem bylo to, že stát je příliš malý. Jako bychom si od pekaře ráno co ráno kupovali hnusné, okoralé, nedobře upečené housky a stále doufali, že když mu za housku příštího rána zaplatíme o něco víc, bude konečně chutnat. Stát už toho udělal až příliš, měl by se teď přestat do ekonomiky montovat. Podnikatelé či firmy si nějak poradí. A pokud ne oni, stát už vůbec ne.
Opravdu, skutečně tržní ekonomika si s pandemií poradí. Španělská chřipka svět před stovkou let také přivedla do prosperity dvacátých let, označovaných nejen v USA jako roaring twenties, bouřlivá 20. léta. Horší než chřipka i covid-19 je pro ekonomiku přeregulovanost, přerozdělování či předluženost. Bohužel, právě to dusí i české podnikatelské prostředí. Ukazatel síly kreativní destrukce – tedy ukazatel počtu každoročně založených a zaniklých firem – je v Česku zhruba poloviční v porovnání s USA. Není tu tedy dostatečně efektivní proces, při němž neúspěšné firmy zanikají a dávají prostor schopnějším konkurentům.
Když má nyní souhrou politických okolností díky daňovému balíčku, malé daňové revoluci roku 2020, dojít ke snížení daní, tedy snížení přerozdělování, i údajně pravicoví politici a ekonomové ho kritizují. A dokládají tím, jak jsou ve skutečnosti levicoví. Tady je důvod, proč se v Česku podnikatelům asi nikdy nebude dařit tolik jako v USA. Už jsme zemí příliš zlevicovatělou a socialistickou. Raději necháme peníze státu, aby založil zase nějaký státní fond na podporu startupů, než abychom vítali, že nám díky snížení daní zůstane více peněz a budeme moci investovat do nějakého startupu sami za sebe.
To je stěžejní problém: mnozí Češi, i ti údajně pravicoví, jsou radši, když za ně rozhodnutí, co s penězi, udělá erár, než aby přijali zodpovědnost a šli s vlastní kůží – a vlastními penězi – na trh. A když pak erár třeba i opakované selhává, lamentují. Kdyby eráru nikdy nedali tolik moci, nemohl by nikdy selhávat tak široce a hluboce. Místo něj by možná selhávali oni sami, jednotlivci – a neměli by pak na koho nadávat, jen na sebe. Docela pravděpodobně by ale tolik neselhávali.
Správa věcí vlastních, osobních, bývá efektivnější než správa věcí veřejných. Je ale třeba převzít větší díl zodpovědnosti.
Kéž je to předsevzetí nás všech pro rok 2021. (2.1.2021)
