Po třech měsících se v pondělí plně otevřou hranice s Německem. Už nebude třeba zvláštních povolení, testování nebo pobytu v karanténě po přechodu hranice. Postupně se aktivizují pendleři, tedy přeshraniční pracovníci, ale také všichni ti čeští zákazníci, kteří vyhledávají německé příhraniční obchody a hypermarkety. Nakupují v nich zejména potraviny a drogistické zboží. Nejen kvůli ceně, ale i kvůli leckdy vyšší kvalitě a „poctivosti“.
Včera německá vláda schválila snížení daně z přidané hodnoty. Od 1. července se snižuje standardní sazba z 19 na 16 procent a redukovaná sazba ze sedmi na pět procent. Opatření bude platit do konce letošního roku. V důsledku toho tak zboží v německých obchodech zlevní. To je ostatně hlavní cíl německé vlády. Chce přimět Němce k utrácení a opět roztočit kola ekonomiky, která se zadrhla kvůli koronaviru.
Snížení DPH vyjde německou státní kasu na zhruba dvacet miliard eur. Těžit z něj pochopitelně budou i čeští zákazníci. Zlevnění zboží v německých obchodech bude alespoň zčásti kompenzovat efekt oslabení koruny vůči euru, k němuž během koronakrize došlo. Lépe na tom budou právě třeba čeští pendleři, kteří vydělávají eura, a mohou tak za ně pak i rovnou v Německu nakupovat, bez ohledu na kurs. Eurový účet mají pochopitelně i mnozí další Češi, další si pak dávají eurovou hotovost stranou právě třeba pro případ nákupů v Německu.
Efekt oslabení koruny budou Čechům, kteří jezdí za nákupy přes německé hranice, kompenzovat levnější pohonné hmoty. Toto léto bude z hlediska cen benzínu a nafty v ČR nejlevnější za posledních skoro dvacet let.
V Německu po snížení DPH zlevní nejen potraviny nebo drogistické zboží, ale také třeba oděvy, nábytek nebo elektronika. Výhodnější tak bude pro Čechy rovněž nakupování na německých e-shopech. Češi v nich nejčastěji nakupují zboží pro děti, třeba pleny, ale také elektroniku, elektrospotřebiče nebo oblečení. Například v případě elektroniky může být zlevnění z titulu nižší německé DPH opravdu citelné.
Problémem nakupování v německých e-shopech je tradičně poměrně vysoké mezinárodní poštovné. To však lze obejít zřízením virtuální adresy v Německu, z níž pak je zboží posláno až třeba se sedmdesátiprocentní slevou na poštovném do ČR. Na trhu existují společnosti, které zajistí zřízení virtuální adresy v Německu i přeposílání zboží původem z německého e-shopu do ČR.
V zahraničních e-shopech ročně nakupuje zhruba 1,3 milionu Čechů. Z e-shopů v EU jsou nejvyhledávanější právě německé a pak také slovenské. V e-shopech mimo EU nakupují Češi hlavně v čínských, britských a amerických.
Obří německý balík fiskálních opatření je Česku „štěstím v neštěstí“. Tuzemské ekonomice pomůže i snížení DPH v Německu, které dnes schválila tamní vláda
Německá vláda na mimořádné schůzi schválila dočasné snížení daně z přidané hodnoty, od července do konce letošního roku klesne DPH z nynějších 19 na 16 procent.
Německo v uplynulém desetiletí postupuje v oblasti rozpočtové politiky přímo učebnicově a mohlo by být vzorem pro většinu z ekonomicky nejvyspělejších zemí světa. V letech prosperity před úderem koronaviru dodržovalo politiku nulového schodku, takže podstatně snížilo svůj dluh v poměru k HDP.
Jenom tři další země EU – Irsko, Malta a Nizozemsko – snižovaly v letech 2013 až 2019 svůj veřejný dluh v poměru k HDP rychleji než právě Německo. Berlín tak má nyní „z čeho brát“, aby ekonomiku sanoval a podporoval.
Německý balík opatření pro boj s ekonomickými dopady koronaviru je nejobjemnější v rámci ekonomicky vyspělých zemí, po přepočtu na HDP předčí i fiskální balík, jímž se Trumpova administrativa snaží podpořit americkou ekonomiku.
Snížení sazby DPH, které je součástí německého balíku, umožní tamním firmám udržet si v náročném období více peněz na účtu, přičemž spotřebitelé dostanou impuls ke spotřebě. Lze totiž předpokládat, že z redukce sazby bude zčásti těžit německá podniková sféra a zčásti tamní spotřebitelé, neboť podniky a firmy budou moci snáze snížit své konečné ceny. Redukce německé DPH přispěje také k zotavení české ekonomiky, která je silně závislá na poptávce německých podniků i spotřebitelů.
V celém „neštěstí koronakrize“ je Česku jedním z největších „štěstí“, že je tak mocně ekonomicky provázána zrovna se zemí, jež neváhá razantně svoji poptávku podpořit. Německý daňový poplatník, z jehož daní je německý balík opatření financován, také právě díky snížení DPH z nezanedbatelné části pomůže na nohy i české ekonomice.
Koronavirus srazil počet svateb na více než stoleté minimum. O zářijové termíny se vede tuhý boj, přeživší svatební salony letos a příští rok kvůli návalu mohou zdražit
Obyvatelé Česka uzavřeli v průběhu prvního čtvrtletí letošního roku 3,5 tisíce sňatků, což bylo o téměř 600 méně než o rok dříve, plyne ze zprávy ČSÚ. K nižšímu počtu sňatků přispěl zejména měsíc březen, v jehož průběhu byla možnost uzavření manželství omezena epidemiologickými opatřeními.
Březnových sňatků bylo podle dosud dostupných údajů méně než 600, což představuje nejnižší měsíční počet sňatků za více než stoletou historii České republiky.
Každý čtvrtý pár v ČR přitom před úderem koronaviru vyšla svatba na částku mezi dvaceti až padesáti tisíci korunami. Necelá pětina utratila do deseti tisíc korun a o něco více snoubenců mělo výdaje mezi deseti až dvaceti tisíci korunami. Přes 50 tisíc korun pak zaplatil každý pátý pár. Ukázal to loňský průzkum agentury Ipsos pro společnost Broker Consulting.
Češi tak v průměru utratí za svatbu 36 tisíc korun. To znamená, že svatební salony a další firmy a podnikatelé či OSVČ, které vydělávají na organizaci svatebních obřadů, přišli letos v prvním čtvrtletí kvůli koronaviru o 21,3 milionu korun. V měsících dubnu a květnu pak ztráta dále nabíhala, za celé první pololetí pravděpodobně pohybovala kolem úrovně 100 milionů korun.
Pro salony, které se specializují na nákladnější svatby, které vyjdou na statisíce, je i ztráta několika klientů závažným výpadkem.
Pro některé salony a další firmy a podnikatele z branže tak může být současná situace až likvidační. Snoubenci v uplynulých měsících – zejména březnu a dubnu – sňatek hojně překládali na pozdější termín. Za květen by ztráta měla být slabší, neboť ten z hlediska počtu pořádaných svateb citelně podprůměrný každoročně, a to kvůli známé pověře, že májové manželství nebude přát štěstí a ztroskotá.
Ochromené však budou zřejmě i letní měsíce. Podstatná část svatebčanů nebo svatebních hostů se rekrutuje z řad cizinců, kteří mohou mít do ČR kvůli epidemiologickým opatřením stále ztížený přístup.
Opětovný rozmach svateb lze proto očekávat až v září, ale spíše v příštím roce. Řada snoubenců hraje na jistotu a svatbu překládá právě až na rok 2021. Zmíněný zhruba stomilionový výpadek, který letos v prvním pololetí branže pocítí, se tak uspokojivě vykompenzuje až příští rok.
Do té doby některé firmy z branže, jež nemají dostatečnou rezervu, nepřežijí. Od letošního září lze proto očekávat postupně sílící, kompenzující poptávku, která může narážet na již omezenou nabídku. Jinými slovy, zájemců o svatbu a termíny bude více, než bývá běžné, zatímco salonů a dalších podnikatelů z branže celkově méně. Výsledkem bude tlak na růst celkové ceny svatebního obřadu.
Čtyři z deseti Čechů finančně krvácí už teď, nemají rezervu, a to přitom hrozí ještě druhá vlna pandemie. Kvůli dovolené se zbytečně zadlužují u lichváře
Hned dvě pětiny Čechů nemají finanční rezervu pro nečekané situace podobné pandemii koronaviru. Jde především o lidi s nižším vzděláním a nižšími příjmy, často také o rodiče na rodičovské dovolené a nezaměstnané. Dvě třetiny lidí, kteří rezervu nemají, to ale do budoucna zvažují. Vyplývá to z průzkumu agentury Ipsos. Polovina Čechů uvedla, že si finanční rezervu vytváří dlouhodobě. Týká se to hlavně lidí starších 66 let, dále lidí s vyšším vzděláním a vyššími příjmy. Více než desetina Čechů (11 procent) si rezervu začala dělat kvůli obavám spojeným s koronavirem.
Nezaměstnanost v příštím roce může dosáhnout až deseti procent. V příštích měsících budou propuštěny sta tisíce lidí. Hlavní náraz přijde na podzim, až odezní současná záchranná opatření vlády. Ta spočívají v tom, že stát platí lidem za to, že nepracují, takže nemusí být propuštěni. To ale jen díky tomu, že se stát zadlužuje. Takže to, že mnozí lidé nyní nepracují a přitom dostávají mzdu nebo její část, zaplatíme v budoucnu všichni, a sice vyššími daněmi.
Řada lidí a domácností v ČR žije stylem „z ruky do úst“. A to jak z objektivních důvodů, tedy proto, že jejich příjem je příliš nízký na to, aby vytvářeli úspory, tak také z důvodů subjektivních. Prostě se subjektivně rozhodli, že si třeba na zájezd k moři i půjčí u lichváře, jen aby se na facebooku mohli přátelům chlubit fotkami z „báječné dovolené“ – to, že byla na dluh, už neuvádějí, pochopitelně.
Často se v médiích ozývá, že nejde o nic subjektivního, ale o „objektivní“, systémovou vadu, jejímž projevem je třeba přemíra exekucí. Neexistují ovšem žádná opravdu neprůstřelná data, že lidí v exekuci nebo insolvenci je onen údajný „skoro milion“. Například údaje InsolCentra naznačují, že jich je ve skutečnosti spíše půl milionu. Ovšem i to je číslo, jež je žádoucí snížit, samozřejmě.
Řada Čechů se v exekuci ocitá prostě proto, že zkouší, co vše si mohou dovolit či nereagují nebo nechtějí reagovat na úřední výzvy. Například „zapomenou“, že mají jít uhradit pokutu za jízdu MHD načerno. Po letech se pak diví, jak pokuta nabobtnala. Nehledejme za každou exekucí hned nebohou samoživitelku nebo dlouhodobě nemocného člověka, který přišel o možnost dostatečného příjmu. Ze statistiky, která je tak jako tak sporá, nelze už vůbec vyčíst prvotní důvod zadlužení a exekuce. V mediálním prostoru se pak hovoří o „pandemii exekucí“, ač jde o nepodloženou věc. Zrovna tak může jít o „pandemii laxnosti“ či o „pandemii nerespektování pravidel a zákonů“.
Dalším omílaným mediálním klišé je, že Češi se v problémech s osobním ifinancemi ocitají ještě i kvůli jiné, opět „objektivní“, systémové vadě – obecně nízkým platům. Vskutku, máme relativně nižší platy, než je tomu ve většině západoevropských zemí. Máme ovšem také nižší cenovou hladinou. Za sto eur se toho v Česku koupí rozhodně více než v Německu. Navíc reálné výdělky v přepočtu na osobu, očištěné o inflaci, rostly v třeba v letech 2013 až 2019 v Česku šestinásobným tempem v porovnání s eurozónou.
Češi v posledních deseti letech bohatli rychleji než Slováci, kterým tedy euro nijak k rychlejšímu bohatnutí nepomohlo. Majetek průměrného Slováka dosahuje podle studie Allianzu necelých 60 procent majetku průměrného Čecha. Počítá se jak movitý, tak nemovitý majetek. Slováci však tento majetek mají více než Češi nafouknutý dluhem. Například proto, že sice bydlí ve vlastním, ale splácí na danou nemovitost hypotéku. Pokud porovnáme majetek Čechů a Slováků po odečtení dluhu, dopadají Slováci ještě hůř. Jejich majetek pak už totiž neodpovídá ani oněm 60 procentům, čili třem pětinám majetku Čechů. Majetek průměrného Slováka, pokud nepočítáme dluh, odpovídá jen o něco více než jedné třetině majetku průměrného Čecha, konkrétně 37 procentům. Nabízí se srovnání s Němci. A nevychází pro Slováky lichotivě. Průměrný Slovák má totiž procentuálně zhruba o tolik nižší majetek než průměrný Čech, o kolik má průměrný Čech procentuálně nižší majetek než průměrný Němec. Jednoduše řečeno, v majetku Němce a Čecha je zhruba stejný rozdíl jako v majetku Čecha a Slováka. Přitom před deseti lety, když Slováci přijímali euro, na tom relativně vůči Čechům byli lépe než dnes. Tehdy majetek průměrného Slováka činil 62 procent majetku průměrného Čecha.
Sečteno podtrženo, majetek Slováků je více nafouknutý dluhem než majetek Čechů. A i tak jsou na tom dramaticky hůře. Čím je Čechovi majetkově Němec, tím zhruba je Čech zase Slovákovi. A to navzdory tomu, že Slovák už deset let platí eurem. Vlastně se jeho majetkové zaostávání za Čechem za dobu, po kterou platí eurem, ještě prohloubilo.
Češi navíc těží z vysokého podílu vlastnického bydlení. Na to se často zapomíná. Většina Čechů bydlí ve vlastním, což v Evropě rozhodně není pravidlem. A Češi navíc mnohdy vlastní další nemovitosti, třeba chatu nebo chalupu. O tom se třeba Švýcarům ani nesní, neboť zatímco skoro 80 procent Čechů bydlí ve vlastním, ve Švýcarsku je to jen zhruba 40 procent obyvatel. V Německu přibližně 50 procent populace. Rozšířené vlastnické bydlení v ČR představuje svým způsobem „čtvrtý pilíř důchodového systému“, protože řada nynějších či budoucích penzistů se v hospodaření své domácnosti opírá či opírat bude právě o vlastnické bydlení.
Česko je v mezinárodním kontextu stále poměrně rovnostářskou zemí. Chudí lidé v naší zemi sice bohužel jsou, ale jejich podíl se nijak nevymyká standardu nejvyspělejších zemí Evropy. Chudobou je ohroženo méně než deset procent české populace. To je nejméně v Evropské unii. Průměr pro EU činí zhruba 17 procent. V Německu je chudobou ohroženo přibližně 16 procent populace. Poměrně příznivý obrázek poskytuje i ukazatel materiální deprivace. Statistici sledují, zda si domácnosti mohou dovolit následujících devět položek: neočekávaný výdaj ve výši kolem 10 tisíc korun, týdenní dovolenou, konzumaci masa obden, automobil, včasnou platbu různých pravidelných plateb a splátek, dostatečně vytápěný byt, barevný televizor, pračku a telefon. Pokud si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit čtyři a více položek z daného seznamu, říkáme, že je takzvaně materiálně deprivovaná. V ČR je takových domácností tři až pět procent. Průměr EU přitom činí zhruba sedm procent. V Rakousku je podíl materiálně deprivovaných lidí zhruba stejný jako v ČR. Vyšší než v ČR je například v Portugalsku, Itálii, ve Francii, Belgii a dalších zemích EU. Na takovém Slovensku je dokonce takřka dvakrát vyšší než v ČR.
Stát hraje zásadní roli v tom, že se tady v posledních třiceti letech nůžky nerovnosti rozevřely jen velmi málo. V tomto svoji úlohu plnil a plní. Vždy se najde někdo, kdo bude nespokojený. Hodnota však vzniká konec konců jen prací. Kdo pracuje, nemá problém dosáhnout v tomto státě alespoň uspokojivé úrovně živobytí.
Kritika půlbilionového schodku ze strany Národní rozpočtové rady je pochopitelná, celková vládní pomoc ekonomice je totiž o řád níže než uvažovaný schodek rozpočtu
Národní rozpočtová rada považuje zvýšení schodku státního rozpočtu na 500 miliard korun za předčasné, nadměrné a neopodstatněné. Podle ní by bylo lepší vyčkat na předběžné údaje o vývoji ekonomiky za druhé čtvrtletí a další ukazatele. Tato data přitom budou k dispozici již na přelomu července a srpna.
Představitelé Národní rozpočtové rady tak reagují na to, co minulý týden připustila ministryně financí Alena Schillerová. Její prohlášení zase nebylo tak překvapivé, byť na první pohled číslo vypadá děsivě. Překvapivé je snad jen to, že s prohlášením ministryně přišla už teď, před létem. I když je vlastně otázka, zda by oznámení takové cifry až po prázdninách něco vyřešilo, vždyť půjde o předvolebně citlivé období.
A Češi obecně jsou na růst zadlužení obzvláště citliví, i v mezinárodním kontextu, dokonce i v porovnání s Němci. Jedna generace Němců přenáší na další strach z hyperinflace Výmarské republiky, Češi podobně „dědí“ hrůzu z opakování měnové reformy roku 1953. A míní, že s růstem veřejného zadlužení riziko roste. Vždyť to byly z velké části právě a jen dluhy, vzniklé znárodněním a kolektivizací, které komunisty kdysi přiměli korunu „reformovat“.
Už řadu týdnů bylo alespoň v informovaných kruzích veřejným tajemstvím to, že dosud oficiálně plánovaný schodek 300 miliard korun je prakticky nedosažitelný. Vláda však ctí „salámovou metodu“ a postupně svůj odhad letošního deficitu navyšuje tak, aby příliš nenahrávala na smeč opozici, která může vysokého schodku využít ke kritice vládního hospodaření. Přesto to nyní „schytává“ od Národní rozpočtové rady. S Národní rozpočtovou radou lze souhlasit, že prohlášení o půlbilionovém schodku přišlo skutečně předčasně. Zda je nadměrně, to nyní říci nelze. I část nezávislých analytiků se shoduje na tom, že deficit letos může činit 500, a dokonce 600 miliard korun. Opodstatněnost je pak třeba hodnotit s ohledem na to, jak budou peníze, která vláda do ekonomiky deficitně uvolní, využity. Pokud adresně doplní výpadek likvidity způsobený koronvairovou krizí, půjde o opodstatněný schodek. V rámci Národní ekonomické rady odhadujeme, že i když bude počátkem června spuštění program garantovaných půjček Covid III a další běžící vládní podpůrné programy čerpány na maximum, bude výpadek likvidity, tedy peněz, činit v české podnikové sféře zhruba 300 miliard korun. V tomto kontextu se schodek 500 miliard nezdá být nijak přemrštěný, pokud se ovšem podaří zachránit podstatnou uspokojivou část ekonomiky.
Vláda se však ocitá pod tlakem kritiky Národní rozpočtové rady zčásti zcela pochopitelně, jelikož dosavadní reálnou pomoc ekonomice lze vyčíslit spíše jen v desítkách miliard korun. Samo ministerstvo financí ke konci května vyčíslilo pomoc na necelých sedmdesát miliard korun. To je o řád méně než „sekera“ pěti set miliard, kterou připouští ministryně. Červíček hlodá nejen v přímých pamětnících měnové reformy. „Nehraje s námi stát zase nějakou habaďůru?“
Zatím, zdá se, ne. Ekonomika dnes není rozvrácená jako v letech před měnovou reformu 1953, kdy dluh nasekala nekompetentní dělnická třída v čele znárodněných prvorepublikových podniků. Ekonomika je dnes „jen“ ochromená několikaměsíčním působením viru. Na nějž ovšem nebyla připravena. Tuzemská finanční infrastruktura pro rozdělování finanční pomoci podnikatelské a podnikové sféře je poddimenzovaná. To proto, že ani ona na událost typu pandemie COVID-19 nebyla připravena, podobně jako finanční infrastruktury mnoha jiných ekonomicky vyspělých zemí.
Finanční pomoc ekonomice musí nejdříve získat takzvanou notifikaci z Bruselu, od Evropské komise. Pak se teprve začínají rozdělovat peníze. Českomoravská rozvojová a záruční banka, která za rozdělování záchranných peněz z podstatné míry zodpovídá, nikdy nic takového před tím nedělala, neboť dokonce ani v důsledku světové finanční krize z doby před jedenácti lety nebyla česká ekonomika tak plošně „vypnutá“ jako nyní. Třeba automobilový průmysl se v dubnu meziročně zhroutil o nevídaných 80 procent.
Poddimenzovanost finanční záchranné infrastruktury celý proces sanace ekonomiky zpomaluje, neboť nejsou optimálně nastaveny jednotlivé procesy a samo kapacitní zajištění celé pomoci pokulhává. Nejsou lidi, ani zažité postupy, chybí zkušenosti a know-how.
Právě proto, doufejme, vzniká ten nesoulad, že deficit má letos být o řád výše, než jaká je dosavadní pomoc. Jde o deficit plánovaný ke konci roku, kdy už by měla být úplně jiná než dnes – daleko vyšší – samotná kumulovaná úroveň vládní pomoci. Na druhou stranu, nelze opravdu vyloučit, že deficit ještě naroste, až na 600 miliard, ale ani to, že bude nakonec citelně nižší než 500 miliard. I při schodku půl bilionů korun však Česko za letošní rok pravděpodobně skončí v první čtvrtině nejméně zadlužených zemí EU, co se týče klíčového ukazatele objemu veřejného dluhu k HDP.
V letech 2013 až 2019 se Česko oddlužovalo pátým nejvýraznějším tempem v EU. Lépe už to zvládlo jen Irsko, Malta, Nizozemsko a Německo. Před úderem koronaviru bylo Česko čtvrtou nejméně zadluženou zemí EU, po Estonsku, Lucembursku a Bulharsku. Půlbilionový schodek by tedy nijak zvlášť neměl znervóznět ani mezinárodní investory a věřitele české vlády, ani světově významné ratingové agentury. Neměl by znervózňovat ani české občany, o další měnovou reformu ani jinou „habaďůru“ nejde. (12.6.2020)
