Koronavirová krize se na trhu s nemovitostmi a nájemním bydlením v ČR příliš neprojevila ani v období její vrcholné fáze, tedy v měsících dubnu a květnu letošního roku. Vyplývá to z údajů serveru Bezrealitky.cz. Celorepublikově totiž ve druhém čtvrtletí, tedy od dubna do června, průměrná prodejní cena starších bytů v ČR nadále znatelně rostla. A to jak meziročně, tedy v porovnání s loňským obdobím dubna až června, tak mezičtvrtletně, tedy v porovnání s obdobím letošního ledna až března, kdy koronavirová krize začínala.
V podstatě jediným regionem, v němž podle zmíněných dat byla ve druhém čtvrtletí patrná koronavirová krize, je Praha. A to ještě jenom v případě nájmů. Byty nadále i v metropoli zdražovaly, takže v polovině letošního roku byly o dalších více než deset procent dražší než v polovině roku loňského.
Úroveň nájmů se ale v Praze propadla poměrně výrazně jak mezičtvrtletně, o takřka šest procent, tak meziročně, a sice o 3,5 procenta. Jde o důsledek odlivu turistů, kteří v metropoli vyhledávali krátkodobé pronájmy prostřednictvím platforem typu AirBnb. Po nich se kvůli koronaviru, zavření hranic a razantnímu omezení letecké dopravy „slehla zem“. Pronajímatelé bytů zejména v historickém jádru Prahy, v Praze 1 a Praze 2, tak museli hledat náhradní nájemníky a v rámci tohoto hledání, aby nějaké vůbec našli, museli jít s cenou dolů. Proto v Praze byly v dubnu až červnu nájmy o zmíněných skoro šest procent nižší než ještě v období od ledna do března. V samotném centru Prahy, zejména ve čtvrtích Staré Město, Josefov, Malá Strana, Nové Město a částečně Vinohrady, je pokles nájmů ještě výraznější, v některých místech činí až desítky procent, a to mezičtvrtletně i meziročně.
Jako celek je ale tuzemský trh s nemovitostmi i nájmy proti koronavirové krizi až překvapivě odolný. Důvodem je hlavně to, že vládní podpůrné programy typu kurzarbeitu, ošetřovného, moratoria na splátky úvěrů či programu výhodných půjček zatím pomáhají v ekonomice udržovat poptávku a zaměstnanost, byť se tak děje na dluh. Navíc došlo v důsledku koronavirové krize k dramatickému snížení tržních úrokových měr a ceny peněz, takže komerční banky zlevnily hypotéky v průměru nejníže od roku 2017. To vše zatím pomáhá udržovat ceny nemovitostí poměrně vysoko, stejně jako úroveň nájmů.
Rozhodující bude podzim. To se projeví efekt ukončování většiny vládních podpůrných programů, vzroste proto míra nezaměstnanosti a ruku v ruce s tím také podíl problémových – například nesplácených – hypoték. Tento podíl byl letos v květnu, podle nejnovějších dat České národní banky, nejnižší v historii sledování od roku 2002, neboť činil pouze 0,88 procenta. V důsledku růstu podílu problémových hypoték banky mohou začít přičítat k úvěrům na bydlení výrazně vyšší rizikovou přirážku, takže dostupnost hypoték již neporoste. Rostoucí míra nezaměstnanosti navíc odradí od koupě nemovitosti mnohé zájemce, kteří by si ji jinak pořídili. Vznikne tak citelný tlak na pokles cen nemovitostí i nájmů, a to zvláště tehdy, udeří-li druhá vlna pandemie závažným způsobem. Pokud na druhou vlnu nedojde, výsledkem ale nemusí být propad cen realit a nájmů, nýbrž jenom jejich stagnace.
„To je vydírání Evropy,“ znělo Bruselem. Merkelová s Macronem odešli z jednání náhle a v podráždění, summit zatím k dohodě rozhodně nespěje
Potenciálně přelomový bruselský summit ani po sobotních pozdně večerních jednáních dohodou nekončí. Evropští lídři tak mají k dobru ještě neděli. Dnes už musí s dohodou vyrukovat, pokud chtějí zabránit otřesu na burzách a finančních trzích. Pokud se dohodnou, jde o zásadní milník evropské integrace, neboť by se tím poprvé ustavila dluhová unie.
Na nich se bude obchodovat opět od pondělí. Investoři ještě před víkendem hojně sázeli na to, že lídři zemí EU se v Bruselu dohodnou. Vždyť akcie hlavního evropského akciového ukazatele, indexu Stoxx Europe 600, posílily o zhruba devět procent od poloviny května, kdy Německo s Francií oznámily společný návrh na takzvaný fond obnovy EU. Akcie na eurozónu zaměřeného akciového ukazatele Euro Stoxx 50 za stejnou dobu zhodnotily dokonce o 16 procent. A světové finanční domy jako Barclays, BlackRock, Morgan Stanley nebo Goldman Sachs uvádějí vyhlídku na dohodu jako klíčový důvod, proč nyní při investování do akcií upřednostnit před americkými či asijskými právě ty evropské.
Jenže akcioví investoři nyní musí počítat s tím, že v pondělí o část svých peněz přijdou. Dohoda se zatím rozhodně nerýsuje. Lídři zemí, jež s původním návrhem přišly, tedy německá kancléřka Angela Merkelova a francouzský prezident Emmanuel Macron, včera pozdě večer náhle a rozhořčeně opustili jednání, jehož se účastnil i nizozemský premiér Mark Rutte. Ten je neformálním lídrem skupiny takzvaných „spořivých“ národů, jimž se zdá původní německo-francouzský návrh až příliš velkorysý.
Vedle Nizozemska se za spořivý národ v daném kontextu běžně označuje také Dánsko, Švédsko a Rakousko. Včera k této „šetrné čtyřce“ podle všeho přibylo i Finsko. To není dobrá zpráva pro Berlín a Paříž, a ani pro finanční trhy ne. Skupina, která současnému návrhu fondu obnovy oponuje, se totiž spíše rozrůstá, než aby se umenšovala.
S růstem počtu oponentů navíc zjevně rostou i jejich požadavky. Klíčovým „jablkem sváru“ je to, jaká část peněz z celkového balíku v objemu 750 miliard eur bude rozdělena formou půjček, a jaká část pak připadne jednotlivým členským zemím EU jako grant (čili vlastně formou daru). Rutte nejprve vítal kompromis, že by na granty šlo nikoli 500 miliard, jak zněl původní návrh, ale jen 450 miliard eur. Nyní však „šetrná čtyřka“, vlastně „šetrná pětka“ tlačí na to, aby to číslo bylo ještě výrazně nižší. Merkelová s Macronem trvají na tom, že by to mělo být alespoň 400 miliard. To svědčí o tom, že jsou svolní k dalším ústupkům, a současně o tom, že spořivé národy své požadavky dále stupňují.
Zašlo to tak daleko, že italský premiér Giuseppe Conte označil spořivé národy za „vyděrače Evropy“. Právě Itálie by při schválení fondu obnovy v původní podobě z něj profitovala ze všech členských zemí nejvíce. Velkorysý je původní návrh fondu také například ke Španělsku. Tyto země tedy pochopitelně stojí za původním návrhem. Paříž jej podporuje z toho důvodu, že francouzské banky mají v Itálii velmi silnou expozici, Berlín se zase obává drolení vnitřního trhu v případě, že by Itálie ekonomicky zkolabovala. Fond obnovy je ve skutečnosti hlavně fondem záchrany Itálie.
I pokud se nakonec podaří najít kompromis mezi Paříží a Berlínem (a Římem či Madridem) na jedné straně a spořivými národy na straně druhé, ještě to nemusí znamenat, že summit skončí dohodou. Stále hlasitěji totiž včera Bruselem zněly hlasy, že čerpání z fondu obnovy má být podmíněno také dodržováním demokratických principů a vlády práva v dané členské zemi. Pokud by tyto dodržovány nebyly, čerpání v dojednané výši je vážně ohroženo, přičemž k zamítnutí poskytnutí prostředků z fondu provinivší se zemí není potřeba jednomyslnosti. Takový návrh se ale nelíbí zvláště Maďarsku a Polsku. Brusel je často kritizuje právě za nedodržování uvedených principů. V případě, že by jim kvůli tomu sáhl na peníze z fondu, nemohly by navíc – bez nutnosti jednomyslnosti – takový zásah vetovat.
Maďarský parlament přitom tento měsíců premiéru Viktoru Orbánovi uložil, aby, pokud bude Brusel prošetřovat právě dodržování demokratických principů v zemi, odmítl jakýkoli návrh fondu obnovy.
Dluh státu narostl o více než 500 miliard už během prvního pololetí, je historicky suverénně nejvyšší. Mezinárodní investoři ale vládě ochotně půjčují, poměrně v klidu budou i ratingové agentury
Za první letošní pololetí stoupla úroveň státního dluhu o bezmála 517 miliard korun. Výsledkem je tak suverénně nejvyšší veřejný dluh v historii, dosahující bezmála 2157 miliard korun.
Na první pohled může zarážet fakt, že už za prvních šest měsíců roku se úroveň dluhu zvýšila výrazněji, než jaká je letošní maximální celoroční úroveň možného schodku, čili 500 miliard korun. Je však třeba brát na zřetel konkrétní časování splátek státního dluhu, které jsou většinově načasovány na druhé pololetí.
Pokud by vláda kryla letošní schodek státního rozpočtu a zbývající letošní splátky státního dluhu z prostředků, jež má již nyní napůjčovány ve státní pokladně, státní dluh ke konci roku bude činit zhruba dva biliony korun. Bude tedy o přibližně 157 miliard nižší než pololetní úroveň státního dluhu. V porovnání s koncem loňského roku by se v takovém případě státní dluh meziročně navýšil o zhruba 360 miliard korun.
Při zohlednění možného až 500miliardového letošního schodku narůstá letošní celková potřeba financování na zhruba 690 miliard korun. Více než tři čtvrtiny této sumy, 533 miliard korun, ale má ministerstvo financí pokryto vydáváním a prodejem dluhopisů se splatností po konci letošního roku. Takto si přitom napůjčovalo při průměrném úroku 1,15 procenta.
Mezinárodní investoři jsou tedy navzdory růstu dluhu stále velmi ochotní půjčovat českému státu za relativně nízký úrok. To svědčí o tom, že obecně nepanuje obava z destabilizace tuzemských veřejných financí, které stále – i v letošním pololetí – vykazují jeden z nejlepších stavů v rámci EU.
Nelze tedy ani čekat, že svůj rating České republice a jejímu dluhu budou významnější zhoršovat světové ratingové agentury.
Vláda by se ale tím neměla nechat „ukolébat“ a do konce letošního roku předložit konkrétnější plán konsolidace veřejných financí v době zotavování se z koronavirové krize, tedy plán na léta po roce 2020, resp. 2021.
Praha se chystá citelně zvýšit jízdné MHD, Uber se raduje. Je to zarážející, neboť se tím za peníze běžných lidí, často zasažených koronakrizí, podpoří automobilismus
Praha se chystá zdražit jízdné v městské hromadné dopravě a parkovné v modrých zónách. Důvodem mají být důsledky pandemie, při které se hlavnímu městu výrazně propadly příjmy z jízdného od turistů. V případě ročního kuponu na MHD by zdražení mohlo být až o padesát procent. Proti navýšení ceny je hnutí ANO, Piráti a Spojené síly chtějí změnu fungování.
Výnosy pražského dopravního podniku z jízdného se v běžném roce pohybují kolem 4,5 miliardy korun ročně. V roce 2018 to byly 4,6 miliardy. Ještě letos v červnu byl počet cestujících přepravených MHD zhruba jen dvoutřetinový v porovnání se stejným období loňska. Za březen až květen tak ztráta DPP na tržbách z jízdného odpovídá půlmiliardě korun. Tržby z jízdného se tak letos budou pohybovat v pásmu od 3,5 do čtyř miliard korun, pokud ovšem závažně udeří druhá vlna pandemie tak ještě níže.
Tržby za jízdné však v běžných letech představují zhruba čtvrtinu příjmu pražského dopravního podniku. Dlouhodobé projekty typu výstavby metra D tak situace vzniklá v souvislosti s koronavirem neohrozí. I proto, že Hlavní město Praha hospodaří už takřka deset let soustavně přebytkově, takže má vytvořený dostatečný „polštář“ k překonání ekonomických dopadů pandemie, a to i kdyby udeřila její druhá vlna.
Vzhledem k přebytkovému hospodaření posledních let je zarážející, že Praha uvažuje o tak markantním navýšení cen jízdného. Vzestup cen o zhruba padesát procent vzhledem k hospodaření metropole a vzhledem k dopadu koronavirové krize na letošní stav její kasy nemá ekonomické opodstatnění.
Pokud navíc klíčový cíl řady současných vrcholných politiků metropole představuje znatelné omezení automobilové dopravy, je rozhodnutí markantně navýšit jízdné zarážející dvojnásob. Citelné zdražení v souladu se zákonem nabídky a poptávky totiž obecně vede ke dvěma věcem. Zaprvé, ke snížení poptávky, v tomto případě tedy ke snížení zájmu o cestování MHD. Zadruhé, ke zvýšení zájmu náhražku čili substitut, tedy v tomto případě o cestování zejména prostřednictvím osobní automobilové dopravy, včetně taxi a platforem typu Uberu či Boltu. Využívání automobilové dopravy nahrává navíc citelný pokles cen ropy, a tedy i pohonných hmot, k němuž v důsledku koronavirové krize.
Letošní první čtvrtina prázdnin byla pro motoristy, z hlediska ceny pohonných hmot, nejlevnější od roku 2004. V kontextu citelného zlevnění pohonných hmot je úmysl Prahy navýšit jízdné ještě více zarážející. Levnější pohonné hmoty totiž tlumí tlak v oblasti dopravních služeb, jak plyne i z čísel ČSÚ k červnovému vývoji výrobních cen.
V čase koronavirové krize, kdy mají lidé obecně hlouběji do kapsy a mnozí se bojí, že budou propuštěni, zamýšlí pražští konšelé v nejméně vhodnou dobu dále zatížit jejich peněženky, a omezit tak dále spotřebitelské výdaje v metropoli. Tím podváží ekonomiku Prahy. Kvůli dražšímu jízdnému budou třeba lidé i méně utrácet v restauracích nebo méně navštěvovat hospody, což může druhotně dopadnout do růstu míry nezaměstnanosti v Praze. To vše v době, kdy má za sebou metropole takřka desetileté přebytkové hospodaření.
V ČR se loni spotřebovalo nadprůměrně zmrzliny, Češi stále více vyhledávají její prémiové značky
Podle Potravinářské komory se v ČR běžně spotřebují průměrně zhruba čtyři litry zmrzliny na osobu ročně. Loňský rok však byl výjimkou. Podle nových dat německé společnosti Statista, která sleduje vývoj trhu, se loni v ČR spotřebovalo 5,4 kilogramu zmrzliny na hlavu. To odpovídá 6,4 litru oblíbené (nejen) letní pochoutky.
Zmrzlině se loni v ČR dařilo díky pokračující ekonomické prosperitě a růstu mezd. Češi v době před úderem koronaviru stále zřetelněji vyhledávali prémiové zmrzlinářské výrobky. Cena průmyslově vyráběné ovocné zmrzliny přitom loni vyskočila na svůj historický rekord, když se poprvé soustavněji pohybovala měsíc co měsíc nad úrovní 200 korun za jeden litr. Zatímco průměrná maloobchodní cena polárkového dortu se v uplynulých osmi letech prakticky neměnila, a pohybuje se v úzkém pásmu kolem 35 korun, průměrná maloobchodní cena zmrzliny od roku 2012 vzrostla zhruba o patnáct procent. I to svědčí o tom, že Češi vyhledávají prémiové zmrzliny a jsou ochotni si za ně připlatit. V ČR se zmrzlina nejen rekordně konzumuje, ale i vyrábí. Předloni se v ČR vyprodukovalo bezmála 51 milionů litrů zmrzliny, jak plyne z nejnovějších dostupných dat Eurostatu.
Jedná se o historický rekord za celé období samostatné ČR od roku 1993. Dosud rekord držel rok 2004, kdy produkce dosáhla takřka 46 milionů litrů. V roce 2017 se vyrobilo více než 44 milionů litrů zmrzliny. Předloni výrobě zmrzliny částečně nahrávalo také nadmíru teplé počasí, které umocňuje poptávku po ní. Extrémně teplé počasí se však letos neopakuje, a navíc se tuzemští zmrzlináři potýkají s útlumem poptávky, zejména zahraničních návštěvníků, jejž způsobuje koronavirus a důsledky opatření pro boj s ním. Domácnosti v ČR jsou navíc stále ochotné výrazně své výdaje navyšovat za zboží, které nutně nepotřebují.
V Německu se předloni vyrobilo takřka 494 milionů litrů, ve Francii přes 450 litrů a konečně v Itálii 435,5 milionů litrů. Tyto země jsou absolutně největšími producenty zmrzliny v EU. Po přepočtu na obyvatele je pořadí úplně jiné. Vede Belgie, kde se předloni vyrobilo 18,3 litrů zmrzliny na hlavu, následuje Estonsko a Litva s 15,4, resp. 15,1 vyrobenými litry na obyvatele (viz tabulka níže). Česko je dle produkce zmrzliny na hlavu v rámci EU šestnácté, s 4,8 litry na hlavu. To je v rámci EU podprůměrný výsledek, jelikož v EU se předloni vyrobilo zhruba 6,2 litru zmrzliny na obyvatele. ČR si však vede výrazně lépe než Slovensko, kde v roce 2018 vyprodukovali pouze 0,03 litru zmrzliny na hlavu. V rámci zemí Visegrádské skupiny ale Česko zaostává jak za Maďarskem (předloni 6,7 litru zmrzliny na hlavu), tak Polskem (předloni 6,3 litru na hlavu).
Eurostat: Kde v EU se v roce 2018 vyrobilo nejvíce zmrzliny na obyvatele (v litrech):
1. Belgie - 18,3
2. Estonsko - 15,4
3. Litva - 15,1
4. Švédsko - 9,7
5. Chorvatsko - 8,6
6. Finsko - 7,2
7. Itálie - 7,2
8. Francie - 6,7
9. Nizozemsko - 6,7
10. Maďarsko - 6,7
16. ČR - 4,8
EU - 6,2
(19.7.2020)
