Vláda schválila nový stavební zákon. Návrh je sice kompromisem, k ideálu mu cosi schází, avšak jde o krok vpřed, protože snižuje počet nutných razítek a zkracuje povolovací a stavební proces. Nový stavební zákon by české ekonomice a vlastně celé tuzemské společnosti prospěl jako máloco jiného. Namátkou může v důsledku dokonce i zvýšit porodnost, zlepšit životní prostředí či urychlit výstavbu klíčové infrastruktury.
V Česku se rodí málo dětí. Zato ovšem máme až nad hlavu odpadů. Málo dětí znamená problém do budoucna, neboť už dnešní střední generaci nebude mít kdo pořádně vydělávat na důchod. Smutný fakt, že nevíme, kam s opadem, zase do budoucna představuje rostoucí zátěž pro životní prostředí. Důchody by mohly být vyšší a životní prostředí čistší, pokud… pokud bychom už nyní měli nový stavební zákon.
Děti, odpady, stavební zákon, že prý to spolu nesouvisí? Ale ano. Nejprve děti.
Výstavba bytů sice loni byla v Česku nejrychlejší za uplynulých deset let, stále to však nestačí. Pomalá výstavba je hlavním důvodem dramatického zdražování nemovitostí. Ty se zvláště ve větších městech stávají například pro běžnou mladou rodinu prakticky nedostupné. Omezená výstavba, a tedy omezená nabídka navíc přitahuje spekulanty, včetně těch zahraničních. Vyhánějí cenu realit ještě výše. Například v Praze to znamená, že na běžný byt bude muset mít mladá rodina našetřeno až kolem dvou milionů korun, aby vůbec měla šanci získat hypotéku. S poklesem dostupnosti vlastnického bydlení porostou nájmy, což mladým dále ztíží život. Ve výsledku se mnozí z nich proto rozhodnou mít méně dětí nebo početí ratolestí odsunou do budoucna, případně odloží „na neurčito“. Malý byt či málo peněz (po zaplacení nájemného) zrovna nemotivují k plození dětí. Tím pádem, pomineme-li imigraci a dluh, ovšem o to naléhavěji tiká časovaná bomba pro důchodový systém i systém veřejné zdravotní péče.
Nuže, přejděme k odpadům.
Zbavit se krabic, kartónů a obecně papíru, i toho balícího na dárky, bylo letos začátkem roku, po svátcích, obtížnější než v minulosti. Pro firmy i domácnosti. Na řadě míst ČR totiž pozastavili sběr papíru. Dělo se tak kvůli výraznému snížení ceny odpadového papíru. Za něj může rozhodnutí Číny omezit dovoz odpadu. Česko přitom dlouhodobě vykazuje nedostatek recyklačních kapacit, takže je v podstatné míře závislé na vývozu sběrného papíru. Poptávka po sběrném papíru pro účely jeho recyklace v ČR sice dlouhodobě postupně narůstá, ale v tuto chvíli pomaleji než jeho nabídka – právě proto, že přebytečnou nabídku už neodčerpává v takové míře jako v minulosti Čína. Nedostatek recyklačních kapacit v ČR způsobuje zejména ta skutečnost, že tu v uplynulých letech investoři nevybudovali dostatek příslušných závodů. Zvolili raději okolní země typu Maďarska, Polska či Německa. Zásadním důvodem jim bylo to, že stavební a povolovací řízení jsou v ČR nejen v případě výstavby recyklačních závodů velmi zdlouhavá, což snižuje výnosnost investice, resp. prodlužuje časový horizont její návratnosti.
Zmíněné Maďarsko loni vévodilo zemím EU v růstu objemu nové výstavby. V uplynulých dvaceti letech se v Maďarsku daří stavět zdaleka nejen recyklační závody. Třeba dálnice tam po přepočtu na obyvatele budují násobně rychleji než v Česku. A nejen tam. Ještě v roce 2001 v Maďarsku, resp. v roce 2005 v Polsku byla celková délka dálniční sítě kratší než v Česku. V současné době je však už kratší v Česku; v porovnání jak s Polskem, tak zejména Maďarskem je ani ne poloviční. V letech 2010 až 2018 se dálniční síť v Česku rozšířila o deset procent, v Polsku se za stejnou dobu rozrostla o 91 procent, v Maďarsku o třicet procent a na Slovensku o jedenáct procent. Pokud budeme brát v potaz i dálnice II. třídy, klasifikované ovšem až do konce roku 2015 jako rychlostní silnice, je situace o něco lepší. I tak však budeme jak za Polskem, tak Maďarskem v celkové dálce dálniční sítě citelně zaostávat. V přepočtu na obyvatele je naše zaostávání zvláště markantní v porovnání s Maďarskem, náš někdejší náskok ale stahuje také Polsko.
Společný důvod toho všeho? Ano, správně. Získání stavebního povolení je v Česku dle údajů Světové banky nejzdlouhavějším procesem v rámci Visegrádské skupiny. Celkově se Česko umisťuje 157. ze 190 zemí, v sousedství zemí, jako je Kamerun, Burundi či Pobřeží slonoviny. Třeba Poláci jsou dle loňského pořadí na 39. místě.
Chceme-li do budoucna vyšší porodnost, chceme-li lepší odpadové hospodaření a chceme-li stavět dálnice alespoň tak rychle jako v Polsku či Maďarsku, musíme udělat především jedno. Zpružnit legislativu týkající se stavebního řízení. Už předevčírem bylo pozdě. Každé jedno razítko, které je třeba k získání stavebního povolení, nejen zpomaluje výstavbu, ale v důsledku, jak vidíme, též výhledově snižuje důchody nás všech, zhoršuje životní prostředí či dopravní dostupnost.
Je třeba počet nutných razítek omezit na minimum. Když to jde v jiných vyspělých zemích typu Dánska, které je čtvrté v rámci zmíněného žebříčku Světové banky, musí to jít i u nás. Dílčí zájmy jednotlivých úředníků ovšem musí ustoupit zájmu celé ekonomiky, zájmu generací nynějších i těch budoucích, ještě nenarozených.
Rozhazovačné orgie nekončí, odbory žádají jedno z nejvýraznějších navýšení minimální mzdy v tomto tisíciletí. Koronavirus si spletli s živou vodou
Podle odborářů je koronavirus tuzemské ekonomice zjevně živou vodou. Žádají totiž takové navýšení minimální mzdy, jaké nebylo běžné ani v době uplynulých let prosperity. Nyní tedy odboráři zjevně míní, že prosperita je v době koronaviru ještě výraznější, takže si mohou dovolit žádat víc. Ekonomiku ale bohužel neskrápí žádná „živá voda“, jak by se mohlo zdát z odborářských požadavků, nýbrž dluh. Dluhem celá země hasí krizi, která by v důsledku koronavirové nákazy jinak již dávno vzplála. Dluhové hašení ukolébává nejvíce snad právě odboráře, což je na pováženou. Kdy jindy než v této náročné době by měli demonstrovat svůj soucit s tou částí společnosti, jež není odborově organizována.
Odbory od příštího roku žádají navýšení minimální mzdy z nynější úrovně 14 600 korun na rovných 16 000 korun. To by byl nárůst o 9,6 procenta. Přitom letos v lednu vzrostla minimální mzda z úrovně 13 350 korun, tedy o 9,4 procenta. Loni v lednu zase minimální mzda stoupla z hodnoty roku 2018, která činila 12 200 korun, tedy rovněž o 9,4 procenta. Přitom v důsledku koronavirové krize platí nyní – v rámci programu Antivirus – stát část mzdy takřka 800 tisícům zaměstnanců soukromé sféry. Na dluh. Tento program podstatnou měrou pomáhá udržovat zaměstnanost v ekonomice. A zdání, že se jí daří. Jenže už ke konci tohoto roku tento program bude nejspíše minulostí. Lze tak předpokládat, že v posledním letošním čtvrtletí a v roce příštím budou muset zaměstnavatelé výrazně propouštět, neboť jim již stát nebude na mzdu zaměstnanců přispívat zdaleka tak velkoryse jako nyní.
Právě na přelomu roku se tedy zaměstnavatelé budou rozhodovat, kolik lidí propustí. A přesně v té době má podle odborářů vstoupit v platnost nová úroveň minimální mzdy, navýšená meziročně výrazněji než v době prosperity, tedy než v lednu 2020 nebo než v lednu 2019. S výjimkou let 2017 a 2018 se od počátku milénia nikdy minimální mzda nenavyšovala meziročně tak výrazně, jak to pro příští rok žádají odboráři. Během minulé krize byla dokonce minimální mzda „zmrazená“ na úrovni 8000 korun, a to po poměrné dlouhé období od ledna 2007 do léta 2013. I její nárůst po tomto dlouhém období stagnace, ten se srpna 2013 a pak z ledna 2015, byla však nižší, než jaký nyní – z roku na rok – žádají odboráři, když činil 6,3, resp. 8,2 procenta.
Přesto všechno se odbory z jistého úhlu pohledu ještě „drží při zdi“. Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž v rámci novelizace zákoníku práce navrhuje, aby minimální mzda trvale představovala polovinu průměrné mzdy z předloňského roku, tedy zpravidla zhruba 45 až 47 procent aktuální průměrné mzdy. Podle předpokladu ministerstva by tak již v příštím roce měla minimální mzda činit 17 100 korun. Paradoxně tak v době krize a největší ekonomické tísně minimálně za poslední zhruba desetiletí by se tak minimální mzda navýšila o 17,1 procenta, absolutně nejvýrazněji ze všech jejích navýšení od roku 2000.
Takový krok by zřejmě jen uspíšil a umocnil propouštění, které ekonomiku na přelomu roku v poměrně rozsáhlé míře čeká tak jako tak. Takže ministerstvo práce a sociálních věcí s odbory za zády by tím do značné míry pošlapaly současnou snahu vlády, resp. tedy snahu daňového poplatníka, neboť vláda žádné peníze nevydělává. A sice snahu o to, zachránit nyní, v době koronavirové krize, v rámci solidarity s postiženými spoluobčany co možná nejvíce pracovních míst.
Ministryně Maláčová si „rouškovným“ nesystémově kupuje voliče, a s ní i celá vláda. Na důchodovou reformu, tedy systémové řešení, se raději nikdo ani neptejme
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová podle svých včerejších slov zítra předloží návrh na jednorázový bonus pro důchodce 6000 korun. O vládou zvažovaném jednorázovém příspěvku 5000 nebo 6000 korun pro důchodce mluvil včera v tisku i premiér Andrej Babiš.
Pro takový jednorázový bonus, Maláčová jej označuje jako „rouškovné“, se však těžko hledá objektivně smysluplné ekonomické opodstatnění. Babiš hovoří o tom, že důchodci během vrcholícího šíření koronavirové nákazy prožívali „stres“, takže mají nárok na podobnou kompenzaci jako OSVČ. Jenže v případě OSVČ se jednalo o kompenzaci výpadku příjmů, způsobeném uzavřením podstatné části ekonomiky v rámci boje s nákazou. Důchodcům příjmy nijak kráceny nebyly. OSVČ by nyní mohly teoreticky argumentovat, že také jako důchodci prožívaly stres, za který ještě kompenzovány nebyly, protože dosavadní kompenzace hojila pouze tu finanční, nikoli psychickou újmu. Vláda totiž svoji jarní pomoc OSVČ zdůvodňovala opravdu jako kompenzaci finanční, nikoli psychické újmy.
Ve skutečnosti jde v případě „rouškovného“ mnohem spíše než o stres důchodců o jejich voličskou přízeň. Početná a loajální část elektorátu se u volební urny umí odvděčit. Navíc mnozí penzisté opravdu mají pocit, že vláda na jaře třeba právě OSVČ „rozdávala až příliš“ a začínají se bát, že na ně nezbyde, ba že se dokonce jejich životní úroveň zhorší. Vládní strany, tedy hnutí ANO i ČSSD, nechtějí riskovat, že si penzisty rozezlí natolik, že ti u voleb začnou dávat hlas někomu jinému. Proto svorně – a mediálně synchronizovaně – si nyní za peníze daňového poplatníka hodlají přízeň důchodců pojistit, případně koupit zpět. Opatření má vyjít státní kasu na zhruba 17 miliard korun.
Jedná se pochopitelně o záměr nesystémový, ale tím byla pomoc OSVČ také. Ta však měla své opodstatnění kvůli zcela mimořádné koronavirové krizi. Nesystémovost „rouškovného“ vyniká tím více, že zrovna právě ministryně Maláčová ustavila v pořadí již několikátou důchodovou reformu, ale ta dosud s ničím smysluplným nepřišla.
Je nedůstojné, jak vláda po stovkách (měsíčně) důchodcům přihazuje, když potřebuje jejich hlasy. Je ostudou politiků, že již čtvrtstoletí otálejí se zavedením smysluplné, udržitelné a zásadní reformy penzí. Je ostudou nynější důchodové komise, že současné vládě k tomu poskytuje alibi svojí samotnou existencí. Politici by se neměli neustále schovávat za nové a nové komise. Vše podstatné už připravily komise předchozí. Nyní je na politicích, volených zástupcích lidu, a tedy daňových poplatníků, aby o podobě reformy rozhodli.
Teprve reforma penzí zajistí, že důchodci budou mít více peněz, aniž by se stát dále trvaleji zadlužoval. Bohužel, i současná ministryně práce a sociálních věcí má jiné priority. Raději se věnuje podružnosti v podobě srovnávání toho mála, co si důchodci a důchodkyně mezi sebou rozdělují, než aby do systému skutečnou reformou postupně vlila více peněz. Takový krok si žádá politickou odvahu, kterou generace našich politiků nikdy neměly. (25.8.2020)
