Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve své zveřejněné prognóze (10. 6.) předpokládá letošní propad tuzemské ekonomiky čítající 9,6 procenta. To je pesimističtější odhad, než nač ukazuje aktuální, květnový konsensus trhu (minus 7,9 procenta, viz pravidelné šetření ČNB).
Jedná se také o pesimističtější odhad v porovnání s prognózou tuzemského ministerstva financí (minus 5,6 procenta), České národní banky (minus 8 procent), Evropské komise (minus 6,2 procenta) i Mezinárodního měnového fondu (minus 6,5 procenta).
Po dubnovém citelně horším výsledku české průmyslové výroby či zahraničního obchodu není pesimističtější prognóza OECD příliš překvapivá. Naopak pozitivním překvapením je - navzdory pesimistickému výhledu ohledně vývoje ekonomiky jako celku - udržení odhadu letošní míry nezaměstnanosti v ČR na poměrně nízké úrovni 3,5 procenta. To je sice mírně horší nebo stejný odhad, než jaký uvádějí ministerstvo financí (3,3 procenta) a Česká národní banka (3,5 procenta), ale zase příznivější prognóza, než jakou má Evropská komise (5 procent) či Mezinárodní měnový fond (7,5 procenta).
Ve světle nejnovější prognózy OECD a prognóz dalších institucí je zřejmé, že zejména tuzemské ministerstvo financí bylo ve své poslední, dubnové prognóze neudržitelně optimistické, pročež zřejmě navýší svůj letošní odhad míry nezaměstnanosti v ČR a zároveň sníží odhad výkonu tuzemské ekonomiky jako celku.
Češi se teď bojí zdražování nejvíce za posledních skoro dvacet let… dokonce více než propouštění
Zatímco rouška je symbolem koronakrize z hlediska společenského, z ekonomického pohledu je jím – světě, div se – květák. V některých obchodech byl prý tento druh košťálové zeleniny k mání i za stovku. Podle ČSÚ sice vyšla jeho cena v dubnu průměrně „jen“ na 66,20 Kč za kus. Jenže i to představuje zdražení oproti březnu o 68 procent. A co teprve v porovnání třeba s rokem 1998, kdy z Polska dovážený květák stál pět korun. Nejen matadoři zeleninových koutků tuzemských supermarketů tak mají pocit, že koronakrize vyvrtá do peněženky pořádnou díru. V květnu se čeští spotřebitelé báli inflace dosud nejintenzivněji za celou historii sledování ČSÚ od počátku milénia. Češi se teď obávají zdražování dokonce více než propouštění.
Zelenina kvůli koronakrizi zdražila vskutku citelně, podobně jako ovoce, ačkoli v květnu podle dnešních čísel meziměsíčně zlevnila – na rozdíl od ovoce. Médii pak znějí stesky nad citelnou českou meziroční inflací, momentálně nejvýraznější v EU. Za tu prý stejně jako za drahou zeleninu a ovoce může slabá koruna.
Na první pohled by to mohlo dávat smysl. Koronakrize přece zdražila květák či jiné druhy zeleniny, takže proč by nemohla zdražit i vše ostatní? Inflace, jak známo, se vypočítává ze spotřebitelského koše, jenž zahrnuje zdaleka nejen zeleninu. No a jestliže jde o nejvýraznější zdražování v celé EU, nabízí se vysvětlení, že důvodem je citelné oslabení koruny.
Takový pohled je však zcela mimo. A hned z několika důvodů.
Se zrychlením tempa inflace se široce počítalo už před úderem koronaviru. Například ČNB počátkem února – zhruba v době, kdy byla česká měna poměrně silná a euro za méně než 25 korun – prognózovala, že v dubnu vykáže míra inflace úroveň 3,7 procenta. Nakonec to byla 3,2 procenta. V květnu zase podle stejné prognózy měla meziroční inflace činit 3,2 procenta, nakonec ale odpovídá pouze 2,9 procent, jak dnes oznámil ČSÚ. Pokud něco, tak koronavirus inflaci zpomalil. Třeba způsobil historické zlevnění pohonných hmot.
Mnohem podstatnější pro akceleraci inflace v poslední době byla domácí poptávka. V únoru vykázala takzvaná jádrová inflace, tedy inflace očištěná a kolísavé položky typu cen energií a potravin, své nejrychlejší tempo za celé období od začátku roku 2007. Silná jádrová inflace mocně pohání inflaci spotřebitelskou.
Klíčovým zdrojem citelné jádrové inflace je rychlý růst mezd v uplynulých letech. V letech 2016 až 2019 v ČR stoupaly reálné výdělky očištěné o inflaci v přepočtu na osobu průměrným ročním tempem přesahujícím úroveň čtyř procent. V eurozóně rostly ve stejném období šestkrát pomaleji, průměrně o 0,7 procenta ročně. Výdělky v Česku rychle rostly všem, třeba i kadeřnicím. Takže je zřejmé, že – jeden příklad za všechny – i cena ostříhání musela vzrůst. A právě to ilustruje zásadní důvod, proč je nyní inflace v ČR citelná.
I letos by dle prognózy Evropské komise mělo být tempo růstu výdělků v ČR rychlejší než tempo inflace. Naopak třeba na eurovém Slovensku – které má nyní slabší inflaci než ČR – tamní výdělky letos inflaci nepokryjí. Není to tedy vše jen o výši inflace.
Navíc, letos od února do dubna ceny v Česku v průměru klesly. Průměr březnové a dubnové meziměsíční inflace totiž činí minus 0,1 procenta. Naopak v eurozóně ve stejné době ceny rostly. Třeba na Maltě dokonce takřka dvouprocentním tempem. Takže opravdu nelze tvrdit, že za citelnou inflaci v ČR může oslabení koruny a fakt, že Česko neplatí eurem
Je třeba totiž také rozlišovat mezi meziroční a meziměsíční inflací. Výše zmíněné mediální stesky vyvolává meziroční inflace. Tedy růst cen, která nastal mezi dubnem 2019 a dubnem 2020. V tomto růstu cen se oslabená koruna odráží jen zcela okrajově a vlastně zanedbatelně. K oslabení české měny totiž došlo až během letošního března. Přitom platí, že slabší měna se propisuje do inflace postupně, se zpožděním.
V ceně dováženého italského květáku se samozřejmě oslabená koruna v jisté míře projevuje. Ovšem mnohem důležitější roli hraje růst nákladů souvisejících se sklizní této zeleniny nebo s jejím exportem až do Česka. Kvůli koronaviru a méně prostupným hranicím sklízí zeleninu v Itálii či Španělsku mnohem méně Rumunů nebo Maročanů. A Italové jsou proti nim drazí. Pracovat na poli se jim moc nechce ani v době ekonomické tísně.
Do většiny jiných druhů zboží a služeb, než je zelenina, se oslabená koruna propisuje mnohem delší dobu než z měsíce na měsíc. Zelenina se rychle kazí, na pultech se obratem střídají její jednotlivé várky, které jsou celkem pružně naceňovány. Ne všude je naceňování na prakticky denní bázi možné. Ceníky či dlouhodobé kontrakty se upravují na čtvrtletní, nebo dokonce roční bázi, takže březnové oslabení koruny se jen těžko mohlo projevit v dubnové citelné inflaci natolik, že by bylo možné říkat, že její hlavní příčinou. A jestliže to říkat nelze, nelze ani tvrdit, že rychlý růst cen v Česku případně v dalších zemích mimo eurozónu nastává proto, že neplatí eurem.
Vše to ukazuje na jeden hlubší rys, pro Česko bohužel symptomatický. Za vším typický Čech hned spatřuje jen to negativní, v duchu jakési „blbé nálady“. Pochopitelně, růst cen těší málokoho. Jenže ve veřejné debatě se to hned svede na „další chybu“ Čechů, totiž tu, že nepřijali euro. Přitom je důvodem inflace mnohem spíše to, že se české ekonomice v uplynulých letech nadmíru dobře dařilo, a to hned tak, že mzdy v Česku rostly po očištění o inflaci mnohonásobně rychleji než v eurozóně.
Izrael zvažuje „home office“ pro zaměstnance veřejné sféry. Opatření by dávalo smysl i v ČR, vždyť jen pražské dopravní zácpy vyjdou ekonomiku na tři miliardy
Izraelská vláda zvažuje, že by zaměstnancům veřejné sféry umožnila jeden den v týdnu pracovat na bázi „home office“.
Z ekonomického hlediska může být takové opatření přínosné, a to i v Česku. V Izraeli argumentují náklady plynoucími z časových zrát způsobených dopravními zácpami při dojíždění na pracoviště.
Dopravní zácpy obecně představují značnou ekonomickou ztrátu. To proto, že cestující neproduktivně „sedí v popojíždějícím autě“, místo aby se věnovali produktivnější či smysluplnější činnosti. Tyto ztráty jsou citelné také v českém kontextu, nejen v tom izraelském. Například v Praze lze tuto ztrátu vyčíslit na 3,1 miliardy korun ročně. To je klíčový závěr odborné studie, kterou zpracoval tým ekonomů působících na výzkumných pracovištích a na univerzitách v České republice a v USA. Studii nedávno zveřejnil americký Národní úřad pro ekonomický výzkum.
Autoři studie se snaží vyčíslit takzvané náklady obětované příležitosti, které daný řidič, případně i spolucestující, nese kvůli tomu, že se ocitl v zácpě nebo hustším provozu pražské silniční dopravy. Pokud například kvůli nečekané zácpě, způsobené dopravní nehodou, přijede pozdě do práce, mohou mu tímto nákladem být ušlé tržby nebo ušlá mzda.
Jedním z důsledků koronavirové krize bude tak jako tak rozšíření fenoménu „home office“, a to minimálně v soukromé sféře. Před úderem koronaviru, v loňském roce, vykazovalo Česko v rámci EU podprůměrný podíl zaměstnaných osob pracujících obvykle právě z domova. Podíl odpovídal jen 4,6 procenta osob. Vyplývá to z dubnových údajů Eurostatu.
V důsledku koronakrize tedy v příštích letech zřejmě dojde k poměrně znatelnému navýšení podílu jak těch osob, které pracují z domova obvykle, tak zejména těch, které takto pracují alespoň občas. Třeba právě jeden den v týdnu, jak o tom nyní uvažuje izraelská vláda, jakožto o opatření zaměřeném na veřejnou sféru.
Mnoho lidí, firem a vzdělávacích institucí si během koronakrize uvědomilo, že přechodem na online může ušetřit náklady, ale nelze sázet na to, že po krizi už všichni budou pracovat online a z domova. Fyzický byznys nezmizí. Řada lidí, včetně manažerů, si uvědomuje, že pokud celý den pracují na počítači z domova, mají za den až několik videokonferencí, na konci dne zjišťují, že mluvili nikoli s člověkem, ale s jeho vzdáleným zobrazením. Fakticky nemluvili k člověku, ale ke stroji, umělé hmotě a obrazovce. Při videokonferenci nikdy nezažijete moment překvapení z náhodného setkání. Vždy se jedná o pevně domluvenou schůzku s jasnými pravidly. Online hovor není komunikace s živým člověkem, kde se projevují emoce a funguje vzájemná chemie.
Lidstvu je přirozený sociální kontakt. Neplánovaná, spontánní diskuze, umocněná osobní kontaktem vede někdy i k průlomovým byznysům, kontraktům, nakonec i vynálezům a objevům. V online komunikaci takové jiskření nikdy neproběhne.
Po krátkodobém opojení z práce z domova a online komunikace se velká část firem vrátí k mezilidskému kontaktu v kanceláři. Online komunikaci tedy nepřeceňujme, ale ani nepodceňujme. Nyní se kyvadlo vychýlilo ve prospěch online, ale po nějaké době se vrátí a ustálí v přirozeném evolučním toku.
Tchaj-wan je 14krát významnějším investorem v českém průmyslu než Čína
Z hlediska výše přímých investic uskutečněných od vzniku ČR v roce 1993 v tuzemském zpracovatelském průmyslu obsazuje Tchaj-wan mezi asijskými ekonomikami třetí příčku. Čína totiž ke konci roku 2017 vykazovala stav přímých investic v českém zpracovatelském průmyslu ve výši zhruba 410 milionů korun. Tchaj-wan měl tou dobou do našeho zpracovatelského průmyslu nainvestováno 5,69 miliardy korun, tedy bezmála 14krát více.
Ještě více významnost tchajwanských investic vysvítá pro přepočtu jejich objemu na jednoho obyvatele Tchaj-wanu. V takovém srovnání je objem čínských investic – a nejen do zpracovatelského průmyslu v ČR – nesrovnatelně nižší. Je zřejmé, že pro Česko a české podnikatele je prohlubování obchodních vztahů s tak významným investorem, jakým Tchaj-wan je, kýžené. (10.6.2020)
