Podvody na cizincích jsou v pražských obchodech s potravinami poměrně rozšířené. Vyplývá to z nově zveřejněné studie pěti českých ekonomů, působících na tuzemských univerzitách, kterou na svém webu publikoval prestižní akademický žurnál Journal of Behavioral and Experimental Economics.
Ve studii Cheating Customers in Grocery Stores: A Field Study on Dishonesty se pětice autorů zaměřila na takřka 260 pražských obchodů s potravinami, koloniálů či večerek. Klíčovou roli sehráli figuranti. Ti ve vybraných prodejnách předstírali cizince, kteří nejsou dobře sžiti s českou měnou, nevyznají se příliš v jejích jednotlivých mincích či bankovkách, takže při nákupu drobného zboží představují potenciálně snadný terč nekalého jednání prodavačů a pokladních.
Figuranti uvedli prodávající a pokladní do situace, kdy jim mohli vrátit zpět méně peněz, než měli. Autoři studie pak sledovali, v kolik případech prodávající a pokladní svodu nekalého obohacení podlehnou. Stalo se tak ve 21 procentech obchodů, tedy v 54 prodejnách. Ve střední hodnotě přitom „nechávali navíc“ nekalým prodávajícím 54 procent hodnoty průměrného nákupu.
Muži podváděli a současně byli podváděni častěji než ženy, avšak rozdíl mezi oběma pohlavími nebyl nikterak výrazný. Nekalé jednání prodívajících nastávalo častěji v ranních než večerních hodinách. Autoři studie tak nepotvrdili hypotézu, známou v odborné literatuře jako morning morality effect, že v ranním a dopoledním čase lidé obecně jednají čestněji než v hodinách odpoledních a večerních. Hypotéza staví na tom, že člověk se během dne postupně unavuje a vyčerpává, takže slábne jeho určitá duševní síla odolávat pokušení nekalého a amorálního jednání.
Celkově autoři konstatují, že obelhávání zákazníků je v daných obchodech poměrně rozšířené a že k němu intenzivněji dochází v centrální oblasti města, kde existuje až třikrát větší pravděpodobnost okradení než ve zbytku české metropole.
Startup WeWork se hroutí. Zaplatí to řadový občan – a pak zvolí Trumpa
Čtyřicet miliard dolarů v luftu. To je skoro bilion korun. Bublina splaskla, jeden z nejočekávanějších letošních vstupů na burzu skončil spektakulárním fiaskem. Zatímco ještě začátkem roku se americký startup WeWork mohl pyšnit tržním oceněním 47 miliard dolarů, nyní bude rád, když jej investoři ohodnotí aspoň na osm miliard. Splasknutí bubliny WeWork je vztyčeným prstem směrem k centrálním bankám. Ty však těžko změní svůj dostávající kurz.
Obchodní model WeWorku není žádná raketová fyzika. Stojí a padá ale s ultranízkými úrokovými sazbami, jež nastavují světové centrální banky. WeWork ve 32 zemích světa, včetně Česka a pražské budovy DRN, pronajímá kancelářské prostory. Na bázi jakéhosi co-workingu či sdílení kancelářských prostor. To znamená, že kanceláře pronajímá krátkodobě a intenzivněji, umí tedy posadit na menší plochu větší počet pracovníků, než je zvykem. Díky tomu také WeWork slušně kasíruje: více lidí na menší ploše znamená samozřejmě finanční bonus. O část tohoto bonusu se ale WeWork musí dělit. Sám totiž kanceláře zpravidla nevlastní, ale pronajímá si je. Zatímco však sám kanceláře podnájemníkům pronajímá krátkodobě, sám si je pronajímá dlouhodobě. Tím se WeWork vystavuje riziku, neboť když se ekonomika dostane do recese, a o projektíky hipsterů a mileniálů nebude zájem, co-workingy se vyprázdní. WeWorku tedy zbydou prázdné kancly, z nichž bude muset nadále odvádět nájem jejich skutečným majitelům. Pokud by centrální banky nestavily své úroky jen o něco výš, do rizika jménem WeWork by nikdo nešel.
Nenechme se mýlit, lidé jako Adam Neumann, jenž WeWork roku 2010 spoluzakládal, si z celého dobrodružství odnesou pořádný ranec peněz. Do konce života už nemusí hnout prstem. Nad celospolečenskou užitečností projektů jako WeWork však visí otazník. Protože dlouhodobě ztrátové projekty nejsou z definice celospolečensky přínosné. Otázkou však je, kdo ztráty platí.
Uvažme, že druhou stranou mince jsou v prostředí nízkých úrokových sazeb nulově úročené celoživotní vklady běžných lidí, třeba důchodců. Čelíme tak situaci, kdy si pár vyvolených jako Neumann hrají s miliardami, bohatnou, i když jen nafukují bubliny a vyhánějí ceny realit a nájmů do nebes. Ekonomové tomu říkají misalokace kapitálu. Celospolečenský kapitál, bohatství náš všech, je tedy špatně rozdělován, neboli právě misalokován. Špatně třeba právě proto, že hrstka lidí bohatne díky neproduktivnímu nafukování bublin, zatímco jejich zbohatnutí ve finále zaplatí třeba desítky milionů obyčejných důchodců, kteří budou muset z nižší penze zaplatit vyšší nájem. Dochází k přesunu bohatství v celé společnosti Západu, přičemž centrální banky jsou převodovou pákou. Rozevírání příjmových nůžek, které z velké míry způsobují, vede k politické polarizaci, k volbě politického extrému, k Trumpovi i brexitu. (25.10.2019)
