Nečekaně rychlé přebírání moci Tálibánu nad Afganistánem, jehož vyvrcholení představuje probíhající pád metropole Kábulu, bude mít dalekosáhlé důsledky. A to nejen politické a geopolitické, nýbrž i mezinárodně ekonomické.
„První na ráně“ je z ekonomického hlediska sousední Pákistán. Tálibán se po převzetí moci nad Afganistánem zaměří nejspíše na destabilizaci situace právě v Pákistánu.
Pákistánské vládní dluhopisy letos ztratily už zhruba osm procent ze své ceny a nyní lze čekat další pokles. Ztrátu zájmu o pákistánské dluhopisy doprovází růst nákladnosti obsluhy dluhu vlády v Islámábádu. Pákistánský veřejný dluh přitom již nyní dosahuje 90 procent hrubého domácího produktu země. Uprchlické vlny, které lze nyní po nástupu Tálibánu čekat právě i v Pákistánu, si zřejmě vyžádají další razantní zadlužování.
Pákistán je silně závislý na přílivu peněz zvenčí, zejména z Mezinárodního měnového fondu. MMF v zemi nyní realizuje celkem třináctý podpůrný program za posledních třicet let, tentokrát v objemu šesti miliard dolarů.
Zmíněný propad ceny pákistánských dluhopisů má zatím spíše souvislost se zpožděním v přijetí další platby podpůrných prostředků MMF než s bezpečností situací v Afganistánu. Přepokládané údery Tálibánu v Pákistánu, které lze nyní ve zvýšené míře očekávat, ale mohou Islámábádu dále znesnadnit plnění podmínek programu MMF. V krajním případě jej tak mohou odříznout od peněz fondu. Na druhou stranu z hlediska Západu nyní vzrůstá strategický význam Pákistánu, jakožto vysunuté bašty bránící postupu militantního islamismu reprezentovaného Tálibánem.
Vlna uprchlíků se ale z Afganistánu vydá také opačným směrem než do Pákistánu. A sice směrem západním, do Íránu či Turkmenistánu a pak dále do Turecka a potenciálně až do Evropy a zemí Evropské unie. Afgánští uprchlíci mířící přes Turecko do EU se tak mohou stát silnou kartou v rukou tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Zvýšili by totiž jeho vyjednávací sílu ve vztahu k EU. Turecký prezident zkrátka může Brusel vydírat v tom smyslu, že buď dostane dost peněz unijních daňových poplatníků a zadrží afghánské uprchlíky na tureckém území, nebo nechá uprchlíky v hojném počtu proudit do EU.
EU tak potenciálně čelí další migrační krizi. Ta by mohla vyvolat tlak na oslabení eura. Občané EU by zřejmě při této migrační krizi již nebyli tak otevření přijímání uprchlíků, jako tomu bylo v polovině uplynulého desetiletí v souvislosti se syrskou uprchlickou vlnou. V EU tak hrozí vzestup antiunijních nálad, jenž je vodou na mlýn protisystémovým politickým silám, které mezi své cíle nezřídka řadí také vystoupení z EU.
Stát dá na školní potřeby prvňáků letos 500 korun místo dvoustovky, „pastelkovné“ vyjde na desítky milionů
Výdaje rodičů prvňáků budou letos rekordní, přes 6300 korun.
Blíží se začátek nového školního roku, takže rodiče školáků si musí vyčlenit nemalé finanční prostředky. Zejména pak rodiče, jejichž prvorozené dítě jde do první třídy základní školy. Příslušné finanční náklady na takového žáka letos v průměru přesáhnou 6300 korun, a budou tak nejvyšší v historii. Záleží ovšem pochopitelně na kvalitě pořizovaných věcí. Mnozí rodiče netuší, že jim s vypravením potomka do školy může finančně pomoci stát, a to až částkou maximálně odpovídající desetinásobku životního minima jednotlivce, které letos činí 3860 korun. Na potřeby školáka může tedy stát vyčlenit až 38 600 korun.
Dobrou zprávou je to, že navzdory rapidní inflaci, která letos dosáhne až čtyř procent, se náklady na školáka zvyšují meziročně jen zhruba o 1,6 procenta.
Paušální poplatek, za který školy nakupují pro žáky třeba pracovní sešity do prvouky nebo sešity na psaní, dosáhne podobně jako loni v průměru částky jednoho tisíce korun. Školní aktovka vyjde zhruba na dva tisíce. Školní penál stojí aktuálně v průměru zhruba 290 korun. Vybavení penálu vyjde na dvě stovky. Dále je třeba připočíst obaly na učebnice a sešity, za stovku. Přezůvky, boty do družiny a sportovní obuv do tělocvičny vyjde v souhrnu 1050 korun. Obědy stojí měsíčně zhruba 750 korun, družina 150 korun. Cena školního výletu se pohybuje od pětistovky výše (školní výlety ale pravděpodobně nebudou kvůli protipandemickým opatřením alespoň v prvních měsících školního roku povoleny). Je třeba připočíst také výdaje na peněženku či krabici na svačinu nebo láhev na vodu, dohromady za tři stovky. Celkem to představuje zhruba 6340 korun (viz tabulka níže). To je pro řadu rodičů pořádný zásah do rodinného rozpočtu.
Rodiče ovšem mnohdy netuší, že mohou stát požádat o jednorázovou finanční pomoc s výdaji na školáka.
A nejedená se o navýšenou částku takzvaného pastelkovného, které ministerstvo školství v roce 2012 zrušilo a vyplácí nyní pouze jeho základní částku. Ta se od září po patnácti letech zvyšuje z 200 na 500 korun na žáka (viz na webové stránce ministerstva školství Vyhlášku č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, ve znění účinném od 1. 9. 2021). Tyto peníze, celkem 33 milionů korun, přicházejí na nákup pomůcek školám, vládním politikům před volbami pomohou získat hlasy rodičů dítek školou povinných. Své vlastní „pastelkovné“ vyplácí ale také řada měst a obcí ze svých rozpočtů. Například Hodonín bude letos vyplácet dva a půl tisíce koruny na žáka.
Jednorázová finanční pomoc s výdaji na školáka představuje podporu ze strany Úřadu práce. Pokrývá výdaje na školní pomůcky, zájmové kroužky, obědy ve školní jídelně, ale třeba i výdaje na školní výlety nebo školy v přírodě.
Ti z rodičů, kteří se prokazatelně nacházejí v tíživé sociální situaci, mohou o tuto pomoc požádat Úřad práce v místě trvalého pobytu. Rodiče mohou z těchto peněz hradit výdaje za učebnice či učební pomůcky, školní aktovku, výdaje na školu v přírodě nebo školní družinu, ale i mimoškolní aktivity jako zájmové kroužky, ale i případné výdaje spjaté s dojížděním do školy. Za kalendářní rok stát může poskytnout zmíněnou sumu až 38 600 korun.
Výdaje na prvňáka, srpen – září, 2021
Školní aktovka - 2 000,00 Kč
Pracovní sešity do prvouky, sešity na psaní atd. (paušál) - 1 000,00 Kč
Školní obuv – přezůvky, „cvičky“,… - 1 050,00 Kč
Obědy (měsíčně) - 750,00 Kč
Penál - 290,00 Kč
Věci do penálu - 200,00 Kč
Obaly - 100,00 Kč
Družina (měsíčně) - 150,00 Kč
Školní výlet - 500,00 Kč
Další (krabice na svačinu, peněženka,…) - 300,00 Kč
Celkem: 6340 Kč
Důchody budou kvůli rychlejší inflaci vyšší, než se dosud myslelo
Valorizovaná složka se zvyšuje z necelých 460 na více než 500 korun, důchodci si v průměru tedy polepší o více než 800 korun.
Inflace v ČR nečekaně rapidně zrychluje. Výrazněji, než se předpokládalo. Dramaticky zdražují například stavebniny, ale také ojetiny, pohonné hmoty, služby, jídlo v restauracích. Už od září a pak dále na podzim zdraží elektřina, roste cena nemovitostí i bydlení. Ale také stoupá třeba cena piva či tabáku a některých potravin.
Přitom míra růstu spotřebitelských cen vstupuje do vzorečku pro výpočet zákonně valorizovaných důchodů. Z důvodu vyšší než očekávané inflace tak letos valorizovaná složka bude činit podle nejnovějších dat průměrně přes 500 korun. O tolik by měl být tedy valorizován průměrný starobní důvod. To je o více, než se dosud čekalo. Dosud totiž platilo, že důchody se budou valorizovat průměrně pouze o necelých 460 korun.
Vzhledem k tomu, že důchodci budou nad rámec valorizace dostávat od příštího roku již chválených 300 korun, měli by se celkově polepšit o více než osm stovek. A nikoli jen o necelých 760 korun, jak se dosud mínilo.
Českou republiku deptá „past dluhu“ i inflace
Běžné spoření tak představuje nejrychlejší cestu do chudoby.
Když tuzemští statistici před pár dny zveřejnili červencovou inflaci, kroutili ekonomové i centrální bankéři nevěřícně hlavou. Nikdo nečekal, že spotřebitelské ceny stoupnou meziročně až takhle výrazně, o 3,4 procenta.
Zaskočení jsou i jinde. Třeba v Německu. Míra inflace tam v červenci vylétla dokonce ještě výrazněji, na 3,7 procenta. Nejvýše od začátku 90. let. Němci přitom v kolektivní paměti sdílí hyperinflaci Výmarské republiky. Tehdejší překotné tištění nových peněz, marek, rozdmýchávalo antisemitské nálady. Z hyperinflace byli viněni židovští obchodníci a bankéři, „spekulanti“, přičemž se nacionalistickým štváčům dařilo přesvědčovat stále podstatnější část veřejnosti, že tištěné marky jsou jen „židovské konfety“. Tyto sentimenty následně politicky nechutně kapitalizoval Adolf Hitler tak, že se proměnil ve „Vůdce“.
Rapidní inflační tlaky roku 2021 jsou globální záležitostí. Ještě úsměvněji než jindy tedy dnes působí argumentace horlivých stoupenců eura, kteří donedávna tvrdili, že před nežádoucí inflací by Česko ochránilo přijetí jednotné evropské měny. Citelná inflace představuje ozvěnu pandemie. Jako když přijdeme po čtrnácti dnech nemoci do kanceláře a musíme – ještě navíc oslabení prodělanou nemocí – dohánět, co jsme během těch dvou týdnů zameškali, vyřizovat všechny maily, a přitom ještě řešit běžnou denní agendu. Také máme méně času, jsme zahlceni, čas je nám drahý. Čas zdražuje.
Ve světě nyní zdražuje čas, zboží a služby. Planeta dohání ztracený loňský rok. Snaží se dohnat ve výrobě, co loni zameškala. Najednou chce svět vyrábět více aut, stavět rychleji, takže chybí automobilové čipy nebo stavebniny. Nestíhají se vyrábět i proto, že ve fabrikách se až donedávna uplatňovala přísná protipandemická opatření, jež výrobu zpomalovala, a tedy zdražovala. Čas jsou peníze.
Navíc zuří přepravní krize. Chybí přepravní kontejnery. V Asii se omezuje nakládka kvůli protipandemickým opatřením v přístavech, nyní opět v souvislosti s delta mutací covidu. Tím to neskončí. Současná inflace je sice převážně jen přechodná. Jako když se nám po návratu po nemoci do práce nakonec přece jen podaří dohnat vše zmeškané. Jenže na přechodnou inflaci naváží trvalejší inflační tlaky. Patří mezi ně „zelená revoluce“ EU, která zdraží naprosto vše, o desítky, ba stovky procent. V červenci představený návrh klimatického balíku EU cíleně zdraží vše produkované fosilní energií nebo díky ní provozované, včetně oceli, cementu, hliníku, aut, bydlení, elektřiny, letenek, zboží z dovozu, od elektroniky přes oblečení po potraviny…
Kvůli rapidní inflaci dnes bohužel platí dvojnásob, že „kdo spoří, shoří“. Z důvodu rekordně nízkých, skoro nulových úrokových sazeb na vkladech v bankách je dnes běžné spoření prakticky nejrychlejší cestou do chudoby. V Německu jsou na tom ještě hůře. Vykazují teď vyšší inflaci, přičemž řada Němců má na svých vkladech dokonce záporné nominální úročení. Záporný úrok na vkladech je důsledkem sdílení eura a politiky Evropské centrální banky. Ta nemůže dopustit bankrot Řecka a Itálie, pročež právě drží své úroky rekordně nízko, až v záporu. ECB se tak ocitá v „pasti dluhu“, čelí praktické nemožnosti své úroky zvýšit. Za záchranu Řecka a Itálie, a tedy za záchranu eurozóny jako takové, platí i Češi, byť méně než Němci; méně, než pokud by eurem přímo platili.
I Čechům se totiž citelně snížilo tempo zhodnocování úspor. V 90. letech, levicí dnes tolik odsuzovaných, bylo ještě možné „žít z úroků“. Dnes už to možné není. Současnost straní dlužníkům a rozhazování, zatímco škodí věřitelům, střadatelům a odpovědnému hospodaření. Levici se taková doba zvráceně zamlouvá, přestože nedílnou součástí odpovědného hospodaření je také omezení plýtvání, včetně toho s přírodními zdroji.
V polovině „kapitalistických“ 90. se při roční výpovědní lhůtě na kapitálové vkladní knížce dočkal střadatel úrokové sazby třeba čtrnáct procent. Kdo si tedy takovou vkladní knížku založil třeba koncem roku 1994, těšil se během následujících dvanácti měsíců z „nadinflačního“ zhodnocení svých úspor o 4,9 procenta. Spotřebitelská inflace totiž v roce 1995 činila 9,1 procenta. Průměrná hrubá měsíční mzda odpovídala ve stejném roce 8307 korunám. Kdo tedy chtěl v roce 1995 „žít z úroků“ tak, aby reálné roční zhodnocení jeho úspor odpovídalo částce průměrné hrubé roční mzdy, 99 684 korun, ten musel na knížku vložit lehce přes dva miliony korun, zhruba 2 035 000 korun. Jednalo o přibližně dvacetinásobek tehdejší průměrné roční mzdy. Dnes by takové peníze na „žití z úspor“ nestačily ani vzdáleně. Dokonce ani vklad odpovídající tisícinásobku současné hrubé průměrné roční mzdy by dnes ani náhodou nestačil.
Situaci se lze přizpůsobit především omezením držení úspor na běžných vkladech či spořících a termínových účtech. Tyto peníze je místo toho třeba investovat. Potíž je v tom, že investování je vždy rizikovější než spoření. I když lze najít investiční produkty, které jsou poměrně málo rizikové, stále platí, že bez podstoupení rizika ztráty peněz dnes člověk peníze ztrácí najisto. Z úroků dnes už žít nelze. Je zkrátka třeba podstoupit riziko investování, aby nám peníze nepožíralo spoření, resp. tedy inflace vyšší než úrok na vkladech. (16.8.2021)
