Hrozí tedy také silná inflace.
Češi už rok, od propuknutí pandemie a uzavření ekonomiky, hromadí na svých účtech velké peníze. Střední třída v ČR má podle odhadu České národní banky nyní v úsporách o zhruba o 120 miliard korun více, než by měla za situace bez covidové pandemie.
Tyto peníze Češi hromadí ze dvou důvodů. Zaprvé, kvůli zavření obchodů, restaurací či omezené možnosti cestování nemají pořádně kde a za co všechny své úspory utratit. Zadruhé, obávají se zhoršení své vlastní finanční situace, zejména pak vyhazovu ze zaměstnání.
Až pandemická situace odezní, což díky postupující vakcinaci u nás i v zahraničí může nastat už později na jaře, nejpozději ve druhé polovině letošního roku, Češi ve velkém začnou utrácet, jak předpokládá Česká národní banka. Celou ekonomiku to řádně „nakopne“. To proto, že budou po dlouhých měsících izolace natěšení na setkávání se s přáteli, nakupování v kamenných obchodech či na návštěvy nyní uzavřených fitness center, kaváren, kin či divadel. Také po otevření ekonomiky zmírní jejich obava ze zhoršení vlastní finanční situace, protože rychle uvidí, že hospodářství zase „šlape“, takže i riziko jejich vyhazovu klesá.
Navíc k uvedené sumě 120 miliard získají dohromady dalších 80 miliard, vypočítává Česká národní banka. A to díky zrušení superhrubé mzdy, které platí od letoška a vlastně znamená snížení daně ze mzdy pro miliony zaměstnanců.
Dohromady tedy podle centrální banky bude mít po otevření ekonomiky česká střední třída k dispozici 200 miliard korun z odložených nákupů. Ty podle všeho „vrhne“ do ekonomiky, což způsobí její rekordní růst. A také to ovšem může způsobit citelné zdražování, inflaci. To by mohlo ještě umocnit očekávanou mánii po otevření ekonomiky. Kdo totiž bude v obchodech po otevření ekonomiky co nejdříve, ještě bude nakupovat za ceny akčních nabídek, sloužících jako lákadlo k návratu k nákupu v kamenných obchodech, či bude nakupovat obecně za nižší, inflačně ještě nezvýšené ceny. Kdo dříve přijde, ten dříve – a levněji – mele. A možná dojde i nějakou tu facku či tahanici o poslední kus akčně nabízeného zboží.
Praha bohatne mnohem rychleji než Bratislava, rozdíl je teď nejvyšší v tomto tisíciletí
Česká metropole je díky brexitu třetím nejbohatším místem EU.
Praha je třetím nejbohatším regionem Evropské unie. Vyplývá to z nejnovějších údajů Eurostatu, které úřad zveřejnil. Hrubý domácí produkt na obyvatele vyjádřený ve standardu kupní síly, který umožňuje mezinárodní srovnání, činil v české metropoli v roce 2019 celkem 205 procent průměru Evropské unie. Lépe už na tom bylo jen Lucembursko s 260 procenty průměru EU a jižní část Irska s 240 procenty. Praha se na třetím místě ocitá v oficiální statistice Eurostatu historicky poprvé, neboť ta už v důsledku loňského brexitu nezahrnuje oblast Londýna. Vnitřní část britské metropole se před brexitem pravidelně umisťovala před Prahou.
Zároveň se rozevírají nůžky bohatství vytvářeného ve dvou metropolích kdysi sjednoceného státu, Československa. Praha se v posledních letech svým bohatstvím Bratislavě, resp. Bratislavskému kraji citelně vzdaluje. Nůžky mezi oběma metropolemi jsou nyní nejrozevřenější v tomto tisíciletí.
Rozdíl v bohatství Prahy a Bratislavy přepočteného na obyvatele je nejvyšší v tomto tisíciletí.
Pokud vezmeme v potaz současnou podobu EU, tj. bez Británie, je Lucembursko nejbohatším regionem EU dlouhodobě, po celé uplynulé desetiletí. Jižní část Irska na druhé místo poskočila v roce 2015. Růst irského hrubého domácího produktu v roce 2015 byl natolik mimořádný, že k němu, resp. příslušné revizi Eurostat vydal zvláštní prohlášení. Statistický úřad EU tehdy vysvětloval prudký nárůst irského HDP jako důsledek globalizace a přesunu velkých nadnárodních společností. Irsko je vyhledávanou evropskou základnou například velkých amerických technologických firem typu Apple. Právě přítomnost těchto firem v jižní části Irska má lví podíl na tom, že právě od roku 2015 jde trvale o druhý až třetí nejbohatší region EU.
Příklad Irska rovněž ilustruje, že vysoký hrubý domácí produkt na obyvatele nemusí mít zcela těsnou vazbu na životní úroveň obyvatel daného regionu, a to ani po přepočtu dle standardu kupní síly. Hrubý domácí produkt totiž zachycuje bohatství, které se na daném území vytvoří, resp. hodnotu zboží a služeb, které se tam vyrobí, neříká však už, kolik z této vytvořené hodnoty v regionu také zůstává, a už vůbec ne, jak je tato hodnota rozdělena mezi obyvatelstvo.
S tímto na zřeteli je třeba brát také třetí příčku Prahy. Podstatná část hrubého domácího produktu vytvořeného v Praze, resp. firmami sídlícími v Praze, které představují dcery zahraničních mateřských společností, totiž odplyne ve formě dividend do zahraničí.
I tak je jistě příznivé, že Praha svoji pozici v žebříčku v uplynulém desetiletí upevnila. Loni, ale i v roce 2018 obsadila třetí příčku v celé EU (opět, brána v potaz současná EU, bez Británie), přičemž v letech od roku 2010 se umísťovala na čtvrtém až sedmém místě. Na sedmém místě skončila v roce 2012, od té doby si trendově své umístění v žebříčku zlepšuje. Není to samozřejmost. Zmíněný Bratislavský kraj obsadil ještě v roce 2013 čtvrtou příčku, takže se umístil před tehdy šestou Prahou, avšak od té doby klesl až na předloňskou příčku třináctou.
Praha se v letech 2018 a 2019 zato dokázala trvaleji dostat před regiony Brusel a Hamburk, za nimž od roku 2010 do roku 2017 soustavně zaostávala.
Rozdíl v bohatství jednotlivých měst či regionů EU ovlivňují mnohé faktory, nejen počet sídel nadnárodních společností. Také třeba to, kolik lidí do daného města či regionu dojíždí za prací. Čím větší tento počet je, tím více lidí vytváří svojí prací hodnotu, která je pak statisticky připsána jinému regionu, než ve kterém bydlí. Vyvářená hodnota – hrubý domácí produkt – je pak v přepočtu na obyvatele rozpočítána na tím méně lidí, než jimiž je vytvářena. Což statisticky pochopitelně hrubý domácí produkt na obyvatele daného ekonomického centra zvyšuje.
Ale roli hrají i faktory, které už mají značnou ekonomickou váhu a těžko je ze stolu smést třeba jen částečně jako statistická zkreslení.
Tak například klíčovým důvodem chudnutí Bratislavy, resp. Bratislavského kraje vůči Praze je, že příliv přímých zahraničních investic na Slovensko je v posledních letech znatelně slabší než do Česka, jak plyne z údajů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. V letech 2009 až 2019 činil průměrně 2,5 procenta HDP ročně, přitom do ČR 3,6 procenta. (V letech 2001 až 2008 to bylo pro obě země shodně 6,4 %.) Zajímavé tedy je, že příliv investic na Slovensko po tamním přijetí eura v roce 2009 zpomalil v porovnání s přílivem investic do Česka, které euro nepřijalo.
Biden pomohl bitcoinu k dalšímu rekordu
Kryptoměna prvně v historii atakuje metu 60 tisíc dolarů za kus, v korunách vyjde na více než 1,3 milionu.
Bitcoin, nejstarší a nejrozšířenější světová kryptoměna, dnes (13. 3.) překonal svůj dosavadní cenový rekord. Prodává se nyní za více než 59 500 dolarů za kus. Dosavadní rekord, dosažený letos 21. února, přitom činil zhruba 59 350 dolarů. Rekordní cenu má bitcoin také v korunách. Poprvé se dnes prodává za více než 1,3 milionu korun. Na to, aby se člověk mohl počítat mezi korunové milionáře, tedy dnes už postačí to, když jeho majetek sestává výhradně jen ze zhruba 0,75 bitcoinu.
Kryptoměně pomáhá k dalšímu růst euforie na trzích, jež zavládla poté, co americký prezident Joe Biden v závěru pracovního týdne podepsal legislativu týkající se obřího, takřka dvoubilionového balíku rozpočtových opatření. Více než 85 procent Američanů díky němu obdrží přímou platbu od státu ve formě šeku na 1400 dolarů na hlavu. Část z těchto peněz Američané utratí i za bitcoin či jiné kryptoměny, což cenu dále podpoří. Zejména ale budou více utrácet za spotřební zboží, případně investovat zejména na akciových trzích, což pravděpodobně zrychlí jak inflaci spotřebitelskou, tak inflaci cen aktiv.
Z obojího bitcoin těží. Spotřebitelská inflace způsobuje znehodnocování dolaru, jehož kupní sílu nahlodává. Přitom bitcoin je v rostoucí míře vnímán jako uchovatel hodnoty, jako pojistka proti inflaci, ba dokonce jako „digitální zlato“. Současně inflace cen aktiv, jako jsou akcie nebo nemovitosti, pomáhá právě i kryptoměnám, včetně bitcoinu. Přirozeně fakt, že na trhy aktiv proudí více peněz zvyšuje, ba nafukuje ceny, které se na těchto trzích ustavují.
Dow Jonesův index, klíčový ukazatel amerických akcií, v tomto týdnu překonával každý obchodní den svůj absolutní rekord, což dokládá sílu nynější euforie v oblasti aktiv, z níž těží právě i bitcoin a některé další kryptoměny, jako je ethereum.
V době pandemie se staví o desetinu méně bytů, bydlení proto výhledově dále zdraží
Pandemická situace výrazně snížila objem nové bytové výstavby. Počet zahájených bytů klesl v období od loňského února do letošního ledna meziročně o 10,1 procenta.
Jde o doklad toho, že pandemie drtí spíše pozemní stavitelství, nikoli tolik to inženýrské. Inženýrské stavitelství vykazuje v uvedeném období dvanácti měsíců po očištění o odlišný počet pracovních dní dokonce mírný meziroční nárůst, 0,8 procenta.
Inženýrskému stavitelství více než tomu pozemnímu pomáhají veřejné investiční projekty. Vláda už loni deklarovala záměr se z pandemické situace „proinvestovat“, přičemž veřejné investice míří převážně právě do inženýrského stavitelství, například do renovací komunikací.
Naopak pozemní stavitelství je výrazněji zatíženo nejistotou. Je v něm výrazněji než v inženýrském stavitelství zaangažován soukromý sektor, jejž více než stát svírá nynější ekonomická nejistota, neboť soukromý sektor bere na zřetel výrazněji než sektor veřejný vyhlídky rentability a ziskovosti investice. Tyto vyhlídky jsou však kvůli pandemické nejistoty rozostřené, ba zamlžené, a to zejména v oblasti investic do budování nových výrobních kapacit. Částečně ovšem také právě v oblasti rezidenční výstavby, což se zrcadlí v uvedeném sníženém počtu zahájených bytů. Nedostatečná výstavba bytů přitom výhledově zesílí tlak na růst cen bydlení.
V lednu stavebnictví nepomohlo ani chladnější počasí. Celkově se letos stavebnictví propadne o přibližně šest procent. Jeho setrvačnost je totiž vyšší než třeba v průmyslu, který se letos již z pandemické situace do značné míry zotaví.
Je jen otázkou času, kdy čeští politici umožní České národní bance kvantitativní uvolňování trvale
Je v jejich zájmu, provozují jej Polsko, Maďarsko či Rumunsko a je to v dnešním světě bohužel nutnost.
Poslanecká sněmovna projednává (12. 3.) zavedení trvalé možnosti provádění takzvaného kvantitativního uvolňování Českou národní bankou. Pokud by příslušný návrh prošel, měla by ČNB tuto možnost i za horizontem letošního roku. Dosud totiž jí disponuje pouze dočasně, právě do konce letošního roku, a to na základě nouzového kroku z loňského jara, z doby vrcholící koronavirové krize.
V českém kontextu to konkrétně znamená, že ČNB by mohla trvale, i po roce 2021, na sekundárním trhu vykupovat dluhopisy vlády ČR i delší doby splatnosti, například desetileté, a to prakticky od všech finančních společností v ČR, tedy od bank, pojišťoven, fondů, obchodníků s cennými papíry a dalších.
Sněmovna návrh projednává symbolicky zrovna v době, kdy výnos českých vládních dluhopisů poměrně citelně stoupá. Dnes již výnos desetiletých dluhopisů vlády ČR atakuje úroveň 1,9 procenta, a je tak nejvyšší od poloviny května 2019. Tehdy však v Česku panovala plná prosperita, zatímco nyní procházíme ekonomickou krizí, způsobenou pandemií onemocnění covid-19.
V době prosperity úrokové sazby, včetně těch na dluhopisech, tíhnou k růstu z pozitivního důvodu vyhlídky další ekonomické expanze, růstu ekonomického potenciálu a růstu inflace z důvodu gradující ekonomické aktivity. Tedy z důvodu vyhlídky takové expanze, která vyšší úroky „unese“, ba pro niž jsou určitou ochranou před inflačním přehřátím.
Nyní ovšem prosperitu nemáme. Růst výnosů na vládních dluhopisech tedy kromě vyhlídky na brzké zotavení ekonomiky zahrnuje také nepříznivé očekávání vyšší inflace bez adekvátního ekonomického růstu. Taková inflace by nastala v důsledku celosvětového poskytování mohutných fiskálních injekcí, které mají zmírňovat ekonomický dopad pandemie. Včera americký prezident Joe Biden stvrdil svým podpisem vlastní obří balík rozpočtových opatření za takřka dva biliony dolarů. Jeho součástí je například i přímá platba 1400 dolarů na hlavu více než 85 procentům americké populace, tedy v jistém smyslu „shazování peněz z vrtulníku“.
Ekonomové se přou, v jakém poměru je v současném růstu výnosu dluhopisů – v ČR, USA i jinde – namíchána pozitivní ingredience příznivé vyhlídky ekonomického zotavení po pandemii, a v jakém naopak hrozba inflace bez ekonomického růstu, tedy hrozba takzvané stagflace.
Žádná přílišná shoda nyní mezi ekonomy nepanuje. Situaci navíc komplikují geografické odlišnosti. Evropská unie zaostává v rychlosti vakcinace nejen za často zmiňovaným Izraelem či Británií, ale také za okolními zeměmi Tureckem nebo Marokem. A též za Spojenými státy. Investoři z celého světa tedy vyhlíží rychlejší zotavení v USA než v Evropě, což pozitivně přispívá k růstu výnosů z dluhopisů právě v USA. Zároveň tím pádem ovšem mezinárodní investoři přeskupují svá portfolia ve prospěch amerických aktiv, která jsou díky růstu výnosů lépe úročena. Dochází k přesunu kapitálu přes Atlantik, z Evropy do USA, neboť v USA by tento kapitál mohl kvůli dřívějšímu ekonomickému zotavení zhodnocovat dříve a výrazněji.
Tím pádem ovšem z Evropy kapitál odtéká, a to i z vládních dluhopisů, jejichž cena tak klesá a výnos roste. V Evropě tedy zřejmě ve vyšší míře než v USA dochází k růstu výnosů dluhopisů z onoho méně příznivého důvodu očekávání stagflace. Ostatně není náhodné, že Evropská centrální banka v uplynulých dnech aktivněji než americká centrální banka – Fed – signalizuje ochotu navyšovat tempo své již nyní extrémní měnověpolitické expanze, kvantitativního uvolňování, aby tak zabránila dalšímu růstu výnosů dluhopisů. Fed zatím deklaruje, že za růstem výnosu na amerických dluhopisech spatřuje hlavně očekávání ekonomického růstu po pandemii; Evropská centrální banka takto pozitivní není.
V době přesunu kapitálu z Evropy do USA se zvláště zranitelnými stávají menší evropské ekonomiky, jako je ta česká. Česko je menší ekonomikou než třeba Polsko a zejména než eurozóna. Už to samo o sobě jej činí zranitelnějším. Na druhou stranu disponuje stále velmi dobrou makroekonomickou kondicí včetně poměrně nízké úrovně zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu, což jsou stabilizující faktory.
Ani tyto faktory však nyní nezabraňují tomu, aby se rozdíl ve výnosu českého a německého vládního dluhopisu s desetiletou splatností ocital prakticky nejvýše za posledních dvanáct let. Momentálně tento rozdíl činí zhruba 2,2 procentního bodu, neboť výnos z německého dluhopisu je záporný, činící -0,3 procenta .
Tento rozdíl je nyní tak citelný nejen proto, že Německo, resp. eurozóna představuje větší ekonomiku než Česko, ale také proto, že Evropská centrální banka provozuje kvantitativní uvolňování, takže odkupuje třeba právě i německé dluhopisy. To německé vládě umožňuje půjčovat si na trzích za zmíněný záporný úrok, zatímco vláda česká platí už takřka dvě procenta.
Nejedná se však jen o eurozónu, kde je kvantitativní uvolňování v různých podobách v chodu už řadu let. Kvantitativní uvolňování v eurozóně je totiž prakticky nutností, aby se v kolapsové situaci neocitly předlužené země jižního křídla eurozóny jako Itálie či Řecko.
Začátkem tohoto týdne přistoupilo ke kvantitativnímu uvolňování Rumunsko. Tamní centrální banka ve snaze zastavit růst výnosů v pondělí a úterý nakoupila na sekundárním trhu vládní dluhopisy za v přepočtu zhruba 800 milionů korun. Takový nákup uskutečnila poprvé od loňského srpna. Podobně maďarská centrální banka v tomto týdnu uvolnila limit objemu nákupu dluhopisů s delší dobou splatnosti. Ty nakupuje v rámci vlastního provozovaného kvantitativního uvolňování. Uvolnit si ruce při provozování zase svého kvantitativního uvolňování zvažuje podle dnešní informace také polská centrální banka.
Jinými slovy, zmíněné země středo- a východoevropského regionu využívají své centrální banky k tomu, aby jim ulevovaly od dluhu, a to stlačování úroků z něj, resp. tedy výnosů vládních dluhopisů. Obdobně postupuje celá eurozóna. Je jen otázkou času, kdy si i čeští politici uvědomí, že je v jejich zájmu mít po ruce centrální banku, která může v případě nutnosti kdykoli začít kvantitativně uvolňovat.
Česká republika je příliš malou ekonomikou na to, aby udávala tón. Proti kvantitativnímu uvolňování lze mít tisíce a jednu námitku. Pokud jej ale provádí všichni okolo, může se Česko z titulu nemožnosti jej realizovat dostat do prekérní situace. A to zvláště v této době, kdy veřejné zadlužení ČR enormně narůstá a enormně také narůstat bude. Politici jakéhokoli stranického trička si tedy dříve či později uvědomí, že přiřknout centrální bance trvale pravomoci ke kvantitativnímu uvolňování je nejen v jejich zájmu snížení nákladů dluhu, ale že je to za stávajícího nastavení světového finančního systému vlastně nutnost.
Kvantitativní uvolňování je jako doping. Když všichni atleti okolo dopují, včetně těch největších borců, je sice možná sympatické zůstat bez dopingu, avšak to je tak všechno. Závod nevyhrajeme. Naopak skončíme hlouběji v poli poražených. (13.3.2021)
