FC Barcelona představuje nejbohatší klub nejen fotbalový, ale obecně sportovní. V roce 2018 se jako první sportovní klub dějin přehoupla svými tržbami přes miliardu dolarů. Jak je tedy možné, že nemá na to, aby si udržela svoji největší hvězdu, Lionela Messiho? Důvod je, jak jinak, převážně ekonomický. Či spíše důvody.
Na rozdíl od řady jiných velkoklubů, ať už fotbalových či jiných, je Barcelona navzdory obrovským tržbám jen poměrně málo zisková. Aktuálně je dokonce ztrátová. Provozní ztráta za období od loňského do letošního června činí 100 milionů eur. Samozřejmě, covid dopadl na sport těžce obecně, jenže bez něj by Barcelona stejně vykázala jen relativně titěrný zisk 29 milionů eur.
Klíčovým důvodem nízké ziskovosti je to, že Barcelonu ze sta procent vlastní fanoušci, takzvaní socis, tedy doslova partneři, kterých je skoro 150 tisíc. Podobně fanoušci vlastní i třeba Real Madrid. Prezident Barcelony nebo Realu tak není žádný majitel, ale prostě jeden z desetitisíců spolumajitelů, tedy člověk, jehož ze svého středu do čela zvolila fanouškovská základna. Ročně fanouška jeho status partnera Barcelony vyjde na bezmála 200 eur. Za ně dostane snazší přístup ke vstupenkám na zápasy, hlasovací práva pro volbu prezidenta klubu nebo možnost využívat Barca TV, oficiální klubový mediální kanál.
Fanouškovské vlastnictví se španělským klubům zvláště vyplácelo v devadesátých a nultých letech. Nemusely jako akciové firmy a mnohé jiné kluby rozdělovat zisk mezi standardní akcionáře, takže si mohli i na velký dluh dovolit velmi nákladné nákupy hráčů typu Zinedina Zidana, Luise Figa, Davida Beckhama nebo Ronaldinha.
Jenže s příchodem multimiliardářů typu Romana Abramoviče do evropského fotbalu, v jeho případě konkrétně do Chelsea, stejně jako se přílivem petrodolarů a arabských vlastníků do klubů jako Paris Saint-Germain nebo Manchester City nastala změna v poměru uplatnitelné finanční síly. Tyto kluby totiž financoval nejen dluh, ale také vlastní kapitál, v podobě vlastního jmění toho či onoho oligarchy, šejka nebo jiného boháče či bohaté firmy nebo skupiny.
Jenže v případě fanoušky vlastněných velkoklubů je prakticky nemyslitelné, že by byť jen menšinový podíl přešel do rukou jednotlivce nebo skupiny s rozsáhlým vlastním kapitálem. To by fanoušci nepřekousli! To nikdy nedopustí, aby se dělili s někým, jehož srdce netluče bezvýhradně a celoživotně pro Barcu nebo Real. A bez jejich souhlasu nedojde ke změně v majetkové struktuře. Ve výsledku tak finanční síla Barcelony nebo Realu relativně zeslábla. Lépe řečeno, musely jít do ještě hlubšího dluhu, aby mohly držet ve své finanční síle krok s velkokluby financovanými v zásadní míře vlastním kapitálem.
Prohlubující se dluh si nejbohatší klub světa může dovolit utáhnout, ale i pro něj je to stále rizikovější. Riziko se zhmotňuje zejména tehdy, udeří-li krajně nepříznivá a nečekaná událost. Nějaká černá labuť. Takovou byla pro Barcelonu pandemie covidu. Dolehla na celý sport, jak jsme si řekli, zvláště těžce však dopadla na vysoce zadlužené, fanouškovské kluby v čele s Barcelonou. Neboť vyšší dluh činí zranitelnějšími nejen vlády, firmy a domácnosti, ale i sportovní kluby.
Protože Barcelona nikdy nemusela generovat jako firma standardním akcionářům zisk, její ziskovost byla vždy velice útlá. Rekordní tržby tohoto klubu tak šly v podstatě jen na splátky kypícího dluhu a na nákupy hráčských posil. To si totiž fanoušci, spoluvlastníci klubu, pochopitelně přáli nejvíce. Pro to tlouklo jejich srdce! A volili se do čela klubu takové figury, které jim nové hvězdy na trávníku naslibovaly, bez ohledu na dluhy a finanční polštář.
Nechme stranou, že Barcelona poslední dobou poměrně často pořizovala předražené hráče, jejichž výkon na hřišti nezajišťoval návratnost takové investice. To už problém jen zhoršilo.
Barcelona si totiž neodkládala peníze stranou, nevytvářela si polštář pro špatné časy. Ty udeřily s příchodem pandemie.
Fanoušci jsou fajn na stadionu. Jejich emoce tým mohutně povzbudí. Ve finančním řízení klubu jsou však přílišné emoce někdy na škodu. Vedení Barcelony a ostatně i Messi a tedy fanoušci samotní to nyní poznávají na vlastní kůži.
Průmysl slibně roste, letos by to mohlo být až o deset procent
Nebýt "čipového hladomoru", zdražování materiálů a dalších potíží mohlo to být ale ještě výrazně lepší.
Průmyslová výroba v ČR v červnu překonala očekávání analytiků. Ti oslovení agenturou Bloomberg očekávali ve střední hodnotě svých odhadů meziroční růst průmyslové produkce o 8,3 procenta, ta místo toho poskočila o 11,4 procenta. Z velké části je razantní nárůst výsledkem ponížené základny loňského června. I tak však lze označit výsledek za příznivý. Český průmysl se totiž v červnu nad očekávání dobře dokázal vypořádat s potížemi, jimž čelí. Přesto, nebýt těchto potíží, byl by jeho růst ještě razantnější.
Jedná se zejména o světovou přepravní krizi, post-pandemické narušení mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců a s tím související dramatický růst cen přepravních nákladů a vstupních materiálů, včetně například materiálů stavebních. Výpadky v dodávkách, včetně „čipového hladomoru“, letos omezují výrobu například v největších tuzemských automobilkách.
Ostatně, v pátek minulý zveřejnily čísla ke svému ekonomickému výkonu ve druhém čtvrtletí největší ekonomiky EU. Zklamal výsledek Německa. Zato příznivá čísla vykázala italská, španělská nebo francouzská ekonomika. Německo doplatilo na to samé jako Česko, neboť je zrovna tak silně závislé na průmyslové výrobě a na mezinárodním obchodě. Zato země jako Itálie nebo Španělsko, jejichž ekonomika se více opírá o služby a turistický ruch, těžily ze svého post-pandemického otevření. A z návratu turistů.
Mezinárodní přepravní krize ani výpadky dodávek a zdražování materiálů a vstupů neodezněly, pročež se bude tuzemský průmysl i v dalších měsících potýkat s těmito problémy. Navíc postupně odezní efekt ponížené základny loňského roku, což růst průmyslové výroby opticky sníží. Za celý letošek tak vzroste o zhruba deset procent. Nebýt výše uvedených potíží, mohl být růst průmyslu až takřka dvojnásobný, zhruba až dvacetiprocentní.
Pohonné hmoty v Česku zlevňují
Kvůli delta mutaci covidu - v Číně je šíření koronaviru nejzávažnější od propuknutí pandemie ve Wu-chanu koncem roku 2019.
Zdražování pohonných hmot v Česku se zastavilo. Benzin Natural 95 od minulého týdne zlevnil o 15 haléřů na průměrných 33,78 koruny za litr. Nafta se prodává v průměru za 31,66 koruny za litr, což je o 17 haléřů méně než minulou středu. Vyplývá to z údajů společnosti CCS, která ceny sleduje. V červenci benzin i nafta zdražily o více než korunu, Natural byl před týdnem nejdražší od prosince 2014.
Pohonné hmoty budou zlevňovat i v příštích sedmi dnech. Důvodem je totiž pokles cen ropy na světových trzích způsobený obavou z dopadu šíření delta mutace covidu. Ta se nyní poměrně závažně šíří například v Číně, která představuje globálně největšího dovozce ropy.
Agentura Bloomberg označuje nynější šíření koronavirové nákazy v Číně kvůli své plošnosti za tamní nejvážnější covidovou hrozbu od propuknutí pandemie na ve Wu-chanu na sklonku roku 2019.
Čína 5. 8. zavedla nová cestovní omezení a také omezení obecně stran pohybu lidí. Úřady omezují veřejnou dopravu a taxi v takřka 150 nejhůře zasažených oblastech země. V samotném Pekingu dochází k omezení železniční a podzemní veřejné dopravy. Hongkong znovu zavádí karanténní opatření pro návštěvníky z kontinentální Číny.
Ropa Brent se v důsledku opětovné obavy z globální covidové pandemie propadá k 70 dolarům za barel. Ještě začátkem srpna přitom stála přes 75 dolarů za barel.
Zlevnění pohonných hmoty nastane i v dalších zemích, do nichž čeští řidiči často cestují. Benzín je tradičně výrazně levnější než v ČR v Bulharsku a Rumunsku. Levněji jej aktuálně řidiči tankují ale také v Polsku, Slovinsku a Maďarsku. Cenově srovnatelný je benzín v Rakousku. Na Slovensku, v Chorvatsku a tradičně v Německu či Itálii je pak dražší než v ČR. Řidiči dieselů tankující v ČR jsou na tom lépe, neboť levněji mohou naftu koupit ze zemí EU pouze v Bulharsku a Rumunsku. V Polsku je její cena prakticky srovnatelná s cenou v ČR. Ve všech dalších zemích EU je nafta dražší než v ČR.
ČNB bojuje s dopady růstu cen stavebnin, ojetin či jídel v restauracích – letos podruhé zvyšuje základní sazbu
Bojí se více inflace než delta mutace covidu.
Česká národní banka 5. 8. podle očekávání zvýšila základní úrokovou sazbu, a to z 0,5 na 0,75 procenta. Jedná se o druhé letošní zvýšení sazby a také druhé, jež lze považovat za součást post-pandemického návratu měnové politiky do normálu.
Trh ale sází na to, že v letošním roce ještě ČNB se zpřísňováním své měnové politiky neskončila. V tuto chvíli trh sází na to, že k dalšímu zvýšení základní sazby přikročí ČNB v horizontu necelých tří měsíců. Do konce roku pak podle trhu zvýší sazbu ještě jednou, takže letošek zakončí základní sazba na úrovni 1,25 procenta.
Důvodem jsou zejména inflační tlaky, které hrozí přerůst ve výraznější inflační očekávání. Jejich nárůst, pokud by se dostal mimo kontrolu ČNB, by výhledově ohrozil cenovou stabilitu v ČR. Zákonným posláním ČNB je právě dbát o cenovou stabilitu.
Inflační tlaky jsou v současnosti patrné v případě řady druhů zboží a služeb, od stavebnin přes ojetiny až třeba po pokrmy v restauracích.
Koruna v reakci na krok ČNB mírně oslabila. To svědčí o tom, že menší část trhu sázela na to, že ČNB dnes rozhodne o zvýšení sazby dokonce na rovné jedno procento. Dnešní zvýšení sazeb ČNB potvrzuje, že banka se více obává inflačních tlaků v ČR a částečně v zahraničí než případných tíživých ekonomických dopadů šíření delta mutace covidu, k němuž nyní dochází zejména v Číně a některých dalších asijských zemích.
Češi jsou teď, v době historicky nejzávažnější ekonomické krize, historicky nejspokojenější se svojí ekonomickou situací. Dluh dělá divy
K nevíře. Domácnosti v ČR jsou historicky nejspokojenější s vlastní finanční situací zrovna teď, v době, kdy česká ekonomika prochází či se čerstvě zotavuje ze svého historicky nejhoršího propadu. Vládní záchrana ekonomiky se povedla nad očekávání. Ovšem nebyla zadarmo, účet za ni teprve přijde.
Českou ekonomika měla v pátek 30. 7. velký den. Statistický úřad zveřejnil její růst za letošní druhé čtvrtletí, který je v meziroční perspektivě historicky rekordní – 7,8 procenta. Čekalo se ovšem o něco více. Neoptimističtější prognózy počítaly až takřka s desetiprocentním růstem. Například největší americká banka, JP Morgan, prognózovala expanzi 9,6 procenta. Prakticky všechny prognózující instituce – zpravidla domácí či zahraniční banky – předpokládaly růst převyšující úroveň osmi procent. V historii ČR dosud ekonomika rostla nejvýrazněji o 7,5 procenta, a to ve druhém čtvrtletí roku 2006.
Slabší než předpokládaný růst odráží pomalejší náběh ekonomiky, například v segmentu služeb, v době jejího jarního otevření. Zrcadlí ale především potíže, jimž čelí průmysl. Jedná se zejména o světovou přepravní krizi, post-pandemické narušení mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců a s tím související dramatický růst cen přepravních nákladů a vstupních materiálů, včetně například materiálů stavebních. Výpadky v dodávkách, včetně „čipového hladomoru“, letos omezují výrobu například v největších tuzemských automobilkách.
Ostatně, v pátek zveřejnily čísla ke svému ekonomickému výkonu ve druhém čtvrtletí největší ekonomiky EU. Zklamal výsledek Německa. Zato příznivá čísla vykázala italská, španělská nebo francouzská ekonomika. Německo doplatilo na to samé jako Česko, neboť je zrovna tak silně závislé na průmyslové výrobě a na mezinárodním obchodě. Zato země jako Itálie nebo Španělsko, jejichž ekonomika se více opírá o služby a turistický ruch, těžily ze svého post-pandemického otevření. A z návratu turistů.
Rekordní růst českého hospodářství je i tak „vodou na mlýn“ vládním stranám. Ty si páteční čísla velmi pravděpodobně zařadí do arzenálu předvolebních PR argumentů. Vězme ovšem, že rekordní růst je z velké části výsledkem loňského propadu. Loni ve druhém čtvrtletí, kdy vrcholil dopad pandemické situace na tuzemskou ekonomiku, se české hospodářství propadlo meziročně, tedy v porovnání se druhým čtvrtletím 2019, o takřka jedenáct procent. Na úroveň roku 2019 se tak česká ekonomika vrátí až v příštím roce. Za celý letošní rok ekonomika vykáže nejspíše růst 3,5 procenta.
Předvolební PR mašinérie vládních stran ovšem verdikt statistiků o historicky rekordním růstu ekonomiky jistě ráda využije. To, že jde do značné míry o výsledek ponížené srovnávací základny loňského roku, je z hlediska PR totiž vlastně druhořadé.
Zatímco tedy rekordní růst české ekonomiky je do značné míry jen výsledkem použité statistické metodiky, kladoucí důraz na meziroční srovnání, o dalším zásadním zjištění z konce minulého týdne něco takového tvrdit příliš nelze. Tím zjištěním je rekordní spokojenost českých domácností s vlastní ekonomickou situací.
Z šetření agentury CVVM, která na přelomu letošního května a června oslovila takřka tisícovku respondentů, vskutku plyne, že tuzemské domácnosti vychází se svými příjmy nejlépe v historii sledování, tedy od začátku tohoto milénia. A také to, že v posledních dvanácti měsících čelil velmi obtížné finanční situaci historicky nejnižší podíl tuzemských domácností. V neposlední řadě pak z šetření plyne i to, že historicky nejnižší podíl českých domácností sdílí subjektivní pocit chudoby.
Je takřka k nevíře, že domácnosti v ČR jsou tak historicky nejspokojenější s vlastní finanční situací zrovna v době, kdy česká ekonomika prochází či se čerstvě zotavuje ze svého historicky rekordního propadu. Zásadní podíl na takovém výsledku má ochota naší i zahraničních vlád zachraňovat hospodářství, jeho zaměstnanost a poptávku, a to ovšem za cenu enormního nárůst zadlužení. Nárůst dluhu zkrátka umožnil vyhladit propad ekonomky, resp. ztlumil nepříznivý dopad tohoto propadu na trh práce, zaměstnanost a celkovou poptávku.
České ekonomice zkrátka v čase pandemie pomohly programy jako Antivirus, kompenzační bonusy, odklady splátek dluhu či výhodné půjčky. A hlavně dluh, který to vše financoval a financuje. Dluh však představuje jen budoucí daně. Nikdo jiný než daňový poplatník jej splácet nebude, politici sami žádné peníze nevydělávají – i je platí daňový poplatník.
Vládní politici nepochybně dosáhli svého. Dosáhlo svého, neboť sdílí krátký horizont výhledu. Zajímá je vlastně jen čas „do voleb“. A v tomto čase už k žádnému ekonomickému otřesu s největší pravděpodobností nedojde. Zda bude mít enormní nárůst zadlužení své dlouhodobé neúnosné náklady, se teprve uvidí. Nynější politiky to ale až tak moc zajímat nemusí.
Rekordní spokojenost obyvatel ČR s vlastní finanční situací, kterou navíc ještě vykazují v době rekordního propadu celé ekonomiky, je opravdu silným PR argumentem vládních stran. Z krátko- a střednědobého úhlu pohledu lze napadnout jen stěží. Vláda mohla z této perspektivy jen těžko zvolit účinnější postup. Paradoxně se tak Češi cítí za posledních skoro dvacet let ekonomicky nejzajištěněji v objektivně nejméně příznivé době.
Dluh zkrátka dělá divy a lze si jen přát, aby se nedivily také budoucí generace, až jej budou splácet.
Loni si v Česku vyrobilo nejméně zmrzliny za sedm let, hitem se stala její kelímková varianta
V Česku se loni vyrobilo nejméně zmrzliny od krizového roku 2013, pouze 36,3 milionu litrů. To je nejmenší vyprodukovaný objem oblíbené studené pochoutky od roku 2013. Vyplývá to z nových údajů Eurostatu. V roce 2019 se v Česku vyrobilo historicky rekordní množství zmrzliny, a sice 79,3 milionu litrů. Po letech postupného růstu vyrobeného objemu se tak loni tento trend prudce zvrátil, když se produkce zmrzliny meziročně propadla na méně než polovinu.
Slabá byla loni v Česku nejen výroba zmrzliny, ale i s ní úzce související vlastní konzumace. Ta podle čísel Euromonitoru klesla v důsledku nepříznivého počasí v červnu a v červenci a samozřejmě kvůli obecně slabším prodejům v roce pandemických uzavírek a omezení. Ty poznamenaly zejména prodeje nebalených kornoutkových zmrzlin, ať už točených či kopečkových.
Do značné míry si však Češi nemožnost koupit si zmrzlinu v příslušné provozovně, „zmrzlinárně“, cukrárně nebo kavárně vynahradili nákupem kelímkové, balené zmrzliny nebo mražených dezertů pro domácí spotřebu. Prodeje pro domácí konzumaci ani prodeje „u okénka“ však propad spotřeby nevykompenzovaly. Prodejům zmrzliny znatelně uškodil také odliv turistů z českých měst. Proto se citelně propadla i produkce zmrzliny.
Prodejům zmrzliny se v ČR do příchodu pandemie dařilo díky řadu let trvající ekonomické prosperitě a růstu mezd. Češi v době před úderem koronaviru stále zřetelněji vyhledávali prémiové zmrzlinářské výrobky. Cena průmyslově vyráběné ovocné zmrzliny přitom těsně před pandemií vyskočila na svůj historický rekord, když se poprvé soustavněji pohybovala měsíc co měsíc nad úrovní 200 korun za jeden litr.
Zatímco průměrná maloobchodní cena polárkového dortu se v uplynulých devíti letech prakticky neměnila, a pohybuje se v úzkém pásmu kolem 35 korun, průměrná maloobchodní cena zmrzliny od roku 2012 vzrostla až takřka o dvacet procent. I to svědčí o tom, že Češi vyhledávají prémiové zmrzliny a jsou ochotni si za ně připlatit.
Po odeznění pandemické situace lze očekávat návrat výroby i poptávky po zmrzlině v ČR na předpandemickou úroveň, případně jen mírně pod ní. Míra nezaměstnanosti v ČR totiž během pandemie prakticky nevzrostla a spotřebitelská nálada se rychle vrací do normálu. (6.8.2021)
