Komentář Lukáše Kovandy: Proč Polsko nezavře důl Turów? Ekonomicky se mu vyplácí stále, i s pokutou

Podle pondělního rozhodnutí Soudního dvora EU má Polsko platit pokutu půl milionu eur denně za to, že nezastavilo těžbu na hnědouhelném dole Turów. Tato pokuta však není dostatečná, aby vedla k ekonomické nesmyslnosti těžby. Tím pádem nelze předpokládat, že na jejím základě Varšava těžbu v dole zastaví.

V Polsku se v předpadandemickém roce 2019 vyprodukovalo 172 terawatthodin elektřiny. Zhruba 5,5 procenta z tohoto množství elektřiny se vyrobilo díky uhlí z dolu Turów. To odpovídá 9,5 terawatthodiny. Cena velkoobchodní elektřiny se v roce 2019 v Polsku pohybovala kolem průměrné hodnoty 230 zlotých za megawatthodinu.

Vzhledem k tomu, že jedna terawatthodina odpovídá jednomu milionu megawatthodin, vyprodukovala se na základě těžby v dole Turów v posledním předpandemickém roce elektřina v ceně 2,18 miliardy zlotých. Podle tehdejšího kursu se jedná o zhruba 506 milionů eur. Denně se tedy díky uhlí z dolu vyrobí elektřina za 1,39 milionu eur. To je suma, která převyšuje částku pokuty zhruba 2,8násobně.

Když navíc uvážíme, že důl a navázaní dodavatelé a odběratelé jsou důležitými zaměstnavateli v celém daném regionu Polska, je zjevné, že pokuta 0,5 milionu eur denně nebude dostatečná, aby vedla k ukončení těžby. Pokud by byla částka desetinásobná, tedy pět milionů eur denně, pak už by se skutečně těžba ani po zohlednění dalších přínosů v podobě tvorby pracovních míst Polsku nevyplácela.

K tomu je třeba doplnit, že ceny velkoobchodní elektřiny nyní stoupají a jsou celoevropsky dramaticky výše než v roce 2019. To z dolu činí pro Polsko ještě výdělečnější podnik než v roce 2019.

České vládě citelně roste úrok na dluh, bude méně na důchody

Úrok se 20. 9. dostal nejvýše od roku 2018.

Úrok na českém desetiletém dluhopisu se podle dat Bloombergu dostal během obchodování 20. 9. na úroveň 2,067 procenta. To je nejvyšší hodnota od prosince 2018. Je to nepříznivá zpráva pro vládu, neboť jí prodražuje financování jejího dluhu, který během pandemie dramaticky narůstá.

Pod vlivem rostoucího úroku na vládním dluhu stupňuje zejména ministryně financí Alena Schillerová svůj tlak na Českou národní banku, aby ta ve zpřísňování své měnové politiky postupovala pomaleji. ČNB jí ale dává zřetelně najevo, že nevyhoví.

Právě vyhlížený růst úrokových sazeb ČNB je jedním z faktorů, který stojí za růstem úroku na vládních dluhopisech, a tedy za zdražováním obsluhy vládního dluhu. Pokud bude muset vláda platit více na úrocích na dluhu, zbude jí méně třeba na navyšování starobních důchodů nebo na přidávání státním zaměstnancům.

ČNB se chystá ve zbytku roku svůj základní úrok poměrně razantně zvyšovat. Trh nyní předpokládá, že během následujících tří měsíců vystoupá základní úrok z nynější úrovně 0,75 na 1,50 procenta (viz graf níže). ČNB se tak bude snažit zejména mírnit zvyšující se inflační očekávání, která plynou z nynějšího zrychlování inflace, jež je z většiny „dovezená“, tedy plyne ze zahraničních faktorů mimo kontrolu ČNB.

Ministryně financí argumentuje, že současná inflace je pouze přechodného rázu. Zda je současná inflace ve světě přechodná, či ne, je předmětem horké mezinárodní polemiky ekonomů i politiků. Banka pro mezinárodní platby, „centrální banka centrálních bank“, se včera postavila spíše na stranu těch, kteří míní, že nynější inflace ve světě je přechodná, daná post-pandemickým šokem, jenž však odezní.

Polská měna je vůči koruně právě teď nejslabší v novodobé historii, Čechům tak nebývale zlevňují nákupy v Polsku

Berou útokem obchody s nábytkem či potravinami.

Česká koruna se právě nyní obchoduje na nejsilnější úrovni vůči polskému zlotému v celé novodobé historii. Je vůči polské měně nejsilnější od v 90. let, kdy jak Česko, tak Polsko procházely transformačním období. V rámci transformace Česko přijalo režim volného plovoucího kursu v květnu 1997, Polsko pak v dubnu 2000.

Za celé období, po něž obě země požívají plovoucí kurs, tedy do dubna 2000, je podle dat Bloombergu právě dnes polská měna vůči té české nejslabší. Kurs právě teď činí 5,48 koruny za jeden zlotý. Dosud nejslabší úroveň vůči koruně vykazovala polská měna v druhé polovině září 2011, kdy se propadla až na kurs 5,49.

Pro srovnání, třeba v dubnu 2015 se ale prodával za bezmála sedm korun.

Slabá polská měna zvýhodňuje nákupy zejména Čechům v polském příhraničí, kteří tak právě díky extrémně výhodnému kursu vyrážejí k severnímu sousedovi na nákupy ještě houfněji než běžně.  

Oslabování polské měny plyne z několika příčin. Loni koncem roku proti ní začala intervenovat polská centrální banka. V podobném duchu, v jakém Česká národní banka během své intervence z let 2013 až 2017 znehodnocovala korunu. Polská centrální banka začala intervenovat proto, aby zamezila výraznějšímu posílení zlotého, které by podle ní ohrožovalo křehké post-pandemické zotavování polské ekonomiky.

Uměle oslabené polské měně navíc nenahrává ani to, že globální ekonomické oživení bylo letos na jaře a v létě nakonec vydatnější, než se čekalo, zejména díky postupujícímu očkování. To trhy vede k předpokladu, že centrální banky typu té americké zahájí zpřísňování své měnové politiky také dříve, než se čekalo. Což zatraktivňuje dolar a dolarová aktiva, zatímco měny typu zlotého ztrácejí další část své lákavosti.

Navíc polská centrální banka drží základní sazbu stále na historicky rekordně nízké úrovni, 0,1 procenta, kam ji srazila loni, když propukla pandemie. To pomáhá vysvětlit, proč zlotý ztrácí proti české koruně. Česká národní banka totiž už svoji základní sazbu zvedá. A letos ji ještě s největší pravděpodobností ještě razantně zvýší, z nynější úrovně 0,75 procenta.

Základní sazba ČNB tak podle sázek trhu bude během tří měsíců činit 1,50 procenta. To by znamenalo, že bude o více než procentní bod vyšší než základní sazba polská. Trh nyní sází na to, že základní sazba polské centrální banky vystoupá během tří měsíců pouze na zhruba 0,3 procenta.

Více než procentní bod rozdílu v úročení představuje natolik významné vyhlížené zatraktivnění české měny vůči polské, že mezinárodní investoři o to raději budou své finanční prostředky ukládat do korunových aktiv, namísto těch ve zlotém. Což jen korunu vůči zlotému déle zpevní. Další mírné posilování koruny vůči polské měně je tedy poměrně pravděpodobné.

Slabý zlotý pochopitelně zatraktivňuje nákupy Čechů v polských obchodech. A to přesto, že polská inflace je nyní ještě výraznější než ta česká. Polská inflace nyní dosahuje úrovně pěti procent, a je tak nejvyšší za více než deset let. Dost pravděpodobně dále poroste. Česká inflace by neměla letos výrazněji překročit úroveň čtyř procent. I tak by ale byla nejvyšší od roku 2008.

Zejména Češi ze severních částí naší země se tak nyní do Polska vydávají častěji než jindy za nákupy nejen potravin, ale třeba i oděvů, nebo dokonce nábytku.

Česko bude muset na elektřinu či plyn chudším přispívat trvaleji

Zátěž to bude hlavně pro střední třídu, hrozí nástup politických extrémistů.

Česká vláda v nejbližších dnech představí dotační program, jenž domácnostem s nižšími příjmy pomůže hradit účty za energie. Cena elektřiny či plynu nyní na velkoobchodním trhu EU prudce roste a v blízké době se tento nárůst promítne také na účtech, které platí domácnosti. Cena elektřiny jim v nejbližších měsících vzroste zhruba o dvacet procent, plyn zdraží o patnáct procent, teplo o deset. Růst cen energií bude ale pokračovat i v dalších letech.

EU prochází „energetickým šokem“, který je výsledkem souhry několika faktorů. Klíčovým je ten, že Rusko letos omezilo své dodávky plynu starému kontinentu. Evropské plynové zásobníky jsou přitom po loňské poměrně dlouhé zimě vyprázdněné. Míra jejich aktuálního naplnění je pro nynější období roku nejnižší za posledních více než deset let. Ruský plynárenský podnik Gazprom, jejž většinově ovládá Kreml, z geopolitických důvodů přesměroval dvé dodávky plynu do Asie. Tam například čínská poptávka po plynu prudce narostla v důsledku post-pandemického ekonomického zotavování.

Gazprom navíc chce odklonem do Asie demonstrovat důležitost nedávno dokončeného plynovodu Nord Stream 2. Ten povede plyn z Ruska přímo do Německa, ale až poté, co to EU povolí. Takový proces může trvat až léta a Gazprom preferuje, aby plynovod byl ve využití co nejdříve a v co možná nejvyšší možné míře své kapacity. Vytváří tedy tlak na EU, aby ta pocítila, jak moc je pro ni ruský plyn důležitý a zbytečně nekladla překážky do cesty právě co možná nejdřívějšímu zprovoznění plynovodu v co možná nejvyšší míře jeho kapacity. Gazprom z nynějších napjatých podmínek na evropském, ba světovém energetickém trhu těží vrchovatě. Jeho akcie na ruské burze letos zhodnotily o zhruba 85 procent a nyní v září vytáhly burzu k historickému rekordu. Zpevňuje díky tomu také ruský rubl. Ten letos posílil nejvýrazněji ze všech měn rozvíjejících se trhů.

Evropě navíc letos nepřejí povětrností podmínky. Vanou poměrně slabé větry, což snižuje produkci elektřiny ve větrných elektrárnách. Což jen umocňuje poptávku po elektřině vyráběné z plynu. Ale protože plynu je málo a zdražuje, vyplácí se dokonce i uvádět do provozu již odstavené uhelné elektrárny. I přes rekordní nárůst cen emisních povolenek se totiž při zdražujícím plynu stává cena elektřiny z uhlí konkurenceschopnou.

Sázka EU na zelenou energetiku tak již nyní ukazuje své značné slabiny. V minulých dnech rozhodly jak italská, tak francouzská a další vlády zemí EU právě o tom, že budou dotacemi pomáhat svým občanům platit účty za zdražující energie. Nyní se k těmto zemím přidává i vláda česká.

Podle červencového návrhu Evropské komise, „Fit for 55“, hrozí v důsledku uvedení příslušného klimatického balíčku do praxe takzvaná energetická chudoba třetině obyvatel EU, tedy desítkám až stovkám milionů lidí. V Česku jsou energetickou chodbou, tedy problémy s platbou účtů za elektřinu, plyn či teplo, v důsledku klimatického balíčku tedy ohroženy zhruba 3,5 milionu lidí. Finanční podpora ze strany vlády tak zřejmě bude nezbytností i v příštích letech. Problém je, že vláda podporu financuje z daní a z veřejného dluhu (a navýšený veřejný dluh jsou v zásadě jen budoucí daně), protože prakticky žádné jiné zdroje nemá. Dotace chudším domácnostem tak v praxi budou platit ze svých daní jejich spoluobčané, což výrazně zatíží zejména střední vrstvy. Situace se tak může stát sociálně neúnosnou a přejít v sociální konflikty, z nichž by těžily politické síly krajních extrémů.

Program podpory bydlení pro mladé hodlá ministerstvo rozšířit

Pomůže to, ale i spásu nejde.

Program půjček na bydlení mladým, který Státní fond rozvoje bydlení, spustil v srpnu 2018, skončil loni fiaskem. Proto letos stát svůj program výhodnějších půjček na bydlení upravuje a rozšiřuje.

V rozšířeném programu, nazvaném Vlastní bydlení, se letos začátkem roku zvýšil maximální věk pro poskytnutí půjčky na bydlení pro mladé lidi, a to z 36 na 40 let. Navýšila se také zejména maximální částka poskytnutých úvěrů, a sice z 1,2 na dva miliony korun. Nyní ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová chce částku dále navýšit, na tři miliony korun. Na dům by bylo možné si půjčit dokonce 3,4 milionu.

Ministerstvo plán rozšiřování programu zdůvodňuje růstem zájmu o půjčky. Loňské fiasko, umocněné pandemickou situací, se tak podle úřadu daří překonávat. O půjčku letos již zažádal více než dvojnásobný počet lidí než za celý loňský rok.

Žádosti o účast v programu Vlastní bydlení lze podobně jako u zmíněného předchozího programu, Programu pro mladé, podávat na pracovištích Státního fondu rozvoje bydlení v Praze a Olomouci.

Původní program půjček na bydlení svůj účel nesplnil. Například v roce 2019 stát na podporu bydlení mladých vyčlenil takřka miliardu korun, avšak fond vyhověl žádostem jen zhruba v polovičním objemu, konkrétně za 494 milionů korun.

Důvodů nezdaru je hned několik. Prvním jsou poměrně svazující podmínky pro čerpání přidělených prostředků. Následně také ta skutečnost, že úrokové sazby hypoték v rozporu s předpokladem z počátku roku 2019 předloni postupně klesaly, přičemž na svůj pokles navázaly také v roce 2020 – tentokrát z důvodu koronavirové pandemie a souvisejícího ekonomického útlumu. Bankám se navíc například v případě hypoték, resp. jejich podmínek dařilo účinně oslovovat obzvláště právě mladou klientelu. Některé banky například už předloni umožnily čerpat až takzvanou 90procentní hypotéku, a to zejména na takzvané „prvobydlení“, což jsou často startovací byty mladých, včetně mladých rodin s dětmi. Na jaře 2020 pak v souvislosti s pandemickou situací Česká národní banka rozvolnila podmínky, resp. doporučení pro poskytování hypoték, což společně s poklesem úrokových sazeb zásadně přispělo k tomu, že loňský rok byl z hlediska objemu poskytnutých hypoték podle všeho historicky rekordní.

Problémem programu půjček na bydlení pro mladé bylo ovšem také omezení výše úvěru. Státní půjčka na bydlení byla v případě koupě bytu omezena již zmíněnou maximální hranicí poskytovaných prostředků ve výši 1,2 milionů korun. Přitom dnes je standardem, že lidé při koupi třeba běžného pražského bytu na hypotéku musí dát nejprve 1,6 milionu ze svého, leckdy i více. Navýšení limitu na tři miliony koruny by tedy tuto situaci mohlo řešit, i když jen částečně, neboť ceny nemovitostí nadále rostou.

Z finančních limitů státem zvýhodněných půjček tedy zřetelně vyplývá, že tyto úvěry ve svém původním nastavení ztratily význam pro všechny zájemce o vlastní bydlení ve větších městech, kde jsou ceny nemovitostí nad původní maximální možnou půjčkou státního fondu.

Půjčka i nyní, po svém rozšíření, může dávat smysl hlavně jen zájemcům v menších městech a na vesnicích. Určitou naději na využití půjčky od státního fondu dává zájemcům o vlastní bydlení její kombinace s hypotékou. Aby mohl dlužník s hypotékou zároveň čerpat státem zvýhodněnou půjčku musí vědět, zda banka přistoupí na to, že na katastru nemovitostí bude mít první vložené zástavní právo Státní fond rozvoje bydlení, tedy úřad, a ne banka. Na to banka v praxi většinou nepřistupuje, pokud ovšem žadatel může dát do zástavy další nemovitost – třeba byt rodičů –, na kombinované řešení už dosáhnout může. I tak jde pochopitelně o komplikaci, která přispívá k celkovému dosavadnímu fiasku se státními půjčkami mladým.

O původní program Státního fondu rozvoje bydlení tedy zdaleka nebyl takový zájem, jak se mohlo zdát v srpnu 2018, kdy se v době jeho rozjezdu před pobočkami fondu v Praze a Olomouci tvořily doslova fronty zájemců.

Na druhou stranu, z makroekonomického pohledu není fiasko programu nijak zlou zprávou. Nejde totiž o koncepční řešení situace na trhu s bydlením pro mladé. Tím je naopak vzít celou věc z opačného konce, prosadit legislativu usnadňující výstavbu, a tak zajistit, že nabídka bydlení bude moci pružněji reagovat na růst poptávky, což vyvolá kýžený přirozený tlak na pokles cen bydlení a učiní jej pro mladé dostupnějším. Touto kýženou novou legislativou by mohl být již schválený nový stavební zákon. (23.9.2021)