Schodek ve výši 116 miliard korun, který podle prvního návrhu státního rozpočtu pro rok 2021 navrhuje ministerstvo financí, je nerealisticky nízký. Důvodem je to, že staví na poměrně optimistickém – převážně optimističtějším, než s jakým ve svém konsensu počítá trh a centrální banka – vývoji tuzemské ekonomiky v letošním i příštím roce. A zejména proto, že nezahrnuje výpadky, které pravděpodobně nastanou. Hlavně přitom půjde o výpadek spojený se zrušením superhrubé mzdy.
Ministerstvo financí podle své aktuální prognózy počítá s letošním propadem ekonomiky ČR o 6,6 procenta. Trh však podle pravidelného šetření České národní banky mezi analytiky počítá letos v konsensu s propadem o 7,2 procenta. Česká národní banka pak dokonce prognózuje pokles o 8,2 procenta. Pro příští rok pak ministerstvo financí počítá s růstem ekonomiky, a to o 3,9 procenta. Trh je v tomto případě optimističtější, jelikož předpokládá růst tempem pěti procent. Zato ČNB je opět pesimističtější než ministerstvo, neboť pro rok 2021 prognózuje růst jen 3,5 procenta.
Nelze tedy rozhodně vyloučit, že ministerstvo financí bude muset svůj odhad zejména letošního výkonu tuzemské ekonomiky přehodnotit směrem dolů. To by pochopitelně umocnilo i tlak na veřejné finance.
Pro rok 2021 pak Česká národní banka počítá s deficitem celkových veřejných rozpočtů v objemu 249 miliard. Trh prognózuje schodek nepatrně vyšší, zhruba 255 miliard. Jenže tyto odhady nezahrnují například právě dopad zrušení superhrubé mzdy.
Podle zářijové zprávy Národní rozpočtové rady by tento výpadek odpovídal 92 miliardám. Dodatečné inkaso DPH a spotřebních daní, které by zajistilo zrušení superhrubé mzdy, by podle ministerstva financí činilo patnáct miliard korun. Takže v čistém vyjádření představuje výpadek ze zrušení superhrubé mzdy 77 miliard korun.
Sečteno, podtrženo realističtější je počítat s deficitem veřejných financí v příštím roce kolem 330 miliard korun.
Ovšem na státní rozpočet budou připadat dvě třetiny výpadku ze zrušení superhrubé mzdy, tedy zhruba 51 miliard. Zbytek výpadku, zhruba 26 miliard korun, připadne na rozpočty místních samospráv. Těchto 26 miliard výpadku by způsobilo, že hospodaření místních samospráv by se v příštím roce „přetočilo“ z nyní vyhlíženého mírného přebytku do schodku. Vzhledem k tomu, že v případě zdravotních pojišťoven lze v příštím roce očekávat přibližně vyrovnané hospodaření, deficit státního rozpočtu se v roce 2021 může mnohem spíše pohybovat kolem úrovně 320 miliard. To je zhruba 2,75krát vyšší údaj než oněch 116 miliard, s nímž nyní pracuje ministerstvo financí.
Pokud navíc výkon ekonomiky bude horší, než s jakým nyní ministerstvo počítá, a pokud se bude blížit spíše odhadu trhu či ČNB, může být ministerstvo nakonec nuceno pracovat se schodkem státního rozpočtu v roce 2021 až kolem 350 miliard. To je zhruba třikrát vyšší údaj, než jaký nyní ministerstvo prezentuje.
Češi se připravují na druhou vlnu, skupují notebooky. V rámci EU tak upevní svoji nadprůměrnou pozici v mobilním přístupu na internet
Obchody s elektronikou hlásí citelně zvýšení zájem Čechů o nákup notebooků, podobných zařízení či příslušenství typu webkamer nebo mikrofonů. Tuto nákupní horečku nyní stupňuje obava ze závažného průběhu druhé vlny pandemie koronaviru. A očekávání toho, že i podzim, podobně jaro, stráví prací mimo kancelář.
Koronavirus ale letos jen uspíšil trend, který byl v ČR poměrně výrazný již před pandemií, totiž v loňském nebo předloňském roce.
Čeští zaměstnavatelé totiž již v roce 2018 nebo 2019 byli ke svým zaměstnancům poměrně velkorysí. Nešetřili benefity v podobě pracovního mobilu, tabletu nebo notebooku, tedy zařízeními, jež umožňují mobilní přístup na internet.
V loňském roce je podle údajů Eurostatu poskytovalo svým pracovníkům hned 83 procent tuzemských firem a podniků s deseti a více zaměstnanci. To je jedno z nejvyšších čísel v celé EU. Průměr za EU totiž činí 68 procent.
Největší podíl zaměstnavatelů, kteří zmíněné benefity poskytují, vykazují skandinávské země Finsko (96 procent), Dánsko (92) a Švédsko (87). Následují Chorvatsko a Litva (shodně 86 procent) a na šesté příčce pomyslného žebříčku je tedy už Česko. Zajímavý je rozdíl proti Slovensku, kde zaměstnance mobilním zařízením vybavuje pouze 62 procent tamních zaměstnavatelů, tedy o zhruba dvacet procentních bodů méně než v ČR. Nejméně velkorysí jsou vůči svým zaměstnancům v EU v Bulharsku (46), Řecku (56) a Rumunsku (58).
V případě benefitu typu mobilního zařízení nemusí jít vždy jen o velkorysost zaměstnavatele, ale také o touhu mít zaměstnance lépe pod kontrolou. Každopádně z hlediska ekonomiky jako celku je větší rozšíření pracovních mobilních zařízení přínosné, neboť zvyšuje efektivitu a produktivitu práce. Z tohoto hlediska je tedy umístění Česka třeba vnímat jako jednoznačně pozitivní, a zvláště po přihlédnutí k tomu, že česká ekonomika je prakticky nejprůmyslovější v celé EU. Přitom v průmyslu, například ve směnném provozu v průmyslovém závodě, lze mnohdy předpokládat menší potřebu mobilní komunikace než třeba v segmentu služeb.
Zaměstnavatelé v ČR se rozšiřováním nabídky benefitů snažili oslovit potenciální zaměstnance a udržet si ty stávající zvláště v posledních letech, kdy byla situace na tuzemském trhu práce vysoce napjatá, takže zaměstnavatelé si museli vhodné zaměstnance předcházet. Po letošním úderu koronaviru se tento přístup tuzemských zaměstnavatelů jeví jako ještě prozíravější, protože nyní je snazší přejít na režim práce mimo kancelář.
Mobilní internet se tím pádem zabydluje v Česku obzvláště rychle. Tento poznatek podporují zase jiná čísla Eurostatu. Podle nich Česko v loňském roce poprvé v historii dohnalo průměr EU, co se týče podílu obyvatel, kteří využívají zařízení k mobilnímu přístupu na internet typu notebooku. Loni takové zařízení využívalo 73 procent Čechů, což přesně odpovídalo průměru EU. Ještě třeba v roce 2015 přitom Česko v mobilním přístupu na internet za EU poměrně výrazně zaostávalo. Tehdy takový přístup využívalo v ČR jen 45 procent obyvatel, zatímco průměr za EU činil 54 procent (po zahrnutí Británie, která tehdy ještě byla součástí EU, pak dokonce 57 procent).
Trinity Bank: Ekonomické dopady pandemie koronaviru, včetně jeho začínající druhé vlny
Druhá vlna pandemie koronaviru představuje pro českou ekonomiku výraznější riziko než pro většinu jiných srovnatelných zemí. V letošním roce si předně právě kvůli pandemii Česko zhoršilo svůj rizikový profil nejvýrazněji ze všech evropských zemí. Česko společně se Slovenskem totiž jako jediné dva evropské státy náleží ke dvaceti zemím světa, jejichž ekonomická rizikovost od počátku letošního roku nejvíce vzrostla. Plyne to z celosvětového šetření Euromoney Country Risk, na němž se globálně podílí více než tři stovky analytiků.
Rizikovost Česka je i po tomto výrazném zhoršení profilu střední, avšak varovný je právě rozsah jejího letošního nárůstu. Zranitelnost Česka zásadně stoupá kvůli jeho silné vývozní a investiční závislosti na automobilovém průmyslu, který představuje zhruba desetinu hrubého domácího produktu země. Závažný průběh druhé vlny pandemie onemocnění covid-19 by ještě více ochromil globální poptávku po automobilech. V případě méně závažného globálního průběhu druhé vlny pandemie zase hrozí nadměrné posilování české koruny, jež může značně uškodit vývoznímu potenciálu českého autoprůmyslu. Nelze proto vyloučit, že Česká národní banka výhledově přistoupí k obdobě své intervence za slabší korunu, kterou prováděla v letech 2013 až 2017, nebo k jinému opatření, jež by nekonvenčním způsobem uvolňovalo podmínky v tuzemské ekonomice.
Automobilový sektor v ČR se ocitl pod tlakem už před letošním úderem koronaviru. A příčiny tohoto tlaku nepolevily, naopak lze v souhrnu hovořit o jejich dalším stupňování. Jedná se zejména o stále nevyjasněnou podobu obchodních vztahů EU a Británie po skončení po-brexitového přechodného období. Následně o dále narůstající geopolitické a ekonomické a obchodní tenze mezi Spojenými státy a Čínou, které zesilují deglobalizační tendence. A v neposlední řadě o probíhající transformativní technologické a regulatorní změny zejména v evropském autoprůmyslu.
Vysoká zranitelnost tuzemského autoprůmyslu tváří v tvář druhé vlně pandemie je patrná také z čísel Trinity Bank a SAB Finance v souvislosti s obratem devizových obchodů jejich klientů v oblasti vývozu i dovozu. Jedná se o vysoce reprezentativní vzorek tisíců tuzemských firem, s těžištěm v segmentu malých a středních podniků. Autoprůmysl patří společně se stavebnictvím, velkoobchodem a cestovním ruchem mezi nejvíce zasažené segmenty české ekonomiky. A to jak za celé období od letošního ledna až do konce srpna, tak za „pouzavírkové“ období měsíců června až srpna.
Odolnost vůči dopadům protipandemických opatření dle stejných dat vykazuje vedle hojně zmiňovaného odvětví informačních a komunikačních technologií také třeba segment potravinářství, kde například v oblasti výroby nápojů, včetně lihu, dochází v měsících od června do srpna k meziročnímu nárůstu ekonomické aktivity. Pandemie koronaviru nad rámec loňského roku svědčí poptávce po konzumním lihu, jejž lze využít pro přípravu vlastní dezinfekce na ruce. Za celé období od ledna do srpna si meziročně polepšují také firmy z oblasti textilního průmyslu. Těží ze zakázek na šití roušek a dalších ochranných textilních pomůcek, ale například i stanů pro veřejné služby.
Při závažném průběhu druhé vlny pandemie koronaviru lze předpokládat opětovné zesílení dosavadního dopadu na jednotlivé sektory. V odvětvích s nižší setrvačností, jako je průmysl, lze v krajním případě přepokládat průběh krize ve tvaru písmene „W“, v sektorech s delší setrvačností, jako je stavebnictví, prohloubení krize typu písmene „U“. Naopak při poměrně nezávažném průběhu druhé vlny lze počítat s tím, že vývoj v posledním čtvrtletí letošního roku bude ve flexibilních sektorech s nízkou mírou setrvačnosti, jako je třeba prodej mobilních telefonů, v předvánočním čase do značné míry kompenzovat výpadek z předešlé části roku. Za ekonomiku jako celek ale ke kompenzaci výpadku rozhodně v předvánočním čase nedojde ani při relativně nezávažném průběhu druhé vlny pandemie.
Stát chce lidi motivovat k rizikovějším investicím. Spíše by jim měl narovinu říci, že na důstojné stáří jim peníze nezajistí
Od ledna 2022 by Češi měli mít „z moci státu“ k dispozici nový finanční produkt, a sice účet dlouhodobých investic. Koncem srpna jej vláda schválila v rámci balíčku opatření pro rozvoj kapitálového trhu v ČR.
Stát chce tímto daňově zvýhodněným produktem motivovat zejména průměrně a nadprůměrně vydělávající lidi, aby si více spořili na stáří. U těchto osob hrozí, že s nástupem do starobního důchodu jim (kvůli neprovedené daňové reformě) poměrně znatelně klesnou příjmy. Spoření v rámci účtu dlouhodobých investic má tento propad zmírnit. Svým způsobem jde o „miniaturní“ důchodovou reformu.
Účet dlouhodobých investic má především představovat alternativu ke stávajícímu penzijnímu a životnímu pojištění. Tato pojištění se mají řadit mezi podporované produkty, tudíž lidé by si mohli od základu daně odečíst příspěvky na ně v souhrnné výši 48 tisíc korun ročně.
Jak název napovídá, účet dlouhodobých investic je pro dlouhodobé investory či střadatele. Vypovědět jej nelze dříve než 60 měsíců od založení a ne dříve než v 60 letech věku. Pokud tyto podmínky nebudou splněny, zmíněné daňové zvýhodnění nebude uplatnitelné.
Má účet dlouhodobých investic vůbec šanci na úspěch? Na trhu se již těžko hledá prostor, to je pravda. Produktů je dost. Lidé ovšem i tak spoří na stáří málo. Stále mají pocit, že „stát se o ně ve stáří přece musí postarat“. Stát by měl zejména rozptýlit tento mýtus. O dnešní třicátníky nebo čtyřicátníky se stát moc nepostará. Na suchý chléb a vodu jim sice penze vystačí, ale na důstojné stáří nikoli. Politici by měli toto jasně a zcela vážně říkat. Motivovali by tím už poměrně mladé lidi ke spoření na stáří. Pak by ani nebylo třeba vytvářet produkty typu účtu dlouhodobých investic, které pochopitelně už jen kvůli své administrativě budou veřejnou kasu něco stát.
Ministerstvo financí se návrhem na vznik účtu snaží občany ke spoření motivovat pozitivně. Levnější a dost možná i účinnější by byla motivace negativní. Tedy prostřednictvím „vystrašení“ lidí, že se o ně v penzi pořádně nikdo nepostará. Takové „strašení“ veřejnosti (ve skutečnosti však jde o to, že by se s lidmi prostě konečně „hrála rovina“) ale pochopitelně není v politikově zájmu, protože snižuje jeho šanci na znovuzvolení, a naopak zvyšuje pravděpodobnost, že si bude muset hledat jinou, často hůře placenou práci.
Součástí balíčku opatření pro rozvoj kapitálového strhu je kromě účtu dlouhodobých investic také nový, alternativní typ účastnického fondu. Prostřednictvím něj by mělo jít investovat v rámci třetího pilíře rizikověji, tím pádem ale také s možností vyššího výnosu. Například by mělo být možné investovat do fondů private equity. Do nich nynější dynamické fondy investovat nemohou kvůli regulaci zapovídající investice s vyššími poplatky.
Stát chce v tomto případě podnítit rizikovější investování, což vzhledem k podmínkám, jaké na trzích obecně panují, dává smysl. Ovšem lidé, kteří jsou ochotní rizikověji investovat a mají z čeho, už tak zpravidla činí. Je tak otázka, zda přínos zřízení alternativního účastnického fondu převýší jeho náklady.
Opět, platí, že na trhu je již dnes produktů dost, takže stát by se mohl věnovat aktivněji jiným oblastem. Problém není v nedostatku produktů, ale v tom, že stát s lidmi „nehraje rovinu“ a dostatečně je nemotivuje ke spoření. Pokud by lidé tuto motivaci měli a věděli, že stát se o ně ve stáří moc nepostará, již si sami najdou produkty, které jim vyhovují. Stát by spíše měl zauvažovat nad ještě intenzivnější podporou finančního vzdělávání a prohlubováním finanční gramotnosti lidí a zejména nad rozvolněním regulace celého finančního trhu (i když to je do značné míry otázka regulace na úrovni celé EU).
Podstata problému ale tkví hlavně v tom, že stát nejprve finanční trh přereguloval, v podstatě jej zadusil, takže spoření není pro řadu lidí ani příliš atraktivní, vzhledem k jejich rizikovému profilu. No a nyní se stát snaží na vzniklou situaci, kterou sám způsobil, reagovat tak, že jakoby do věci vnáší opět tržní prvky, které předtím vyhubil. Kdyby nechal trvale fungovat trh, je to pro stát, tedy daňového poplatníka mnohem levnější a výsledek by nebyl horší. Spíše by byl mnohem lepší. (21.9.2020)
