Tempo prohlubování schodku státního rozpočtu bylo v červenci poměrně mírné, podobně jako předtím v červnu. Bylo tak citelně nižší než v jarních měsících. Nic to však nemění na tom, že tuzemský státní rozpočet letos vykáže historicky rekordní schodek, mírně přesahující 400 miliard korun. Z necelých 280 miliard korun červencového schodku se tak prohloubí ještě o necelých 150 miliard.
Ministerstvo financí si v prvním letošním pololetí bezproblémově zajistilo většinu celoroční výpůjční potřeby, což zčásti vysvětluje poměrně výrazný nárůst schodku státních financí během letošního jara. Ve druhém pololetí je třeba počítat s celkově slabší razanci dalšího prohlubování schodku, což potvrzují právě už červencová čísla. Pravděpodobné je ovšem zrychlení prohlubování deficitu k samému konci letoška.
Tuzemské veřejné finance se potenciálně mohou poměrně snadno vrátit na dráhu udržitelného vývoje. Vlivem pandemie tak nedošlo k rozvratu veřejných financí. Současně je ale třeba přijít co možná nejdříve s věrohodným plánem konsolidace veřejných financí pro příštích deset letech. Tento plán zatím nepředstavila ani stávající vláda, a ani žádná z politických stran a uskupení zatím ve svém předvolebním programu, pokud byl již zveřejněn, nenabízí uspokojivé řešení.
Česká vláda – ať už tato či příští – se nebude věčně moci spoléhat na shovívavost ratingových agentur. Například Německo už pro příští rok plánuje po přepočtu na velikost ekonomiky více než dvakrát nižší schodek svých státních financí než ČR. Je tedy nutné, aby Česko v souladu s plánem konsolidace začalo urychleně pracovat na redukci svého deficitního financování, jinak může už ve druhém pololetí příštího roku dojít ke zhoršení ratingového výhledu některé ze světově významných ratingových agentur a v roce 2023 pak i ke zhoršení samotného ratingu.
Německo naznačuje, že dodávky ruského plynu nevypne, ani když Moskva dokončovaný plynovod Nord Stream 2 využije jako geopolitickou zbraň proti Ukrajině
Plynovod Nord Stream 2, který má vést plyn z Ruska přímo do Německa, je hotový z 99 procent. Dokončený by měl být již tento měsíc. Berlín teď vysílá signál, který Moskva přijme příznivě. Pokud by se totiž Rusko rozhodlo plynovod využít jako geopolitickou zbraň, samo Německo nejspíše nic neudělá, informuje agentura Bloomberg. Řešení celé věci bude chtít řešit sankcemi na úrovni EU. Jenže sankce proti Moskvě EU uplatňuje už sedm let, od doby ruské anexe Krymu, a nijak zásadně nezabírají.
Z hlediska Moskvy je příznivou zprávou to, že pokud využije plynovod jako geopolitickou zbraň, Berlín nebude nijak pospíchat s utažením kohoutků plynovodu. V prekérní situaci se tak ocitá zejména Ukrajina. Rusko výstavbou plynovodu upevňuje svoji pozici pro případné vyjednávání s ní. A nyní, když Berlín signalizuje, že plynovod nehodlá jen tak vypínat, stává se pozice Ruska vůči Ukrajině ještě silnější. Moskva tedy případně může vážně pohrozit zastavením tranzitu plynu přes Ukrajinu a tím Kyjev přimět, aby přistoupil na její tranzitní podmínky, tj. například na Ruskem preferované poplatky za tranzit. Dochází tak ke geopolitickému a ekonomickému oslabení Ukrajiny a celého jí blízkého regionu. Postoj Německa se krajně nezamlouvá ani třeba Polsku.
Berlín tím však vysílá signál také do Washingtonu. Signál, který se tam líbit nebude. Spojeným státům se projekt nezamlouvá. Jak z geopolitického hlediska – upevňuje moc Ruska nad východní Evropou. Tak z hlediska ekonomického – činí Evropu závislejší na ruském plynu, takže ta pak bude mít zřejmě slabší zájem o dovoz zkapalněného plynu amerického.
Bidenova administrativa se snažila na Berlín zatlačit, ovšem podle Polska či Ukrajiny jen nedostatečně. Německá kancléřka Merkelová sice v červenci uvedla, že v případě ruského využití plynovodu jako geopolitické zbraně Berlín podnikne protiopatření i na národní úrovni. Nynější signály z Berlína ale napovídají, že se tak spíše nestane. A tento postoj Berlína se pravděpodobně nezmění ani s blížícím se kancléřčiným odchodem z funkce.
Jedná se tak vskutku o zprávu, jež libě zní moskevským uším, zatímco představuje úder Washingtonu. A tím pádem i transatlantické spolupráci. A také jednotě EU – vždyť Berlín upřednostňuje spolupráci s Moskvou před geopolitickými zájmy třeba zmíněného Polska, s nímž, na rozdíl od Ruska, sdílí členství v EU.
Plať a buď hrdý: Skutečným poraženým olympijských her je daňový poplatník
Probíhající tokijská olympiáda je nejztrátovější v dějinách, alespoň tedy z hlediska tržeb z přímé divácké účasti. Přesto se koná. Čímž pořadatelé nechtěně dokládají, že o bezprostřední divácký zážitek ze sportovního výkonu vlastně zase tolik nejde. Fanoušky sdílená potěcha ze zápolení, přímá účast se závodícím je tedy ještě méně důležitá, než si dosud mohli ctitelé coubertinovského humanismu alespoň namlouvat. Tokijské olympijské hry, “první distanční”, se ostatně konají i přesto, že si to více než čtyři pětiny Japonců kvůli covidu nepřejí. Nejde tedy ani o přání lidí pořádající země. Nejde o fanouškovství, nejde o přímý divácký zážitek, zato se jde proti vůli veřejnosti. Přesto se dokonce i ekonomické kalkulace benefitů olympijských her na humanismus a blahodárný dopad na člověka jako takového tak rády – a stále intenzivněji – odvolávají.
Stačí se začíst do nové studie poradenské společnosti KPMG, která vyčísluje předpokládané benefity olympijských her v Brisbane v roce 2032. Hry mají australské ekonomice přinést takřka osmnáct miliard dolarů. KPMG ovšem do této cifry započítává také třeba jejich blahodárný dopad na rozvoj ducha komunit, prestiže a občanské hrdosti v pořádající zemi. Olympiáda dále prý přispěje k rozvoji australské společnosti a ekonomiky posílením smyslu pro dobrovolnictví při zajištění jejího pořádání a rozvojem altruismu. Ekonomicky přínosné má být i to, že se Australané v důsledku her začnou více hýbat, přičemž jejich sportování sníží riziko vzniku chronických onemocnění, čímž nakonec uleví celému tamnímu zdravotnictví. Protinožci budou pak i v práci celkově produktivnější, neboť je nějaká ta rýma či chřipka jen tak neskolí.
Dokonce i někdejší místopředseda Mezinárodního olympijského výboru Richard Pound označuje oficiální kalkulace benefitů pořádání her, nejen těch brisbaneských, za “nejkrásnější fikci.” Ve skutečnosti bývají hry socio-ekonomickým propadákem, který hluboce zaostává za růžovými vyhlídkami, a to i přesto, že je obvykle až o stovky procent nákladnější, než původní kalkulace předpokládaly. Vícenáklady jsou fenoménem řady velkých projektů, v případě olympiád posledního půlstoletí se však rozsahem zcela vymykají. Dosahují průměrně až přes 200 procent. Uspořádání her tedy běžně bývá až třikrát nákladnější, než nač ukazují kalkulace, na jejichž základě je pořadatelství uděleno.
A právě protože je obrovská nákladnost olympiád – a jejich pochybná návratnost – stále více zakořeněna v obecném povědomí veřejnosti napříč světem, předkládají se jí stále “krásnější fikce”, peněžně ve skutečnosti pochopitelně nevyčíslitelné. Ty ale hlavně jen zakrývají hořkou pravdu. Olympiády dneška mají pár vítězů, ale mnoho poražených – doslovně, ale hlavně přeneseně. Poraženými totiž nejsou jen sportovci, co nedosáhnou na medaile, nýbrž zejména daňoví poplatníci pořádající země. Ti ve skutečnosti nesou z drtivé většiny nákladové břímě olympiád. Přestože, jak nyní vidíme v Japonsku, se ani na sportoviště dostat coby diváci nemusí, a ani to moc nikomu nevadí.
Neúčast publika na sportovištích probíhajících her připravuje japonskou ekonomiku v přepočtu o zhruba patnáct miliard korun. Přibližně polovina této ztráty vzniká v důsledku neúčasti zahraničního publika, druhá pak kvůli neúčasti publika domácího. Pokud by se hry nekonaly vůbec, jak si přeje právě drtivá většina japonského obyvatelstva, činila by ale ztráta už zhruba 92 miliard korun. To jsou tedy náklady, jež by z velké části nesl japonský daňový poplatník. Ten samý, který je s tím už vlastně i smířen, když volá po tom, ať hry nejsou. Ztráty olympiád jsou totiž zespolečenšťovány. Rozpočítány mezi miliony a miliony daňových poplatníků. Všichni se skládají, a nikdo nemá pocit, že by na tom byl hůře než libovolný spoluobčan. A to, i když je ztráta obří.
Profitu z pořádání té či oné olympiády se naproti tomu dočkají jen nemnozí. V prvé řadě politici. A pak na ně napojení dodavatelé a podnikatelé. První se načas ocitají v samém centru světového dění, navíc při něčem tak bohulibém, jako je sport. Staví si pomníček. Druzí se radují z výnosného a bezpečného byznysu. Neuspořádání již přidělené olympiády by představovalo fiasko planetárního významu. Na triko se jej nikdo nevezme.
Šibeniční termín her, upřené pohledy celého světa a jeho velká očekávání vytvářejí extrémně příznivé klima pro zainteresované politiky i podnikatele. Byznysmen pak už nemusí být mistr vyjednávání, aby si s odkazem třeba na nenadálé zdražení stavebních materiálů, řekl o víc. A politik zase nemusí být žádný zasloužilý státník, aby mu zakázka spřízněné podnikatelské duši a jí navyšované vícenáklady u veřejnosti či médií snadno prošly. Jde přece o olympiádu a ta se stihnout musí. A bude se konat, i když si to ti, co nakonec “lepí účet”, dokonce ani nebudou přát! (2.8.2021)
