Stát dal, stát zase vezme. Vláda schválila balík opatření pro boj s ekonomickými dopady druhé vlny pandemie koronaviru. Jeho součástí je i „podzimní“ kompenzační bonus, který bude adresnější než ten „jarní“. Budou na něj mít nárok jen ty osoby samostatně výdělečně činné, kterým vláda „vypunula“ podnikání, tedy například zavřela restauraci či jiný provoz. Tyto OSVČ mají nárok na 500 korun denně po celou dobu trvání nouzového stavu, který byl vyhlášen na třicet dní dne 5. října.
Opatření by mělo veřejné finance stát 3,9 miliardy korun. Státní rozpočet opatření vyjde podle odhadu ministerstva financí na většinu této sumy, 2,6 miliardy, avšak o miliardu korun připraví také rozpočty obecní. O 300 milionů pak přijdou kraje. Na jaře se přitom nižší územní správní celky bouřily proti tomu, aby náklady tehdejšího kompenzačního bonusu nesly. Tehdejší kompenzační bonus, resp. bonusy však byly plošnější.
Nicméně i tento „podzimní“ kompenzační bonus představuje zátěž pro obecní i krajské rozpočty. Některé obce a města proto již nyní přistupují ke zvyšování daně z nemovitosti od příštího roku.
Přitom zvyšování daně z nemovitosti v řadě především větších českých měst obyvatele rozhořčilo už letos začátkem roku. V mnohých z obcí bylo totiž až několikanásobné. Další „pokračování“ zvyšování daně z nemovitosti tedy mohou obyvatelé řady měst očekávat hned zkraje roku 2021.
Důvodem je právě to, že obecní kasy se kvůli ekonomickým dopadům šíření koronaviru a kvůli souvisejícím protipandemickým opatřením vyprazdňují. A další zátěží jsou pro ně například právě kompenzační bonusy. Potvrzuje se tedy to, nač již delší dobu upozorňují ekonomové: za současné rekordní zadlužování české vlády a veřejných rozpočtů obecně zaplatí nakonec řadový občan, právě vyššími daněmi.
Města a obce nyní musejí škrtat investiční výdaje a šetřit na svých běžných výdajích. Musejí se totiž takto vypořádat s výpadkem sdílených daní, který nastal v důsledku koronavirové krize. Mnohde ale nebudou škrty a šetření stačit, takže daná obec či město přistoupí ke zvýšení daně z nemovitostí. Daň musí každoročně hradit vlastníci bytů, domů, staveb a pozemků. Veškeré vybrané peníze zůstávají městům.
Mnohé obce se přitom už loni rozhodly uplatnit od roku 2020, tedy ještě před úderem koronaviru, takzvaný místní koeficient, kterým se násobí dosavadní daň, a to dvakrát až pětkrát. Této možnosti zatím v České republice využila řádově procenta obcí. Jde přitom zejména o krajská města, z nichž se k tomuto kroku odhodlala téměř polovina.
Na dvojnásobek stoupla daň z nemovitostí například v Pardubicích či Karlových Varech, trojnásobek oproti loňsku platí obyvatelé Hradce Králové a Ústí nad Labem. Podle velikosti města a míry zvýšení daně se výnosy pro městské rozpočty mohou pohybovat v řádech až desítek milionů korun.
Zvyšování daně z nemovitostí od roku 2021 už odklepli například zastupitelé ve Slavkově. Usoudili, že nelze neustále škrtat na provozních výdajích, jestliže chtějí udržet investice. Naopak v Bohumíně nebo Olomouci se daň z nemovitosti v roce 2021 zvedat nebude. Olomouci takový postup doporučila i ratingová agentura, která městu připravuje ratingové hodnocení.
Druhá vlna může stát stovky miliard. Hlavním rizikem je to, že ochromí také průmyslu, včetně automobilového
Nouzový stav, děti pryč ze škol, hospody a restaurace zavřené, maximálně s otevřeným výdejovým okénkem. Podzim zkrátka začíná nepříjemně připomínat jaro. I pokud by zmrazení ekonomiky nebylo tak plošné a pokud by trvalo přece jenom kratší dobu než tehdy, české hospodářství musí počítat s dodatečnou ztrátou zhruba 270 miliard korun. Takovouto ztrátu ještě ale v tuto chvíli naštěstí vyhlížet nelze, Pokud rychle, tj. do začátku listopadu, zaberou striktní protipandemická opatření, budou dodatečné škody představovat jen zlomek uvedené sumy. Nicméně horší scénář rozhodně vyloučit nelze, vždyť do konce roku ještě zbývá takřka celé jedno čtvrtletí. Například plošnější uzavírka trvající po celý listopad už by notně prodražila. A to stále nehovoříme o situaci, že by se podzim jaru v podstatě rovnal, tedy že by odstávky zasáhly třeba i zpracovatelský průmysl, včetně toho automobilového.
Jestliže by měla druhá vlna závažný průběh, takže by zásadně poznamenala nejen druhou půli října, ale také listopad, případně dokonce alespoň část prosince, ekonomika by se propadla nikoli o 6,5 procenta, což byl její pravděpodobný propad před vyhlášením nynějšího nouzového stavu, ale o osm až devět procent a kritickém scénáři dokonce o 13 až 14 procent. Předpoklad, že by „uzavírka“ nebyla tak rozsáhlá jako na jaře a trvala kratší dobu, vychází z toho, že nyní je připravenost úřadů, firem i institucí – doufejme – přece jenom na vyšší úrovni než v březnu nebo dubnu, takže i jejich reakce bude účinnější. Na druhou stranu je nyní akutnější hrozbou než tehdy přetížení nemocnic, které by mělo fatální dopad i na psychiku lidí a jejich ochotu utrácet a spotřebovávat. Jedná se o takzvaný „spontánní lockdown“, kdy lidé omezují svojí ekonomickou aktivitu, aniž by z titulu vládních administrativních omezení museli. Prostě se bojí nákazy, takže nechodí do obchodů. Zůstávají doma, děti neposílají do škol, i když by mohli. Spontánní lockdown zkrátka umocňuje neblahý ekonomický dopad administrativního lockdownu. Proto je ostatně debata o tom, do jaké míry ekonomiku uzavírat, a do jaké dát přednost „promoření“, z velké části bezpředmětná. Zjara si ve Švédsku tamní občané naordinovali spontánní lockdown, ačkoli ten administrativní byl v zemi poměrně slabý, slabší než třeba v nedalekém Dánsku. Ve výsledku se ekonomické ztráty obou severských zemí způsobené koronavirem zase tolik neliší.
Kombinace již nyní poměrně silného administrativního lockdownu a lokckdownu spontánního, jejž by svým dopadem na psychiku umocnilo přetížení lůžkových či personálních nemocničních kapacit, představuje černočerný scénář. Způsobil by, že ztráta tuzemské ekonomiky z druhé vlny znatelně přesáhnout dokonce i úroveň 300 miliard. A to je samozřejmě ztráta nad rámec letošních ztrát stávajících, vzniklých v souvislosti s dosavadním působením koronaviru.
S další dodatečnou ztrátou by pak bylo třeba počítat v příštím roce. V případě závažnějšího průběhu druhé vlny totiž ekonomika dále klesne ještě v roce 2021, a to zhruba o dvě procenta. Navázala by tedy na onen až 14procentní letošní propad. To oproti stavu, když již druhá vlna neproběhne nijak závažně, takže ekonomika v roce 2021 již poměrně výrazně poroste, představuje ztrátu kolem 550 miliard. Celkový účet za druhou vlnu tak může dosahovat dle zvláště pesimistického scénáře až 900 miliard korun.
To tedy máme účet za celou ekonomiku; jedná se o škodu na hrubém domácím produktu země. Ovšem škodu v případě závažného průběhu druhé vlny zaznamenají také veřejné rozpočty, včetně rozpočtu státního, které dosud letos kvůli viru na výdajích „vykrvácely“ o zhruba 150 miliard. V případě závažného průběhu druhé vlny tato škoda poroste. Proto, že se v části ekonomiky opětovně sníží příslušné tržby, zisky, a tedy i odvody do veřejné kasy. Restaurace a hospody může nynější lockdown, i když bude trvat opravdu jen do začátku listopadu, připravit o dalších pět miliard korun. Fitness centra přijdou o zhruba 300 milionů korun, kina o 35 milionů. A tak se dá pokračovat. Jednotky miliard nebo jen stovky milionů, to jsou z hlediska výkonu ekonomiky jako celku ještě poměrně zanedbatelné sumy. Jenže i tisíckrát nic umořilo osla. Takže není pravda, že nynější opatření ekonomiku nepoškozují. Poškozují. Byť zatím rozhodně ne tak jako na jaře.
Jestliže by druhá vlna neudeřila nijak závažně, skončí letos veřejné rozpočty ve schodku kolem 350 miliard korun. Nyní, kvůli říjnové uzavírce ekonomiky, je třeba realističtěji počítat se schodkem kolem 400 miliard korun. Do toho se započítává nejen výsledek hospodaření státního rozpočtu, ale také výsledek hospodaření krajů a obcí či zdravotních pojišťoven. Zřetelně dominantní část schodku veřejných rozpočtů ale má na svědomí deficit státního rozpočtu. Jedním z klíčových důvodů, proč by i přes příchod druhé vlny mohl být deficit výrazně nižší než pětisetmiliardový, je skutečnost, že se vládě zatím nedaří „proinvestovávat z krize“, jak si před prázdninami předsevzala. Takže na investicích se určitě ušetří. Jenže pokud udeří druhá vlna tak závažně, že se podzimní uzavírka bude té jarní blížit ještě viditelněji, půjde značná část takto ušetřených – nebo spíše nevypotřebovaných – miliard na další zachraňování ekonomiky na dluh. Deficit by se pak přiblížil k sumě 500 miliard. Nejpravděpodobněji by ale závažná druhá vlna vyšla letos veřejnou kasu na dodatečné desítky miliard korun. A na další minimálně desítky miliard pak v příštím roce, kdy navíc může udeřit vlna třetí.
Tak si přejme, ať druhá vlna do listopadu zeslábne a třetí žádná není. Vláda samo žádné peníze nevydělává, všechno to jsou naše peníze. A naše budoucí daně.
Druhá vlna pandemie může zlevnit nemovitosti, zejména v méně atraktivních místech. Lidé teď mohou úřady žádat o posečkání s platbou daně
Závažná druhá vlna pandemie připraví českou ekonomiku až takřka o bilion korun, veřejnou kasu pak o minimálně o další desítky miliard. Měla by ale i svá pozitiva, i když jak pro koho. Třeba by zlevnila některé nemovitosti.
Druhá vlna pandemie koronaviru je tu v plné síle. Otázkou zůstává, zda si vynutí „uzavírku“ podstatné části ekonomiky jako na jaře. Ale i pokud by zmrazení ekonomiky nebylo tak plošné a pokud by trvalo přece jenom kratší dobu než tehdy, české hospodářství musí počítat s dodatečnou ztrátou zhruba 270 miliard korun.
Pro příští rok se zatím počítá se schodkem veřejných rozpočtů kolem 255 miliard korun, přičemž státní rozpočet by byl „v mínusu“ zhruba 270 miliard. V přebytku by totiž končilo hospodaření krajů a obcí. Jenže tento odhad nebere v potaz závažný průběh druhé vlny. A nebere v potaz ani dopad zrušení superhrubé mzdy, o němž stále není definitivně rozhodnuto. Podle zářijové zprávy Národní rozpočtové rady by výpadek z jejího zrušení odpovídal v příštím roce 92 miliardám. Dodatečné inkaso DPH a spotřebních daní, které by zrušení zajistilo (protože lidé budou za peníze ušetřené na dani ze mzdy více nakupovat), by podle ministerstva financí činilo patnáct miliard korun. Takže v čistém vyjádření představuje výpadek ze zrušení superhrubé mzdy 77 miliard korun.
Ovšem na státní rozpočet budou připadat dvě třetiny výpadku ze zrušení, tedy zhruba 51 miliard. Zbytek výpadku, zhruba 26 miliard korun, připadne na rozpočty krajů a obcí. Těchto 26 miliard výpadku by způsobilo, že hospodaření místních samospráv by se v příštím roce „přetočilo“ z nyní vyhlíženého přebytku do schodku. Vzhledem k tomu, že v případě zdravotních pojišťoven lze v příštím roce očekávat přibližně vyrovnané hospodaření, deficit státního rozpočtu se v roce 2021 může pohybovat kolem úrovně 320 miliard.
To je ovšem stále údaj, který nepočítá s variantou závažnějšího průběhu druhé vlny. Pokud dojde na „uzavírku“ s ní spojenou ve větším měřítku, je třeba považovat deficit 320 za nedosažitelně nízký. Schodek státního rozpočtu by se pak pohyboval spíše od 350 miliard výše a připomínal by jeho letošní úroveň – či by ji za jistých okolností dokonce dorovnával, nebo i převyšoval.
Závažná druhá vlna ovšem nebude likvidovat jen turistické průvodce a další OSVČ. Turistický ruch pochopitelně bude patřit k nejvíce zasaženým segmentům. Z hlediska ekonomiky jako celku ale není zase tolik významný, neboť jeho podíl na celkové zaměstnanosti je jen zhruba pětiprocentní. Mnohem horší makroekonomický dopad by závažná druhá vlna měla například na autoprůmysl nebo obecně zpracovatelský průmysl. Autoprůmysl patří k nejvíce zasaženým segmentům v ČR, a navíc je i národohospodářsky stěžejní, vždyť představuje zhruba desetinu hrubého domácího produktu země. I v jeho rámci by druhá vlna zlikvidovala četné firmy, které jarní vlnu ještě přežily.
V Německu sice už teď hovoří o nejzávažnější krizi autoprůmyslu za sto let, avšak z cen v českých autoprodejnách nic takového vyčíst nelze. Jako by autoprůmysl vlastně nebyl koronavirem nijak dotčen a jako by se žádná druhá vlna konat neměla. Ceny nových automobilů citelně rostou, stejně tak i ojetin. Ojeté automobily zdražovaly přes léto nejvýraznějším tempem za poslední roky, meziročně až takřka o deset procent.
Důvodem je zejména to, že se při jarní „uzavírce“ ekonomiky zastavila výroba i prodej nových aut. Češi si tedy nová auta nekupovali, a ta ojetá tak zůstávala v jejich vlastnictví, aniž by mířila do autobazarů. Zároveň se kvůli opatřením proti šíření nákazy omezil přeshraniční obchod, což způsobilo snížení dovozu zahraničních ojetin do Česka. Kvůli odstávce ve výrobě aut vzrostla čekací doba na nové vozy, což stále i nyní snižuje příliv ojetin k prodeji v autobazaru. To vše v době, kdy poptávka po ojetinách sílí. Z několika důvodů. Ojetiny nyní nakupují výrazněji třeba i starší lidé, kteří vůz dosud ani nevlastnili, neboť individuální doprava v jejich očích snižuje riziko přenosu nákazy – na rozdíl od hromadné dopravy. Řada lidí se také obává zhoršení své ekonomické situace, například v důsledku očekávaného citelného nárůstu míry nezaměstnanosti. Takže pokud už mají pocit, že by si měli koupit novější vůz, pořídí si z úsporných důvodů raději jen mladší ojetinu, než aby kupovali zcela nový vůz. Nové vozy sice také zdražují, ale méně než ojetiny. Důvodem je opět zejména jarní omezení výroby. A také vzpomínaná vládní podpůrná opatření, která na dluh udržují ekonomiku v chodu, uměle navýšenou zaměstnanost, a tedy i poptávku v ekonomice, včetně té po nových automobilech.
Vládní podpůrná opatření navíc na dluh pohání poptávku také v jiných segmentech, například v oblasti nemovitostí. Ty také v rozporu s jarními předpoklady zdražují, v některých případech dokonce ještě výrazněji než před úderem koronaviru. Hitem poslední doby jsou chaty a chalupy. Částečně i proto, že představují útočiště před šířením nákazy ve městech.
Závažný průběh druhé vlny ovšem ochromí i tuto poptávku. Vlastně je to jedno z mála pozitiv, které by závažná druhá vlna měla: horší nemovitosti zlevní, ty na lepších adresách budou v nejlepším případě cenově stagnovat.
A na úplný závěr ještě jedno drobné pozitivum. V souvislosti s vyhlášením nouzového stavu 5. října 2020 mohou nyní lidé požádat o odklad platby daně, případně o rozložení daňové povinnosti, do několika splátek. Je k tomu třeba jen podat na finanční úřad vyplněnou žádost o posečkání úhrady daně a zdůvodnit, proč o odklad nebo rozložení splátek žádáte. Žádost o posečkání nemá stanoven povinný formulář, nicméně na stránkách Finanční správy najdete vzor žádosti, který můžete použít.
Nový stavební zákon zmírní politickou polarizaci Česka
V Česku se staví zdlouhavě, to je známá věc. Z mezinárodně srovnatelných údajů Světové banky plyne, že proces povolování staveb je tu extrémně komplikovaný. Má to své neblahé ekonomické i sociální důsledky.
V aktuálním vydání příslušného žebříčku Česko obsazuje 157. místo z celkem 190 států světa. V Evropě jsou na tom hůře pouze Albánie, Kosovo a Bosna a Hercegovina. Světová banka každoročně vyhodnocuje, jak časově a finančně náročná je v jednotlivých zemích výstavba skladu. Jednodušší než v ČR je i v zemích typu Tádžikistánu, Pobřeží slonoviny nebo v Mali. Ve všech zemích Evropské unie nebo také Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je výstavba skladového objektu méně komplikovaná než v ČR a stavební proces je všech těchto zemích tedy časově i finančně méně náročný.
Vysoká časová a finanční náročnost stavebního řízení v ČR plyne zejména ze značného počtu jednotlivých povolení („razítek“), která jeho účastník musí získat, a komplikovanosti procedur, které za tím účelem musí podstoupit. Pochopitelně, náročná stavební řízení nejsou příznačná jen pro výstavbu skladů, ale také například dopravní infrastruktury.
Patrné je to i ze srovnání s okolními státy. Zatímco ještě počátkem milénia takové Polsko disponovalo celkově kratší délkou dálniční sítě, po roce 2010 se situace dramaticky změnila v jeho prospěch. Lze jistě namítnout, že Polsko má více obyvatel než ČR. Jenže Polsko v tomto tisíciletí stahuje náskok České republiky právě i po přepočtu na počet obyvatel. Navíc České republice po přepočtu délky dálniční sítě na počet obyvatel uniká stále výrazněji jiný dobře srovnatelný stát, a sice Maďarsko. Pomalá je však v Česku výstavba i další silniční infrastruktury, nejen dálnic. Nejvyšší kontrolní úřad poukazuje na to, že příprava stavby silnice I. třídy trvala v případě projektů financovaných v letech 2013 až 2018 v průměru dvanáct let, výjimkou ale podle úřadu nebyly ani stavby s přípravou přes dvacet let. K urychlení staveb silnic by podle Nejvyššího kontrolního úřadu mělo pomoci několik opatření, včetně přijetí nového stavebního zákona.
Opravdu, nového stavebního zákona je potřeba jako soli. Zmíněné Polsko nejenže v posledních desetiletí staví dálnice výrazně rychleji než Česká republika, ale činí výraznější posun také, co se kvality silnic týče. Index kvality silnic, který sestavuje Světové ekonomické fórum, se v letech 2010 až 2019 v případě ČR zvýšil z úrovně 3,6 bodu na úroveň 3,9 bodu. Polsko však ve stejném období učinilo posun z hodnoty indexu čítající 2,6 bodu na hodnotu 4,3 bodu, tedy na vyšší úroveň, než jakou vykazuje ČR.
Vysoká časová a finanční náročnost výstavby silničních komunikací v ČR zatěžuje příslušné rozpočty, takže jim pak zbývá méně kapacity na výraznější zkvalitňování celé sítě, než pokud by komplikovanost výstavby byla nižší. Nepružná či jinak nevhodná stavební legislativa má tedy nepříznivý vliv nejen na kvantitu silniční a dálniční sítě, ale i na její kvalitu, alespoň tedy v porovnání se zeměmi typu právě Polska. Vhodný nový stavební zákon by tudíž přispěl nejen k rychlejší výstavbě, ale díky nižší komplikovanosti stavebního procesu by otevřel prostor také pro zkvalitnění stávající i nově budované silniční a dálniční sítě.
Rychlejší výstavba dopravní infrastruktury má pozitivní přínos nejen v oblasti ekonomické, nýbrž i sociální. Dobře to ilustruje studie sociálního dopadu budování vysokorychlostní železnice v Německu. Zkrácení dojezdové vzdálenosti mezi centrálními a periferními regiony, které moderní železnice v Německu zajistila, zvýšilo počet cestujících mezi „centrem“ a „periférií“. Zintenzivnila se tedy „výměna“ lidí, ale i idejí, myšlenek či nápadů. Tedy toho, co zásadním způsobem pomáhá formovat lidský kapitál, rozšiřovat obecné povědomí o podstatných záležitostech a vzdělávat. Periferní regiony díky zkrácené dojezdové vzdálenosti rozšířily rezervoár pracovní síly, která preferuje práci nebo podnikání na „periferii“, například v příhraničí. Ve výsledku tak vysokorychlostní železnice „periferii“ zásadně podpořila nejen sociálně, ale i ekonomicky. A těží z toho nakonec celá země.
Přeneseme-li německý příklad do českého kontextu, budování infrastrukturního kapitálu v podobě zahuštění dálniční sítě nebo vybudování tras vysokorychlostní železnice by prostřednictvím jednoduššího a časově kratšího dojíždění „přiblížilo“ české pohraničí k městům jako Praha či Brno. Tím by se zmírnily tenze mezi pohraničními oblastmi a „centrem“, což by ve výsledku například tlumilo politickou polarizaci a inklinaci „periferie“ k politickému extrému. Pohraničí by se zkrátka více vtáhlo do děje a populistický argument líčící „pražskou“ nebo „brněnskou kavárnu“, případně „Brusel“, coby centra, která rozhodují v neprospěch odříznutých oblastí, by oslabil. Zmírnila by se tak politická polarizace v naší zemi.
Vhodný nový stavební zákon může postupně zlepšit dopravní obslužnost České republiky. Měl by tak pozitivní vliv jak v ekonomické, tak vnitropolitické a sociální oblasti, na celospolečenské úrovni. Jeho přijetí má potenciál žádoucím způsobem podpořit rozvoj celé tuzemské ekonomiky a společnosti jako málokterý jiný srovnatelný soubor legislativních opatření.
Letošní Nobelova cena upevňuje dominanci amerických ekonomů mezi laureáty. Milgrom s Wilsonem jí získávají za koncipování aukčních mechanismů, užívaných například při dražbě kmitočtů mobilních sítí
Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získávají dva američtí ekonomové, Paul Milgrom a Robert Wilson. Upevňují tak dominanci amerických ekonomů mezi laureáty této ceny, jež se udílí nepřetržitě od roku 1969. Dominanci Spojených států ještě zvýrazňuje fakt, že řada neamerických oceněných působí na univerzitách právě ve Spojených státech.
Milgrom s Wilsonem získávají nejprestižnější ocenění v oblasti ekonomie za rozvoj teorie aukcí a za koncipování zcela nových aukčních mechanismů. Tyto mechanismy se dnes používají například při aukcích kmitočtů mobilních sítí.
Z jejich nových koncepcí, s nimiž Milgrom s Wilsonem přišli, těží přitom jak prodávající, tak kupující, tak i daňový poplatník. Volba konkrétního mechanismu aukce zásadně určuje její výsledek, neboť jednotliví dražitelé jednají strategicky, s využitím jim dostupných informací. To znamená, že ve svém rozhodování v rámci aukce berou v potaz jak to, co vědí sami, tak to, co – jak se domnívají – vědí ostatní dražitelé.
Jak Milgrom, tak Wilson, kteří oba působí na Stanfordově univerzitě, jsou úspěšní nejen v oblasti akademické ekonomie, ale také v praxi. Radí společnostem, jak v aukcích – například těch kmitočtových – optimálně postupovat.
Milgromův tým například v roce 2006 zajišťoval poradenské služby společnosti Comcast a jejímu konsorciu, SpectrumCo. Podle studie Winning Play in Spectrum Auctions, kterou v roce 2009 publikoval americký Národní úřad pro ekonomický výzkum, se jednalo o „nejneobyčejnější výkon v historii amerických aukcí frekvenčního spektra“.
SpectrumCo podle studie díky zvolenému postupu při dražbě ušetřilo takřka 1,2 miliardy dolarů. O tolik levněji totiž získalo frekvence v porovnání s tím, kolik za jejich srovnatelnou obdobu platili jiní dražitelé, společnosti jako T-Mobile nebo Verizon. Jedním z taktických postupů konsorcia SpectrumCo bylo skokové navýšení nabízené sumy – o 750 milionů dolarů. Jednalo se o nevýraznější skokové navýšení nabízené sumy v historii amerických frekvenčních aukcí. Americkou Federální komisi pro komunikace přimělo ke změně dražebních pravidel.
Milgrom také radil například firmám jako Yahoo či Google s koncipováním jejich aukcí inzertního prostoru. (18.10.2020)
