Americké akciové trhy se včera propadly nejvýrazněji v letošním roce. Důvodem byl strach burzovních obchodníků z měnové války mezi dvěma nejsilnějšími ekonomikami světa. USA a Čína spolu už přes rok válčí cly a jestliže by začaly válčit ještě záměrným oslabováním svých měn, ekonomická perspektiva světového hospodářství by se dále zatemnila. Zisky firem by tak padaly. Mezi nejpostiženější ekonomické celky by patřily eurozóna – a zprostředkovaně i Česko – a také Japonsko. To proto, že eurozóna a Japonsko jsou v případné měnové válce prakticky bezbranné, jelikož příslušné centrální banky už nemají příliš kam své úrokové sazby snižovat, a tedy jak oslabovat své měny.
Obavy z měnové války jsou ale nyní částečně zažehnány. To dokumentuje zklidnění situace při dnešním burzovním obchodování v Asii. Americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa sice v průběhu včerejška ještě přilila oleje do ohně, když Čínu označila za měnového manipulátora, avšak Peking dnes zklidnil trhy paradoxně tak, že postupoval přesně opačně, než by jednání měnového manipulátora odpovídalo. V rámci každodenního stanovování referenčního kursu čínské měny vůči dolaru nastavil kurs na silnější úroveň renminbi, než jakou trh očekával. Peking tím z hlediska trhů vyslal signál, že myslí svá slova vážně, když říká, že se k měnové válce neuchýlí. Včera si tím burzy zdaleka tak jisté nebyly, protože Peking stanovil zmíněný referenční kurs na nejslabší úroveň od loňského prosince. V důsledku se kurs čínské měny propadl vůči dolaru nejníže od roku 2008 a kurs čínské měny určené pro oblasti mimo pevninskou Čínu dokonce spadl nejníže v historii této varianty renmnibi. Dnes se propad obou variant renminbi zastavil, a dokonce došlo k mírné korekci.
Skutečnost, že Trumpova administrativa označila Čínu ze měnového manipulátora, je věru historická, avšak zároveň symbolická. A také paradoxní. Spojené státy totiž „žlutou kartu“ měnového manipulátora nevytáhly od 90. let minulého století. Až právě do včerejška. Naposledy, v oněch 90. letech, přesněji v roce 1994, ji vytáhly opět na Čínu. Vskutku, Čína dlouhá léta svoji měnu objektivně manipulovala, aby nahrávala svým vývozcům. Takové její jednání je však v současnosti do značné míry passé. A opět to dokládá dnešní krok Pekingu, který se k žádné měnové válce strhnout nenechává a je naopak konstruktivní silou, jež dalšímu propadu své měny brání s nad očekávání silnou vehemencí. Vlastně v uplynulém desetiletí některé země a ekonomické celky – Švýcarsko, Jižní Korea a Tchaj-wan – manipulovaly svoji měnou spíše než Čína, aniž by jim ovšem Washington uvedenou „žlutou kartu“ vystavil.
Ačkoli jej Washington právě nyní označuje za manipulátora, Peking byl málokdy v uplynulých desetiletích tak zdrženlivý stran oslabování své měny. Washington tak neunikne nařčení, že označení Pekingu za měnového manipulátora užil spíše z politických důvodů, například jako záminku pro zavedení další sady cel. Tak jako tak je však třeba ve své podstatě vnímat označení za manipulátora za symbolické, zejména v kontextu současného vývoje. Sankce, jež v důsledku případného prokázání měnové manipulace hrozí, by z hlediska Číny byly „čajíčkem“ ve srovnání s dopadem, který na její ekonomiku mají už zavedená Trumpova cla, o těch zamýšlených nemluvě.
Na druhou stranu je třeba říci, že Čína jedná konstruktivně, neboť jí nic moc jiného ani nezbývá. Pokud tedy nechce podstupovat závratné riziko. Další oslabování čínské měny by totiž mohlo vést k odlivu kapitálu ze země. Proti němu by Peking musel zakročit masivním rozprodejem svých devizových rezerv jako v letech 2015 a 2016.
Průmysl v červnu zklamal, dolů jej stáhl největší propad automobilového segmentu za poslední skoro tři roky
Tuzemský průmysl v červnu zklamal. Meziroční propad průmyslové výroby se za měsíc červen čekal, méně už to, že bude až tak výrazný.
Trh ve střední hodnotě analytických odhadů počítal s poklesem 2,6 procenta, ve skutečnosti nastal propad mnohem citelnější, o 3,8 procenta. V neočištěném vyjádření byl propad průmyslu v červnu dokonce nejstrmější od července 2016, kdy však byl výsledek poznamenán časováním celozávodních dovolených.
I když za slabý výsledek tuzemského průmyslu může do jisté míry poměrně vysoká srovnávací základna loňského června, nynější výsledek naznačuje, že Česko nezůstane vůči nepříznivému vývoji v zahraničí imunní navždy. Zejména mu škodí vývoj v Německu, které je jakožto „světová exportní mašina“ klíčovou obětí obchodní války mezi USA a Čínou a rovněž pokračující nejistoty kolem brexitu.
Ostatně takřka desetiprocentní pokles nových zakázek českému průmyslu je nejvýraznější od července 2016. Nejvýrazněji za poslední takřka tři roky se propadá objem zakázek nejen ze zahraničí, ale také z tuzemska.
Průmysl v červnu stáhl dolů v prvé řadě automobilový segment, který vykázal nejvýraznější propad taktéž za uplynulé skoro tři roky.
Průmysl ztrácí dech po celý letošní rok, což je patrné i z čísel zachycujících vývoj počtu zaměstnanců v průmyslu. V letošním roce je po delší době patrný soustavný pokles tohoto počtu, přičemž v červnu navíc dosáhl tento pokles své nejvýraznější letošní meziroční dynamiky. Za celý letošní rok si však průmysl ještě udrží růstové tempo, když vykáže expanzi ve výši jednoho procenta.
Český zahraniční obchod podává vzhledem k mezinárodní situaci heroický výkon
Zahraniční obchod v červnu mírně zaostal za očekáváním trhu. Ten ve střední hodnotě analytických odhadů počítal s přebytkem zahraničního obchodu ve výši 19,8 miliardy korun, skutečnost však představuje „jen“ 18,4 miliardy.
Horší než očekávaný výsledek plyne zejména z méně příznivého vývoje obchodu s automobily, kde Česko naráží na nasycování převážné části zejména evropského trhu.
Nicméně zahraniční obchod si letos stále udržuje obdivuhodnou, až „heroickou“ odolnost vůči nepříznivému vývoji v zahraničí, který však nemůže trvat věčně. Což dokazují červnová čísla za průmyslovou výrobu, která nenaplnila dokonce ani nikterak pozitivní očekávání.
Nicméně je pravda, že v druhém letošním čtvrtletí vykázal tuzemský zahraniční obchod druhý nejlepší kvartální výsledek v celé historii samostatné České republiky. Bilance totiž za období od dubna do června vykazuje kladnou hodnotu 62,4 miliardy korun.
Vyšší byl přebytek ve čtvrtletním sledování už jenom během prvního kvartálu roku 2017, kdy činil 73,3 miliard korun. Bilanci napomáhá poměrně slabá dynamika investiční aktivity v ČR, která tlumí dovoz.
Z klíčových exportních odbytišť českého vývozu se v prvním letošním pololetí propadl export pouze do Británie, Itálie, Švédska a Turecka. To je výsledkem nejistoty ohledně brexitu a specifických potíží italské a turecké ekonomiky. Nadmíru se daří se naopak vývozu do Ruska, USA, Japonska a Švýcarska, když ve věch těchto destinacích vykazuje český export v prvním letošním pololetí dvouciferný meziroční procentuální nárůst.
Stavebnictví stále naráží na kapacitní omezení, jinak by rostlo rychleji
Tuzemské stavebnictví v červnu poněkud napravilo svůj matný květnový výkon. Meziroční růst ve výši 1,1 procenta je na první pohled lepší než květnový růst čítající jen 0,2 procenta.
V květnu se dařilo zejména pozemnímu stavitelství, které se meziročně vzrostlo o 1,3 procenta. Růstová dynamika zvolnila ovšem v oblasti inženýrského stavitelství. Inženýrské stavitelství rostlo meziročně jen o 0,5 procenta, tedy jen zanedbatelným tempem v porovnání s dubnem a zejména březnem, kdy vykazovalo dvouciferný meziroční nárůst. Stavební produkce by mohla růst i výrazněji, neboť poptávka je silná. Umocňuje ji čerpání peněz z fondů EU, které z důvodu blížícího se konce programového období pro léta 2014 až 2020 zesiluje.
Evropské peníze zhusta míří právě na stavební projekty. Silná poptávka po stavební výrobě však naráží na omezení nabídkové strany, daná nedostatkem kapacit typu vhodné pracovní síly či materiálního vybavení. Právě kapacitní omezení způsobí, že letošní růst stavebnictví zaostane za růstem loňským. Letos stavebnictví jako celek přidá 4,5 procenta. Loni to bylo takřka deset procent. (6.8.2019)