Požár v domově pro postižené ve Vejprtech je v prvé řadě obrovskou lidskou tragédií. V takovém případě je ještě naléhavější otázkou než jindy, zda události šlo předejít. Odpověď na tuto otázku získává i svoji ekonomickou dimenzi. Tragická událost totiž signalizuje, že nastavení tuzemské hospodářské politiky není ideální. Stát není s to zajistit uspokojivou péči pro sociálně slabé. Co hůř, svým jednáním hází těm, co tuto péči zajišťují, klacky pod nohy. Ostatně to jsou slova starostky Vejprt Jitky Gavundové, která jimi nešetřila ani během návštěvy ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové.
Klíčový problém tkví v tom, že česká práce je chybnými zásahy v oblasti hospodářské politiky podhodnocená. Proto se řadě lidí z Vejprt a okolí nevyplácí pracovat doma, třeba právě i v oblasti sociálních služeb v domově pro postižené, a pracují raději v nedalekém Německu. Česká měna je stále příliš slabá na to, aby se práce v tuzemsku příhraničním více vyplácela.
Jedním z chybných hospodářskopolitických zásahů, který podhodnocení české práce způsobuje, je intervenční režim České národní banky z let 2013 až 2017. Koruna i přes citelné posílení v posledních týdnech stále jen „dohání“ zpoždění ve svém zpevňování, které způsobila právě intervence. Ta předně zbrzdila růst reálného kursu české měny. Reálný kurs zohledňuje inflaci. ČNB počítala s tím, že intervenčně oslabí měnu, což také učinila, a že toto oslabení povede k výrazně rychlejšímu růstu inflace, včetně inflace mzdové, než v eurozóně. Že tedy budeme dohánět Německo nikoli skrze posilování nominálního kursu koruny k euru, ale prostřednictvím nastartování ekonomiky, inflace a mezd, které natolik převýší růst v Německu a obecně eurozóně, včetně tamního růstu mezd, že si česká ekonomika a čeští pracovníci celkově polepší i při nominálně slabším kursu. To se ale nestalo. Inflaci nastartovalo až zavedení elektronické evidence tržeb po třech letech trvání intervence.
Ve výsledku tak ČNB nejen znehodnotila korunu, ale také podhodnotila českou práci, resp. práci na českém území. Proto je teď po ní taková sháňka. Proto máme rekordně nízkou nezaměstnanost, nižší než v Japonsku či Německu. Proto je na úřadech práce dnes evidován více než dvojnásobek zahraničních pracovníků (více než 600 tisíc), než když intervence začínala.
Češi, zejména ti z pohraničí, odcházejí kvůli slabé koruně za prací do Německa. Pokud by koruna byla silnější – což by nebýt intervence byla, odcházelo by za prací do zahraničí prostě méně Čechů než dnes, neboť by se to tolik nevyplatilo. Jestliže však už jsme se jednou ocitli v situaci, kdy máme příliš slabou měnu, je třeba věc řešit jinak. To dělají odbory. Po svém.
Odboráři vystupují proti přílivu zahraničních pracovníků dosti hlasitě. Svým tlakem paradoxně nahrazují tržní mechanismus. ČNB totiž intervenčním nahromaděním obrovského objemu devizových rezerv, jednoho z nejvyšších na světě v přepočtu na obyvatele, umrtvila mechanismus kursového dohánění Německa a obecně vyspělých zemí EU. Toto umrtvení je patrné stále i dnes, takže odborářský tlak na růst minimální mzdy vlastně v jistém ohledu nahrazuje posilování kursu koruny, jež je stále nedostatečné. To se projevuje i tím, že navzdory skokovému zvyšování minimální mzdy zůstává nezaměstnanost v ČR rekordně nízká. Odborářům díky úspěšnému tažení, vlastně suplování trhu, roste po roce 2015 členská základna, o desetitisíce lidí. Zůstáváme přehřátou montovnou se stále podhodnocenou měnou, v níž navíc sílí hlas odborů, toť odkaz intervence.
Růst členské základy odborů, alespoň těch největších v zemi, zesiluje jejich vliv. Ještě vlivněji tak prosazují svůj postoj, kterým v důsledku brzdí příliv pracovní síly ze zahraničí. Odbory se obávají, že příliv zahraničních pracovníků pomůže udržovat cenu práce v ČR podhodnocenou, jen trochu jinými prostředky, než bylo intervenční znehodnocování koruny.
Je třeba však rozlišovat. Příliv málo kvalifikovaných Ukrajinců, Bulharů, nebo dokonce Mongolů či Filipínců vskutku tlačí mzdu v Česku dolů. Uvažme, že 80 procent volných pracovních míst v Česku je pro lidi bez maturity.
Pokud však ruku k dílu nabízí například vzdělaný Ukrajinec či vzdělaná Bulharka, kteří jsou navíc ochotni pracovat v náročných podmínkách, třeba právě v podmínkách domova pro postižené ve Vejprtech, stát by měl příliv takové pracovní síly co možná nejvíce usnadnit. Okamžitě.
Tak jako Češi z Vejprt jezdí za prací do Německa, ve Vejprtech mohou zase nalézat práci vzdělaní Ukrajinci. Když už jsme si jednou oslabili měnu, je třeba důsledky napravovat nejen tlakem na růst minimální mzdy, jak tak činí odbory nebo ministryně Maláčová, ale také právě i tím, že budeme přistupovat k imigraci selektivně a té kvalifikované, snadno a ku prospěchu využitelné na českém trhu práce, otevřeme dveře zcela dokořán. Po tom ostatně v kontextu tragické události volá i starostka Vejprt Gavundová. Politici by ji měli vyslyšet a přestat třeba i nevhodnou imigrační politikou házet klacky pod nohy. Už včera bylo pozdě.
Trump hrozí obchodní válkou už i Česku. Kvůli digitální dani
Česká republika rozšiřuje okruh zemí, jimž Spojené státy hrozí obchodní válkou. Důvodem je česká podoba digitální daně, kterou loni v listopadu schválila vláda. Informují o tom dnešní Hospodářské noviny.
Americká vláda na sklonku loňského roku oznámila, že by mohla uvalit až 100procentní dodatečná cla na francouzské zboží o objemu 2,4 miliardy dolarů včetně šumivého vína, kabelek, sýrů a dalších výrobků. Jsou to protiopatření za francouzskou digitální daň, která by podle Washingtonu mohla poškodit americké technologické firmy.
Česká podoba digitální daně je přitom z hlediska své sazby více než dvakrát přísnější než digitální daň francouzská.
Internetové firmy se budou i české digidani bránit poukazem na její možný diskriminační ráz. K diskriminačnímu jednání může podle některých názorů dojít proto, že daní zatížené firmy budou kvůli zvolené hraniční úrovni obratu vesměs ty, které sídlí v zahraničí, zpravidla v USA. Česká republika přitom nebude moci uplatnit argumentaci, že jde o daň celoevropskou, což by věci dodalo váhu, a případným mezinárodním soudním přím a arbitrážím tak bude čelit sama za sebe.
Naplňuje se tedy obava, že Česká republika případným jednostranným zavedením digitální daně riskuje zhoršení ekonomického vztahu se Spojenými státy. Tak jak se obává také například Irsko nebo Dánsko. V současné atmosféře zjitřené napjatými obchodní vztahy USA a Číny může právě i krok České republiky přispět k rozpoutání obchodní války mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Nyní, když Trump podepsal dílčí dohodu s Čínou, může tím spíše otevřít novou „frontu“ své celní války.
Inkaso české digitální daně, odhadované na pět miliard korun ročně, by v takovém případě bylo jen slabou a nedostatečnou kompenzací za výrazné ponížení daňového inkasa způsobené ochromením českého zahraničního obchodu.
Česká republika vykazuje mnohem nižší úroveň veřejného zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu než většina zemí EU. V porovnání se zeměmi, jako je Francie, Itálie, Španělsko či Belgie, je tato úroveň v případě Česka dokonce trojnásobně nižší. Jestliže právě tyto země patří k těm, které jednostrannou digitální daň nejvehementněji prosazují, Česká republika se v oblasti veřejných financí zdaleka pod takovým tlakem nenachází. Navíc je coby malá a otevřená ekonomika více závislá na plynulosti mezinárodního obchodu než větší ekonomiky typu Francie, Itálie nebo Španělska. Ty jsou schopny dopady méně plynulého zahraničního obchodu, a dokonce dopady případné obchodní války EU a Spojených států, lépe absorbovat. V jejich případě je tedy přínos za zavedení jednostranné digitální daně potenciálně vyšší než v případě ČR, resp. není tak výrazně jako v ČR potlačován možnými nepříznivými dopady a konsekvencemi jejího zavedení.
Pozdržení rozhodnutí o zavedení digitální daně do doby, kdy zřejmě bude k dispozici globální konsensuální řešení zdanění digitální ekonomiky dojednané v rámci OECD, se tak v tuto chvíli jeví z hlediska České republiky a jejích ekonomických a mezinárodně-politických zájmů jako optimální postup.
Nájemné v Česku dramaticky roste, druhým nejrychlejším tempem v EU. Zdražovat bude i letos
V Česku v uplynulých dvanácti letech rostly nájmy zhruba čtyřikrát rychleji než v EU jako celku. V loňském třetím čtvrtletí zdražovaly české nemovitosti dvojnásobným meziročním tempem v porovnání s EU. Takto citelný dlouhodobý i krátkodobý cen nemovitostí i nájmů představuje rostoucí sociální problém s dopadem na porodnost a také samotnou udržitelnost českých veřejných financí v budoucnu. Klíčovým důvodem neutěšeného stavu je zdlouhavý proces získání stavebního povolení.
Mezi rokem 2007 a třetím čtvrtletím roku 2019 vzrostly nájmy v ČR o takřka osmdesát procent, vyplývá z nových dat Eurostatu. Vyšší růst cen nájmů v daném období vykazuje v celé EU už jen Litva. Dramatický růst nájmů představuje rostoucí sociální problém, který má v ČR dopad zejména na mladé rodiny. V Česku je totiž v rámci EU nadprůměrný podíl vlastnického bydlení, který tlumí neblahý sociální dopad citelně rostoucích nájmů. Mladé rodiny však často vlastnickým bydlením nedisponují, protože z pochopitelného důvodu jim unikla vlna restitucí a cenově výhodných privatizací bytového fondu. Růstem nájemného jsou zasaženy citelněji než starší ročníky. To má ovšem nepříznivý dopad na porodnost a představuje to tak problém z hlediska budoucího financování důchodového systému a systému veřejné zdravotní péče. Růst nájemného přitom neustává. V letošním roce je třeba počítat s jeho dalším, v průměru zhruba pětiprocentním nárůstem.
Získání stavebního povolení je v Česku podle údajů Světové banky nejzdlouhavějším procesem v rámci zemí Visegrádské skupiny. Celkově se Česko umisťuje 157. ze 190 zemí, v sousedství zemí, jako je Kamerun, Burundi či Pobřeží slonoviny. Třeba Poláci jsou podle loňského pořadí na 39. místě. Tato zdlouhavost získání stavebního povolení v ČR je klíčovým důvodem pomalé výstavby, a tedy také právě dramatického růstu cen nájmů a cen nemovitostí. Ceny nemovitostí v ČR v uvedeném období let 2007 až 2019 rostly pátým nejrychlejším tempem v EU, podle Eurostatu zhruba o šedesát procent. Růst cen realit byl tedy rychlejší jen v Rakousku, Lucembursku, Švédsku a v Maďarsku. Ve třetím čtvrtletí roku 2019 rostly ceny nemovitostí v ČR o 8,6 procenta, více než dvojnásobným tempem než v EU jako celku.
Chceme-li do budoucna vyšší porodnost a chceme-li stavět třeba i dálnice alespoň tak rychle jako v Polsku nebo Maďarsku, musíme zcela jistě udělat především jedno. Zpružnit legislativu týkající se stavebního řízení. Už předevčírem bylo pozdě. Každé jedno razítko, které je třeba k získání stavebního povolení, nejen zpomaluje výstavbu, ale v důsledku, jak vidíme, též výhledově snižuje důchody nás všech či zhoršuje dopravní dostupnost.
Je třeba počet nutných razítek omezit na minimum. Když to evidentně jde v jiných vyspělých zemích typu Dánska, které je čtvrté v rámci zmíněného žebříčku Světové banky, musí to jít i u nás. Dílčí zájmy jednotlivých úředníků ovšem musí ustoupit zájmu celé ekonomiky, zájmu generací nynějších i těch budoucích, ještě nenarozených.
Česká republika je po šesti letech nejinovativnější ekonomikou Visegrádské skupiny, v předvečer „Davosu“ jde o nepochybně dobrou zprávu
Česko si pro letošní rok polepšilo v mezinárodním žebříčku inovativnosti, jejž každoročně sestavuje agentura Bloomberg. Celkově v žebříčku Bloomberg Innovation Index získalo 70 bodů a posunulo se z loňského 25. místa na světě na příčku 24. O jednu pozici tak nyní překonává Polsko, což značí, že je nejinovativnější ekonomikou Visegrádské skupiny. To se zatím Česku podařilo jen jednou, v roce 2014. Bloomberg daný žebříček sestavuje od roku 2013.
Česko za sebou letos nechává takové ekonomiky, jako je ta novozélandská, španělská, portugalská, lucemburská, hongkongská či estonská. Ze zemí bývalého východního bloku se před Českem umisťuje pouze Slovinsko, které si letos meziročně polepšilo nejvýrazněji ze všech zemí první šedesátky, když poskočilo hned o deset příček, z loňského 31. na 21. místo.
Celkově lze umístění Česka hodnotit příznivě. Pozitivní je i trend posledních tří let, kdy dochází ke zlepšování celkového skóre tuzemské inovativnosti. V patentové aktivitě je Česko dokonce sedmé na světě. Naopak jej dolů stahuje zejména nízké zastoupení hi-tech průmyslových odvětví. Zde je stále patrné, že český průmysl je až příliš orientovaný na výrobu s poměrně nízkou přidanou hodnotou.
Právě i tím se vláda zabývala dnes, když projednala analýzu Úřadu vlády hodnotící stav výzkumu, vývoje a inovací v ČR a jejich srovnání se zahraničím. Inovace v mezinárodním srovnání, zejména v oblasti environmentálních opatření, budou klíčovým tématem také Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu, které začíná v úterý. Zúčastní se jej kromě jiných americký prezident Donald Trump, německá kancléřka Angela Merkelová či švédská environmentální aktivistka Greta Thunbergová. Český premiér Andrej Babiš bude na rozdíl od loňska chybět.
Kancléřka Merkelová se bude moci v rámci fóra pochlubit tím, právě Německo je podle letošního žebříčku Bloomberg Innovation Index vůbec nejinovativnější ekonomikou světa. Po šesti letech nepřetržité vlády Jižní Koreje je tak na špici nejsinější evropská ekonomika.
Češi platí své účty za elektřinu či vodu skoro nejspolehlivěji v EU, předčí je pouze Nizozemci. V Česku je tedy méně neplatičů než v Německu či Dánsku
Češi platí své účty za energie stále spolehlivěji. Pouze 2,1 procenta tuzemských domácností v roce 2018 uváděla, že mají obtíže se včasnou platbou účtu za teplo, elektřinu, plyn či vodné a stočné. To je druhý nejnižší podíl v celé EU. Lépe jsou na tom už jen nizozemské domácnosti. Vyplývá to z dnes zveřejněných dat Eurostatu.
České domácnosti tedy vykazují lepší platební morálku, resp. naráží na méně finančních obtíží při vyrovnávání účtu za energie než dokonce i domácnosti švédské, rakouské, německé, lucemburské nebo dánské. Za zemí bývalého východního bloku české domácnosti vykazují suverénně nejlepší platební morálku. Druzí jsou totiž s velkým odstup Poláci. Ti už ovšem vykazují třikrát horší morálku v platbě za energie, jelikož podíl tamních domácností, které neplní své platební povinnosti včas, představuje 6,3 procenta. Na Slovensku se jedná o 7,9 procenta, a v Maďarsku dokonce o více než 11,1 procenta. Nejhůře je na tom v EU Bulharsko a Řecko, kde podíl problémových domácnosti přesahuje 30, resp. 35 procent.
Mezinárodně srovnatelná data Eurostatu tedy vykreslují Čechy jako mimořádně spolehlivé plátce svých dluhů. Pozitivní je přitom také to, že podíl domácnosti se špatnou platební morálkou, resp. finančními těžkostmi při plnění závazků v Česku od roku 2014 prakticky soustavně klesá. Předchozí nárůst, tj. nárůst před rokem 2014, způsobený dopady světové finanční krize a růstem nezaměstnanosti, byl ovšem celkem mírný. Takže ani v krizových letech nebyl překonán podíl problémových domácností z roku 2005, který je nejvyšší za celé období let 2005 až 2018 a odpovídá hodnotě 7,2 procenta. To v roce 2005 v rámci EU stačilo jen na desáté místo. Například Slovensko vykazovalo v roce 2005 jen nepatrně vyšší podíl problémových domácností, a sice 8,3 procenta.
Česko se tedy v tomto ukazateli dokázalo během třinácti let zlepšit v rámci EU hned o osm příček, což představuje výjimečně příznivý vývoj. Česko za něj vděčí létům prosperity a rekordně nízké nezaměstnanosti po roce 2014, ale také poměrně vhodně nastavenému systému sociálního zabezpečení, který účinně tlumí přirozeně vznikající nerovnosti ve společnosti. Česku ale pomáhají i specifické faktory typu vysokého podílu vlastnického bydlení či kulturně a historicky dané jisté zdráhavosti se zadlužovat, popř. v dluhu setrvávat. (20.1.2020)
