Pokuty budou o dost vyšší, než je běžné.
Nejpozději v úterý 1. června musí lidé v ČR odevzdat své daňová přiznání, podávají-li je elektronickou cestou. Termín je kvůli pandemické situaci o měsíc posunut, nejde ovšem hned o mnohaměsíční odsunutí jako loni. Pozor tedy na to.
Kdo podává daňové přiznání v papírové podobě, tomu již řádný termín pro odevzdání vypršel 3. května.
Při nedodržení těchto termínů ovšem opozdilec platí vyšší pokutu, než je běžné. Pokuta se mu totiž napočítá nikoli jen za dny, které uplynou o uvedených termínů, tj. od 3. května nebo od 1. června, ale za celé období, které uplyne od původního termínu odevzdání. Tím byl letošní 1. duben. Takže třeba opozdilec, jenž odevzdá elektronické přiznání v polovině května, zaplatí pokutu nikoli jen za dva týdny, ale za celé období dvou a půl měsíce.
Nejde o malé částky. Takže například živnostník, resp. OSVČ, který má na dani zaplatit 100 tisíc korun, musí počítat s pokutou 3400 korun, pokud by své papírové přiznání odevzdal týden po termínu, tj. 8. června. Pokud by přiznání odevzdal ještě o týden později, 15. června, pokuta už by činila 3750 korun. Pokuta stoupá s výší daně, tudíž třeba při dani 150 tisíc korun už pokuta při odevzdání papírového přiznání ke dni 15. června představuje dokonce 5625 korun.
Ještě více času mají ti, jimž přiznání zpracovává daňový poradce. V takovém případě je totiž termín odevzdání jako obvykle až začátkem července. Letos je tato podoba podání přiznání schůdnějším řešením při zmeškání řádného termínu odevzdání z toho důvodu, že není třeba finančnímu úřadu nahlašovat předem, že poplatník služeb poradce využije.
Další zdražení nemovitostí i ještě nižší úroky na vkladech
K tomu povede programová priorita Pirátů a STAN, kterou je přijetí eura.
Cíle volebního programu Pirátů a STAN někteří přirovnávají k Marshallovu plánu. Což je pochopitelně nepatřičně nebetyčné zveličení, pokud tedy za světodějné nepokládáme třeba zdanění konopí. Program podle všeho nebude dláždit ani cestu k druhé transformaci české ekonomiky, což je další PR slogan, jenž kolem něj v médiích koluje. Představa další transformace je ostatně spíše děsivá. Základy české ekonomiky jsou totiž od 90. let položeny dobře, o čemž svědčí třeba to, že ČR vykazuje nejlepší souhrnný rating ze všech zemí bývalého východního bloku. Tedy ze zemí, které si transformací z centrálně plánované ekonomiky na tržní rovněž prošly. Tři světově nejvýznamnější ratingové agentury hodnotí Česko lépe i než Estonsko, Slovinsko či Slovensko, které přitom platí eurem.
Česko transformaci nepotřebuje, upotřebí evolučně, postupně a s minimem sociálních otřesů uskutečněnou změnu modelu svého fungování posledního zhruba dvacetiletí a „skoncování s levnou ekonomikou“ – toto heslo z programu Pirátů a STAN už realitě odpovídá. Je skutečně žádoucí, aby příští vládní garnitura k dosažení něčeho takového plně napřela své síly. Ovšem popsaná evoluční proměna by měla probíhat „zdola“. Úkolem politiků ideálně nechť je „jen“ vytváření podmínek pro to, aby podnikatelské a tvůrčí instinkty lidí a firem dostaly co nejvolnější průchod, aby nebyly zbytečně pokřivovány, spoutávány a dušeny. To ale rozhodně není základní vize programu Pirátů a STAN. Pirátská strana sice možná kdysi chtěla klíčit a růst z étosu jakési volnomyšlenkářské nespoutanosti a občas si na to ještě zkouší hrát, čistě však jen v rámci svého marketingu. Realita je taková, že program dvojbloku je středolevým souborem převážně očekávatelných, nijak vybočujících kroků, jež zhusta spojuje to, že „stát nejlépe ví, co je pro občana správné a dobré“.
Jestliže už došlo na euro, jeho přijetí je základním stavebním kamenem ekonomické dimenze dvojkoaličního programu. Program sice deklaruje pouze cíl vstupu do Evropského mechanismu směnných kursu II, ale to už je de facto přijetí eura. Všechny země, které se v minulosti v tomto mechanismu ocitly, euro během několika let také přijaly. Výjimkou je jedině Dánsko, které si vyjednalo z přijetí eura trvalou výjimku. Piráti a STAN chtějí do mechanismu vstoupit údajně proto, aby snížili nákladnost obsluhy vládního dluhu. Nedodávají už, že s poklesem tohoto úroku dále klesne, výhledově třeba i do záporu, také úrok na bankovních vkladech českých střadatelů nebo úrok na hypotékách. Nižší úrok na hypotékách zesiluje spekulativní poptávku po nemovitostech, takže výsledkem bývá jejich další zdražení a dodatečný pokles jejich dostupnosti. Což je paradoxní, neboť Piráti ve svých interních diskusích ve stranickém tisku usilovně přemítají nad tím, jak dostupnost bydlení naopak zvýšit. Kontroverzně diskutovali myšlenku jednoprocentní daně z nemovitosti. Ta si však cestu do oficiálního programu naštěstí nenašla, takže volič se zatím musí spokojit s plánem postupného zdanění komerčních nemovitostí.
Zdanění komerčních nemovitostí ale celkově zhoršuje investiční klima v Česku. Jde tak proti dalšímu zásadnímu cíli programu Pirátů a STAN, jímž je zatraktivnění investičního prostředí v ČR. Sám o sobě je ale cíl zatraktivnění investičního klimatu správný a patří mezi nejlepší ze všech záměrů dvojkoalice. Z Česka odtékají stovky miliard korun ročně na dividendách, takže pokud by politici vytvořili podmínky atraktivní natolik, že tu opravdu třeba 100 miliard korun z těchto peněz zůstane, v podobě dalších investic, půjde nepochybně o „terno“.
Jenže proti tomu cíli jde i další plán Pirátů a STAN, jímž je zvýšení podnikové daně, zřejmě z 19 na 21 procent. Pro představu, takové navýšení by do rozpočtu přineslo zhruba 15 miliard korun ročně. Zároveň ale může zapříčinit, že firmy méně investují, nebo dokonce Česko opustí.
Piráti a STAN správně poukazují na to, že stabilizace veřejného zadlužení lze dosáhnout i jinak než rozpočtovými škrty nebo navyšováním daním. A sice zajištěním svižného ekonomického růstu. Důležitější než objem samotného zadlužení je jeho poměr k velikosti ekonomiky, tedy k hrubému domácímu produktu. Čím výrazněji se podaří růst HDP „nakopnout“, tím spíše se zadlužení ČR stabilizuje i bez drastických škrtů nebo umrtvujícího růstu daní.
Škoda, že se dvojblok ve svém programu od této linie uvažování až příliš často odchyluje. Do roku 2025 se zavazuje stlačit schodek veřejných rozpočtů pod tři procenta, aby Česko plnilo příslušné maastrichtské kritérium pro přijetí eura. To znamená, že hledá úspory, případně dodatečné příjmy v souhrnu za 120 miliard korun ročně. Jestliže se mu ovšem podaří pořádně nakopnout růst HDP, postačí třeba jen zalátat manko v souhrnu za méně než sto miliard. A to už je realistický cíl – ostatně tolik by tu mohly firmy nechávat v investicích namísto dividend. Je to realistický cíl, pokud si tedy Piráti a STAN odpustí zakládání dalších zbytečných agend a úřadů, jako je ten vládního zmocněnce pro problematiku návykového chování nebo v programu též zamýšlená Národní kosmická agentura ČR. Česko má teď hledat samo sebe, ne ve vesmírných dálavách.
Češi pracují déle než obecně lidé v EU
Srovnání s Francouzi ale ukazuje, že kratší pracovní doba k růstu spokojenosti nevede – Češi jsou spokojenější než Francouzi.
Průměrná pracovní doba na plný úvazek se v Česku postupně zkracuje. Za posledních deset let to bylo téměř o hodinu týdně. Přesto lidé odpracují za týden v průměru 41,3 hodiny. Dělají tak o víc než půlhodinu déle než průměrný pracovník v EU. Vyplývá to z údajů Eurostatu.
Sociální demokraté i odbory v ČR žádají zkrácení pracovního týdne. Odpočatý, spokojený zaměstnanec je schopný práci odvést i ve zkráceném čase, říkají. Jak to ale vědí?
Podívejme se třeba do Francie. Ta totiž se zkrácenou pracovní dobou experimentuje už dlouhá desetiletí. Na přelomu tisíciletí tam například zaváděli 35hodinový pracovní týden.
Francouzští politici to zdůvodňovali tak, že chtějí snížit nezaměstnanost a dát lidem možnost žít vyváženější život. Vyváženější ve smyslu příznivějšího rozdělení času mezi práci a volný čas.
Jenže Francie po letech stále čelí poměrně vysoké míře nezaměstnanosti. Nyní dosahuje takřka osmi procent a je takřka trojnásobně vyšší než v Česku. Nenaplňuje se tak představa, že Francouzi se díky kratšímu pracovnímu týdnu mezi sebou o dané množství práce jaksi podělí, a zvýší tak zaměstnanost.
Slavné to zjevně není ani s dosahováním rovnováhy mezi volným časem a časem věnovaným práci. Organizace spojených národů zveřejňuje každoročně svoji pravidelnou studii, ve které porovnává životní spokojenost obyvatelstva jednotlivých zemí (viz zde). Aktuálně vítězí Finové.
A klíčovým důvodem je právě jejich vyvážená dělba času mezi práci a volno. Francouzi se umisťují až na 20. příčce. I Češi jsou na tom lépe. Jsou šestnáctí.
Francouzský příklad jasně ukazuje, že kratší pracovní týden není automatickou zárukou ani nižší nezaměstnanosti, ani větší spokojenosti obyvatelstva. Češi jsou spokojenější než Francouzi i přesto, že si pracovní týden dosud nezkrátili. Spíše však: právě proto, že si jej nezkrátili.
Jak to? Kratší pracovní týden znamená, že zaměstnavatel získá za stejné peníze, tedy za stejnou mzdu, méně zaměstnancovy práce. Mzda totiž zůstává stejná jako před zkrácením pracovní doby. Takže zaměstnavateli se tím pádem produkce prodražuje, protože musí rázem za stejně dlouhou pracovní dobu zaplatit zaměstnancům více.
Ve Francii tak zkracování pracovního týdne citelně přispělo k tomu, že země ztratila konkurenceschopnost v průmyslové výrobě. Do zahraničí výrobu přesunuly průmyslové podniky, které byly ještě v 60. nebo 70. letech hustě rozesety zejména po severovýchodě země.
Nezaměstnaní Francouzi, kteří v nich mohli najít práci, leč bohužel nenašli, se nedávno ve svém zmaru bouřili v ulicích Paříže. Říkali si žluté vesty a zapalovali auta i banky.
Jak se tedy v Česku poučit z – nejen – francouzského fiaska s kratší pracovní dobou? Jak docílit toho, aby se pracovní týden zkrátil, a nezaměstnanost a nespokojenost obyvatelstva nevzrostly?
Sociální demokraté ani odbory by neměli nic plošně nařizovat. Nechme na firmách samotných, ať mohou kratší pracovní dobu zavést jako benefit. Firmy si samy spočítají, zda se jim to vyplatí.
Pokud je budeme nutit, aby pracovní dobu zkrátily, část z nich se dost možná přestěhuje „za kopečky“. A Češi budou čelit vyšší nezaměstnanosti a jejich životní spokojenost klesne jako Francouzům.
Čechům tikají poslední chvíle na to, aby objednali levné zboží z čínského e-shopu
Brzy výrazně podraží, kvůli zavedení DPH
Čechům odtikávají poslední dny, aby si bezpečně objednali drobné zboží z čínských e-shopů. To do Evropy, ke konečnému zákazníkovi často putuje až dva měsíce. Přitom letos 1. července končí osvobození levných a drobných čínských zásilek do 22 eur od DPH.
Pokud si člověk v ČR objedná ochranný kryt na mobil z čínského e-shopu za 2,50 amerického dolaru, vyjde jej dnes, při kursu zhruba 21 korun za dolar, na necelých 53 korun. Poštovné v takovém případě činí 45 korun. Celkem tak člověk platí 98 korun.
Od prvního července – pokud předpokládáme, že kurs setrvá na úrovni 21 korun za dolar a neměnná zůstane i cena ochranného sklíčka – už ale zaplatí více. Zásilka totiž bude podléhat nově nejen 21procentní DPH, ale také se na ni od stejného data bude vztahovat povinnost celní deklarace.
Vyřídit si celní deklaraci bude moci objednávatel zásilky sám, prostřednictvím webu Celní správy, bude s tím však spojena nemalá administrativa. Pokud se nechá zastupovat v procesu celní deklarace Českou poštou a součinně jí poskytne zmocnění a všechna potřebná data, zaplatí 97 korun. Pokud potřebná data součinně neposkytne, Česká pošta od něj za celní deklaraci inkasuje 150 korun. Teprve z výsledné částky se pak počítá DPH.
Takže pokud se člověk nechá zastupovat Českou poštou a součinně jí potřebná data a zmocnění poskytne, zaplatí za zásilku 98 korun jako doposud a navíc ještě 97 korun, přičemž ze součtu těchto dvou čísel, 195 korun, se počítá DPH, jež se k součtu přičte. DPH ze 195 korun činí 41 korun, takže zákazník ve finále zaplatí 236 korun. Tedy o 138 korun více než nyní. Těchto 138 korun zaplatí při převzetí zásilky.
Pokud se člověk nechá zastupovat Českou poštou, avšak data jí součinně neposkytne, zaplatí za zásilku 98 jako doposud a navíc ještě 150 korun, přičemž ze součtu těchto dvou čísel, 248 korun, se počítá DPH, jež se k součtu přičte. DPH ze 248 korun činí 52,10 korun, takže zákazník ve finále zaplatí 300,10 korun. Tedy o 202,10 korun více než nyní. Těchto zhruba 202 korun zaplatí při převzetí zásilky.
Vzhledem k tomu, že doba doručení zásilek z některých čínských e-shopů představuje až dva měsíce od objednání, měli by si zájemci pospíšit. Pro posouzení, zda zboží již bude podléhat DPH, totiž není rozhodující okamžik objednání, ale termín, kdy dorazí do EU. Čínské e-shopy staví sice v Evropě sklady, aby přísnější daňové předpisy obešly, ale i tak platí, že zboží zasílané přímo z Číny je levnější než to z evropských skladů čínských e-shopů.
Češi z Číny zhusta objednávají například kabely nebo kryty, nabíječky, ochranná sklíčka, sluchátka či další příslušenství mobilních telefonů. V období před pandemií Češi z Číny ročně objednávali bezmála 40 milionů drobných zásilek bez DPH.
Zrušení osvobození od DPH, jež k 1. červenci nastane, neznamená, že Češi budou v čínských e-shopech nakupovat přestanou. Z ultralevného drobného čínského zboží se totiž stane zboží sice dražší, ale v porovnání s konkurencí z jiných částí světa stále cenově atraktivní – i po započtení DPH, a dokonce poplatku za celní deklaraci. (30.5.2021)