Komentář: Německo nadále čelí mnoha výzvám najednou

Evropská unie i Německo povýšily boj proti změnám klimatu na nejvyšší piedestal. Zároveň ztratily v Rusku obří zdroj levných energií, které tento boj měly usnadnit. Stále brutálnější bratrovražedná válka na Ukrajině přešla ve zničující agónii, hrozící kdykoliv přerůst v globální konflikt. Diplomacie a snaha o mírové řešení jakoby ani neexistovaly. Mezitím se EU snaží překonat hospodářské následky pandemie pomocí konjunkturního nástroje NextGenerationEU, který si v  zatím nevídaném objemu peněz nezadá ani s  americkým tzv. protiinflačním zákonem IRA. Při téměř sebeobětovacím nasazení Německa i EU v boji proti změnám klimatu – se zjevně přehlíží prostý fakt, že jej lze smysluplně vést nikoliv lokálně, ale pouze a jen globálně.

Světové emise CO₂ tak nadále nezadržitelně stoupají v souladu s růstem lidské populace i emisí zejména v rozvojových zemích včele s největším světovým producentem CO₂ Čínou.  Druhá největší ekonomika světa (a přesto i nadále "rozvojová země") může díky své výjimce rapidně navyšovat emise  – zhruba do roku 2030, což také pilně číní. Jen v roce 2022 schválila výstavbu uhelných elektráren s výkonem více než sto gigawatt– tedy téměř padesát „Temelínů.“ Spontánně tak v zájmu udržení svého rozvoje hatí úsilí zbytku světa o snížení emisí v globálním měřítku. Německé obyvatelstvo je ovšem politiky, mediálním mainstreamem a ‚přilepovacími‘ aktivisty přesvědčováno, že není jiné cesty. Už kancléřka Merkelová si libovala ve slově „alternativlos“ tedy „bez alternativy.“ Boj za ušlechtilé ‚evropské hodnoty‘ a ‚záchranu planety‘ se ovšem může dost snadno překlopit do obyčejného urputného každodenního souboje s dávno zapomenutou drahotou, inflací, deindustrializací, nezaměstnaností i chudobou. Evropě hrozí, že se propadne do nicotnosti hlavně ve srovnání s Asií, která funguje stále lépe a rychleji i bez politiky „velkých skoků.“ Zkrátka – jako by se Země ve své části, zvané ‚západní‘ začínala pomalu točit v protisměru. Přitom základní idea nutnosti maximální šetrnosti lidstva vůči životnímu prostředí a klimatu je objektivně těžko zpochybnitelná.

Výzvy a závazky německých i bruselských politiků k takřka „údernickému“ pokroku v boji proti klimatickým změnám a k dalšímu utahování opasků, ztrácejí na lesku. Důvěra obyvatelstva nezadržitelně okorává i v důsledku drtivých – a stále nedostatečně  vyhodnocených - důsledku protipandemických opatření. Z těch se obyvatelstvo nestačilo před útokem Ruska na Ukrajinu ani pořádně oklepat.

Košile je zkrátka bližší než kabát a obyvatelstvo ztrácí motivaci k záchraně poněkud nehmatatelného pojmu „světové klima,“ když je zcela pohlceno vlastními problémy, které se na něj hrnou ze všech stran. Sled negativních událostí, zahájených pandemií, jako by ani neměl konce. Kdy už si konečně politikové, pohodlně usídlení ve svých věžích ze slonoviny, všimnou obyčejných lidí, kteří mají jiné starosti a zájmy? Nikoliv vznešené a globální obavy o budoucnost zeměkoule za desítky let, ale zcela přízemní a „jenom“ existenční starosti, jak přežijí příští měsíce a roky...

Strach dovedně využívaly různé sekty celá staletí. Apokalyptičtí věrozvěstové se vyskytovali ve všech dobách, rozdíl byl pouze v tom, kolik uší kdy bylo ochotno jim naslouchat. V červnu letošního roku uplynulo pět let od ponurého varování světu od tehdy patnáctileté školačky Grety Thunbergové na Twitteru: „Špičkový klimatolog (climate scientist) varuje, že změna klimatu vyhladí lidstvo, pokud během příštích pěti let nepřestaneme používat fosilní paliva.“ Pokud bychom brali vážně tuto hrozbu, opírající se jak jinak než o vědu, mohli bychom s klidem ukončit veškerou snahu o snížení emisí skleníkových plynů a smířeně očekávat završení existence lidstva na Zemi. To se naštěstí nestane – rozum ZATÍM vítězí - a nelze než se tomu tlachu shovívavě a trochu hořce pousmát. Stejně jako varování skupiny vědců americkému prezidentovi v roce 1972 před možnou nadcházející dobou ledovou. Nebo jinému strašení klimatických výzkumníků před nadcházejícími chladnějšími a vlhčími časy (které mohou až miliardu lidí ohrozit smrtí hladem), zveřejněnému v časopise Der Spiegel v roce 1974. Dnes je pro změnu pravý opak „jedinou pravdou.“

I oblíbená argumentace o „Evropě jako vzoru pro ostatní kontinenty“ se stává líbeznou hudbou minulosti. Evropa i její lokomotiva Německo jsou sužované ekonomickou stagnací, klusající inflací, nevídanou zadlužeností, rizikem deindustrializace kvůli vysokým cenám energií a jejich nedostatku. A navíc se roztáčí nové obří kolo zběsilého zbrojení, které spolehlivě odčerpá finační zdroje zoufale potřebné jinde. Evropa tak postupně přestává být jakýmkoliv vzorem. Jiné země se spíše mohou snažit vyhnout opakování stejných chyb... A to vše korunováno neskutečnou bruselskou byrokracií. Například schválení projektu nové továrny na výrobu fotovoltaiky v USA podle na slovo vzatého odborníka se tam vyřídí v řádu týdnů a tamní obce se předhánějí i ve finančních pobídkách. Obdobný projekt s dotací EU se schvaluje – vzhledem ke složitým procedurám a džungli předpisů – v unijních podmínkách i dva roky. Takže koho a čím bychom vlastně chtěli inspirovat?

Západ se hluboce zadlužuje

Německá vláda si letos půjčuje rekordních 539 miliard eur na boj proti změnám klimatu, rozpumpování hospodářství a zvýšení obranyschopnosti země. Státy západní civilizace včele s USA se zadlužují, jakoby by ani nebyl zítřek. S tímto děsivě rostoucím břemenem si ovšem mladá generace hlavu neláme tak vroucně jako s klimatem. Možná doufá, že chystaná digitální měna s pomocí umělé inteligence za ni v budoucnu dluhy ‚elektronicky‘ vyřeší sama.

Zákazy versus pozitivní motivace

Samotná politika masivních subvencí EU (i Německa), zaměřených do perspektivních odvětví digitalizace, umělé inteligence, zelených technologíí a podobně by mohla být za normálních okolností skutečně prospěšná také k aktivizaci privátních investic. Nesměla by se ale současně činit nelogická politická rozhodnutí a jako buldozer drtit osvědčené technologie, které Evropě dlouhá léta přinášely vavříny. Tedy chceme-li podpořit ‚hodné‘ elektromobily, zakážeme jednoduše ‚zlá‘ konkurenční auta se spalovacím motorem, aniž tušíme, jak to celé dopadne... A také aniž bychom si připouštěli, že existují celé obří kontinenty, kde je zatím zavádění elektromobility zcela iluzorní. A na přechodnou dobu - do roku 2035 než to drama vypukne - ještě znepříjemníme život vlastním automobilkám a obyvatelům nadmíru asketickou normou EURO7. Bez ohledu na fakt, že už současně platná norma EURO6 je nepřísnější na světě. Tím ale zároveň v mezičase udusíme výrobu zejména menších a levnějších aut pro finančně slabší vrstvy obyvatel a dále – zcela proti zájmům boje za planetární klima – zhoubně zvýšíme průměrné stáří flotily osobních aut.

Totéž se opakuje dramaticky v oboru vytápění budov (zatím) v Německu, – kotle na fosilní paliva zkrátka zakážeme a je to vyřízeno. Lidem nezbyde nic jiného než draze instalovat tepelná čerpadla a potřebné zateplení. Nebo prodat byt či dům v původním stavu se značnou finanční ztrátou. V EU se mezitím intenzivně pracuje na povinné kategorizaci budov v celé unii z hlediska jejich zateplení a na urychlené, postupné a rovněž povinné sanaci směrem od těch nejhorších k nejlepším.

Nejbezpečnější a bezemisní jaderné elektrárny v Německu jednoduše odstavíme v době, kdy se očekává komplexní elektrifikace celé řady oborů a přitom technologie pro sezónní akumulaci energie z obnovitelných zdrojů jsou teprve v plenkách. Vše za nás vyřeší zelený vodík, s jehož masivní výrobou, dopravou a používáním v nejširších vrstvách obyvatelstva nikdo na světě nemá zkušenosti. V souhrnu „hospodářský Babylon,“ kam oko pohlédne.

USA jsou úspěšnější – místo zákazů a pokut podporují transformaci směrem k zeleným technologiím pomocí subvencí a nepoměrně jednodušších a rychlejších procedur schvalování nových projektů. Cíl stejný, ale cesta příjemnější. Navíc rámcové podmínky v USA jsou stabilnější, zatímco na německém zákonodárství se průběžně kutá pod záminkou jeho další optimalizace. Také proto investoři v poslední době často upřednostňují Spojené státy. 

Harmonie a promyšlená politika

Místo hektických akcí potřebujeme skutečně promyšlenou, důslednou a konsekventní politiku, a když už ne moudré, tak alespoň rozumné a naslouchající politiky, kteří umí správně nastavit výhybky ve společnosti a hospodářství a kteří zákazy, poručníkování a represi používají jako šafránu. Zkrátka chtělo by to uklidnění zelenou revolucí rozbouřených vln a více zdravého selského rozumu.

Možná by stačilo inspirovat se minulostí a opustit tolikrát zprofanované modely „velkých skoků“ – v realitě spíše velkých přehmatů. A vrátit se k rozumné a promyšlené evoluci, na jejímž konci mohou být ještě sladší plody. Je skutečně zatěžko zpochybňovat současný zjevně donkichotský boj proti změnám klimatu, který místy hraničí až s náboženským zanícením. Zvláště, když se zaštiťuje navýsost morálním, ušlechtilým, ne-li dokonce existenci lidstva a planety zachraňujícím cílem. Podobně společensky nepřijatelné, vlastně nemožné, bylo veřejně zpochybňovat ušlechtilé cíle komunismu – tedy jakýsi světový ideál dokonalé společnosti dokonalých lidí. Ten se nakonec vybarvil do podoby prosté utopie, prosazované totalitními prostředky a díkybohu se sesypal sám jako domeček z karet. Jak dlouho přežije tento další revoluční experiment tentokrát v zeleném hávu?

Základním předpokladem návratu harmonie je ovšem vnitřní zklidnění rozeštvaných společností západních zemí. Boj mezi přirozeným konzervatismem jedněch a progresivností druhých zkrátka nelze v dnešní době řešit podobně jako dříve za kulturní revoluce v Číně. Základem musí být návrat k osvědčené dřívější skutečně demokratické diskuzi, ničím neomezované svobodě slova a zcela svobodnému souboji argumentů.

Převýchova občanů „příkazem“ – jako právě nyní v souvislosti s chystaným vysoce kontroverzním německým zákonem o vytápění budov (tzv.GEG) - patří spíše do arzenálu totalitních zemí než demokracií, honosících se přívlastkem liberální. Tento zákon měl být „propasírován“ ještě před letní parlamentní přestávkou v tak zrychleném řízení, že by vlastně nebyla možnost jej důkladně prodiskutovat a jakkoliv měnit. Takto zběsilou proceduru naštěstí na poslední chvíli zastavil Spolkový ústavní soud. Vládní koalice je přesto odhodlaná prosadit tento zákon ihned po letní přestávce – a to v nezměněné podobě...(?!)

Triviálně to vyjádřil 46letý řemeslník z Durýňska Sandro Schmidt (volič AfD) svým vzkazem německým politikům: „Zelený směr je v zásadě správný. Musí se však uskutečnit rozumným způsobem. A úplně zapomínáte na obyčejné lidi, kteří (ten směr) musejí také podpořit.“ 

Klima v německém hospodářství

Celkové klima v německém hospodářství je velmi rozporuplné. Optimisté jsou plni očekávání a vidí na konci tunelu (zelený) ráj, pesimisté naproti tomu vidí Německo na okraji propasti a pravda je jako obyčejně někde uprostřed. Německo se v poslední době dvakrát pohybovalo nebezpečně na hraně hospodářské recese – v 90. letech minulého a na počátku tohoto století. A pomyslnou zatáčku v obou případech bravurně vybralo. Doufejme, že to podobně zvládne i tentokrát. I když garnitura politiků, kteří jsou u kormidla dnes, je zcela jiná než tenkrát.

V Německu probíhají skutečně hluboké strukturální změny, související s aktuálním geopolitickým, demografických a technologickým rozvojem. Digitalizace, umělá inteligence, rozvoj obnovitelných energií a elektromobility skutečně mohou přinést výrazný růst produktivity práce a spousta soukromých společností by do nich ochotně masivně investovala. Důležité ale je, aby politikové nesypali do soukolí písek. K tomu poznamenává bývalý hlavní ekonom Deutsche Bank Thomas Mayer (volně přeloženo): „V Berlíně teď chodí (politikové) po visutém laně, bez zajišťovacího lana i záchranné sítě a když z něj spadnou, tak to bude vážné...“

Dobré ekonomické zprávy se pravidelně a neúprosně proplétají se špatnými. Přes nyní již oficiálně přiznanou mírnou recesi v Německu – tedy dva po sobě jdoucí mírné hospodářské poklesy v posledním loňském a prvním letošním kvartálu - nepolevuje optimismus německých politiků. Ani druhý letošní kvartál zatím nesignalizuje kýženou změnu vývoje. Zdrženlivější ministr hospodářství Robert Habeck v televizním rozhovoru začátkem července prohlásil, že německé hospodářství je přes nedostatek pracovních sil „supervýkonné“, i když se aktuálně nachází ve „fázi stagnace.“ To kancléř Olaf Scholz ještě koncem května sršel optimismem: „Vyhlídky německé ekonomiky jsou velmi dobré,"... „Mimochodem, právě uvolňujeme síly naší ekonomiky mnoha a mnoha zákony, kterými urychlujeme schvalovací procedury a zejména urychlujeme nezbytné vybudování obnovitelných zdrojů energie."

Na rádoby závratným tempem pokračující budování obnovitelných zdrojů energie v Německu se už těší zejména zahraniční dodavatelé. V čele s Čínou, která je největším světovým dodavatelem fotovoltaických panelů i velké části komponentů větrných elektráren.

V samotném Německu většinou probíhá jen konečná montáž, poté co poslední větší německý podnik vyrábějící vrtule větrných elektráren, ukončil výrobu v roce 2022.

Ani fotovoltaika nemá v Německu na růžích ustláno, přestože bylo jejich světovým průkopníkem. Přesun fotovoltaické výroby hlavně do Číny připravil Německo až o 120 tisíc pracovních příležitostí a ani částečný návrat výroby zpět do Evropy není snadný. Číňané již před pár lety prohlásili solární energii za jedno z nejperspektivnějších odvětví výroby elektřiny a rozhodli se v něm vyniknout a dominovat. Původně hlavně evropské stroje na výrobu fotovoltaických panelů postupně velmi zdokonalili a nyní dokonce uvažují o možném strategickém zákazu vývozu těchto – nyní již čínských strojů - do Evropy...

Budou se stavět plynové elektrárny?

Při nedávné televizní diskuzi i k hrozbám blackoutu poukázal prezident Spolkového svazu průmyslu BDI profesor Siegfried Russwurm na pozoruhodný fakt, že zatím není jasné KDO, KDY, KDE a ZA JAKÉ PENÍZE postaví do roku 2030 v Německu spolkovou vládou přislíbené kapacity plynových elektráren s celkovým instalovaným výkonem 25 GW. Jedná se o záložní zdroje elektřiny, které mají sloužit k vyrovnávání výkyvů OZE a zároveň nahrazovat kapacity uhelných elektráren, které se postupně odstavují. Zároveň mají být tyto kapacity schopné přejít perpspektivně na spalování zeleného vodíku. Turbíny tohoto druhu vyrábějí podle Rosswurma zatím pouze tři firmy na světě. 

Válka může ohrozit i úsilí o záchranu klimatu

Soudržnost světa se s pokračující a zatím bezvýchodnou válkou pomalu ale jistě rozpadá. Někde jsem slyšel trefné přirovnání: „Nikdo nechce tuhle válku, ale nikdo ji taky nechce prohrát“.

Po letech relativního klidu, který navázal na dlouholetou studenou válku, se svět opět začíná dělit na větší bloky. Zvláště BRICS roste ve stále mohutnějšího soupeře Západu. A ty bloky se stávají stále nesmiřitelnějšími. Rozpory mezi nimi se prohlubují, společný jmenovatel zachování světa v udržitelném stavu se stává jakoby druhořadým. Napětí kolem Tchajwanu stoupá. I jen případná hospodářská válka s Čínou by měla nedozírné následky pro celý svět. Mohla by způsobit pro západní země vyschnutí kanálu s dodávkami technologií na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů – kde Čína dominuje, ale také nedostatek klíčových surovin a komponentů (např. čipů) pro elektromobily a celou řadu dalších výrobků. A to ještě v mnohem větším měřítku, než jsou ekonomické důsledky izolace Ruska ze strany západních zemí.  První krůčky na téhle zlověstné spirále již byly udělány: na pozastavení vývozu unikátních a špičkových západních čipů i technologií na jejich výrobu (např. ASML) odpověděla Čína omezením vývozu strategických surovin: germania a galia, což západní země bolestivě zasáhne v aktuálně nejcitlivějších oborech – digitalizaci, elektromobilitě a technologiích pro výrobu energií z obnovitelných zdrojů. 

Německo i EU jsou tedy na nejlepší cestě po (snad) odstranění  jedné „chorobné závislosti“ na ruských energetických zdrojích rovnou přejít do boje s druhou, zjevně ještě hrozivější závislostí, na ‚čínském drakovi.‘

Zdeněk Fajkus

Zdroj: časopis CzechIndustrry 2/2023